Redakční hodnocení

Bohužel nemohu říci, že by mě to jakkoli více vtáhlo. Ačkoli je životní příběh těchto dvou prokletých básníků rozhodně zajímavý, tak v tomto zpracování jsem ho s nimi příliš neprožíval. Celá inscenace se přesto nese v dosti příjemném dekadentním duchu, vyloženě nenudí, po herecké stránce určitě solidní kolektivní výkon. Jak J. Burýšek, tak V. Zavadil zahráli každý velmi slušně, jen ta podstatná chemie mezi nimi tam pro mě nebyla. Kvituji určitě zařazení jednotlivých písní, jenž celou hru moc pěkně oživují. Též pochvala pro obě dámy, z toho mála co měly k dispozici vytěžily obě maximum. Ve výsledku však za jeden z nejsilnějších momentů hry považuji úvodní básnický monolog J. Hájka. 55%

65 %. Amadeus představuje trochu jinou polohu, než na jakou jsou zdejší diváci zvyklí. Shafferův text má co říct a osudový střet Mozarta se Salierim nabízí mnohem víc než jen příběh dvou soupeřících skladatelů. Otevírá téma geniality, závisti a obdivu, který se postupně mění v něco temnějšího. Právě v Salieriho osudu se tragika celého příběhu ukazuje nejvýrazněji. Mozartův talent dokáže rozpoznat, ale nedokáže se smířit s tím, že sám takovým darem neoplývá. V roli Salieriho vyniká J. Holík, jehož výkon patří k nejsilnějším stránkám inscenace. Přestože je stopáž poměrně dlouhá, zejména druhá polovina mě dokázala silně dojmout. Amadea vnímám jako vítané dramaturgické vykročení jiným směrem.

Andělský námět by sám o sobě mohl fungovat jako základ hravého muzikálu, výsledné zpracování mě bohužel nepřesvědčilo. Děj působí nesourodě a hudební čísla jsou pouze poskládána za sebe. Zarážející pro mě bylo také jejich přerušování v průběhu, kdy se po odehrání další části děje znovu vrací k nedozpívané písni. Některé hity se navíc v průběhu večera opakují. Pěvecká stránka zůstává silně za očekáváním, výjimkou je P. Ďuriačová, jejíž výkon alespoň částečně přispívá k tomu, že hodnocení není ještě nižší. Celkový dojem nezachraňují ani kostýmy a scéna. Výsledkem je titul, v němž se vytratila samotná podstata žánru.

T. Matonoha, I. Jirešová, M. Peroutka, M. Bittnerová, M. Novotný ad.

Monodrama v režii J. Janči, které stojí výhradně na herečce a jejím výkonu. T. Kotrbová se pouští do nelehkého úkolu, protože Pavlíčkův text je rozsáhlý, myšlenkově náročný a vyžaduje mimořádnou míru soustředění. Dokáže jej však nést s potřebnou pozorností a udržet diváka v kontaktu s příběhem Boženy Němcové. Oceňuji také odvahu Městského divadla Zlín otevřít téma, které přesahuje historickou zkušenost a v mnohém zůstává aktuální i dnes. Je to inscenace, která si žádá plnou pozornost diváka, ale zároveň připomíná, jak velký prostor může dostat samotné herecké umění.

55 %. S. Stašová provází příběhem ženy, která se po letech stereotypního života začíná ohlížet za svými sny a přáními. Pod označením „komedie“ se skrývá především melancholické vyprávění o nenaplněných touhách a postupném smiřování se s tím, jak život letí. Shirley rekapituluje svou dosavadní cestu a uvědomuje si, kolik času věnovala druhým na úkor sebe samé. Právě ve druhé polovině mě oslovil motiv nevyužitého života a připomínka, že na změnu nemusí být nikdy pozdě. Inscenace na mě v současné podobě působila pocitově dlouze a její smutnější tón mezi řádky převažoval nad humorem, vnímala jsem ho však jako přirozenou součást jejího vyznění.

