Redakční hodnocení

55% - MdB opakovaně dokazuje, že na muzikálovém poli se může měřit se světovou špičkou (řemeslně i zde), je tedy škoda, že světovou premiéru si zde neodbyl povedenější kus. Carmen (Příběh z New Yorku) nepřináší dost pádné argumenty pro novou adaptaci ikonického díla. Po hudební stránce příliš nezaujme, jakkoli se příběh snaží přesunout k dnešku, nedokáže mu dodat aktuální vyznění a Carmen je v něm spíš nesnesitelná, než neodolatelná. Scéna Ch.Weyerse připomíná některé předchozí kousky, zarazí podivná světelná "choreografie", kdy "bodovky" nahánějí herce. Naštěstí alespoň L.Krausková zaplašila pocit, že se tvůrcům povedlo takřka nemyslitelné – vytvořit z femme fatale Carmen tuctovou postavu. (více v reflexi)

Muzikál co má svoje dobré momenty, určitě nijak nenudí, ale potřebné emoce bohužel též úplně nevyvolal. N. Wetterová byla jako Carmen po herecké stránce působivá a přesvědčivá, u pěvecké části však výrazněji nezaujala. Nicméně i tak jsou její duety s L. Matoušem povedené a patří k těm nejlepším pasážím. Co oceňuji nejvíce je zpěv E. Mertové, jejíž sólová píseň byla vrcholem představení. Z ostatních zaujal hlavně J. Šíma, který svoji ženskou postavu zvládl na jedničku jak po herecké i pěvecké stránce. Celkově má hra dobré tempo, častější přestavby mě osobně nijak nerušily, ale chyběla mi tam větší chemie mezi ústřední dvojicí a i samotný konec nenaplnil svůj silný potenciál.

75% - Autorský muzikál na Malé scéně DJKT se stopáží necelé hodiny a půl dokáže obsáhnout celý dějový oblouk vytýčeného příběhu, postav toužících po lásce a porozumění a potácejících se na hraně, a zároveň zaujmout i dojmout, přesně v rozsahu, v němž nezbytný patos ve spojení s poetikou hudební, výtvarnou i slovesnou nestačí omrzet, zahltit a roztrpčit ani méně romantické duše diváků. Naopak zůstává po něm vzpomínka na působivý a velmi zdařilý komorní kousek. Neopominutelnou zásluhu na tom mají přesné herecké výkony (K.M.Fialová, J.Hruškoci i P.Režný své postavy ztvárňují s přehledem ve všech polohách), ústřední dvojice zaujme i v pěveckých pasážích, a současně efektní snová scéna D.Baziky. (více v reflexi)

Velmi slušné muzikálové zpracování, které má dobrou energii a nechybí mu potřebná lehkost i hravost. Původní dílo se podařilo zdárně aktualizovat a na scéně zde vzniká veskrze funkční propojení 60. let a současnosti s řadou chytlavých hudebních pasáží. V. Příhodová v titulní roli nijak nezklamala, za vyzdvihnutí však stojí i skvěle fungující dvojice M. Überall a P. Kolman, kdy se oba moc pěkně doplňují a přináší vítanou svěžest a odlehčení. Krom nich moc pěkně pracuje také celá dámská company, jenž znamenitě vytěžuje zdařilé choreografie. Pochvala též za povedenou scénu i kostýmy. Snad jediné co mě více zamrzelo byl slabší a méně výrazný závěr. I tak však převládá spokojenost.

75% - Havelka svým textem dokonale postihl tradiční schůze SVJ, častou neefektivnost a neschopnost se domluvit, které je provázejí, a dostal do něj humor, trapnost i zoufalství z neřešitelného. A M.Moravcovi se inscenace jeho textu pro šumperské divadlo, kterou ze společných prostor zajímavě přesunul do obýváku předsedkyně a dodal tak situacím osobnější rovinu, vydařila. Dostává v ní prostor celý herecký soubor, který se předvádí v potěšující formě, přičemž nejvýrazněji ve spleti figurek působí R.Šmotek jako Kubát, zaujali však i O.Kaštická (Horváthová), B.Niedobová (Roubíčková), J.Selinger (Nitranský), či v M.Kašík a A.Stankuš (bratři Čermákové).

