Millerova hra Čarodějky ze Salemu se svým námětem vrací do vzdálené historie Spojených států, k jednomu z těch tragických momentů historie - k čarodějnickým procesům proběhnuvším v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Vznikala však v době tzv. Mccarthismu jako toho času velmi aktuální výpověď o stavu společnosti, o možnosti a schopnosti ji zmanipulovat a uspořádat podobný novodobý "hon na čarodějnice" v podstatě v kterékoli době. Právě tím zůstává stále aktuální i dnes. A bohužel pravděpodobně vždy aktuální bude - ať už za veškerou případnou manipulací stála, stojí či bude stát prostá lidská hloupost, nevědomost, obavy a strach či pomsta a ziskuchtivost, objevuje se stále dokola. Dává tak neustále možnost dalším divadlům ke svému nastudování.

O to nejnovější se v České republice postaralo Divadlo J. K. Tyla v Plzni, které Čarodějky ze Salemu uvedlo na své Nové scéně. Tvůrci se nepouštěli do velkých experimentů stran posunu dramatu k dnešní době. S ohledem na téma a děj to není nutné. Autorský tým provedl pouze mírné zpřítomnění - posunem po výpravné stránce, která děj příběhu přenáší z konkrétní minulosti směrem k dnešku. 

Týká se to jak kostýmů Agnieszky Páté-Oldak, kdy kostýmy dívek evokují školní uniformy, objevují se kožené kalhoty i kabáty a snad jen kostýmy dospělých a starších žen naznačují jistou dobovost (či snad jen výraznou upjatost); tak i scénografie. Na scéně, jež je dílem Michala Syrového sice vznikají v základních rysech (stran užitého nábytku např. - stůl, židle, postel atp.) ilustrované interiéry domácnosti Proctorových, pana Parrise, či soudních prostor, to vše však s pozadím tvořeným plechovými skříňkami, které připomínají jak třeba šatny ve školách či sportovních areálech, tak větší bankovní schránky. - Prostředí moderní a velmi neosobní. 

Výrazně se režisér inscenace Adam Doležal soustředil na její atmosféru a silné herecké výkony, díky nimž se mu podařilo vytvořit hutnou a silnou inscenaci. Zajímavý a efektní je přitom nápad s využitím živé hudby, která představení provází, a dívčího pěveckého sboru. Ten se na jevišti několikrát objevuje v celé šíři a několikrát pouze v pozadí svým zpěvem a provázející hudbou (pod níž je podepsán Petr Zeman) právě dotváří atmosféru - velmi působivě. Snesl by však klidně i větší prostor. Ať už zapojení přímo do příběhu v podobě zmanipulovaných a manipulujících dívek u soudu, k nimž by klidně mohl patřit, či "pouze" častější využití toho jakéhosi chóru, který pěvecky dotváří atmosféru, ač přímou součástí děje není. 

Zásadní roli však v plzeňské inscenaci nesou herecké výkony. 
Jan Maléř v roli hlavní postavy Johna Proctora společně s Markem Mikuláškem v roli ctihodného kněze Johna Halea jsou nejvýraznějšími z hereckých představitelů. Oba plně využívají prostor, který jim jejich role poskytují. 
Jan Maléř velmi věrohodně podává Johna Prostora jako kladnou postavu: jasně a rozumně uvažujícího muže, schopného statkáře, muže, otce, který však zdaleka není svatý - pronásleduje jej někdejší "selhání" - a až do konce přes všechnu snahu se nepoddat "zlu" a nezradit zejména vlastní přesvědčení váhá. Je to právě jeho někdejší vášnivé vzplanutí s Abigail, jehož dozvuky na Johnově straně se projevují ještě v začátku hry, a které nahání později vodu na mlýn dívčině pomstychtivosti, společně s jeho nekompromisním a výbojným postojem ve vztahu k ctihodnému knězi Parrisovi a Thomasi a Anně Putnamovým, s jejichž činy a chováním nesouhlasí a nebojí se proti nim ozvat, co ho staví v průběhu hry do obtížnější a obtížnější pozice. Váhá v okamžiku, kdy má se svým obviněním poprvé vystoupit proti ještě stále s jakousi láskou vzpomínané dívce, váhá i ve chvíli závěrečné, zda se podvolit a zachránit, či vytrvat. A přesto vždy, když se dostává do zásadního momentu, projevuje se jako zásadový muž, za nímž pochopitelně se svými problémy a prosbami o pomoc přicházejí i ostatní stíhaní. 
Stejně výrazný je pak i Marek Mikulášek. Zprvu dokonale přesvědčený o čarodějnictví a výskytu démonů v obci, brzy však právě díky Johnu Proctorovi odhalující, kde je ve skutečnosti "zakopaný pes" a neúnavně pak bojující a pokoušející se postavit "proti ďáblu" na tu správnou stranu. 
V kontrastu k němu dokonale zaslepeně honem za přeludy působí soudce Hathorne v podání Jaroslava Matějky i místoguvernér Danforth Zdeňka Hrušky, kteří ani ve chvíli, kdy si pod sebou jasně podřezávají větev, nejsou ochotni a schopni prohlédnout a uznat vlastní viny, stejně jako většina ostatních zmanipulovaných.  
Klára Kuchinková pak velmi dobře a výrazně podává rozpor v postavě Abigail Williamsové, dívky, která si v počátku jako jedna z mála zachovává chladnou hlavu, aby se vzápětí stala sama vůdkyní manipulujících a obviňujících občanů roztáčejících šílený kolotoč čarodějnických procesů - to vše s neopominutelnou motivací v podobě pomsty Elizabeth Proctorové a touhy získat jejího muže.