Redakční hodnocení

Poutavý děj, který se zde povedlo skrz jednoduché vyprávění velmi dobře zpracovat. Od samotného začátku vás to vtáhne a pohltí, daří se budovat napětí, pracovat s atmosférou a nechat působit onu tajemnou, mysteriózní stránku tohoto příběhu. Na výsledném dojmu má též svůj podíl výborná práce se světly a podmanivá doprovodná hudba. Po herecké stránce od všech tří dam krásný výkon. Potlesk navíc pro naprosto uvěřitelnou D. Markovou a též A. Šťastnou, která si přesvědčivě poradila se svojí rozpolcenou dvojrolí. Ve výsledku opravdu nádherné divadlo, které ve vás zůstane. 85%

75%. Úspěšný návrat D.Špinar do hradeckého divadla, který připomene některé její starší tituly, které v HK nastudovala. Rozsáhlý román se podařilo převést do srozumitelné jevištní podoby, hlavním tématem je otázka svobody jednotlivce a tlaku společnosti na dodržování nepsaných pravidel. T.Hájková hraje Isabel jako rozvernou a inteligentní ženu, která se nechce podřizovat zaběhlým pořádkům. Přes všechny rady svých přátel se vdá za sobeckého a manipulativního Osmonda (sugestivně slizký T.Kobr), divák pak může sledovat, jak toxický vztah postupně vede k rozkladu její osobnosti. Povedené je odlišné výtvarné pojetí obou polovin představení.

Nápoj lásky si mě získal svou lehkostí, humorem a nenuceností. Nesnaží se za každou cenu ohromovat, přesto nebo právě proto si ho divák oblíbí. Příběh navíc nestaví mezi jeviště a hlediště žádné zbytečné překážky. I díky povedené vizuální stránce působí přístupně a příjemně. Právě podobné tituly bych bez váhání doporučila někomu, kdo si myslí, že opera není pro něj.

Do této hry je možná potřeba v životě dospět. Je jiná. Připomíná hodnotu obyčejných věcí, všedních okamžiků i lidí, které máme na dosah a přesto je často míjíme bez povšimnutí. O. Sokolovi se podařilo s mimořádnou přesností udržet inscenaci na hraně, kde by podobná poetika mohla snadno sklouznout k trapnosti, aniž by se k ní byť jen přiblížila. Humor, melancholie i laskavost jsou zde namíchány v ideálním poměru. Herecký soubor je pozoruhodně vyrovnaný. Nikdo zde nevyčnívá na úkor druhých, ve druhé aktovce pro mě byla příjemným objevem J. Stejskalová. Radostný výlet je nenápadný jen do chvíle, než si uvědomíte, jak dlouho ve vás zůstává.

Tragikomedie nabízí tři vděčné příležitosti, kterých se trojlístek ve složení Zach, Kouklová a Zapletalová zhostili s hereckou jistotou. Výrazný podíl na výsledném tvaru má režie R. Zacha, jenž zpracoval i mnohdy potenciálně kýčovitější situace s lehkostí a humorným nadhledem. Hlavně v první části vynikají dobře vypointované dialogy mezi N. Kouklovou a R. Zachem, K. Zapletalová zase věrohodně odlišuje charaktery obou sester. Inscenace má potenciál oslovit nejen diváky hledávající zejména zábavu, ale i ty, kteří od divadla očekávají cosi navíc. Za zmínku stojí výprava V. Vrbové, dalece přesahující výtvarnou složku většiny zájezdových produkcí.

Jeden hlas, jeden prostor, celý svět... Monodrama je mimořádně těžká disciplína, která stojí a padá s jediným výkonem. E. Maximová se této výzvy zhostila s absolutní soustředěností a jistotou režiséra D. Jařaba v zádech. Hraje každou řasou, gestem, pohybem i krůpějí potu v neustálém napětí až do posledního setmění. Její výkon znatelně přesahuje samotný text a stává se hlavním důvodem, proč PSYCHOdrama funguje a zanechalo v nás mnohé otázky i chuť je dál rozkrývat. Přiléhavý komorní prostor Violy, ideální stopáž i střídmá práce s rekvizitami navíc přesně podporují herecké mistrovství E. Maximové. S čistým svědomím doporučuji.

