Redakční hodnocení

Lze uvažovat o tom, zda by potenciál propojení divadla s LARPem nebylo možné zúročit více. Návštěva je však nesporně ojedinělým zážitkem, s jakým se v českém divadle málokdy setkáme. Koncept předpokládá aktivní účast návštěvníků. Každý z diváků se pohybuje v mantinelech přidělené identity, ale do jisté míry může dění ovlivnit vlastní iniciativou. Zúčastnění herci fungují hlavně jako průvodci a zvládají nesnadno ukočírovatelný „dav“, diváci pak komunikují především mezi sebou. Dobře vymyšlené a zorganizované, nespočet překvapení v čele se závěrečným odhalením, které má zároveň myšlenku nesoucí bonus, že jsme se neúčastnili „obyčejného“ LARPu.

65%. Pro tragédii o pomstě boha Dionýsa není snadné najít klíč. Režisér J. Frič a dramaturgyně N. Jacques přicházejí s kombinací zdánlivě nesourodých přístupů, které se překvapivě daří zkoordinovat v konzistentní tvar. Zaujmou výprava, zhudebněné pasáže ve skvělé pěvecké interpretaci s živou hudbou i práce herců předávajících aktualizované či relativizované myšlenky. Přestože se tvůrci obsahem viditelně zabývali, ocitl se v závěsu za oslnivou a vyladěnou formou, která se dostala až příliš do popředí. Očekávání a preference publika jsou různorodé, zpracování nemusí každého nadchnout, ale pravděpodobně jím pohrdne málokdo.

Scénář L. Trmíkové, inspirovaný více zdroji, zpracovává osobnost nezlomné Růženy Vackové, která přes mnohé životní útrapy neustoupila ze svých zásad, ale zároveň nezahořkla a svou silou nepřestávala podporovat druhé. K řadě svých pozoruhodných výkonů nejen v JEDLu přidala L. Trmíková další. Inscenace zdařile představuje Růženu Vackovou, útržky osudů dalších vězněných žen i dobové okolnosti. Diktaturu pak zastupuje záměrně nadsazená postava dozorce (J. Černý). Klasická hudba v živé interpretaci má zpřítomnit umění, které v životě kunsthistoričky hrálo podstatnou roli; hudební vsuvku se však nepodařilo funkčně a pro koncepci přínosně začlenit.

65%. Síla prvního setkání J. Nebeského s Ibsenovými Přízraky (1988) zůstala dodnes zachována v televizním záznamu. Druhé setkání není ryze činoherní, adaptace počítá s klíčovým zastoupením výrazné hudby M. Hejla. Ta většinu času dotváří dialogy, dojde i na několik zpívaných pasáží. Hudební inscenace má jistou sílu, ale ta nejlépe vyniká v činoherních pasážích, což je zásluha herců a režisérovy skvělé práce s nimi. „Operní“ part Reginy s ostatními nesouzní, vnějškové prostředky a extravagantní nápady s kostýmy spíše odvádějí pozornost a koncepci dobře neslouží. Přes roztříštěnost výsledného tvaru však jde o počin pozoruhodný a nezaměnitelný.

Scénář vychází především z těch děl J. Škvoreckého, jimiž prochází postava Dannyho Smiřického, do něhož autor ve značné míře otiskl sám sebe. Ve své podstatě dobrý nápad postavit s pomocí skoků v čase vedle sebe různé doby a režimy, ev. je s pomocí rozdělení hlavní postavy mezi více herců komentovat (obdobný tým postup uplatnil již v „Českém románu“). V tomto sledu mnoha epizod, z nichž některé nemají dostatečný a jiné naopak nadbytečný prostor, se však jen tu a tam najde prostor pro hlubší ponor, převážně jde o letmá banálnější konstatování, v nichž se ucelenější sdělení ztrácí. Povedená hudební složka leccos zachraňuje.

