Redakční hodnocení

Během komponovaného večera (či trefněji možná spíše pozastaveníčka) na téma jazyka českého se dočkáme tematického náhledu z vícero úhlů, k vývoji mateřštiny samotné a zejména našeho - nezřídka macešského - vztahu k ní zazní spousta podnětných a zajímavých postřehů. Nejedná se přitom o žádnou suchopárnou podívanou, vše je zprostředkováno záživnou, hravou formou, kořeněnou milým humorem a nadhledem. Zpestřením je i živý klavírní doprovod a interpretace několika zhudebněných básní. Tento improvizovaný ostrůvek kultivovanosti mně bylo diváckým potěšením navštívit, neboť není vůbec od věci čas od času popřemítat, jak s darem rodné řeči nakládáme.

Trierův film svou stylizací přímo vyzývá k jevištní adaptaci. Navíc je téma krutosti a manipulace ve vztahu k lidem, nad jejichž osudem má člověk moc, stále aktuální. Režisérka N.Deáková pojala tuto společenskou alegorii celkem civilně, sarkastičtější filmové pojetí mi sedělo o něco víc. První polovina se rozjíždí pozvolna, svižnější tempo získá inscenace ve druhé části a pointa je stále velmi působivá, i když ji člověk zná. Postava Grace je velmi ambivalentní, Z.Ščerbová ji nehraje jako nějakou femme fatale, ale spíše jako nenápadnou ženu, která od ochoty omluvit cokoliv dospěje do kruté mstitelky. Povedená je scéna i hudební složka.

65 %. Hru shledávám osobně atraktivní hlavně pro princip divadla na divadle a to, že za předobraz Enquistově fikci posloužily reálie ze Strindbergova života, zejména etapa vrcholící manželské krize. Inscenace DpP vyniká vyrovnanými hereckými výkony, dialogy se daří po celou dobu udržet na frekvenci kousavého sarkasmu. Jízlivé, uštěpačné, vzájemně zraňující poznámky létají vzduchem jako pingpongové míčky, divadelní zkouška se vbrzku promění spíše v psychoanalytickou seanci. Čitelně tu vyznívá konfrontační pnutí vlivem egománie, hypersenzitivity i touhy po seberealizaci a citovém naplnění, pramenící z protipólností mužské a ženské emocionality.

V. Mašková a D. Gombár našli v pohledu na K. Čapka a O. Scheinpflugovou společnou řeč. Inscenace je zasazena do rozhlasového studia, kde vzniká hra o těchto osobnostech, přičemž se na pozadí proměnlivých vztahů herce, herečky a režisérky ve dvojím plánu seznamujeme s životními osudy slavného páru. Ty jsou nazírány z Olžiny perspektivy v den její smrti. Koncepce rychlých střihů klade vysoké nároky na soustředění i přesnost hereckého projevu, jež Průchová, Jachnická i Jurek naplňují s maximální jistotou. Režie nezůstává jen u rozhlasového rámce, ale nechává postavy ožívat v dalších rovinách. Výsledkem je mnohavrstevnatý divadelní zážitek.

65%. Inscenace zůstává někde na pomezí mezi řachandou a melodramatem. Už samotný text jednání postav dost hyperbolizuje a režisér Michal Lang vede herce k výrazné nadsázce. Některé scény vyzní vtipně, jiné rozpačitě a celkově se daří akcentovat téma toxického vztahu či misogynie, aniž by k nim ovšem inscenace řekla něco vyloženě objevného. Herecky mě to bavilo (tradičně hlavně velmi dobrá Tereza Dočkalová), ale Enquistova hra se asi nezařadí mezi mé oblíbené.

55% - O tom, jak do sevřené komunity řešící si své problémy "po svém" dorazí cizinec, nový "šerif", který však neoplývá tak pevnými morálními zásadami, jak to u podobných postav ve westernech bývá, a po hladině bažiny nejprve zvolna klouže, než se ponoří. Westernově ubíjející pozvolné tempo bez ostrých zvratů a nedostatečně zdůrazněné zásadní momenty z minulosti ubližují "černé severské komedii", takže v ní řada momentů a situací nevyzní tak zásadně, humorně a absurdně, jak by asi měla. Výrazná stylizace řešení jednotlivých hospodských drobností propracovanějším situacím zbytečně krade pozornost.