65% - Režisér M.Tyc ke své inscenaci uvádí, že Tartuffa má smysl hrát, když se ve společnosti rozmáhá přetvářka, bují oportunisté a vzniká rozpor mezi upřímností a falší. Dá se tedy hrát v podstatě kdykoli. I dnes(!). Je škoda, že se do šumperské inscenace nepodařilo vnést větší aktualizaci než prostředním zvláštně expresivně (ke které době a společnosti se vlastně vztahují?) vybraných kostýmů. Herecky je totiž vydařená a herci si s přehledem poradili i s veršovaným překladem. Největší pozornost na sebe zaslouženě strhává L.Jančíková jako praktická a prostořece upřímná Dorina.

Chytlavý děj, který dokáže zaujmout od prvních okamžiků. Moc pěkně se v něm povedlo vytěžit i nastavit provázání se slavným filmem. Ale neznamenalo by to nic, nebýt vynikajícího výkonu E. Maximové, na níž to tady vše opravdu stojí a padá. S přehledem zvládá jednotlivé polohy či střídání postav. Svým projevem dokáže správně upoutat a bez větších problémů vtáhnout každého do příběhu. Dobře jí k tomu pomáhá jednoduchá, funkční scéna a trefně zvolená doprovodná hudba, jenž moc pěkně dokresluje atmosféru. V součtu určitě inscenace, která ve vás dlouho zůstane. 85%

Velmi intenzivní inscenace svou stavbou klade značné nároky na vnímání, jak se pozornost a dění plynule přesouvají mezi jednotlivými rovinami času, prostoru i příběhů. Trojice situací se neustále prolínají, plynule na sebe navazují, vstupují jedna do druhé. Rukopis jednotlivých členů tvůrčího týmu je typický, ve výtvarné stránce se projevuje nejvíc. Eva Zezula pracuje s výraznými barevnými motivy v kostýmní výpravě a s (povědomou) účelnou, minimalistickou scénografií. Obstojí soustředěné herecké výkony a propletená "rodinná sága" tak silně zasahuje i přes, či snad i díky, netradiční formě.

75% - "Ovocný politický salát" zaujme volbou loutek a kreativní prací s nimi, příjemnou interakcí mezi herci a publikem i mezi herci samotnými ve chvíli, kdy ke svým třem jednáním přidávají nadstavbu v podobě komentáře k nim. I hereckými výkony obecně, mezi nimiž nejvýrazněji se svou hravostí a humorem zapůsobí A.Rašilovová. Ve vztahu k politickým tématům se inscenace drží obecnějších témat, k těm nejaktuálnějším se přímo nevztahuje a nevyjadřuje, komentuje spíš roky patrné, co se nicméně stále vrací na zřetel, leč díky nápaditosti a hravosti potěší tento "politický salát" i tak.

65% - Problémy s otci stokrát jinak. Stokrát jinak a stále stejně. Stále stejně určující, stále stejně zásadní, stále stejně bolestné. Ať už se objevují a řeší v čase, nebo zpětně ve chvílích, kdy už nejdou změnit. Do toho formát a fenomén open mic night a řada typově nejrůznějších vystoupení zrcadlících charakter jednotlivých postav a povahu situací. V těch nejvypjatějších na mě té expresivity, přiznávám, bylo po volnějším úvodu, zrcadlícím nejistotu a všednodenní trable hrdinů, až moc. Jinak jde ovšem o v podstatě zdařilý počin na studiové scéně.

75% - Ondřej Sokol uvedl, že by si přál, aby se diváci u dvou Wilderových aktovek v jeho režii celou dobu usmívali, ale nesmáli se nahlas. Se mnou se mu to podařilo. Jeho Radostný výlet je milým spojením dvou pohledů na rodinu a všednodennost, jednou z pohledu věků, které míjejí, zatímco rodina se stále setkává u jednoho stolu, podruhé z pohledu jediného dne, dlouhé cesty a odlišných nálad komického průběhu a jímavého konce. Jemná absurdita, komika opakovaných dialogů, v nichž se jen mění mluvčí, lehký sentiment, to vše se nese napříč vlastně oběma částmi a zanechává velmi působivý a přetrvávající dojem.