65%. Crazy komedie s chytrým humorem je výjimečným dílem nahlížejícím na skutečnou a obvykle skrývanou podstatu mezilidských a sexuálních vztahů. Režisér J. Slánský s herci obratně vypointoval komediální situace, které byly občas domyšleny a rozvedeny nad rámec textu. Ortonův humor se sice neztrácí, nicméně důraz na situační komiku přece jen místy odsunuje podtexty skvěle přeloženého slovního humoru do pozadí. Přestože kladenské inscenaci schází „třešinka na dortu“, hru nezkazili nežádoucími posuny, což u českých provedení této hry v minulosti občas nastávalo. A samozřejmostí není ani to, že hrají komedii, která opravdu baví!

55%. Tragikomedie o pěti zestárlých prostitutkách, které jsou přes pokročilý věk stále nuceny vykonávat své povolání. Autorka se částečně vyhnula tuctové sentimentalitě a vměstnala do dialogů zmínky o vývoji společenských poměrů v Americe, čímž jinak nevýjimečný text povýšila. Tuto rovinu režie ani dramaturgie neopomněla, inscenace není pouhou konverzační komedií, ale snaha o vyvážení vychází jen částečně. Hra nabízí uplatnění pro dámskou šatnu. Dvě někdejší členky souboru v MDK překvapivě doplnily mladší, věkově neodpovídající kolegyně, které nepoměr s přimhouřením očí zvládají. (První uvedení upravené verze pro malý sál v březnu 2023.)

Autor navázal na klasiky absurdního divadla. Děj hry záměrně zdánlivě nedává smysl, což má vést k hledání myšlenek existenciálního rázu. Opodstatnění Mayenburgových postupů a jejich úspěšnost v experimentálním dramatu je věcí názoru. Každopádně hra poskytuje tvůrcům a hercům nespočet možností. Režisérka N. Deáková komedii inscenovala s lehkostí, přišla s řadou nápadů, které s pomocí svého týmu dobře rozvinula. Nelze nezmínit volnější naložení s koncem, které původní text nezanedbatelně obohatilo, aniž by jej popřelo. Dobře vedení herci se v nesnadném tvaru zorientovali a obstáli.

55%. Román kanadské spisovatelky v sobě ukrývá silný příběh a zároveň připomíná méně známé okolnosti, za jakých probíhalo v Kanadě sžívání indiánů a bílých přistěhovalců. V dramatizaci V. Maškové vystupuje jen šest postav, o dalších se pouze mluví a právě jejich nepřítomnost na scéně může divákům ztěžovat zájem o jejich osudy. Režisér P. Gábor nedovedl herce k vyrovnaným výkonům a s většinou z nich nenašel cestu k věrohodnému ztvárnění indiánů. Osud kněze Marka, jemuž nebylo dopřáno mnoho času a přesto dokázal v lidech zanechat stopu, je však zpracován a A. Petrášem zahrán působivě. Za zmínku stojí i sugestivní voiceover M. Kačmarčíka.

Fifty nabízí perfektně napsané dialogy, hlavně v první polovině je to cesta od jedné hlášky ke druhé. I když se později zvážní, zůstává inscenace nesmírně zábavnou a obhájí si i svou tříhodinovou délku. Herci přesně jdou po pointách dialogů, jednotlivé scény jsou vystavěné tak, že nenudí. I.Trojan je v roli životního glosátora bravurní. Jeho David je životem otlučený skeptik, který se snaží zbavit pocitu marnosti. Ke svému okolí se chová sobecky a manipulativně, přesto mu skoro nelze nefandit. Zelenka napsal i silné ženské figury (V.Khek Kubařová, D.Barešová, E.Maximová), podařená je scéna i hudební podkres. Nepochybně to bude divácký hit.