65% - Text, který se čím dál víc a víc cyklí v úvodní situaci, aby postupně jen blíž odhalil míru nesnesitelnosti slavného autora, který proslul jako známý misogyn, a útrpnosti takového předrozvodového setkání, mají šanci pozvednout zdařilé herecké výkony - dokud zejména T.Dočkalová a M.Lurie nezačnou sklouzávat k opakování svých hereckých manýr, mimo jiné snad ve snaze zdůraznit absurdně komickou rovinu celého večera a jedné nevydařené zkoušky. J.Teplý buduje po Hjalmarovi další podrobnou studii podobně nemocného charakteru, P.Gajdošíková přesvědčí jako drsná, místy trochu silácká, ale ve výhodách i nevýhodách toho samostatná žena.

--- Ohýnek --- (více v článku na blogu)

Nebylo lehké si k této hře najít cestu. První část, to je řada přehnaně afektovaných proklamací, emočních výbuchů a není příliš jasné, jaký je vlastně záměr a kam to vše směřuje. Ale postupem času do sebe jednotlivé dílky pěkně zapadnou a dostane to svůj smysl a účel. Prakticky celou druhou část jsem si již velice užil. Za řadou nenávistných urážek, nad kterými se i dobře pobavíte, se skrývá hodně nevyřčeného, ale o to silnějšího, kontextu na věčném bojišti muži vs. ženy. Navzdory stáří hry, i době kdy se odehrává, působí více než aktuálně, což jen svědčí o její krásné nadčasovosti. Herecky výteční především J. Teplý a T. Dočkalová. 75%

Proti poměrně časté tendenci vsadit milostný příběh o tragické lásce v souladu s jejím koncem a částečně i s průběhem a veronskou atmosférou do temné scénografie, Švandovo divadlo ovládá bílá, světlo a kontrasty. Vydařená, čistá inscenace s propracovanými hereckými výkony všech účinkujících zaujme okouzlující titulní mileneckou dvojicí, i využitím řady efektních prvků, od energické taneční hudby a rapu, přes kontrasty ve výpravě až po skvěle zvládnutý jazyk Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska. Je jednoduše trefou do černého. (více v reflexi)

Retro inscenace čerpající inspiraci z příběhu ABBY na mě zapůsobila rozpačitě. Spíše nesourodé propojení živého zpěvu s nahrávkami a jevištním děním místy narušuje tempo a celek se i přes přijatelnou stopáž bohužel vleče. Z hereckých výkonů vyznívá jednoznačně lépe ženské obsazení, ale mluvené pasáže M. Logojdové jsou hůře srozumitelné. Za rušivé považuji i nevhodně zvolené paruky. Celkově jde o titul více marketingově atraktivní než dramaticky zdařilý.

75 %. P. Zuska v MDMB formuje mimořádně krásný režijní rukopis – promyšlený do detailu, podmanivě obrazný a zároveň hluboce citlivý. Každý obraz má své místo, každý pohyb svůj význam. Na jevišti vzniká sevřený svět, kde se pohyb, light design, hudba i scénografie s motivem dveří a osamělé žárovky skládají v až hypnotickou souhru. Výborný je L. Faul jako Mon, stejně jako soustředěný a vnitřně přesný P. Mikeska v titulní roli. Mundstock zde není jen postavou, ale stavem mysli – člověkem drceným dobou, která neúprosně semílá. Výjimečná inscenace, v níž všechny složky dýchají jedním rytmem a vytvářejí neodbytný otisk úzkosti i lidské křehkosti.

75% - Michalu Moravcovi se podařilo vystavět inscenaci o příběhu Joea Simpsona a Simona Yatese tak poutavě, že dokáže zaujmout i diváky horolezectví nijak nenakloněné. Jak důsledným budováním napětí, které neumenšuje znalost toho, jak příběh dopadl, tak díky efektním kostýmům, a zejména scénografii využívající (při převrácení pozic) vedle části jeviště, na němž sedí diváci, ke komornímu vyprávění i nápaditou konstrukci v hledišti pro epické zobrazení zbytku. Zaujme způsob práce s dotáčkami, využité live cinema a rovněž herecké výkony celé čtveřice.

Rámovaná vyprávěním a vzpomínáním dvojice fanoušků v muzeu skupiny ABBA působí celá inscenace NDM jako kousek do a z muzea. P.Klusák za sebe řadí jednotlivé scény ze života slavné čtveřice v přímé časové posloupnosti a čtyři herci představující členy kapely a pátý jako jejich producent v režii J.Doležala diváky postupně seznámí se vznikem kapely, vzestupem, krizí i koncem, v nějž se změnila původně oznámená pauza. Nevyužívá dramatický potenciál k budování situací a konfliktů, ale nesnaží se být dokumentem, takže je ve výsledku trochu únavným dramatizovaným vyprávěním. Krátké hudební ukázky a prázdné otvírání úst výsledku rovněž nepomáhají.