--- Zítra bylo 1. září --- (více v článku na blogu)

Ač je poselství této inscenace vesměs jasné, tak ve mě bohužel nijak výrazněji nerezonovalo. Celý smysl sdělení se pro mě až příliš utopil ve zvolené absurditě a byť hra obsahuje několikero vydařený scén a trefných situačních momentů, tak výraznější podnět k zamyšlení nevyvolala. V hlavě zůstane spíše celá řada až příliš divných situací a též bláznivě ujetá postava J. Plesla, který ji nicméně ztvárnil opravdu přesvědčivě. Veskrze všechny herecké výkony zaslouží potlesk, díky nim se daří držet pozornost a vyvolat zaujetí pro další vývoj. V konečném součtu však zůstal výsledný dojem tak nějak na půli cesty. 55%

„Víte, lidé opravdu si souzení, mají v sobě záři. Záři těch nejvzdálenějších galaxií.“ Text má bohužel jen málo co nabídnout na téměř dvě hodiny času a ani herecké výkony nepomohly překlenout jeho limity. Jednotlivé situace postrádají větší smysl i přesvědčivější vyústění, takže jsem se jen obtížně napojovala na dění na jevišti, kde se pracuje s minimem rekvizit. Z herců vyčnívá V. Javorský, jehož výkon je pro mě největším plusem. V roli Schibbera jsem již viděla D. Gondíka namísto O. Vetchého. Inscenace na mě celkově zapůsobila staromódně, zaujal mě však její krásně poetický závěr. Právě v této poloze bych si přála vidět celou režijní koncepci a je škoda, že se tvůrci tímto směrem nevydali.

Převést Písně kosmické na jeviště není snadné, už kvůli intimnímu charakteru a absenci klasického děje. Výsledkem je příjemné putování, které se díky své komornosti dobře hodí do magické atmosféry prostoru. Zaujalo mě, jak se podařilo vytvořit setkání s Nerudovými verši, aniž by bylo třeba na sílu doplňovat další dějové linky. Z obsazení bych vyzdvihla V. Levinského, jehož přednes je velmi příjemný. Délka je navíc ideální – inscenace stihne zprostředkovat svůj poetický záměr, aniž by se začala zbytečně protahovat a riskovala ztracení pozornosti.

„Vlnek chtěl jsem nabrat z hbitých proudů,
z okeánu v bouřné jeho době,
donesl jsem ale sobě domů
tichou vodu jenom ve nádobě.“

Leander

55 %. Saturnin je především ikonickou komedií, v níž by měl mít humor hlavní slovo, v muzikálovém zpracování se mi ho však příliš nedostávalo. Přestože inscenace dobře vypadá a živá hudba jí dodává příjemnou energii, postupně se pro mě stávala zdlouhavou. Samotnou předlohu spíše nepovažuji za ideální materiál pro muzikál, čemuž odpovídá i hudební stránka, která postrádá výraznější, zapamatovatelné melodie a větší pestrost. Z hereckého obsazení mě nejvíce zaujali K. M. Fialová jako Barbora a Z. Kalina v titulní roli, jejichž výkony patří k největším přednostem. Celkově ale ve mně převážil dojem promarněné příležitosti nabídnout plno spontánního smíchu a jiskření mezi Jirotkou a Barborou.

T. Dianiška tentokrát rozehrává vlastní autorskou hru zasazenou do devadesátek, jejichž atmosféru vystihuje s nadhledem a bez laciné nostalgie či prvoplánových vtípků. Bavila mě hra s časem, který lze vrátit a zkusit napravit, co se nepovedlo. Z drobných příležitostí k nápravě se postupně stává zdroj dalších komplikací i komických situací, aniž by humor sklouzával k trapnosti. P. Kult a M. Leherová navíc tvoří skvěle fungující ústřední dvojici, jejíž společné výstupy mě těšilo sledovat. Hudební proložky s živou kapelou přirozeně zapadají do celku a dodávají mu šmrnc. Dianiškovi se podařilo vytvořit svěží komedii, která mě příjemně překvapila nápaditostí i lehkostí, s jakou pracuje s humorem.