T. Dianiška má rozhodně talent na to připomínat postavy, příběhy a události, které by neměly být zapomenuty a i zde odvádí velmi dobrou práci. Životní příběh Pravomila Reichla nemá o dramatické události nouze a je jen dobře, že si ho můžeme díky tomuto zpracování zprostředkovaně prožít. První polovina funguje velmi dobře, má skvělé tempo, nijak nenudí. Druhá část je bohužel místy trochu rozvleklejší a občas je dost těžké udržet pozornost. Vynikající složkou je však hudba, ať už ta živá nebo i reprodukovaná. Přináší krásné oživení a vykresluje ty nejlepší pasáže, které tím zanechají o to silnější dojem.

75%. Zručně napsaná hra plná vtipných dialogů, ale i vážnějších momentů, které jí dodávají jistý přesah, byť primárním cílem zůstává diváka pobavit. Jedná se o typ textu, pro který má režisér O.Sokol cit. Inscenace je svižná bez hluchých míst. Na vynalézavě řešené scéně A.Pitry se schází sedm postav, které představují typizované představitele různých vrstev společnosti. Nejvíce mě bavily rozmluvy J.Burýška s V.Zavadilem, protože jejich postavy představují opačné protipóly lidské povahy. Zajímavá je i L.Žáčková v roli afektované celebrity.

Jelikož se autor Mark St. Germain při fabulačním domýšlení průběhu rozhovoru prezidenta G. Hardinga, automobilového magnáta H. M. Forda a vynálezce a podnikatele T. A. Edisona během jejich společného kempingu v Marylandu roku 1921 opíral o dějinná fakta a souvislosti a použil i několik reálných bonmotů všech tří osobností, přidává to celku na záživnosti i atraktivitě, postavám pak na autenticitě reprezentovaných postojů a smýšlení. Vyrovnaným výkonům dominuje v každé vteřině přesný Jan Vlasák, který pečlivě pracuje s intonační škálou při pronášení svých replik i s mimikou tváře a T. A. Edisona vystřihl se vskutku podmanivou hereckou noblesou.

Inscenace Divadla na Fidlovačce je celkem povedená ve ztišených momentech, tedy tam, kde se nesnaží být za každou cenu vtipná, hlasitá a pohybově (ač některé choreografické vsuvky působí zajímavě) i hudebně výrazná, a těch bohužel není tolik. Matouš Ruml předvádí výborný komplexní výkon, Martin Písařík a další pak ovšem v mnoha momentech doplácejí na nevhodné režijní uchopení, které je vede k silnému a zbytečnému přehrávání. Ostatně herecké výkony ve vedlejších rolích jsou velmi nevyrovnané. Pro "křehký" příběh o hledání sourozeneckého pouta jde tedy o dost nevhodnou formu, jíž nepomáhá ani využití portů, navíc s haprujícím nazvučením.

Jan Frič inscenuje antickou tragédii ve velmi moderním hávu: za zvuků hudby, jako by se chtěla stát spíš muzikálem, v barevné scénografii odkazující k sedmdesátým létům, promlouvající o stále aktuálních tématech dnešním jazykem v novém překladu. Herci předvádějí velmi vyrovnané výkony, poněkud odcizené, v mnoha momentech jako by jen s ironickým nadhledem glosovali jevištní dění. Do jisté míry to funguje. Barevné pozlátko, flitry, hudba a zpěv, vše dokonale připomíná atmosféru oslav Dionýsa a společně se všemi vtípky to k divákům zjevně efektně promlouvá. Na můj vkus ve vší té umírněné zábavě ovšem poněkud zapadají zásadní myšlenky hry. více v článku na blogu

Velice povedená tragikomedie o rodičovství ze současnosti, která do dnešního Činoheráku a jeho repertoáru skvěle pasuje. Nápaditá scéna o pěti pásmech napomáhá svižnosti představení bez přestávky. Herecké výkony jsou výborné bez výjimky, mě nejvíce zaujala Lucie Žáčková v komické roli svérázné herečky.
75%