75% - Útěky z míst, kde bychom měli mít kořeny, nesnadné návraty do nich, a hlavně právě k těm kořenům a problémům, které za útěky stály - tolik známé pro mnohé z nás.
Inscenace v režii O.Štefaňáka staví autofikční příběh o dospívání (ne právě nový či ojedinělý) M.Torčíka v adaptaci O.Novotného na tom nejuniverzálnějším, co v sobě skrývá: řetězení rodinných traumat a křivd, šikana odlišujících se jedinců - zde queer - v už tak obtížném a náročném životním období, i zmatek a citová nejistota. Inscenace to vše navíc zobrazuje velmi zdařile a efektně, k čemuž jí napomáhají i vynikající herecké výkony, především S.Venclovské, S.Pekové a J.Sůry.

45% - O společenství, jímž je manipulováno prostřednictvím strachu, hovoří tvůrci, V.Onheiserová a J.Klimsza, Satana v Goraji. Na jevišti však reálně probíhá defilé spasitelů, jednotlivých rebů, z nichž každý slibuje víc a čím dál lepší budoucnost bez závazků, v pozadí dýchá jen tušená minulost, strach přítomen není, a chybějící ukotvení tak vyvolává dojem prostého chaosu, v němž se stádo slepě žene za tím nejvýhodnějším. Jakkoli jde o téma znovu tak aktuální, chybějící kritická reflexe či pochybnost zevnitř příběhu, dělá z inscenace, vzdor některým zajímavým situacím a hereckým výkonům, chaotickou agitku bez výrazného a efektního vyznění.

55% - Dokonale absurdní vstupní situace, kdy se v obýváku objeví živý slon, a dosavadní obyvatelé bytu řeší doslova co s ním, se v autorské inscenaci E.Balog žel rychle vyčerpá, a to i přes zajímavé propojení s problematikou odlišného pohledu a vnímání světa neuroatypických lidí, představovanému zde dcerou ústřední dvojice, rovněž tak odlišnou. Jejich kostýmy efektně odkazují k westernu a krocení divoké (zdivočelé) země, zaujme řada popkulturních odkazů, i ten nejvýraznější k Sebevraždě panen, ale celkový koncept se postupně cyklí a unavuje, jako nejprve iritující obrazovka uprostřed scény, spíš, než aby tvořil kýžený apel a výrazný dojem.

35%. Bohužel libreto tohoto muzikálu se hlavně v první části skládá de facto jen z oslích můstků vedoucích k jednotlivým písním. Občas je to tak absurdní, až je to vtipné, ale ve druhé půlce se ukazuje, že se autoři snaží o určitý dějový oblouk, ale ten se jim vzhledem k nekonzistenci rozpadá pod rukama. Tři hodiny jsou na takto řídký děj dost přepálená stopáž. Oceňuji povedený výběr písní, jen je škoda, že některé slyšíme v dost bídném provedení - T.Měcháček zvládá jen lehčí pěvecké party, přesto má nejvíc písní, naopak L.Spilka a L.Černá jsou pěvecky přesní. Po herecké stránce slušné výkony podávají M.Schimmerová, P.Vršek a N.Řehořová. (více v reflexi)

Dva příběhy proplétající se jako růže a vřes. Ušmudlaná něha i všudypřítomný ďábelský škleb. Láska a démoni. Divoká kabaretní jízda na ocase šedavé klisny. Energická, nespoutaná, ponurá i zábavná. Inscenace přitažlivá pro určitou míru nedoslovnosti a zejména pro to, že sebe samu nebere až tak úplně vážně. A samozřejmě pro hudbu Toma Waitse. Herci důsledně kombinují činohru, zpěv i pohyb, vše v intencích specifické stylizace. Jmenovat jednoho by nebylo fér, nepodlehnout absolutně uhrančivé Daniele Špinar je téměř nemožné, stejně jako ubránit se husí kůži při interpretaci některých z písní Radkem Melšou, Renátou Matějíčkovou a Tomášem Daleckým.