Precizně vystavěná taneční inscenace s fyzickou náročností a silným vizuálnem vytvářejícím až zneklidňující atmosféru. Typická je důsledná práce s tělem, obrazem i rytmem, díky níž celek působí technicky jistě a kompaktně. Tentokrát mi ale chyběl silnější emocionální zásah, který jsem u jiných projektů Lenky Vagnerové & Company zažila intenzivněji. Oceňuji však jako vždy perfektní souhru celého souboru bez zaváhání a originální námět, jenž mi připomenul Elefantazii.

Smyslový kaleidoskop novocirkusové energie, který diváka vtáhne do plynulého průletu od vzdušné akrobacie přes teeterboard, žonglování a tanec až po pantomimu a práci s objekty. Vše je technicky dotažené, fyzicky náročné a typicky „putykovsky“ sebejisté v tempu i provedení. Přesto mi trochu chybí výraznější spojovací linka, která by show pevněji držela pohromadě, jak to umí například Okamžik. Zejména mě bavila část s hostem v restauraci, která má skvělý timing i humor, a také konferenciérský um A. Joury, jenž večer elegantně rámuje, oživuje a posouvá dál. Celkově jde o hravý a fyzicky přesvědčivý zážitek, i když spíše mozaikový než příběhový.

Výrazně stylizovaný kus, který jednotlivé balady proměňuje v pestrou škálu jevištních přístupů i hereckých poloh. Silně působí hudba i vizuální složka, které dominuje monumentální skleněná stěna oddělující svět živých a svět za hranicí reality. Dominanta vytváří symbolický průchod mezi oběma světy, kde se smrt neukazuje přímo, ale jen tichým „odchodem“ postav. Režie drží temné napětí napříč většinou balad. O to víc překvapí čtený výstup Zlatého kolovratu, který pracuje se sebeironií, je odůvodněn „nedramatizovatelností“ této balady a najednou posunul inscenaci jinam. Z mého pohledu tento rozbor narušil soustředěný tvar jinak zdařilého celku.

Splašené nůžky v MDO stojí především na velké porci humoru vycházející z interakce s diváky a pohotové improvizace herců. Ti s lehkostí zapojují do děje i olomoucké reálie a titul tak získává až hravě místní charakter. Výsledkem je komedie, která baví napříč generacemi i „původem“ publika. Z hereckých výkonů mě zaujalo zejména trio dam – N. Tichánková, M. Doleželová a V. Hartlová. Večer, kdy se divadlo směje samo sobě, je živější než kdy jindy a přesnou délku nelze vzhledem k improvizaci zaručit. :-)

Za olomouckou Evitou, v níž se divadelní řemeslo potkává s krásou, stojí za to přijet z jakéhokoli kouta země. Padnoucí kostýmy a geniální scéna M. Cpina – barevně proměnlivé lustry s motivem slunce a přesnou hrou světel, stínu i dýmu – vytvářejí řadu nádherně vystavěných obrazů s filmovou působivostí. Elegantní vizuální stránka není samoúčelnou ozdobou, ale plnohodnotným vypravěčem příběhu. Forma a obsah zde kráčejí ruku v ruce. Pěvecky i herecky suverénní L. Adam jako Che je mimořádně silným průvodcem večerem. A. Gabrišová dokáže vedle ctižádosti a touhy po moci odhalit i Evinu křehkost a zranitelnost. Takové inscenace nevznikají každý den.

