Dánský film Chlast autorů Tobiase Lindholma (scénář) a Thomase Vinterberga (scénář a režie) vstoupil do kin roku 2020 a získal celou řadu ocenění včetně ceny Oscar za nejlepší cizojazyčný film, ceny BAFTA za nejlepší neanglicky mluvený film či Evropskou filmovou cenu (European Film Awards) za nejlepší film. 
Ve Švandově divadle uvedli na konci dubna jeho divadelní adaptaci, na níž se podílel i režisér a spoluautor filmového scénáře, v překladu Michaely Weberové a režii Thomase Zielinskiho.

Čtyři středoškolští pedagogové, z nichž každý řeší vlastní krizi středního věku, se setkávají na narozeninové oslavě nejmladšího z nich a zjevně i s ohledem na vlastní neutěšené životní situace se rozhodnou vyzkoušet experiment. Podle norského psychiatra, psychoterapeuta, spisovatele a profesora Finna Skårderuda se člověk rodí s deficitem půl promile alkoholu v krvi (poznámka stranou, jedná se o výrok zcela vytržený z kontextu, jak ostatně v programu k inscenaci uvádí i Švandovo divadlo). Půl promile, aby byl život pestřejší, aby byl člověk sebevědomější, aby byl kreativnější, spokojenější, šťastnější. Experiment je tedy jasný, po nějakou dobu budou všichni čtyři udržovat hladinu alkoholu ve své krvi na půl promile. V práci – zásadně. A následně vyhodnotí výsledky, zda je skutečně ono půl promile tak pozitivně ovlivnilo, jak snad doufali.
První fáze experimentu začíná, výsledky přináší téměř okamžitě a vlastně až dechberoucí. Žádné výraznější selhávání nepřichází, naopak. Z dosud zoufale nudného a nezáživného dějepisáře je náhle úplně jiný vyučující, zcela jasně aspirující na to být hvězdou pedagogického sboru, tělocvikář a trenér přichází s novými metodami tréninku, hudebkáři se konečně daří dovést žáky k žádaným výkonům a příměry a přednášky z psychologie jsou sice stále stejně dlouhé a nepříliš záživné, ale alespoň se v nich konečně neztrácí zásadní myšlenky sdělení. 
Po první fázi experimentu tedy přichází na řadu druhá. Čtveřice překonává hranici půl promile v krvi s tím, že nyní každý zvolí svou ideální vyšší hodnotu a experiment pokračuje. S drobnými výkyvy, ale v podstatě stále stejně úspěšně. V třetí fázi následuje zpití se tzv. do němoty a následný návrat k běžnému životu a abstinenci. Po nějaké době od tohoto bodu pak divák uvedenou čtveřici a změny a zásahy v jejich životech sleduje znovu.

Bohužel z inscenace není úplně přesně zřejmé, co se stalo a dělo mezitím, nejsou ostatně ani dostatečně rozvedeny a upřesněny výsledky jednotlivých fází experimentu, snad s výjimkou první části. Jak se propsaly do životů hlavních hrdinů, jak je ovlivnily, jak změnily jejich chování. Sem tam probleskne něco málo vycházejícího z výuky, ale ani to se neděje u všech. (Postava Petera, učitele hudby, je vlastně stále úplně na okraji a bližšího se o ní divák nedozví v podstatě nic, ani stran postavy samé, ani stran výraznějších ozvuků experimentu.) Ano, životy čtyř hrdinů se posouvají, ale na žádném z nich není v podstatě jakkoli patrný vliv alkoholického experimentu. Jedno manželství už na začátku bylo dávno v troskách, druhé v krizi, třetí k ní zcela nepochybně mělo jasně namířeno. Čtvrtý z mužů se zřejmě už na začátku vyrovnával se single životem bez potomků, ačkoli by snad k životu v páru a s dětmi rovněž měl inklinace, ale o něm, jak již bylo naznačeno, se divák nedozví téměř nic. Tak jako tak však nic z toho uvedený experiment zásadně neovlivnil. A pokud, divák to nevidí.

Snad je to dané či ovlivněné i rozhodnutím tvůrců zachovat v divadelní adaptaci pouze tyto čtyři postavy. Ano, hercům to nabízí skvělou příležitost, výrazný prostor a oni jej patřičně využívají. Výkony všech čtyř (Petr Stach, Jacob Erftemeijer, Robert Jašków, Tomáš Petřík) jsou výborné. Přesvědčivě ztvárňují jak úvodní vyhoření, skepsi, vyčerpání, tak všechny fáze alkoholového opojení. Prvotní euforickou, následné občasné karamboly, i tu – pro diváka snad nejvtipnější – ve skutečnosti ovšem poměrně nelibou podobu skutečného opilství včetně všech s tím spojených excesů a následujících kocovin. A přesvědčují i nadále, když po časovém skoku řeší dál své životy a běžné trable. Každý si přitom zachovává svůj temperament, drží jasnou psychologii své postavy.
Současně ovšem nikdy nevyjdou z čistě soukromých situací. Buď je na jevišti každý sám, či maximálně ve čtyřech. Okolní svět neexistuje, zůstává pouze jimi a jejich promluvami zprostředkován, ani scénografie jej nijak výrazně neilustruje, což výrazně oslabuje působení onoho ústředního experimentu. Ani závěrečný tanec, jakkoli je pojatý zajímavě a nápaditě a zcela pochopitelně diváky strhává, nepůsobí jako taková oslava života, jakou působí ve filmu, kdy se odehrává jasně na pozadí hromadného maturitního večírku s širokým davem kolem. 

Film se mi zhlédnout zatím nepodařilo, znám jen několik krátkých úseků z něj, takže nemohu plně posoudit, zda ten nějakou zásadnější myšlenku – kromě té zjevné, že alkohol je metlou lidstva, jakkoli zábavnou – má, či nikoli. V divadelní adaptaci si i tuto nejzákladnější divák musí domyslet. 
Ať už jsou nicméně jeho úspěchy dané čímkoli: prostým řemeslem, náladou či hlubší myšlenkou, na prkna Švandova divadla se tato pozitiva přenést a uspokojivě předat nepodařilo, bohužel. 

Inscenace si zcela zjevně diváky najde, většina z nich se na zhlédnuté repríze jasně bavila, minimálně skvělé herecké výkony to umožňují, mně ale hlubší zážitek v žádném směru nepřinesla.