--- Kalná voda zředěná humorem --- (více v článku na blogu)

85% - Působivá inscenace přináší silný, výrazně dnešní příběh, spojující v sobě rovinu politickou, hrozivě zaznamenávající společenské dění a krizi demokracie, s rovinou osobní. Skrze nemoc, nejen otcovu, sleduje pozvolné sbližování odcizených sourozenců podobně jako vzkříšení manželství. Na působivosti získává soustředěnými hereckými výkony, mezi nimiž se zaskví J.Hájek, zaujmou ovšem všichni, střídající se v dalších rolích, mezi nimiž "proplouvají" stejně plynule jako inscenace v jednotlivých prostředích; i odstupem, odcizením skrytým nejen v třetí vyprávěcí osobě, která emoce a prožitky halí do opatrného odstupu, v němž zasahují o to víc. (více v reflexi)

Vyprávění poutavých příběhů a milé navození dob, kdy se lidé sešli právě proto, aby si je mohli předávat. Byť musím rovnou přiznat, že mě obsahově až tolik nezaujaly. Čekal jsem možná i nějaký větší přesah do současnosti, který úplně nepřišel. Nicméně i tak inscenace jistě svůj dojem zanechá, minimálně výborným přednesem, krásným jazykem, vytvořením skoro až kouzelné, tajemné atmosféry, která ve správný moment zapůsobí. V tomto směru výtečný hudebně-zvukový doprovod. Též povedená scéna, ve které probíhá reálné pečení štrůdlu, což samotné vyprávění nádherně podtrhuje. Herecky není žádných výtek, potlesk navíc pro T. Havlínka. 65%

Ačkoliv inscenaci nastudovala hostující A.Davidová, dost se podobá různým Mikuláškovým kusům složeným z krátkých skečů na dané téma. Tentokrát jde o zábavné historky z hobbymarketu, ambicí tvůrců je posunout tyto bizarnosti směrem k výpovědi o lidské povaze. Nelze jim upřít, že místy se dobře trefují do čecháčkovství a obecně hodnotového zakotvení konzumní společnosti, ale větší přesah Fušeři nemají. Přesto jde o zábavnou podívanou, která sice trochu bojuje s nevyrovnaností jednotlivých scének, ale je znát, že herecký soubor je v tomto typu inscenací jako doma, a tak se jedná o celkem příjemný večer.

V divadelní verzi autor libreta K.Janák nekopíruje filmovou předlohu. Spíše ji rozvíjí, přidává na absurditě a dějově je to celé o dost ztřeštěnější. Je trochu škoda, že po báječné expozici nejsou příběhy jednotlivých postav lépe vypointované, ale to hravě zakryje energické nastudování. Hudební stránka je podařená a skvěle funguje dynamická choreografie P.Parvoničové. Potěšující je casting, díky němuž teenagery hrají interpereti, kterým to skutečně věříte (E.M.Asu, V.Pokorný, N.Němcová). Pěvecky vyniká především V.Tandlerová ve své sólové milostné písni Stín. I když už dávno nejsem cílovka, tak mě tahle teenagerovská komedie bavila. (více v reflexi)

Jakékoli zvýšení povědomí o Charlotte - neboli CGM, jak se zde hezky parafrázuje známá zkratka - je jen a jen dobře. Je smutné, že se o ní opravdu mnoho neví a přitom hrála v našich dějinách nemalou roli, mimo jiné tím jak významně se angažovala v boji za ženská práva. Inscenace toto vše trefně připomíná a dobře též zvýrazňuje kontrast historických zmínek o TGM vůči CGM. Neméně zajímavý je i promítaný rozhovor s pravnučkou Charllote, což se povedlo i po scénické stránce moc hezky provést. M. Vyhnálková pak dokáže publiku předat svoje zapálení pro danou věc a udržet jeho pozornost. U řady témat hezky akcentuje paralelu na současnou dobu.

Režisér P.Gazdík pojal inscenaci v souladu s Wintonovým neokázalým hrdinstvím velmi civilně, chybí jí obvyklé muzikálové pozlátko. Skladatel D.Kyzlink nevytváří klasická hudební čísla, nejsou tu žádné zapamatovatelné hity. Jeho hudba plná symfonických ploch přirozeně rozvíjí dialogy, zpěv plynule navazuje na činoherní scény. Problematičtějším aspektem jsou místy banální písňové texty a trochu nešťastně je řešen trojitý závěr. D.Rymeš hraje Wintona jako nesmělého mladíka, vlastně takového hrdinu z donucení. Emotivní dějovou linkou je příběh fiktivní rodiny Stránských v citlivém podání L.Janoty a J.Gazdíkové. (více v reflexi)