„Velká kniha trvalé hodnoty nikdy nemůže být napsána o bleše, třeba se už mnoho lidí o to pokoušelo.“ Předloze o lidském pachtění za nereálnými cíli a boji s přírodou by podle mě více sedělo jen scénické čtení nebo rozhlasové zpracování než plnohodnotná jevištní dramatizace. Inscenace má i působivé momenty, v nichž se ukazuje potenciál zvoleného přístupu, jako celek mě však nedokázala vtáhnout a brzy jsem pociťovala zdlouhavost. Chyběla mi jasnější koncepce i zřetelnější vyznění, které by jednotlivé části propojilo v soudržnější celek. Zároveň si nemyslím, že takto experimentální pojetí snadno osloví publikum oblastního divadla, kde si k němu diváci mohou hledat cestu obtížněji než v Praze.

55 %. Chebská Věc Makropulos, která je již padesátým uvedením této hry na českých divadelních prknech, ve výsledku nenaplnila má očekávání svěží a nápadité interpretace. Tvůrci zasadili Čapkův příběh z roku 1922 do světa populární hudby a oblékli jej do současných outfitů se scénou s typickým třpytem, tyto prvky se však podle mě nepodařilo propojit s textem. Jevištní zpracování a samotná předloha stojí vedle sebe, místo aby tvořily soudržný celek. Ani herecké výkony mě výrazněji neoslovily. Povedený je naopak závěr, kdy se Emilia Marty rozhoduje, zda chce po více než 300 letech dál žít, když jí věčnost dávno přestala dávat smysl a její blízcí jsou nenávratně pryč. A jak byste se rozhodli vy?

75 %. Carmen, příběh z New Yorku má své slabší stránky, ale K. Daňhelová v titulní roli je pro mě jasným důvodem, proč se vypravit do Brna. Její výkon je natolik suverénní herecky i pěvecky, že v něm vidím nominační potenciál na Thálii. Krásná hudba, podmanivá sóla a duety vynikají v doprovodu živého orchestru. Činoherní pasáže však žel vedle hudebních čísel ztrácejí dech, dojem navíc trochu narušují přestavby zbytečně brzdící tempo. Joey M. Salvadoriho je ve výškách místy trochu nejistý. L. Janota je výborný v komediální roli a skvělým tahem je také závěr, který patří Frasquitě v podání R. Širily. Světová premiéra mě přesvědčila především hudební stránkou a mimořádným výkonem K. Daňhelové.

Dva muzikanti prchající před gangstery, ženské převleky a Sugar, která s nimi řádně cvičí. Zápletka jako stvořená pro řadu vtipných situací, které boleslavská inscenace rozehrává ve svižném tempu. H. M. Maroušková je v titulní roli roztomile koketní, D. Mišák mě jako Dafné mimořádně bavil. S jistotou pracuje s komediálním načasováním a jeho výkon má lehkost, díky níž jsem se usmívala až do konce. Hostující P. Pochop jako Psí dečka mu zdatně sekunduje. Vedle hereckých výkonů oceňuji živý orchestr, povedené kostýmy, práci se scénou i příjemný light design. Na Sugar bych se do MDMB klidně vypravila znovu, už jen kvůli komediálním kreacím D. Mišáka a hravě energickému celku v režii J. Slánského.

Určitě pozitivně kvituji zvolenou formu zpracování, tedy prakticky neustálého paralelního souběhu 3 dějových linií, které jsou ale mezi sebou velmi dobře propojeny. Byť je hra náročnější na pozornost a vyžaduje větší dávku soustředění, tak na oplátku drží neustále ve střehu a daleko více vtahuje diváka do jednotlivých příběhů. A i když nejde vždy vstřebat úplně vše a nejspíše každému něco málo unikne, není to na překážku. Výsledný obraz je dosti zřejmý a jasně srozumitelný. Herecky velice vyrovnané. Výtečná jak ústřední trojice, tak všichni co jim sekundují. Povedené jsou též barevné kostýmy i samotná scéna. Výsledek zanechá rozhodně nemalý dojem a stojí za pozornost. 75%

