Adaptace slavného Cyrana z Bergeracu Martina Crimpa vznikla na popud režiséra Jamieho Lloyda, který ji pak na scéně londýnského Playhouse Theatre i inscenoval, a svou premiéru si tam odbyla v roce 2019. V české úpravě ve Švandově divadle tak měla premiéru v září 2021 již necelé dva roky poté.

Již ve své původní - právě londýnské - verzi inscenace Crimpova Cyrana výrazně sázela na scénickou jednoduchost a sílu slova. Byla velmi moderní, antiiluzivní: Martin Crimp zachoval zasazení příběhu do Francie sedmnáctého století, ale fakticky tuto dobu a toto místo v Lloydově inscenaci samé připomínala jen slova - slova a činy jednotlivých postav. Neobjevila se popisná scéna či romantizující kostýmy - žádné širáky, kordy, šermířské souboje; neobjevily se ani výrazné masky a make-up - žádný realisticky velký nos. Místo toho všeho se inscenace mohla pyšnit výraznou hudbou či využitím beat boxu a rapu namísto původního alexandrínu. Scéna působila až studeně - holá, jednoduchá, jen s několika židlemi, mikrofony, maximálně se schody či zrcadlem - o to víc v ní však vynikaly jednotlivé herecké výkony. - Jedna z hlavních devíz, o níž se mohla inscenace v londýnském Playhouse Theatre opřít. A mezi všemi vynikal Cyrano Jamese McAvoye.

Přesvědčit se o tom ostatně mohli i čeští diváci prostřednictvím kinopřenosů (jak živého, tak několika repríz) v rámci pravidelného programu NT Live. Kamery samozřejmě svým vlastním nazíráním ještě zdůraznily mnohé herecké výstupy a detaily, které v divadle samém tak výrazně nevynikly. Mnoho jiného však současně s tím mezi jednotlivými detaily kamery pochopitelně zaznamenat nemohly.

Inscenace režiséra Martina Františáka v pražském Švandově divadle je té londýnské v mnohém velmi podobná.

Využívá také výrazné hudební složky (o hudbu se postaral Ivan Acher) i zmiňovaného rapu.

Zachovává strohou a jednouchou výpravu: nepracuje s romantizujícími prvky, ani s realisticky popisnou scénou, kostýmy či maskami. Opakují se prosté moderní kostýmy, jejichž autorem pro Švandovo divadlo je Marek Cpin: (povětšinou) černé kalhoty, košile, trika, kabáty, saka v případě pánů, šaty a kabátky či overal v případě dam. Opakují se i mikrofony, židle a schody, pokud jde o scénu Pavly Kamanové, a kromě polopropustné opony před ní a obrazu měsíce za ní již nic navíc. Bitevní pole, divadlo, podnik Leily Ragueneau - to vše vzniká ve stále stejných nepopisných kulisách, kde se kadeti i další postavy na přistavených schodech často sami stávají diváky toho, co se právě děje.
Přes značnou podobnost je však tato scéna jiná než londýnská - méně prázdná, méně strohá (což ovlivňuje i odlišná barevnost). Pomáhá celé Františákově inscenaci působit výrazně méně chladně. Stejně jako ta hlavní složka Crimpova Cyrana: jazyk.

Jak bylo zmíněno, i původní inscenace sázela na sílu slova. Je však (alespoň pro mě stále ještě) přeci jen rozdíl v tom, jak divák přijímá řeč sice srozumitelnou, ale přeci "cizí", a řeč rodnou. Překlad či přebásnění Crimpovy adaptace do češtiny pro Švandovo divadlo připravila Ester Žantovská a jedná se o překlad velmi povedený. Zachovává potřebnou krásu jazyka (i poezii tam, kde je potřebná) a sílu slova, které jsou pro Cyrana tak zásadní, zároveň se však jedná o jazyk plně moderní, který se nebojí v případě potřeby sáhnout ani po vulgárnějších výrazech či pojmech velice moderních, v sedmnáctém století neznámých či zcela nepoužívaných. Dá se jím rapovat a zní stejně dobře v urážkách i milostných vyznáních.