Příjemná konverzačka, která má své lepší i slabší momenty, ve výsledku nijak nenudí a pěkně se na ní dívá. Pro výraznější zážitek by to však to myslím chtělo o něco více napětí, konfrontace nebo něco více šokujícího. Sice v závěru hra adekvátně graduje, ale i tak to na mě nemělo silnější dopad. Přesto dokáže určitě zaujmout a to i díky vyrovnaným hereckým výkonům v čele s výborným J. Vlasákem. 65%

První spolupráce režiséra se stmeleným souborem Divadla v Dlouhé dopadla dobře. Inscenace však působí poněkud nesourodě, poetické scény jsou střídány černým humorem z různých komunistických lágrů, ať už českých, nebo sovětských. Nejvíce se mi líbil Pravomilův útěk z vězení, a Jarka Baterka. Zvířátka mi nevadila, ale pokud měly mít i nějaký jiný význam, než pobavit, tak jsem to nepochopila. Příjemná byla živá hudba pod vedením M. Potočka.

65%. Je to svižné, celkem zábavné, ale emocionálně mě to nějak minulo. Dobrým nápadem bylo zhudebnění některých částí textu, odpadla deklamace a žánrově se kus posunul blízko k muzikálu s povedenou hudbou J.Kudláče, blýskavými kostýmy M.Cpina a funkční scénou D.Stojčevského. Střet fanatismu a racionality je čitelný, stejně jako aktuální téma, jak davy podléhají charismatickým vůdcům, ale jednoduchému racionálnímu uchopení se Fričova inscenace brání. Z herců nejvíc zaujme M.König jako král Pentheus, zábavnou forbínu hned zpočátku vystřihnou starci v podání S.Rašilova a D.Prachaře. Představitelky bakchantek potěší intonačně zdařilým zpěvem.

55 %. Svébytný režijní koncept Adély Stodolové, kdy text je interpretován za téměř neustálého doprovodu pohybové či taneční akce s poměrně hlasitou hudební a zvukovou složkou, se s příběhem Rain Mana nepodařilo až tak úplně přínosně propojit. Místy jsem měla pocit, že děj ztrácí přirozenou kontinuitu, a ani emoce nerezonují zdaleka ve všech okamžicích adekvátní měrou. A to bohužel i v samotném finále, kdy katarzní tečka vyzněla o něco tlumeněji než síla poznaného pocitu sourozenecké vzájemnosti obou bratrů nabízí. Jednoznačným trumfem celé inscenace je Matouš Ruml, který v náročné roli Raymonda podává naprosto suverénní, odzbrojující výkon.

75% - Pozoruhodný text (ve skvostném přebásnění) spojující kouzelně poetické okamžiky s těmi velmi depresivními: s náročnými tématy mezilidských vztahů i s násilím a krutostí; a výborné herecké výkony všech tří obsazených společně zásadní měrou napomáhají tomu, že inscenace ani tolik let po premiéře nevyčpěla, skutečně výrazně působí a přináší silný zážitek.

Příjemný a odpočinkový retromuzikál, kterému se daří dobře pointovat komické situace. Je to hlavně zásluha kvalitního hereckého obsazení ústřední trojice (J.Kříž, R.Urban, B.Šampalíková). Hlavní hvězdou je ovšem K.Bohatová v roli Liny, která si opravdu vyhrála s hlasovým projevem své postavy a její "no jo" ve mně vyvolává smích i pár dnů po zhlédnutí. Zbytečně přehrává snad jen M.Pošta v roli vizážisty. Povedla se i náročná taneční čísla pod taktovkou P.Parvoničové. Scéna je trochu chudší, což poznamená i ikonické číslo s titulním songem. Zdařilé jsou ovšem filmové dotáčky. více v článku na blogu

V činoherních scénách tenhle muzikál až moc sází na popularitu předlohy a nepřidává téměř nic nového. Muzikálová čísla broadwayského střihu nejsou špatná, nakonec mi ale nejsilnější připadala árie O nás dvou v podání K.Pechové a stepařské číslo D.Ratajského. Povedla se scéna P.Hlouška, nazvučení je místy trochu problematické. Herecké výkony jsou nevyrovnané, někteří jen kopírují předlohu. Nejzábavněji své role pojaly A.Gondíková jako Škopková a R.Coufalová coby Kelišová. Kdo má Troškovu filmovou trilogii rád, tak asi zklamaný nebude, potenciál tu byl ale větší. více v článku na blogu