Nastudovat inscenaci podle básnické sbírky Jana Nerudy vyžaduje zvlášť v dnešní době značnou dramaturgickou odvahu. Divadlo Apropo se ovšem chtělo s touto výzvou konfrontovat a vypořádalo se s ní více než se ctí. Zveršované texty na jevišti ožívají přirozeně, a to v podání hned pětice účinkujících, kteří poezii zprostředkovávají povětšinou přesvědčivě. Navzdory komornímu prostoru divadélka nechybí nápaditá práce se scénografií a kostýmy. Hlavní slovo však dostává hudba Adely Fox, jež je nejvýraznější složkou hodinové inscenace. Výsledkem je poetické zastavení, které přímo vybízí k meditativnímu večeru i následné procházce nočními zákoutími Malé Strany, kde tato scéna sídlí.

55% - Je škoda, že se operní soubor pražského ND do muzikálů nepouští častěji, aby nabral zkušenosti s touto formou. Hudební nastudování Anny Pozidis i výkony sólistů, mezi nimiž zazářila především Barbora Perná, ukázaly, jak moc by tím muzikály mohly získat. V tuto chvíli nicméně Sweeney ve Státní opeře vyvolává především rozpaky. Co nabízí navíc proti inscenacím muzikálových souborů, jsou spolehlivé pěvecké výkony podpořené až překvapivě zdařilými výkony hereckými, u většiny zhlédnutých sólistů. Selhává však v komplexním uchopení, chybí mu atmosféra, dynamika, temporytmus a mnohdy připomíná spíš pochodová cvičení a statické živé obrazy místo muzikálu. Nepomáhá ani výtvarné řešení. (více v reflexi)

Diana Šoltýsová pro svou adaptaci Postřižin zvolila netradiční rámec. Nechává celý příběh odehrávat ve vzpomínkách, k nimž se s Maryškou po letech vrací i její muž, Francin, tou dobou již sužovaný Alzheimerovou chorobou, a tedy se trvale "potácející" mezi vzpomínkami a zapomínáním - ztrácením se v přítomnosti i v sobě. Jakkoli je to zajímavá myšlenka a záměr, v realizaci se bohužel výrazně projevují nesnáze s tím spojené. Zejména první část působí mnohdy zoufale nedramaticky, pozornost na sebe strhává "pouze" vyprávění a inscenace tzv. "šustí papírem" a stává se navzdory všemu ostatnímu značně úmornou. Okouzlila mě Nela Chaloupková.

65% - Divadlo Kalich beze sporu obohatilo svůj repertoár o další divácký hit, který přináší známé písně oblíbené zpěvačky Hany Zagorové, výborné herecké, pěvecké i taneční výkony, je energický, roztančený a přitom odpočinkový. Jen se s ohledem na tříletou přípravu chtě nechtě nabízí zásadní připomínka, že za tu dobu měl vzniknout mnohem propracovanější, celistvější a soustředěnější příběh, který by dokázal překonat obtíže „prvního dílu“, ne je zopakovat a ještě zhoršit. Libreto je přehlcené množstvím postav a linií, soustředěný příběh chybí a muzikál se – pokud jde o děj – dlouho topí v nevýrazném plácání se v ničem. Zaujmou především Katie Tudosa, Izabela Jati a Marie Křížová. (více v reflexi)

Milá produkce, která dokáže oslovit jak děti, tak jejich dospělý doprovod. Velmi mě bavila bezprostřední komunikace herců s dětským publikem (zvlášť v případě dam). Snad jen závěr byl trochu zbytečně natahovaný, možná i překombinovaný, a na dětech bylo znát, že už ztrácejí pozornost. Ideální délka by myslím byla kolem 40 minut. I tak jde ovšem o zdařilou inscenaci, která dokáže zábavnou formou přivést k divadlu nejmladší generaci a přirozeně v ní od útlého věku pěstovat cit pro divadelní tvorbu s vyššími požadavky na kvalitu...

