Matilda (Matilda) vyprávěla, aby unikla podivnému rodinnému zázemí, její příběhy ožívaly a propojovaly se s reálným světem. Daniel Warshowsky (Představ si...) vyprávěl, aby on a jeho blízcí unikli tvrdé realitě varšavského ghetta a aby jim dodal odvahu. Robert Louis Stevenson (Ostrov pokladů) ve svém vyprávění unikal před svou nemocí a své příběhy pak měnil v knihy, které těšily a stále těší celé řady svých čtenářů. Liliina babička (Let snů LILI) vyprávěla a vytvářela svým vyprávěním kouzelné fantaskní světy a na svou fantazii a příběhy nezapomínala ani, když její vnučka začala dospívat a už je tak úplně nechtěla poslouchat.

Všechny tyhle příběhy, všechny tyhle muzikály aktuální Velká ryba (Big Fish) v některých aspektech až bolestně připomíná. Edward Bloom vypráví neuvěřitelné historky o svém životě. I přesto a i tehdy, kdy to jeho syna dávno nezajímá, protože prostě nevěří. A ať sebevíc pátrá, skutečnou realitu v nich nenachází. Nemění se to, ani když jeho otec umírá a jemu dochází, že na zjištění té pravdy nemá moc času, zvlášť když jeho otec i v tu chvíli dál vypráví. O své cestě k jasnozřivé čarodějnici, o setkání s vlkodlakem, polibku mořské panně, o "cirkusovém" seznámení s budoucí ženou, o válečném hrdinství, o přátelství s obrem.

Městské divadlo Brno zkrátka připravilo další výpravný muzikál pro celou rodinu. V režii Stanislava Moši ožili obr, čarodějnice, mořská panna, vlkodlak, to vše v americké Alabamě, na malém městečku, kde ostatní lidé žijí své běžné životy. Edwardovi tenhle běžný život nestačí, rozhodl se stát hrdinou a synovi tudíž od dětství, během něhož byl jako obchodní cestující často pryč, vypráví své neuvěřitelné příběhy.

V nápadité scéně Christopha Weyerse tak vcelku jednoduchými znaky, často jen plaňkovými stěnami, vzniká jakási ilustrace rodinného domku v Alabamě i Edwardova rodného města (doplněním o jeho hlavní dominanty) či cirkusové manéže, a ty se vzápětí zejména s využitím výrazných světel (o světelnou režii se postaral David Kachlíř) a projekcí Petra Hlouška mění v jeskyni či les. Kostýmy Andrey a Adély Kučerových věrně dokreslují každou situaci.

Company v choreografiích Michala Matěje tančí a zpívá ve stylu klasických velkých muzikálů a protagonisté hlavních rolí předvádějí výborné komplexní výkony. – Alespoň pokud se premiérového obsazení týče. Jejími hvězdami byli jednoznačně Lukáš Janota v roli Edwarda Blooma a Radka Coufalová představující jeho ženu Sandru. 

Lukáš Janota dokázal bez jediného zaváhání na jevišti ztvárnit postavu věcného snílka, hrdiny, dobrodruha, který si snad některé historky domýšlí a upravuje k obrazu svému, ale nikdy si je a svůj život nepřestává užívat a prožívat naplno. Poradil si jak s obrazem postavy dospívajícího či čerstvě dospělého mladíka, tak s postavou mladého otce nadšeně vyprávějícího svému synovi všechny své historky, a stejně dobře i se stárnoucím mužem, který svému již dospělému synovi nerozumí, umírá na těžkou nemoc, a přesto s ním nedokáže najít společnou řeč. 
Podobně obsáhlou, co do časového rozptylu, postavu ztvárnila i Radka Coufalová. Objevila se na jevišti v časové chronologii fabule nejprve jako vysokoškolačka, posléze v pozici největší krásky vystupující ve všech Edwardových vyprávěních a dále jako milující matka, malého chlapce a poté dospělého syna, který se žení a svému otci nerozumí. 
Oba, Janota i Coufalová, se ve vynikající poloze předvedli rovněž po pěvecké stránce. Sólo Radky Coufalové Bez domu či s ním v druhé polovině představení ostatně patřilo k největším a nejsilnějším momentům večera. Podobně se ve výtečné formě představil Daniel Rymeš v roli jejich syna Williama, jemuž muzikál stejně jako představitelům Edwarda a Sandry nabídl vedle hereckého i výrazný pěvecký prostor. 
Zejména činoherní je role Williamovy snoubenky a následně novomanželky Josephine, v níž suverénním výkonem přesvědčila Eliška Skálová. Vedle ústřední čtveřice pak nezklamali ani herci v dalších, vedlejších či v podstatě epizodních rolích, ať už Dušan Vitázek (Obr Karel), Markéta Sedláčková (Čarodějka) nebo Dagmar Křížová jako Jenny Hill, Edwardova někdejší přítelkyně.

Za doprovodu orchestru pod vedením Emy Mikeškové (společně s druhým dirigentem Matějem Vodou jsou i autory hudebního nastudování) s výborně vyladěným zvukem tak vznikla celá řada výrazných muzikálových čísel na pozadí s v podstatě intimním rodinným příběhem o neporozumění si, rozdílných povahách a přístupech k životu.
Bohužel v inscenaci, která je ze všeho nejvíc pomalá a zdlouhavá. Každá z výše uvedených či naznačených scén vycházejících z příběhů Edwarda by snesla krácení, některé snad i úplné vynechání. Muzikál by tím mohl významně získat na tempu a mohl se, eventuálně, více věnovat oněm rodinným vztahům a problémům. V první polovině ještě alespoň příběhy o setkáních s čarodějnicí, obrem, případně se Sandrou v cirkusu, baví. V druhé části už jsou obdobná velká muzikálová čísla z westernu a vojenské slavnosti spíš na obtíž, dlouhá a poněkud otravná. Skutečný hrdinský příběh Edwarda se objevuje až za nimi a jako x-tý v řadě poněkud ztrácí na důraznosti vyznění.  

Městské divadlo Brno tedy opět připravilo kvalitní výpravný muzikál, který vedle výrazné výtvarné stránky zdobí bohaté choreografie, mnohá velká klasicky muzikálová čísla a skvělé výkony, jak vyrovnané company, tak v hlavních a vedlejších rolích. Chybí mu tempo – společně s výraznějším dramaturgickým zásahem. I přesto se jedná o poměrně zdařilý kus na prknech Hudební scény. Další v řadě. 
Právě s ohledem na to, že Městské divadlo Brno v současné chvíli má na repertoáru hned několik výpravných rodinných muzikálů (Sněhurka a já, Matilda či např. O statečném kováři) a v kontextu podobností s již uvedenými se primárně nabízí otázka, zda skutečně bylo nutné zařazovat další podobný kousek. Řemeslně dobrý, ale bez nějakého výraznějšího zážitku, než jaký představují skvělé výkony Radky Coufalové a Lukáše Janoty. Inu, uvidíme, jak dlouho a s jakými ohlasy diváků se udrží. Přeji mu to nejlepší.

Na závěr však nezbývá než dodat osobní poznámku, že se mi stýská po Mozartech, Jekyllech, Čarodějkách z Eastwicku a dalších.