Zdařilé přiblížení tématu aktivních záloh pro jakéhokoli více neznalého diváka. Povedlo se udělat moc pěkné propojení s divadelním prostředím, jak prostřednictvím prvků cvičení, tak řadou dalších funkčních odkazů. V pasážích kdy jde o přiblížení vojenského prostředí funguje inscenace velmi dobře, daří se jí i vtipně a hravě odlehčovat jednotlivé scény. Pokud jde o samotný přesah a srozumitelnost sdělení, je to již bohužel o něco slabší. V tomto směru hra, hlavně v poslední třetině, trochu tápe a samotný závěr nevyužívá nabízeného potenciálu. Povedené jsou určitě herecké výkony, samotná scéna i doprovodné zpěvy a hudba. 65%

85% - Za využití rozmanitých scénografických prostředků: meotarů, světel a stínů, vody (padající i ležící) i prostřednictvím live cinema (zpožděného!); vytváří D.D.Pařízek nesmírně působivé mizzanscény a v nich pak propojuje příběhy tří žen, jimiž ilustruje náročný, bolavý příběh Ukrajiny v posledních stech letech. Zejména první část je díky propojování dnešku s obdobím 2.světové války nesmírně působivá. Byť v řadě uvozujících textů poněkud zdlouhavá, zaujala oním spojením i svou poezií o něco víc než dějově sevřenější a příběhem neméně intenzivní druhá. Divácky náročný, nicméně výjimečný divadelní zážitek umocněný výbornými hereckými výkony.

55% - O nekonečné revoluci a nekončícím násilí vypráví inscenace Martina Modrého. Zaujme režijními nápady, jako jsou právě nekonečná opakování situací či výrazný kontrast zvolené koncepce a překladu umocňující vyznění nekonečnosti toho boje. Žel také unavuje projevy opakujícími viděné a tezovitostí, snad opsanou z předchozích - nedávných inscenací Činoherního studia, i nedůvěrou v důvtip diváků. (více v reflexi)

"Každý má duši, vím to."

Wildeův román ožívá v originální jevištní adaptaci Tomáše Loužného a Petera Galdíka. Divák se zde stává svědkem rekonstrukce příběhu prostřednictvím jeho pozoruhodné dekonstrukce, inscenace Doriana zkoumá a prezentuje z různých úhlů pohledu. K perspektivě zrakem ostatně odkazuje i průřez oční bulvou, dominanta scény (oko, okno do duše). Konflikt vnější a vnitřní krásy, povrchnosti a oduševnělosti, kultu mládí a dokonalosti a obav ze stárnutí interpretuje herecká šestice v naprosté souhře, bravurně zvládá kombinaci vyprávění, zcizovacích diskusí, citací a poznámek, variování konkrétních situací a prostřídávání rolí.

Současné irské komorní drama otevírá problematiku sexuálního násilí nesentimentálně, jako ostrý střep mířící přímo k jizvě s téměř nulovou šancí na úplné zhojení. Hercům se bez výjimky daří autenticky budovat houstnoucí atmosféru citelně vykloubené situace, kdy náhodné setkání náhle nemilosrdně vrátí potlačované a zasouvané vzpomínky na onu noc. Zažité stereotypy, sporadická efektivita možných řešení situace, nemístná bagatelizace hranic - k tomu všemu inscenace staví neodbytný otazník. Intenzitu zážitku umocňuje uspořádání hlediště, kdy diváci obklopují scénu z obou stran a jeviště se tak stává skutečným epicentrem více než bolestných emocí.

Výchozí zápletka, kdy je několik lidí rozdílných nátur a sociálního statusu izolováno v nonkonformním prostoru, sama o sobě až tak neotřelá není. Kateřina Letáková s ní ovšem nakládá důmyslně. Zaujme už samotné místo děje, pro mrazivé podobenství je průmyslový mrazák výstižnou volbou. Text hry je důvtipný, gagy a repliky, bohaté na slovní hříčky i hlášky, jsou významově vícevrstvé, dokáží spolehlivě pobavit i reflektovat nálady a neutěšený stav současné společnosti i absurditu doby. Každý ze tří herců svěřenou roli rozehrává s neutuchající energií, citem pro vzájemnou interakci, míru nadsázky, situační humor i adekvátní vyznění dílčích point.