65% - Inscenace zaznamenávající peripetie jednoho vášnivého milostného vztahu s jeho vzlety a radostmi od nesmělých začátků, přes intenzivní průběh až k hořkému konci, v němž už se na přetřes dostávají i závislost a manipulace s různou intenzitou patologie přítomné a různě patrné i v předchozím vývoji. Dokud se inscenace odehrává divákům takřka pod rukama, je nejpůsobivější. Na efektivitě neztrácí ani při využití přilehlých prostor foyer, s nimiž dokáže zajímavě pracovat. Jenže pak si tvůrci neodpustili přesunout herečky zcela mimo zrak diváků a využít live cinema, které intenzitě blízkého a blízce s herečkami prožívaného vztahu spíš ubližuje, než že by zvýšilo atraktivitu inscenace. Škoda.

Přesazením do současnosti a akcentováním sociální tematiky získává Carmen nové významové vrstvy. Samotné prostředí však zároveň oslabuje symboličnost příběhu, z něhož se místy vytrácí původní vášnivost. Lásku tu nahrazují destruktivní citové vazby. Hudebně jde o pestrý mix, ovšem bez výraznější zapamatovatelné melodie. Povedly se projekce, ale rušivým elementem jsou přestavby. K.Daňhelová propůjčuje Carmen živelnost a erotickou jiskru, zároveň je ženou zřetelně manipulativní a jedná se tak o hrdinku značně ambivalentní. L.Matouš jako Joey dokázal herecky slušně ustát výrazný zlom v charakteru postavy. Nejvíc emocí do inscenace vnáší postava Micaely v suverénním podání I.Freudenschussové.

B. Hrzánová podává suverénní pěvecký i herecký výkon. V dekadentním kabaretu přibližuje životní dráhu zpěvačky, její přednosti i slabosti, a vytváří tak mimořádně přesvědčivý portrét osobnosti s nezaměnitelným hlasem a projevem. Živá kapela složená z herců pražských divadel není pouhým hudebním doprovodem, ale také aktivně vstupuje do jevištního dění. Inscenace navzdory vážnému tématu působí lehce, energicky a s citem vystihuje podstatu titulní postavy, respektive osobnosti. Ačkoli byla inscenace původně nastudována pro Divadlo Viola, tvůrcům se podařilo najít adekvátní náhradní prostor, v němž se bude myslím tato Olmerka spolu s diváky cítit dobře.

75 % Nepietní, a přesto uctivý pohled na Havlovu aktovku, který jí posouvá více k dnešku. Dramatikem výstižně vykreslené charaktery zůstávají zachovány, ve Šmídově koncepci však získávají další aktuální odstíny. Potěší herecká energie a bezprostřednost M. Krause i H. Mathauserové. S nelehkým úkolem přihlížejícího Bedřicha se skvěle popasoval S. Neduha. Pozornost zaslouží také nápadité scénické řešení.

Po hudební stránce velká spokojenost, zaujmou hlavně dobře nastudované sbory. Tím však výčet pozitiv končí. Největší slabinu představuje režie M. Čičváka, která působí značně nerozhodně v otázce žánrového uchopení. Výsledkem je inscenace, jež tak trochu sedí na dvou a zároveň ani jedné židli – ani ryba, ani rak. Z hereckého i pěveckého hlediska zaujme především A. Plachetka, jeho postava Seeneyho Todda je uchopena nejkomplexněji. Celek sice dokáže příjemně pobavit, potenciál muzikálu však zůstává ve všech složkách nevyužitý. A to je bezpochyby škoda.

55 % Nové muzikálové zpracování Carmen ve mně vyvolalo otázku, jaký smysl má další variace na notoricky známý příběh. Přesvědčivou odpověď jsem nenalezl ani v hudební složce, z níž vyčnívá především v díle často citovaná Bizetova Habanera a závěrečný song Můj dík. Jinak hudba působí spíše nevýrazně. Problematické je pak především pojetí titulní hrdinky. K. Daňhelová sice podává výborný pěvecký výkon, její Carmen však postrádá vášnivost, charisma, které by umožnilo pochopit její přitažlivost. Rozpačitá je i práce se světlem, jež herce místy doslova stíhá po jevišti. Naopak zdařile vyznívá Micaela E. Mertové a vděčné výstupy L. Janoty. Muzikálového Medica se tvůrcům překonat nepodařilo.

