Ve chvíli, kdy české vysoké školy, ale i celou společnost zasáhlo hned několik afér spojených s obtěžováním, "harašením", sexuálním zneužíváním, šikanou či bossingem, vstoupila na jeviště Divadla Reduta (Národního divadla Brno) inscenace nové hry Marka Šindelky Feminista. 
Její popis: "Příběh vysoké školy, která promeškala svou šanci na změnu," ji přesně vystihuje. Nehraje se zdaleka jen o obtěžování, verbálním či fyzickém, o vznikajících aférách, o oběti a útočníkovi, či o zveličeném problému. Hraje se vedle toho a dost možná primárně o boji o moc, využívajícím všech prostředků, o zneužití postavení, o marných snahách měnit společnost, která se měnit nechce, a neschopnosti druhého a jeho argumenty skutečně vyslechnout a hodnotně a platně na ně reagovat. 

Na začátku byl nevhodný komentář, nešťastně odposlechnutý a jím zapříčiněné mimořádné zasedání kolegia děkana. Na jeho základě došlo k vyvolání aféry, jež odhalila celou řadu incidentů dalších, nezřídka mnohem závažnějších, a vedla k radikálním řešením. Radikálním, ale skutečným a dostatečným? Závěr inscenace Feminista nepřináší žádný více či méně pravděpodobný happy-end, či uspokojení, jen hořký pocit z řešení ve stylu "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", jež pohřbívá vedle prvního známého provinilce i oběť a další zúčastněné, aby se ovšem ani zdaleka nedotklo těch nejvýraznějších násilníků a viníků, kteří umožnili toxickému prostředí vzniknout a rozvinout se do obludných rozměrů. 
Vedle prvotního nevhodného komentáře, či nepovedeného vtipu proneseného v opilosti na večírku v soukromém rozhovoru dvou pedagogů a odposlechnutého náhodně kolemjdoucí studentkou se v průběhu inscenace objevují i další problémy. Intimní vztah vyučujícího se studentem vznikající na základě iniciativy – poměrně nevybíravé – vyučujícího. Šikana, nátlak a zneužití moci dalším vyučujícím ve vztahu k jiným studentům. Zákulisní boj o moc využívající těch nejcitlivějších informací a nejkontroverznějších prostředků, intriky a vlastní zájmy. A vedle toho všeho okázalý nezájem vedení o řešení vzniklé, v počátku poměrně prosté situace měnící se až společně se strhnuvším se zájmem médií a vedoucí až k radikálním řešením, která sice snad postihují původní symptom, ale neřeší nemoc. 

Že ten, kdo nejhlasitěji křičí a táhne v první linii boje proti nevhodnému chování nadřízených či jinak zvýhodněných osob (zde představovaných vysokoškolskými pedagogy, případně přímo nadřízenými – děkanem, proděkanem či rektorem), nemusí zdaleka být tím, kdo má nejlepší a skutečný zájem na řešení problému, ale současně může být tím, kdo touží po skutečné změně, jen k tomu nevolí nejvhodnější a nejúčinnější prostředky, dokládá brněnská inscenace dokonale. Nepůsobí přitom jako prostá "laciná" agitka ani na jednu, ani na druhou stranu. K tématům, která přináší, se staví citlivě, nechává zaznít všechny možné názory od těch „nejaktivističtějších“, až po ty nejzavrženíhodnější prostřednictvím všech postav na jevišti, a zcela přirozeně, aniž by divákům říkala, který z názorů, postojů a jaké jednání má považovat za nejvhodnější či správné a naopak. 

V jednoduché scénografii (Jána Tereby), která pracuje s polopropustnou stěnou i filmovými dotáčkami, vzniká snadno prostor vysoké školy – děkanátu, kanceláře, respektive chodby a záchodků, které se daří efektně propojit i oddělit dle aktuálních potřeb inscenace, jež část akcí odděluje, část zprůhledněním dělící stěny naopak propojuje. Filmové dotáčky, pomáhající dokreslit děj v učebnách a ve zbytku školy, jsou zajímavé, byť bych se bez nich nejspíš obešla, mnohem zásadnější a efektnější však je hned úvodní film, jehož promítáním celý děj začíná, a který vnáší pro diváky do inscenace potřebné povědomí o celkové atmosféře, aktuálním dění i všech okolnostech. 

V realistických kulisách pak zásadní úlohu plní herci, které režisérka Aminata Keita dovedla k dokonalé souhře, v níž nikdo nevyčnívá ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Vytvářejí na jevišti efektně a věrohodně postavy, z nichž téměř každá – zejména mezi vyučujícími – má svůj osobní příběh, jehož základní kontury se divák dříve či později dozvídá, své osobní problémy, historii, mnohdy i mindráky a traumata, ovlivňující jejich nynější postoje, chování a aktuální dění i to, jak se k němu postavy staví. Herci věrohodně sehrávají vše – od humoru, večírkového uvolnění a veselí, přes nadhled, nezájem, intriky, až k těm nejdramatičtějším a nejvážnějším situacím a pomáhají tak vystavět inscenaci přesvědčivou ve všech okamžicích, silnou a především – zejména už (pravděpodobně) díky vstupnímu textu – současnou.