75 %. DNz opětovně stvrzuje kvality tvůrčího týmu a nebývalou celosouborovou koncentraci a sehranost. V příběhu falešně obviněného učitele mateřské školky nejmrazivěji rezonuje fakt, jak snadno lze ve vteřině ostrakizovat blízkého člověka, navíc zástupně, namísto přiznání si vlastních osobních selhání. O co ztišeněji a nenápadněji probublávají na povrch emoce, o to ničivěji explodují. Po odeznění potlesku zůstává v divákově mysli prostor pro neodbytné, nepříjemné otázky, dráždící individuální i kolektivní svědomí. Jak bychom se v dané situaci zachovali my? Jak složité je rozpoznat, kdy dětská duše volá o pomoc a rozklíčovat skutečnou příčinu?

Opravdu veskrze milá inscenace, která zanechá velmi pozitivní energii při odchodu z divadla. Připomenutí ženy, která měla svůj svět, ve který věřila a v němž byla šťastná. To není málo a určitě by nijak neškodilo, kdyby svým způsobem měl něco takového každý z nás. Vynikající, nádherně živelná a nabíjející je zde B. Štěpánová. Více než zdatně ji potom sekunduje neméně skvělý O. Brousek, který nádherně hraje a je též kouzelný vypravěč. Obsazení se povedlo na jedničku, oběma to spolu funguje náramně a v zásadě je jejich výtečný výkon tou hlavní devízou této inscenace. Ve výsledku rozhodně počin, jenž tak nějak příjemně pohladí na duši. 75%

Inscenace, která se netají tím, že její ambicí je především diváka pobavit a přenést ho do idealizovaného prostředí s nádechem prvorepublikové noblesy. Pokud člověk na tuto nostalgickou vlnu přistoupí, čeká ho celkem zábavná adaptace populárního filmu pro pamětníky. Režisér P.Novotný vedl herce k lehké nadsázce, nejvíce v ní vyniká K.Šafránková v roli Zuzanky. K nejzábavnějším částem večera patří její interakce s trojicí neplatících hostů jejího zděděného hotelu (P.Borovec, Š.Pospíšil, J.Hába). Dobře funguje otočná scéna I.Žídka i dobové kostýmy R.Šolce.

Inscenace P. Svojtky působivě zpřítomňuje atmosféru maloměsta, kde si sousedé vzájemně zbytečně moc vidí do talířů. Čitelně se zde pracuje s motivem přelomu století a bláhovostí lidských iluzí. Jako by elektrifikace měla se šerosvitem petrolejových lamp a starých časů odnést i vše negativní. Příběh o marném, pošetilém, nekonečném čekání na kousek toho štěstí zdobí především autentické herecké výkony ústřední dvojice, T. Císařová i P. Děrgel soustředěně pracují s vývojovým obloukem svěřených postav, zaujme i A. Procházka v roli stavitele Kiliána. Slabinou je nevyvážený temporytmus, dramaturgické zdynamičtění by prospělo zejména první polovině.

Pohled na roboty ze všech možných úhlů, od Terminátora až po vztahového poradce. Mix různých obrazů a žánrů, místy vážnější, místy odlehčené, pestrost tomu nijak nechybí. A pokud něco nebude dávat zcela jasný smysl, tak v každém případě lze po celou dobu obdivovat naprosto vynikající pohybovou stránku. V tomto ohledu jsou i zde Dekkadancers bravurní, aneb geniální robotické pohyby, často skvěle sladěné se zvukovou a světelnou stránkou, výborné skupinové choreografie. Obecně po audiovizuální stránce je to výtečná záležitost a z hlediska obsahu to též lecčím osloví. 75%

65% - Příběh s detektivním rámcem, vnášejícím specifický osvěžující náhled, svou poetikou vychází z coolness dramatiky. Přináší však vedle tvrdosti a drsnosti spojených s životy dospívajících na samém okraji společnosti, lemovaných rvačkami i krádežemi, odkud se cesta ven hledá těžko, i překvapivou křehkost a něhu, zejména v pohledu na první lásku a prožitky spojené s ní. Zvolená tmavá stylizace i rap jako hudební doprovod v přesvědčivém provedení k němu skvěle sedí, byť při hostování v Komedii jsem měla problém plně rozumět rapovaným pasážím. Přesvědčí i herecké obsazení - čtveřice mladých hrdinů i dvojice do příběhu zasahujících dospělých.