Ukázkový případ, kdy forma zvítězila nad obsahem. Přemíra pro mě těžko čitelných a dle mého názoru i zbytečných režijních extravagantních nápadů odváděla pozornost od toho nejpodstatnějšího – příběhu, který se v inscenaci postupně ztrácel. Ani herecké výkony výsledku příliš nepomohly, zůstávaly totiž kdesi v druhém plánu režie. Vztahy mezi postavami nebyly vystavěny, pouze se o nich mluvilo, zatímco dění na jevišti působilo převážně na efekt. Za vyloženou exhibici považuji práci kostýmní výtvarnice. Medvědí službu celku i některým hercům pak učinily přidané songy. S tímto nastudováním jsem se zkrátka minul.

65%. Na celosvětově úspěšnou frašku „Hra, která se zvrtla“ navázal stejný autorský tým obdobným konceptem. Tentokrát se ochotníci pokusí premiérovat příběh o Petru Panovi a série katastrof provází navíc práci s loutkami, černým divadlem a náročnými scénickými efekty. Česká premiéra se opět konala v Kladně, kde si si nadmíru dobře poradili se zvýšenými nároky na technické řešení, které je základem úspěchu. Na dobře zkoordinované inscenaci režiséra O. Kříže jsou patrná opomenutí ve vedení některých herců k důslednější práci s nadsázkou. Přesto představení funguje, baví a přes uplatnění již použitého principu nebudí dojem opakování téhož.

Etapa českého a pražského divadla 18. století a její souvislosti s hrabětem Šporkem nejsou v povědomí, jaké by si zasloužily. O připomenutí se snažila A. D. Mehdevi ve svém románu s fiktivním příběhem chlapce Slávka, z románu vyšlo i libreto K. Koblischkové, působivě zhudebněné J. Jiráskem. Předem se počítalo jen s několika uvedeními a derniérou v Divadle Hybernia, přesto bylo do inscenace vloženo velké úsilí! Realizace ve skromnějších podmínkách neumožnila adekvátní scénografii, důraz na náročné světelné efekty ve druhé části byl logickým kompromisem. Opera by si zasloužila delší život. Realita financování českého divadla ovšem je, jaká je.

75%. Strastiplný život lékařky Vlasty Kálalové by šel zpracovat jako výpravný epos. Autorka S. Petrů a režisér M. Dočekal šli cestou komorní inscenace, v níž vynikající hlavní představitelku B. Kaňokovou doplňují jen tři herci více postav, přičemž někdy jen zastupují nebo zobecňují určité principy. Pozornost tak směřuje k vnitřní podstatě motivací a událostí, vyprávění není zatíženo popisností ani přílišným sentimentem. Někdy však důležité okolnosti rychle prosviští, aniž by stihly získat zaslouženou pozornost; neškodilo by trochu přidat na stopáži a počtu postav (např. Vlastiných dětí). Neobyčejný osud je však přesto působivě zprostředkován!

45%. Motivy několika povídek J. Marka, odehrávajících se za první republiky, spojili autoři L. Veverková & M. Amsler do nového souvislého příběhu se samostatnou rovinou s detektivem Boušem a se znamenitým nápadem zakomponovat do děje reálnou osobu jasnovidce Hanussena. Inscenace kráčí odlišnou cestou než televizní (i filmová) zpracování, posiluje politické pozadí a rovněž herci uchopili postavy jinak. Finálnímu vyústění nechybí překvapení, předchází mu ale zdlouhavost. Výrazná hudba s novými písněmi a scénografie by mohly být dobrým východiskem k budování dobové atmosféry, ta ovšem z režijního a hereckého pojetí (záměrně?) do publika nedýchá.

