První premiérou roku 2026 se v Divadle Na zábradlí stala autorská inscenace na půdorysu současného ceněného románu Georgije Gospodinova Časokryt, jak je psáno v anotaci k představení. Pro mě osobně se inscenace stala prvním kontaktem s tímto bulharským spisovatelem a vzhledem jak k tématu díla, tak i jeho divadelního zpracování z rukou autorů Dory Štědroňové a Jana Mikuláška, rozhodně způsobila, že si Časokryt jistě přečtu a s tvorbou tohoto hojně překládaného prozaika a básníka se blíže seznámím.

Časokryt je dílo zkoumající paměť a identitu, a to jak osobní, tak národní, na základě vnímání času. Výchozí příběh začíná v osobní rovině, ale postupně přechází do politického podobenství, aby se na závěr inscenace opět obloukem vrátil k původnímu majiteli a jeho nejintimnějším vzpomínkám. Přestože se především díky neustálému proplétání časových rovin nejeví Časokryt jako jednoduchá předloha, inscenátoři Divadla Na zábradlí dokázali udržet jak přehlednost, tak ale i nepodlehnout zjednodušení. Navíc se opřeli o kvalitní práci jak scénografa Marka Cpina, tak o sehraný herecký soubor posílený možná trochu překvapeně, ale rozhodně velmi trefně, o jednu posilu, která výsledný kladný dojem ze zhlédnutého představení alespoň v mém případě rozhodně umocnila.

Oním účinkujícím, jenž není členem hereckého souboru Divadla Na zábradlí, je Kryštof Bartoš. Jan Mikulášek ho již režíroval v Divadle Husa na provázku v Pavićově Chazarském slovníku a nyní tedy na svoji spolupráci navázali ve hře, v níž se herec ujal postavy vypravěče. Tuto roli zvládl s perfektním zaujetím v přesvědčivém podání, kdy jeho osoba nejenže dokáže srozumitelně provést diváka příběhem v celé řadě časových rovin, ale též postupně ztrácí svoji jistotu, aby v citlivém finále dojemně zakončil hru na osobní bázi. Časokryt je i díky výkonu Kryštofa Bartoše rozhodně velmi nadprůměrnou inscenací, ale o čemže tedy pojednává? 

Vypravěč či alter ego samotného spisovatele nejprve divákům představí tajemnou postavu Gaustina, kterého s přitažlivou nepředvídatelností ztvárňuje Vojtěch Vondráček. Jedná se o osobu, která se nevysvětlitelně pohybuje časem a prostorem, aby nakonec založila jistou Kliniku času. V té jsou umístěni pacienti trpící poruchami paměti, přičemž každé patro je zařízené podle jednotlivých dekád dvacátého století. Klienti tak mají možnost žít v iluzi prostoru, jenž jim v jejich životě nejlépe vyhovoval. Jelikož spokojených pacientů přibývá, rozrůstá se Gaustinův projekt na ulice, města až se politické reprezentace evropských států rozhodnou pro uspořádání referend, v nichž se občané rozhodnou, do jakých desetiletí se celé národy vrátí. Georgi Gospodin tímto svým nápadem tak stvořil nesmírně zajímavou politickou dystopii reagující na neschopnosti Evropy žít přítomností a připravovat se na budoucnost. V románu je přirozeně věnovaná zásadní část bulharské historii a reáliím, ale inscenátoři hru trefně evropsky aktualizovali a Časokryt je tak dokonale současný.

Příběh se poutavě vyvíjí od osobních příběhů, z nichž nejvíce může zajmout dialog mezi bývalým komunistickým fízlem a jeho obětí, groteskně podanou postavou Gaustina s inscenátory přidanou postavou jeho asistentky v nepřehlédnutelném ztvárnění Simony Lewandowské, až po celospolečenskou reflexi, ve které se Francouzi rozhodují pro osmdesátá léta, Švédové pro sedmdesátky v tónech legendární ABBY, Poláci se chtějí vrátit do let, v nichž byl papežem Jan Pavel II., Češi by si rádi zopakovali euforii z listopadu 1989 a Němci ukazují, že jejich občané stále přemýšlejí v intencích rozděleného státu. Jediní Švýcaři prosazují žití v době vyhlášení samotného referenda, které se vlastně rovněž stává ihned minulostí. Absolutní neschopnost a popření reality zřejmě nepřekvapivě nesměřuje šťastným směrem, ale autor své dílo zkoumající identitu a paměť v samotném finále vrací k osobě vypravěče, jak jsem již zmínil výše, a hra dostává kýžený dramatický oblouk. Autor mimo jiné sděluje, že si již nepamatuje, zda to byl on, kdo stvořil postavu Gaustina nebo si Gaustin vymyslel jeho, a epilog odkazující k roku 1939, kdy „zítra bylo 1. září“ má ambici zalít hlediště smutkem.

Časokryt by se dal popsat jako groteskně laděná inscenace, v níž kombinace humoru a beznadějné vize Evropy působí sice vrcholně znepokojivě, ale zároveň vytváří dílo, které dokáže diváka strhnout. Ať už se jedná o herecké výkony, zábavně podanou chaotičnost, standardně trefně atmosféru dokreslující hudbou vybranou Janem Mikuláškem, vizuální složkou Marka Cpina až po dostatečně zvolený důraz na varování, kam Evropa směřuje. Časokryt ve mně rezonuje nezvykle dlouhou dobu, a to jak díky povedené inscenaci, tak autorovou větou: „Pokud nemáte budoucnost, volíte minulost.“. Co zvolí Evropa je zřejmě otázkou v dnešních chvílích nejaktuálnější. Snad si minulost budeme jen připomínat, poučovat se z ní a nežít ji, ale to už se dostávám za časový a prostorový rámec Časokrytu…