Krátce před březnovým dvoustým výročím narození Bedřicha Smetany přišlo i libeňské Divadlo pod Palmovkou s vlastní adaptací jeho Prodané nevěsty. Nikoli slavné opery, ale původního singspielu. Předkládá tak divákům jednohubku jen o kousek delší než hodinu v režii Jakuba Krofty a hudební úpravě Ivana Achera a Martina Konvičky. 

Příběh o třech mladých lidech a jedné dohad(z)ované svatbě zůstává zprvu bez zásadních změn. Hraje se v kostýmech evokujících původní lidovou poetiku, byť mnohem barevnějších, v líčení, jímž všechny postavy o to víc připomínají klauny či maškary (já osobně jsem si při jejich příchodu vzpomněla na výzdobu rokokového maškarního sálu na zámku v Českém Krumlově). Zejména v prvních scénách tato výtvarná stylizace postav působí jako až zcizovací prvek. Odtržení od postav zdůrazňuje i s ohledem na první vstup herců na scénu, při němž ti poslepu tápou v uličce potemnělého divadla a „hledají“ jeviště. Podobně, jako výrazný zcizovací prvek, do jisté doby fungují i projekce. Téměř prázdnou scénu dominantně zaplňují právě ty – projekce hlavních postav i dalších detailů, jakými jsou kyselé okurky či zpívající hlava Bedřicha Smetany. Dávají vzpomenout na podobné, byť ještě nápaditější a herecky, filmově i situačně propracovanější, využití projekcí v inscenaci Valérie a týden divů na Nové scéně Národního divadla. Ocenila jsem je podobně jako v právě jen krátce předtím zhlédnuté Valérii. Bavily mě zejména tam, kde nebyly využity jako úplně odtržení: když jako oficiální prezentace či sebeprezentace promítaly postavy, jejich obrazy tak, jak by měly být viděny a vnímány; nicméně už na mě tak intenzivně nepůsobily, když došlo na ony čistě zcizovací momenty – okurky, Smetanu atp. Místo prosté komické vsuvky, jakou mi poskytovaly tímto způsobem, bych ocenila výraznější a dramatičtější využití v jednotlivých situacích. Puk ve Snu noci svatojánské v tomtéž divadle dokázal, že této náročnější práce s projekcemi a video formátem se pod Palmovkou nebojí. 

Po pěvecké stránce herecký soubor Divadla pod Palmovkou velmi příjemně překvapil, zejména pak Pavla Gajdošíková (Mařenka) a Jaroslav Blažek (Jeník). Mrzelo mě pouze to, že v některých momentech byli zpěváci hudbou poněkud přehlušeni. Snad se tento nedostatek spočívající v nedokonalém vyladění zvuku podaří v dalších reprízách plně odstranit. A vedle toho zamrzela reprodukovaná hudba – živě v hudebním divadle působí vždy o tolik lépe… 
Po herecké stránce je celý soubor veden k nadsázce a značné přepjatosti ve všech rolích a této stylizace se zdatně drží. Zaujmou opět zejména představitelé ústředního páru a vedle nich Jakub Albrecht v roli Václava, který jako by vypadl z komiksu či animovaného filmu, Barbora Kubátová jako dohazovačka Kecalová či Radek Valenta a Hana Seidlová, představující Mařenčiny rodiče. 

Celek je hravý, dlouho působí komicky, mile a naprosto nekonfliktně, až v závěru přináší nejzásadnější bod celé inscenace – odlišné vyznění jednoho z nejznámějších (operních) příběhů.
Svatba se koná. Dokonce i svatba právě těch dvou, kteří se na začátku milovali a brát chtěli. A přesto je nevěsta stejně zoufalá, jako by se měla vdávat za toho nepravého. – Celé se to tak nějak vyvinulo. Jeníkova vyjednávání a obelhávání, nátlak ze všech stran… a přes happy-end se divák spolu s Mařenkou na konci ocitá přesně v tom bodě, jemuž se ona od začátku snažila vyhnout. Ale „proč bychom se netěšili“, i když z pohádky (byla-li to vůbec někdy) máme skoro tragédii, nebo minimálně dokonalý začátek pro ni. Nicméně velmi působivý konec.

Celá inscenace mě bavila. I v těch veselých, odlehčených polohách, byť jako čistě komickou záležitost bych ji nejspíš nepřijala tak potěšeně. Výrazný a osobitý autorský výklad mé potěšení zvětšil. Jediné, co mi „Prodanku“ z Libně ve výsledku kazí, je pocit, že kromě Smetanova výročí i přes onen zmiňovaný autorský výklad nevidím jasný důvod pro uvedení právě této hry právě na této scéně. 

Palmovka je už roky mým oblíbeným divadlem, jenže podobně jako po Višňovém sadu a Snu noci svatojánské, které jsem oba hodnotila veskrze pozitivně, i po Prodané nevěstě jsem se neubránila povzdechu při vzpomínce na období kolem let 2018-2020, kdy mě její dramaturgický plán i tvorba sama, a téměř všechny inscenace, dlouhodobě hnaly k tomu se stále vracet a až nezřízeně těšit na každý další kus.
Něco za něco byla taky inscenace klasiky, ale díky svému zpracování nenabízela prostor k nejistotě. Žítkovské bohyně, Laskavé bohyně, 294 statečných i řada inscenací ve Studiu PalmOFF – ani u nich jsem se necítila ztracená. Teď ovšem v dramaturgickém plánu a volbách trochu tápu a bojím se, že nejen já. Dobré je to pořád, ale ta někdejší vášeň, originalita a osobitý rukopis mi trochu chybí. Prodaná nevěsta je toho jasným příkladem: bavila. Ale – proč? Proč zrovna ona a proč takhle? Na to, abych byla s její volbou úplně spokojená, bych potřebovala něco víc, než mi v této podobě nabídla. 

Fotografie z inscenace: Martin Špelda