Režisér J. Havelka se dokumentárním divadlem zabývá dlouhodobě. V této inscenaci zúročil své zkušenosti a dále je rozvinul při práci se souborem DD, doplněným o dobře vybrané hosty. „Facka“ zpracovává skutečný pouliční střet z roku 2021 s nechtěně tragickými následky ze všech možných úhlů pohledu, komplexně, a to včetně systémových nedostatků při vyšetřování a v soudnictví. Nakonec se dostaví silná a přitom přirozená katarze v podobě sebereflexe a odpuštění, které v naší společnosti své místo stále spíše hledají. Inscenačnímu zpracování a hereckému ztvárnění nelze téměř nic vytknout. Vydařený a potřebný počin!

Spolek Pomezí nabídl možnost objevit další nový prostor – Laichterův dům na Vinohradech, s jehož geniem loci se v imerzivní inscenaci výborně pracuje. Zde poznáváme osudy několika obyvatel domu (asi) v první polovině 20. století, jejichž tajemství se postupně rozkrývají. Při putování domem lze usledovat jen část dění, ale při troše invence a štěstí se vše může protnout v působivém finále. Tým kolem režiséra L. Brychty využil své zkušenosti s náročnou organizací, přičemž se ukázalo, že se vyzkoušený koncept ani po deseti letech a ještě více inscenacích nevyčerpal.

75%. Reálná fakta o slavné spisovatelce Patricii Highsmithové propojila australská dramatička J. Murray-Smithová do fiktivního komorního příběhu. V kostrbatějším začátku se možná přehnaně omílá odměřená spisovatelčina póza, postupně se však děj logicky posouvá a graduje až do finále. Opodstatnění nese i závěrečná pointa, takže není těžké Smithové odpustit možná trochu přehnanou snahu o atraktivitu. Ideální titul pro sklepní prostor Ungeltu, kde oba herci ve spolupráci s režisérem M. Schejbalem a dramaturgem P. Ondruchem v blízkosti diváků budují napětí a skvěle využívají možnosti práce s detailem při ztvárnění komplikovaných postav.

Petr Zelenka se tentokrát vydal do „bulvárnějších vod“ situačních komedií, které mají na repertoárech divadel rovněž své místo. I zde dokázal uplatnit svůj rukopis a jeho příznivci jej bezpečně poznají. Aniž by opustil mantinely žánru, strefuje se do citlivých témat. Bavit publikum vtipnými dialogy a humorem, který není bezduchý, je nesnadná disciplína. Tato komedie zároveň nestojí jen na pointování situačního humoru (v čemž obstálo celé obsazení), ale od herců vyžaduje taktéž jeho propojení s narážkami a podtexty – v nalezení správné rovnováhy se určité rezervy najdou, v tomto ohledu si nejlépe vedou V. Neužil a L. Pernetová.

Zdráhám se hodnotit dobře připravený a organizovaný audiowalk Š. Gajdoše a zvláště „udělit procenta“ srovnávající s divadelními inscenacemi. Divák s vlastním smartphonem projde jednotlivá stanoviště a postupně ve sluchátkách vyposlechne nahrávku s procítěným čtením D. Krejčíka z knihy H. Hesseho. Na konci se pak objasní přítomnost dvou herců. Působivá nahrávka by obstála i jako audiokniha. Někomu ovšem může činit potíže mezi malou skupinkou v prostoru Venuše (vnitřní verze) nebo na cestě (venkovní verze) nerozptylovat posluchačské soustředění na náročnější filozofický text. Pro takový audiowalk by mohla být vhodnější nahrávka s více hlasy.

Záměrem repertoáru ČS Ústí není zalíbit se všem, snaží se vybízet diváka k vytvoření názoru a zaujetí postoje. Původní hru L. de Vegy režisér M. Modrý značně redukoval, ponechal jen několik základních postav. Inscenaci situoval do uzavřeného prostředí továrny, kde Komtur uplatňuje a zneužívá svou moc. Radikalita výkladu a interpretace se stupňuje záměrným opakováním vrcholícím na konci. Koncepce smysl má, divák se s ní může i nemusí ztotožnit. Mezi dobrými hereckými výkony vyčnívá Jiří Spišák, jenž naplno projevil svůj mimořádný talent v nadmíru obtížné pozici splnění nadsázky a věrohodného přecházení mezi mnoha různorodými polohami.