--- Jedno oko nezůstane suché --- (více v článku na blogu)

Dva stárnoucí, letití přátelé vedou na terase obytného přívěsu konfrontační dialog, bilancující podstatně víc než jejich dosavadní životy a ne právě optimistické vyhlídky dnů dalších. Čím déle diskutují a vzájemně se špičkují, tím více mezi řádky nechává Shepard pomrkávat další a další obecná témata dotýkající se lidské existence. Děje se tak na vlně sympatické kombinace milého humoru a příjemného dojetí, gradující ztišenou, působivou tečkou smíření se se ztrátami a pomíjivostí času. To vše, včetně přesvědčivých výkonů obou trefně typově obsazených herců a citlivé režijní práce Michala Dočekala, neváhám označit za záruku divácké spokojenosti.

Dialog o životě, o všem a o ničem, dvou starých, stárnoucích přátel, kteří se obtížně vyrovnávají jak se svým stárnutím, tak se změnami, které do jejich životů (a ne vždy ono samo) přináší, pozvedává humor, řada vtipných, milých, mnohdy důvěrně známých zaseknutí, neporozumění či odbíhání od témat, i dojemné momenty, a nejvýrazněji pak vynikající herecké výkony J.Langmajera a J.Dvořáka ve vzácném, vycizelovaném partnerství, hlavně to dělá inscenaci M.Dočekala výjimečnou. Nejsilnější je v nejosobnějších momentech, kdy se vyrovnávají se svými ztrátami, tam oba pánové září, a zejména díky textu samému zasáhne především monolog Byrona, J.Dvořáka.

Intenzivní, hutné a velmi uzavřené drama začíná nenápadným, "neškodným" odmítnutím a jednou dětskou lží. Atmosféra houstne, hon na domnělého viníka začíná. Na jedné straně pobouřené společenství, na druhé introvertní obviněný. Emoce potlačují všichni. S pohoršenými vnitřně cloumají, ale "chladného", uzavřeného, uvědomnělého projevu se nezbavují ani tak. Dokonale tím souzní se seversky čistou scénografií, do níž D.Stojčevski nechává otáčením nahlédnout ze všech stran. Výraznými hereckými výkony přesvědčí nejen M.König, K.Císařová, J.Vyorálek či V.Hrabák a velmi pak působí závěr mrazivě připomínající, že jsou slova, která nelze plně vzít zpět.

Velice vtipná černá komedie s hororovými prvky, která dokáže akcentovat některá celkem vážná témata. Jednou z mála výtek může být, že je hra poměrně čitelná. I když jde o více než deset let starý text, v kontextu současné bytové krize je jeho vyznění aktuálnější než dřív. Hra se dotýká i problému dehumanizace bezdomovců a obecně je satirou na konzumní styl života. Inscenace K.Jandáčkové se ale nesnaží planě moralizovat, jde cestou výrazné nadsázky. S tou se velice dobře sžili herci, především A.Glässnerová je jako roztomilá, ale silně manipulativní Emma výborná. Potěší i pečlivá dramaturgická práce, která hru uzpůsobila na brněnské poměry.

Inscenace, která se snaží být trochu western, trochu mysteriózní a zároveň vyznít jako černá komedie, nicméně pořádně není ani jedno. Příliš nefunguje jak budování napětí tak odlehčení skrz černý humor. Byť nemohu říci, že by hra vyloženě nudila, tak přesto nijak zvlášť nepřekvapí a jakékoli silnější emoce nevyvolá. Nepomáhají tomu ani příliš ploché postavy. Jediný kdo více herecky zaujal byla B. Pavlíková, která krásně oživila druhou část hry, a v menší roli též L. Veselý. Pozitivní dojem zanechalo také samotné scénické zpracování, hudební složka a některé hravé prvky, jako třeba pití panáků či piva. Pro lepší výsledný dojem je to však málo.

