Na jeviště Švandova divadla vstoupil dlouho avizovaný Winton, nakonec v částečně kabaretním provedení jako Kabaret Winton, v říjnu tohoto roku. Jeho námět a první verze scénáře je dílem Kateřiny Tučkové, finální scénář poté dílem společným Markéty Nekolové, Martina Františáka a kolektivu. Vedle synopsí avizovaného silného příběhu dvou sester o hledání domova i vlastní krve navzdory dějinám (a primárně) se tak na jevišti smíchovského divadla objevuje i v titulu zmiňovaný kabaret. 

Nicholas Winton a jeho spolupracovníci, jak rovněž připomíná synopse, během prvních osmi měsíců roku 1939 dostali z pomnichovského Československa 669 dětí, jejichž rodiny zpravidla skončily v koncentračních táborech. Hrdiny Kabaretu Winton se stávají členové právě jedné z těchto rodin, z níž se skupině kolem Nicholase Wintona podařilo zachránit jedno z dětí. 
Je Silvestr roku 1938, společnost slavící konec roku starého a příchod nového se schází v Hotelu Šroubek a vedle Kabaretiéra Kašpara a krásné zpěvačky Liny v ní nechybí ani rodina třináctileté Ester: její matka, otec, malá sestřička a strýček Benjamin, Nicholas Winton a jeho přátelé, či Benjaminův obchodní konkurent zastupující v dané společnosti nezbytného příslušníka "druhé strany", v tomto případě prospěchářského kolaboranta s nastupujícím režimem. Ester a Nicholas se poprvé setkávají, on si nedovoleně (a bez ohledu na to) prodlužuje dovolenou, dává se dohromady se svými přáteli a pomalu začínají s plánováním a zejména s přípravami konkrétní pomoci zatím nejasnému množství lidí. 

Kabaretní stylizace, jíž je protkána zejména výše zmiňovaná první část inscenace, dává v několika momentech výrazně vzpomenout na muzikál Cabaret Joea Masteroffa, Johna Kandera a Freda Ebbse: společnost bavící se bez ohledu na to, co děje kolem. Ve všem kabaretním hemžení v Kabaretu Winton však neutěšená společenská situace a přicházející nebezpečí vstupují do příběhu i do oné veselé společnosti oslavující konec roku již od samotného počátku mnohem výrazněji. Hrůza i obludnost si do něj postupně klestí cestu čím dál zřetelněji, použitá hudba Ivana Achera je svou temnou náladou ještě zvýrazňuje, a to i když se na ni tančí, zpívá, stepuje - ve znamení doby i slavnostního silvestrovského večírku.
Až do momentu setkání Bohdany Pavlíkové jako Matky s Nicholasem Wintonem přitom děsivou skutečnost nejvýrazněji ilustruje příběh strýčka Benjamina, odehrávající se během něj a v následujících týdnech a měsících. Právě on si je nebezpečí nejvíc vědom a právě on se s ním první střetává. 

Teprve v druhé polovině se inscenace dostává k tomu, co od počátku avizovala v synopsi. Zahořklá a zraněná postava Ester se po letech vrací do Čech, kde hodlá pátrat. Po ztracené minulosti i po ztracené rodině. Její představitelka, Dana Syslová, tak po onom celosvětově známém "vítězství" a nezapomenutelném činu celé společnosti kolem Nicholase Wintona dává nahlédnout za známé literární "zazvonil zvonec, pohádky je konec a žili šťastně až do smrti" jednou z nejsilnějších myšlenek, které na jevišti v Kabaretu Winton zaznívají, když připomíná, že záchrana ještě nemusí znamenat, a zpravidla ani neznamená štěstí a šťastný, spokojený život sama o sobě. 

Rozdíl v pojetí první a druhé části inscenace je značný, hledání ztracené minulosti i snad také zachráněné sestry vyvolávají náhle zcela odlišnou náladu, v níž se trochu ztrácí jak předcházející "lehkost" inscenace, tak její dosud velmi působivá atmosféra, v níž se umně střídala až děsivá lehkomyslnost kabaretu a oslav s předzvěstí nadcházejících hrůz, a kterou završilo zmiňované setkání matky Ester s Nicholasem Wintonem. 
Druhá část je pomalejší. Přes časový posun, který postavy z válečné zkušenosti přenáší do "klidné budoucnosti v míru", je výrazně vážnější a hutnější. Hořká, místy až příliš, jako příliš dlouhá, protože z naznačené reality - ať už o průběhu oněch let, či o postavách samých - toho ve skutečnosti příliš neodhaluje. Motivace chování a jednání postav tak zůstávají neostré. Samotný konec, kdy se minimálně základní skutečnosti vyjasňují, a který dokresluje alespoň v hrubých obrysech i osudy zpěvačky Liny a kabaretiéra, nicméně působí opět silně. 

Švandovo divadlo v inscenaci užívá ilustrativní výpravy (Marka Cpina), v níž se čas od času pracuje i s projekcemi a která tak ideálně přibližuje dobu. Působivé je využití prázdných obrazových rámů živými herci vedle velkých zarámovaných fotek zachraňovaných dětí, i právě projekce s dobovými fotografiemi, které dokreslení doby pomáhají ještě víc. 
Lépe vyladit by místy potřeboval zvuk, zejména během začátku první reprízy bylo místy obtížné přesně porozumět zpěvu přes přezvučenou hudbu. 

Skvělé herecké výkony pak v inscenaci podávají Sára Lutovská i Dana Syslová jako obě podoby ústřední postavy Ester i Bohdana Pavlíková, která se představuje nejprve v roli její matky a poté ještě v roli uklízečky v Hotelu Šroubek, Ludmily. Role Nicholase Wintona, ač jeho jméno zaznívá v samotném titulu (a přes její skutečnou důležitost), v této inscenaci v souladu s její synopsí není zásadní: jak on v podání Matěje Anděla, tak jeho spolupracovníci tak tvoří vedlejší postavy. Matěj Anděl a Anna Grundmanová, která se posléze rovněž představuje ještě v roli dcery Ester, jsou z nich nejvýraznější. Více prostoru pro sebe však získávají a více tak zaujmou Miroslav Hanuš v roli poněkud slizkého kabaretiéra Kašpara, jehož postava právě v opozici k Nicholasu Wintonovi působí po celou inscenaci značně nesympaticky, a to i přes minimálně jeden naznačený statečný čin, Andrea Buršová jako zpěvačka Lina, životem rovněž značně zkoušená, a Tomáš Červinek v roli Benjamina. 

Švandovu divadlu se tedy podařilo uvést velmi působivou inscenaci, kterou zdobí povedená výprava, v první polovině hravé, ač místy velmi mrazivě působící propojení s kabaretní atmosférou nekončícího večírku i silné, zejména ženské, herecké výkony. Ubližuje jí nevhodně zvolená synopse, s níž je propagována především jako příběh o hledání ztracené minulosti, domova a vlastní krve navzdory dějinám. I tato pasáž se ve výsledném tvaru objevuje, bohužel není ideálně propojená s první částí a nezískává zdaleka takový prostor, jak by se dalo čekat.