75%. Silný text ve zdařilé interpretaci trojice hereček, které v komorním prostoru dokáží divákovi dobře předat situaci plnou vybičovaných emocí. Nuckollsova inscenace téhož textu z Ústí mě ovšem před lety zasáhla silněji. Nicméně v dnešní době je to potřebný pohled na téma války a nesmyslné eskalace násilí.

Do jaké míry může umělec převzít spoluodpovědnost za dobu, ve které tvoří? A lze to vůbec? Hra dotýkající se morálních měřítek vystihuje, jak plné paradoxů byly život, dílo i pohled veřejnosti na osobnost Leni Riefenstahl. Tu při talk show konfrontuje s bezskrupulózní mediální star, s německou důchodkyní se zakořeněným (o)bludným názorem na Hitlera a publikem, na němž je, aby k celé věci zaujalo vlastní postoj. Po všech stránkách zdařilá inscenace JČD téma k přehodnocení otevírá širokospektrálně, s důrazem na fakt, že nakolik se L. Riefenstahl nakonec doopravdy vnitřně svedla se svou minulostí vypořádat, zůstalo jen jejím osobním tajemstvím.

Na činohru pro mě i vcelku slušně alternativní. Ale to si nestěžuji, naopak mi to přišlo dosti povedené. Mimozemský pohled na mezilidské vztahy, spíše na tu temnější stránku. Sled výstupů a scén, jenž rozhodně dokáží upoutat. Místy více bizarní, místy trochu divné, ale nikdy ne nudné. Utkví to v paměti a dá o čem přemýšlet, což není málo. Herecky dobře vyrovnané, žádný slabší výkon tam nebyl, naopak řada z nich zaujme. Celkově počin co stojí za vidění.

S touto českou klasikou, se zde Kašpaři popasovali rozhodně se ctí. Inscenace má dobré tempo, nikterak nenudí a osobně sem v ní neměl prakticky žádná hluchá místa. I přes větší míru postav se v nich dá bez větších problémů orientovat. Jednotlivé charaktery se povedlo dobře vystihnout a i samotné vztahy mezi nimi působí dosti věrohodně. Snad jen samotný závěr má z hlediska obsahu myslím větší potenciál, ale i tak to zanechalo svůj dojem. Z hereckého hlediska velmi dobrý kolektivní výkon celého souboru. Mile rád pak vyzdvihuji J. Jankovského, I. Kristekovou a T. Slámovou. Též oceňuji povedenou hudbu mezi přechody jednotlivých scén. 75%

Jakého (po)kroku dosáhlo společenské postavení žen od antického mýtu po dnešní #meetoo nahlíží svébytně poetická inscenace Iokasté vskutku neotřelou autorsko-režijní optikou Lukáše Brutovského. V proudu textu se pradávné příběhy asociativně prolínají s ozvěnami současnosti. Odlitek úst, který je v úvodu přímo na jevišti vymodelován, zavěšen a pootevřený k prozatím němému výkřiku, jako by celou dobu odkazoval k odhodlání ženy odvyprávět a vykonat vše konečně za sebe a po svém, což ve finále korunuje Iokastina katarzní pomsta. A na horizontu scény se odlitky poskládají v kompletní tvář... Přesvědčivé herecké výkony Jany Oľhové a Petra Konáše.