Chytrá současná vztahovka, která bez příkras pojmenovává to, co je v životě nejpodstatnější a zároveň nejtěžší – vybudovat si a udržet kvalitní vztahy s lidmi, rodinu nevyjímaje. Nehledá jednoduché odpovědi, a to je její přednost. Režisér Amsler ji přesouvá z původně upadajícího regionu do prostředí spíše bohatší vrstvy. Velmi dobře jsou zvoleny herečky do rolí tří živelných sester (Horáková & Matějíčková & Myšičková). Nejvíce mě zaujala linka R. Matějíčkové a P. Konáše, která generuje emočně vypjaté momenty i citovou hloubku. Naopak za herecky problematické považuji nejmladší postavy Leanne a Sáru (A. Dobešovou je obtížně slyšet i s portem).

Interpretace ve mně bohužel zanechala rozpačité dojmy. Tvůrci vsadili na výraznou stylizaci s neutuchající energií a záplavou nápadů, které mě však postupně začaly zahlcovat. Čím více inscenace přidávala na výstřednosti, tím více se mi z ní vytrácel Shakespeare i lehkost jeho humoru. Kvituji však živé hudebníky na forbíně a pasáže, v nichž dostali prostor zpívající herci. Větší práce se scénou by podle mě pomohla lépe ukotvit jednotlivé situace. Moderní výklady Shakespeara vyhledávám ráda, tentokrát jsme se ale s režijním klíčem minuli.

Přiznávám, že bez srovnání s filmem mě Farářův konec až překvapivě vtáhl a bavil až do konce. Část na svatbě Toníka je vyloženě lahůdka. Přesné herectví i hudba výborně dotváří atmosféru a dotáčky dodávají další rozměr. Š. Krupa v roli kostelníka, člověka činu, jedná, bojuje, věří ve smysl dobra, ale zároveň v sobě nese tvrdost i zranitelnost, které se neustále přetlačují. Jeho pohled na svět dobře vystihuje replika: „Člověk je v podstatě zlý – má jenom svoje dobré vlastnosti.“ Právě to z něj dělá postavu, kterou jen tak rychle nepustíte z hlavy. Výtečně fungují i další svérázní „sousedé“ – I. Orozovič, M. Preissová, Z. Piškula nebo O. Malý.

Inscenace Jiřího Havelky propojuje dvě roviny, přičemž zábavnější je ta, která zachycuje proces zkoušení a debaty nad funkcí divadla i použitými výrazovými prostředky. Tato rovina je aktuálnější, navíc místy i velmi vtipná. Samotná Hugova hra je už notně zaprášená, dnes by tento romantický kus už asi těžko šel hrát navážno, herci ji tedy interpretují z odstupu, zkouší různé přístupy. Nejvíce v tomto ohledu vynikají V. Polívka a A. Martinec Formanová.

75 %. P. Děrgel věrně vystihuje Pavlův koktejl nezodpovědnosti, zhýralosti i vypočítavosti, zatímco Štěpka v podání T. Císařové čelí životu a společenskému tlaku introvertně, zasněně, ale zároveň vnitřně pevně a až do konce stojí při svém muži. První polovině by prospělo mírné zkrácení a přiklonila bych se k vynechání paruk, ale jinak jde o soustředěnou a zdařilou práci P. Svojtky s jasným smyslem pro vyprávění. S výrazným přispěním světel jsem v některých chvílích měla pocit, že se vše odehrává až nepříjemně blízko. Zajímavým prvkem jsou i balonky, které se s houstnoucí atmosférou proměňují barevně a významově dokreslují napětí a zlomy.