Co však aktuální pražské inscenaci chybí, je Cyrano. Civilní a uměřený herecký projev Luboše Veselého rozhodně není špatný, ale charisma muže, který si stejně dobře jako s kordem umí poradit se slovy, jehož velebí, oslavují a s nadšením následují kadeti, který slovy a hlasem okouzluje Roxanu, mu chybí.
Nepomáhá svícení (pod light designem je podepsán Šimon Kočí), když světla často ozařují celou zbývající scénu, zatímco Cyrano či Kristián zůstávají ve stínu (a zdaleka ne jen tehdy, kdy to dramaturgicky dává smysl, protože Kristián mluví hlasem ukrytého Cyrana) a jejich herecké projevy jsou tím významně oslabené.
Kristián Dominika Telekyho, Natálie Řehořová jako Roxana i další obsazení ve vedlejších rolích, z nichž nejvýraznější jsou Robert Jašków jako De Guiche a Bohdana Pavlíková v roli Leily Ragueneau, podávají velmi dobré a vyrovanané herecké výkony. Kadeti jsou skvěle sehraní, De Guiche se stává prototypem muže využívajícího své postavení pro vlastní zisk - v tomto případě v podobě Roxany (dnes velmi aktuální téma), Roxana Natálie Řehořové je tak zaslepená svou představou ideálního muže, že nevidí ani jednoho z těch, kteří ji milují, a oba je ničí. Díky Crimpově úpravě v jejím případě navíc nejde o postavu klidně a oddaně čekající na slova lásky, zasněnou, romantickou a nezkušenou, ale ženu velmi výraznou, působící velmi odhodlaným dojmem, vědomé si naprosto jasně (a stejně tak naprosto mylně) toho, co chce. I Kristián se povedl. V podání Dominika Telekyho je floutkem, sebevědomým, zamilovaným, nejistým i odhodlaným a poté zraněným a chápajícím.
Cyrano Luboše Veselého proti němu správně působí dojmem výrazně staršího, zkušenějšího a životem mnohem víc otřískaného muže - muže, který má za sebou řadu posměchu a neúspěchů, a dávno tím zdrsněl, ztratil ono mladistvé nadšení a elán. Když promlouvá k Roxaně, je v jeho projevu láska i žal a zklamání - vše ovšem ve velmi civilním, střídmém podání, což není špatně, ale bohužel zejména v inscenaci, která tak výrazně sází především na slovo, řeč, herecký projev a charisma jednotlivých postav, to není dost. Cyrano, který má být hvězdou této inscenace, zůstává její nejdůležitější postavou, ale onen pocit naprostého vytržení z něj a fascinace jím, se (alespoň u mě bohužel) nedostavuje.

I tak inscenace v pražském Švandově divadle stojí za vidění. Je moderní, je povedená, Crimpova úprava zachovává základní myšlenky příběhu, dokáže vyvolat stejné emoce jako Rostandův originál, který jen zbavuje pozlátka historizujících a romantizujících kostýmů, scény, masek. Promlouvá dnešním jazykem.
Švandovo divadlo nabízí vyrovnané herecké výkony i nový - velmi zdařilý - překlad. A pro diváky nezatížené původní londýnskou inscenací může být ta místní jistě ještě o to zajímavější.

Psáno z/o:
- představení inscenace v režii Jamieho Lloyda Cyrano de Bergerac (Edmond Rostand, Martin Crimp), hrané 13.2.2020, v Playhouse Theatre;
- přímý přenos představení výše uvedené inscenace Cyrano de Bergerac, hrané v Playhouse Theatre, přenášené dne 20.2.2020 prostřednictvím NT Live (kino Aero);
- představení inscenace v režii Martina Františáka Cyrano z Bergeracu (Edmond Rostand, Martin Crimp, překlad Ester Žantovská), hrané 23.11.2021 ve Švandově divadle.