Režisér M. Hába Čapkovu předlohu varioval a vyjádřil se skrze ni ke globálním problémům hýbajícím světem a lidskou společností. Nic proti tomu, co se snaží sdělit. (Možná stojí za pouvažování, zda by i Čapka dnes právě takové problémy neznepokojovaly.) Během bezmála dvou hodin je těžké vytrvat a vstřebávat myšlenky, jejichž uspořádaní se může jevit překombinovaně. Sehranému souboru se však daří publikum i bavit, takže to alespoň část diváctva ustojí. Koncepci a inscenační model nemůže nepoznat divák navštěvující Hábovu tvorbu, kterou stojí za to sledovat; snad v budoucích inscenacích dokáže překvapit i méně se podobajícími postupy.

Monodrama napsal zakazovaný autor F. Pavlíček koncem 70. let pro zakazovanou V. Chramostovou; z představení v jejím Bytovém divadle vznikl i ilegální záznam. Hra se točí kolem tří pohřbů souvisejících s Boženou Němcovou, pronásledovanou spisovatelkou, což silně rezonovalo s těžkými obdobími tvůrců. Tyto spojitosti čas trochu odvál, navíc má text pro vnímání poměrně komplikovanou strukturu. Režisér J. Janča a herečka T. Kotrbová se s náročným úkolem utkali poměrně úspěšně. Můžeme mít sice jiný názor na občasné režijní nasměrování herečky, je však třeba ocenit moderní prvky a fakt, že se zlínská inscenace snaží nabídnout více než „pomník“.

75%. Překvapivé rozhodnutí ženy Jonhgje stát se vegetariánkou se v pozoruhodné knize korejské autorky stalo východiskem nejen pro zkoumání příčin a důsledků, ale také ke znepokojivým otázkám týkajícím se fungování společnosti. Dramatizace M. Samce se drží literární předlohy v zachování tří pohledů a postupně tak zazní monology manžela Jonghje, švagra a nakonec sestry. Tvůrci se úspěšně snaží zachovávat myšlenkovou hloubku a nezvyklost knihy, koncept dotváří užívání projekcí a live cinema. Komorní uspořádání sálu je vhodné pro vnímání nejmenší detailů, na nichž režisérka K. Polívková se třemi výtečně hrajícími herci pečlivě pracovala.

75%. Posouzení okolností sexuálního násilí je vzhledem k subjektivitě pohledů obou stran velmi složitá záležitost. Monodrama S. Miller je hlavně o mašinérii sytému, kdy je oběť vystavována opakujícím se dotazům, traumatizujícím situacím a vleklému čekání na spravedlnost, která nemusí přijít. S autorkou lze v lecčems polemizovat, ale pokládat otázky o správnosti fungování systému je velice potřebné! Herečka M. Štípková byla režisérkou L. Ferenzovou dovedena k nalezení rovnováhy v nesmírně náročné roli. Bravurně zachycuje vývoj postavy a zároveň postupuje divákům podněty, které má hra klást. Povedený je i živý hudební doprovod M. Ptáčníkové.

55 %. Frankenstein v režii J. Maksymova je jedním z těch představení, u nichž zajímavý námět ještě nezaručuje stejně zajímavý divadelní zážitek. K. Bílíková dokáže i v rozpačitém celku strhnout pozornost na sebe a živá hudba přímo na jevišti dodává příjemnou atmosféru. Zbytek večera už tolik nezaujme. Frankenstein tak vedle několika povedených momentů zůstává inscenací, u níž se očekávání a výsledný dojem rozešly.

V repertoáru ČK jde vedle Tanga o další výrazně alternativní počin, který nemusí sednout každému. Režijní uchopení A. Davidové je rozvolněné a extravagantní kostýmy dotvářejí osobitou stylizaci inscenace. Zaujaly mě černé pláště Verlaina a Rimbauda, na které oba křídou zapisují hesla a myšlenky, jako by se i tímto způsobem snažili vzdorovat světu kolem sebe. Do jejich bouřlivého vztahu přirozeně vstupují také písně v podání herců. J. Burýšek jako Rimbaud podává strhující herecký výkon, přesvědčivě vystihuje neklid i rozporuplnost mladého básníka a svou pěveckou jistotou potvrzuje všestrannost. Právě jeho ztvárnění je pro mě jedním z nejpádnějších důvodů, proč inscenaci doporučuji dát šanci.