Některé hry ohromí formou, jiné si člověka získají obyčejnou lidskostí. Tato patří do druhé skupiny. Čtveřice herců působí sehraně a přirozeně, jako lidé, kteří spolu skutečně sdílejí kus života se všemi jeho barvami i šrámy – optikou laskavosti a smíření. Humor zde není samoúčelný, ale pomáhá překlenout těžší chvíle a citlivě odlehčuje Michelův příběh. Inscenace si nehraje na velká gesta, přesto dokáže silně emocionálně zasáhnout. Její síla tkví v drobných okamžicích, ve kterých se snadno poznáme. Závěr pak nenásilně připomíná, že většina překážek se snáze překonává SPOLU. Odcházela jsem s pocitem, jako by mě na konci někdo objal...

75% Nenápadný, talentovaný T.Ripley, imitátor, podvodník, vrah: nejslavnější postava P.Highsmith, se stává hlavním tématem Švýcarska. O něj, další díl, hrají protivná autorka a její nenápadný návštěvník hru kočky s myší. M.Schejbal rozehrává inscenaci pozvolna. Z jednoznačné záležitosti se propracovává k zajímavějšímu vztahu a důmyslné pointě, již J.Murray-Smith napsala ve smyslu "čím kdo zachází..." Zásadní zásluhu na intenzivním vyznění mají I.Chýlková, za cynickou maskou modelující emocionálně a charakterově mnohem bohatší postavu, a P.Uhlík, symptomaticky a okouzlujícím způsobem přecházející z pozice myši k suverénnějším polohám a dál...

45% - A.Klimešová divákům předkládá inscenaci křehkou, pozvolna plynoucí, mnohdy nápaditou a imaginativní. Skutečně výraznou dětskou imaginaci, která krom toho, že vedle okouzlujících vystrašených strašidel zpod postele staví známé hrdiny, vynálezce a vědce, dokáže také z představ stavět vzdušné zámky a svět i lidi kolem sebe zázračně proměňovat, jsem vlastně postrádala. Pomalé tempo ani nepříliš šťastně a srozumitelně využitý dětský chór bez jasné úlohy a role nepomáhají. Snad u dětského publika bude fungovat lépe, z mého pohledu ovšem nudná inscenace o nudě není to, co jsem od "průvodce krajinou představivosti a kreativity" čekala.

65% - Inscenace v režii B.Maškové se prezentuje odkazy k dnešní situaci, leč v tomto směru z mého pohledu příliš nefunguje. Jako místy až absurdní groteska z blázince, vznášející řadu významných otázek, které netřeba aktualizovat, o zodpovědnosti, vině, či manipulaci obracející se i proti manipulátorům samým, si však vede velmi dobře. Pobaví vršící se absurdity, které prožívá a glosuje inspektor v okouzlujícím podání J.Zadražila, zaujmou šílené hrátky tří pacientů, kteří se obrněni svou vizí nejen odpovědnosti bez váhání nad morálkou dopouštějí čehokoli a příkladně děsí při sledování slečny doktorky M.Steinmasslové a jejích machinací.

Divadlo Radka Brzobohatého přineslo muzikálové překvapení, jedno z největších v sezóně, a rozhodně rozbilo všechny argumenty dalších muzikálových scén o nemožnosti využití živé hudby. Jde to zjevně i na velmi malém prostoru. V počátku strhující energii, kterou i v dalším průběhu významně ovlivňují a zvyšují skvělé a nápadité choreografie P.Parvoničové, posléze trochu ničí některé dramaturgicky neukočírované, rádoby vtipné - zejména činoherní - momenty jako výstupy uklízečky či "psa" a místy kolísající tempo. Přesvědčí ovšem výborné obsazení v čele s F.Antoniem a V.Pokorným, vedle nichž zaujmou i V.Tandlerová, V.Vítová, K.Bohatová či J.Fanta.