Simpatico

Sam Shepard ve svých hrách obvykle nejde divákům úplně naproti, hledání neusnadňuje a vybízí ke složitějšímu uvažování. „Simpatico“, v němž se v přítomnosti protínají komplikované vazby a provinění z minulosti, není v tomto ohledu výjimkou. S dramatem se stojí za to utkat. Hledání s častými nedořečenými náznaky a tajemstvími je vzrušující a atraktivní, poutavost a napětí však oslabují zbytné odbočky v některých pasážích (text by snesl nenásilnou úpravu a drobné škrty). Intimní prostor Klubovny je pro hru ideální, herci se těsné blízkosti diváků přizpůsobili, s reprízami se snad sporadické drobnosti v projevu vhodné pro větší jeviště vyladí.

75% Jedna žena, dva někdejší přátelé, jeden zločin a podrazy, které i po letech stále probublávají skrze zdánlivě klidné vody jejich dnešních životů a dohání je a do toho další dvě postavy do všech jejich her a tahanic zapletené. Jeden z nich už řadu let, s vlastními stíny, a druhá nyní, náhle, v podstatě zcela náhodně. Inscenace dýchá noir poetikou a k noir stylu odkazuje mnoha aspekty, ať už jde o typy postav i jejich charaktery, téma pomsty, místy náročnou přehlednost či pomalé tempo. Prostor klubovny se k inscenaci dokonale hodí, přesvědčily mě i herecké výkony, vedle již zmiňovaného Jana Jankovského i Eliška Bašusová a Marek Pospíchal.

Bohužel jsem se s touto Shepardovou hrou úplně nepotkal. Obsahuje příliš zdlouhavé dialogy, které se točí kolem očividného a brání se to pojmenovat, aby se udržel náznak tajemnosti. Také chování a motivace jednotlivých postav ne vždy dávají úplně smysl. K tomu několikero nelogičností (např. jedna z postav má sen zúčastnit se významné události, ale vůbec netuší v jakém ročním období se daná akce koná). Nicméně hra má i své dobré pasáže, prostor Jindřišské klubovny působí moc pěkně a zvýrazní řadu emočních scén. Po herecké stránce též není příliš výtek. Hlavně M. Pospíchal a E. Hanušová zaslouží potlesk. Celkově však spíše zklamání.

75 %. Napínavý příběh ze zákulisí koňských dostihů. Inscenace ctí detektivní charakter hry, komorní prostor Klubovny opět zintenzivňuje autenticitu okamžiku. Dobře se zde pracuje s napětím při postupném odhalování temného pozadí události, která před patnácti lety pohnula několika lidskými osudy a nezvratně je ovlivnila. Resumé je neúprosné: stín vlastní minulosti nepřekročíš. Mezi soustředěnými hereckými výkony vyniká ten Jana Jankovského, náročnou roli outsidera Vinnieho vystřihl bravurně, s citem pro bouřlivou proměnlivost nálad, vnitřní i vnější emoční rozpolcenost v jeho podání nervně vibruje na poplach. Další svébytný divácký zážitek.