Již čtvrté zakončení sezóny divadla A studia Rubín reálně neproběhlo v jeho pražských prostorech, ale v koprodukci s Chemickým divadlem se v měsíci červnu opět uskutečnila umělecká produkce v prostředí české přírody. Zatímco v letech 2023 a 2024 pod názvy Pivo, hlína, pavlišov a Slunce, seno, Pavlišov vznikly meditační túry v Martínkovicích u Broumova, loni mohli diváci navštívit město Tábor a jeho okraj jako součást divadelní poutě s názvem Na Tábor!. Já se žel žádné z těchto tří procházek nezúčastnil, ale letos už jsem se do města neodmyslitelně spojeného s husity a Janem Žižkou vydal, a mohl tak divadelní sezónu zakončit příjemným zážitek pojmenovaným Táborská bašta.

Představení, které svou hravostí a prací s reálnými historickými osobami, bylo vhodné pro celou rodinu nebo separátně pro studentstvo, začínalo na náměstí Mikuláše z Husi. Zde za použití pódia a kašny provázel úvodem herec Vojtěch Hrabák, pro tento projekt představitel Františka Bolecha. Bez tohoto známého profesora a hudebníka se údajně 40 let kulturní život v Táboře až do jeho smrti v roce 1924 neobešel, a tak není divu, že byl tvůrci zvolen za průvodce celým představením. Kromě této postavy se postupně na náměstí divákům představila Magdalena Dobromila Rettigová, českou buditelku a snad nejznámější autorku kuchařek, nepočítám-li Jiřinu Bohdalovou, ztvárnila Jana Kozubková, dále nekompromisní Jan Žižka v podání Terezy Hof, známý hospodský, jehož jméno, přiznám se, jsem zapomněl, v provedení Zbyška Humpolce, a také skauti a trampové. Úvod představení pojatý jako slavnost tvůrci pojali vesele a příjemně, byť s trochu infantilnější zápletkou kalhot českého skladatele Oskara Nedbala. Tou si však alespoň vytvořili záminku následně náměstí opustit a vydat se na pouť Holečkovými sady, přes Košínský potok, křížovou cestou až k místu před kostelem Nanebevzetí Panny Marie v blízkých Klokotech, kde celý site-specific skončil působivým a ztřeštěným hudebně tanečným číslem.

Putování střídalo v přiměřeném poměru vtipné momenty s poučnými, ale i s divadelně či přímo umělecky povedenými scénami. Zatímco sesterská dvojice Jitka a Lenka Vandrovcových divákům odhalila něco ze své kurátorské práce v Husitském muzeu v Táboře, řezbář a hudebník Esko Mäkinen finsky promluvil u pomníku významného českého spisovatele Josefa Holečka. Rozhodně nejkrásnějším momentem pak byl úchvatný zpěv mezzosopranistky Karolíny Berkové v Bílém altánu. Všechny tyto osobnosti, na něž divák narazil v Holečkových sadech, jsou úzce spjaté s Táborem, a jejich účinkování potvrdilo, že kromě koprodukce s Divadlem Oskara Nedbala v Táboře, využili tvůrci tamější prostředí a osobnosti s místem spojenými v míře vrchovaté.

Divadelně nejpůsobivější bylo následné zastavení u mostu přes Košínský potok, které diváky zastihlo s již pomalu zapadajícím sluncem, což ve velmi horkých červnových dnech přineslo příjemné osvěžení. Z šestičlenné herecké družiny se zde pak zapojil do dění její poslední člen. A ačkoliv Halka Třešňáková příliš prostoru nedostala, její vodník byl jedním slovem kouzelný. Jen tedy takto pohybově schopnou umělkyni nechat víceméně jen sedět byla velká škoda. Dostatek místa naopak dostal Václav Marhold, který zde mohl rozvinout celoživotní útrapy skladatele Oskara Nedbala. A nutno dodat, že rodinné tragédie završené sebevraždou mladého syna Oskara, výtky veřejnosti k jeho operetnímu zaměření, až po finanční tíseň Národního divadla v Bratislavě, kde svou činností a rozhledem výrazně rozšířil slovenské umělecké obzory, vytvořili opravdu smrtící koktejl. A to doslova, neboť svůj život ukončil skokem z okna 24. prosince 1930 v chorvatském Záhřebu.

Následné stoupání lipovou alejí po křížové cestě tak bylo vhodně tiché. Ono tomu tedy spíše nahrávala technická nedokonalost, kdy Jana Žižku mohli poslouchat asi jen ti, co byli bezprostředně v jeho blízkosti, ale celkové atmosféře to nijak zvlášť neuškodilo. Po necelých dvou hodinách pak putování spělo ke svému konci, který tvůrci umístili na prostranství před kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zde proběhlo vskutku nezapomenutelné hudební vystoupení všech účinkujících v rolích adamitů, čímž vznikla příjemně humorná tečka za celou táborskou poutí. Tedy za její tvůrčí stránkou. Všichni se totiž mohli přesunout do nedalekého Ctiborova mlýna, který je sice již nefunkční, ale sídlí zde kulturní centrum Cesta s.r.o., a hlavně se jednalo o základní tábor (tábor, rozumíte?) tvůrčího týmu, který zde u ohňů představil svoji nikoliv uměleckou, ale společenskou tvář a nabídl divákům příjemný dojezd.

Tento jednorázový podnik, který se však pravděpodobně od loňské projekce lišil jen jednou hereckou změnou, nemá na našem portálu www.i-divadlo.cz svůj profil. Nemusím tedy svoji spokojenost vyjadřovat v procentuálním hodnocení, což jsem vždycky rád. Nicméně bych v případě Táborské bašty volil číslo odpovídající redaktorskému tipu. Bylo to opravdu velice příjemné putování a já jen doufám, že se tento tvůrčí tým sejde i na konci právě začínající divadelní sezóny, zakotví v nějakém dalším líbezném koutě naší vlasti a poskytne nejen mně hladivé rozloučení s koloběhem na kamenných scénách, které bude chutnat stejně jako táborská bašta paní Dobromily.