75% Příběh Iokasté a rodu Labdakovců glosovaný dnešním pohledem (ženy): Inscenace/scénická báseň, jak ji autoři označují, sice nenabízí výrazně nový výklad, ale velmi trefně poukazuje na to, jak starověké mýty vyprávěli muži: primárně o mužích, ženské postavy se vyskytovaly jako objekty; přičemž svůj výklad mnohdy vtipně, jindy velmi mrazivě propojuje s dnešními reáliemi, situací a skutečnými postavami. Až na závěr přináší jakousi alternativu a možnou katarzi. Přesto baví, zmíněnou problematiku pojmenovává a představuje velmi trefně. Navíc v nápadité, byť jednoduché výpravě a choreografii s výbornými výkony jak Jany Oľhové, tak Petra Konáše.

75% Natália Deáková v inscenaci Mayenburgovy hry s citem pro vtip a pointu nechává rozehrát jednotlivé scénky. Jedna absurdní situace střídá druhou a stejně tak herci přecházejí z jedné postavy do druhé místy tak rychle a plynule, že divák sotva stačí změny včas zaznamenat. Vedle velmi podařené komedie přitom inscenace neopomíná existenciální otázky a myšlenky a smysl absurdní komedie se tak vyjevuje postupně a v plné míře krystalizuje v poslední scéně.

65% Ve velmi nápadité scénografii rozehrává D.Kranich postavu psychopatického vraha, který ve vraždách spatřuje umění, touží jimi vytvořit nesmrtelné dílo a zařadit se po bok dalších nesmrtelných umělců. Cituje Božskou komedii i další básníky, své činy klade do výrazných paralel s dnešní mezinárodní situací a vede dialogy se svými oběťmi, zatímco svět si jej nevšímá a spravedlnost dlouho nejeví zájem. Inscenace jeho ústy klade divákům nepříjemné otázky včetně zásadní: "oč by svět přišel, kdybyste tu vy vůbec nebyli?" Bohužel ač přináší zajímavé otázky, povedené herecké i hudební výkony a výrazná inscenační řešení, zasáhnout mě nedokázala.

Otázky mířící k podstatě lidské existence, smyslu našeho bytí a smysluplnosti našeho počínání autor pokládá skrze zdařilou paralelu s procesem tvorby divadelní inscenace. Shoduje se skutečná realita s našimi vjemy? A má to vůbec všechno nějakého režiséra? Vtipné situace vycházející z absurdnosti světa běhu se proměňují v rychlých střizích, všichni čtyři herci je rozehrávají naplno, s citem pro gag a pointu. A při tom všem se boří konvence, čtvrtá stěna a ve finále i... ...ale ne, víc neprozradím, na to se již zajděte podívat sami. Doporučuji vřele!

viz blog více v článku na blogu

Marná to věc, Ladislav Stroupežnický v Našich furiantech velmi věrně a výstižně zachytil defilé lidských typů. Navíc jsou to všechno nátury umanuté, paličaté a patřičně svéhlavé, občas doslova dubové palice, někdy zbrklé, jindy pomalejší v úsudku. Srdce na dlaň nedávají na počkání, ale když už se tak stane, planou. A když jim jde o čest, nebo o lásku, musí všechno stranou. Zkrátka, celí my. Proto ten příběh oslovuje divadelníky i diváky po generace, proto svede rezonovat i bez aktualizačních nadstaveb, v klasickém zpracování, jak de facto dokládá tato inscenace. Vítejte při volbě ponocného v obci Honice, vítejte mezi svými! Vítejte v Čechách!

Opravdu nadčasová hra, která bude fungovat v jakékoli době, neb trefně vystihuje jací prostě jsme a svým způsobem vždycky budeme. Zdejší zpracování nejspíše nepřekvapí ani nijak nešokuje neočekávánými prvky, ale naopak zaujme samotným textem a jednotlivými dialogy. Velmi dobře drží pohromadě, neměl jsem žádné větší hlušší místo, bez větších problémů měli herci moji plnou pozornost od začátku do konce. Moc pěkně tomu napomáhá i zvolená hudba, ať už částečně živá v první polovině nebo reprodukovaná v té druhé. Zvláště v závěru silně dotváří potřebnou atmosféru. Herecky zaujali hlavně R. Mácha, O. Pavelka, Š. Krupa a P. Beretová. 75%