Ch. Loy v ND rozehrál působivé hudební drama, v němž vyniká citlivé vedení pěvců i promyšlené vykreslení proměn sourozeneckých, manželských, mileneckých i rodičovských vztahů (závěrečná scéna třetího dějství mezi otcem a synem patří dle mého názoru k nejsilnějším momentům inscenace). Síla výpovědi přitom spočívá v detailech: pomalých gestech, pohledech a jemné mimice. Významnou roli sehrává také scénografie a světelný design, jež jsou doslova pastvou pro oči. Z pěveckých a hereckých výkonů vynikají A. Eiríksdóttir jako Melisanda a P. Kubáň, jehož propracovaná postava Golauda mě oslovila nejvíce. Celek působí mimořádně vyrovnaně, včetně hudebního nastudování, jež považuji za velmi zdařilé.

Rozhodně zdařilá reflexe vztahu rodič-mladistvý potomek. Inscenace přináší smysluplné pohledy obou stran a je zde moc pěkně znázorněno, že i přes dobrý záměr je někdy dost těžké najít si k sobě cestu. Zvolená parafráze s Shakespearovým dílem je trefná a veskrze funkční, přinášející další rozměr celého díla. Primárně se však povedlo vystihnout to co je klíčové a tedy potřebu komunikace. Nechybí jak vtipné, správně odlehčené pasáže, tak silné, emoční scény. Výborná je doprovodná hudba, zejména nádherné pasáže se saxofonem. Po herecké stránce krásný kolektivní výkon, výteční hlavně M. Bednář a J. Krycnerová. Pokud něco vytknout tak lehce natahovaný závěr. I tak ale milerád doporučuji. 75%

Inscenace obstojí herecky, a to především díky dámské části souboru, přičemž O. Štefaňák se ze všech sil pokouší předlohu, která se dramatizaci vzpírá, převést do jevištního tvaru. Ovšem ne vždy se mu to daří. Zaujme zejména práce se světlem, naproti tomu live cinema a dotáčky působí nadbytečně, stejně jako zdlouhavá scéna porcování ryby. Zásadnější problém však spatřuji v dramaturgické volbě: výběr látky a nastudování se podle mého názoru míjí s jihlavským publikem, čemuž odpovídal i téměř prázdný sál při druhé repríze. Mnohem lépe by Velrybě slušel komorní prostor pražské X10, kde by ji mohl ocenit poučenější divák, a i samotná inscenace by patrně vynikla více než na velkém jevišti.

Režijní rukopis D. Šoltýsové je mi dlouhodobě blízký a i zde je nezaměnitelný, výsledná podoba mě ale přesvědčila jen částečně. Éterická N. Chaloupková jako mladá Maryška mě nejvíce oslovila v hudebních pasážích, v nichž září její křehkost a přirozeně se v nich uplatňuje její půvab. Právě v těchto chvílích se ukazuje kouzlo inscenace, které bohužel oslabuje přílišné slovní dovysvětlování děje. Situacím by slušelo více obraznosti a prostoru pro divákovu vlastní představivost. Celku by prospělo také mírné zkrácení a nápaditější využití jevištního prostoru. A pokud se přece jen přistihnete, že vám myšlenky utíkají jinam, zbývá ještě jedna hrabalovská rada: „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“

Moc pěkně zkomponováno a sestaveno. Bez zbytečných příkras a pozlátek, ale s úctou a citem, život Evy Olmerové je zde prostě a jednoduše vykreslen v takovém duchu, jaký věřím ve skutečnosti byl. Dokáže vás to vtáhnout a získat a to nejen díky řadě nádherných písní a krásné živé hudbě. Velký podíl na tom má samozřejmě famózní B. Hrzánová, díky níž zde "Olmerka" naplno ožije. Skvěle zvládá jak všechna hudební čísla, tak, hlavně v závěru, silné činoherní scény. Mužský ansámbl ji pak velmi zdárně sekunduje a dotváří vše potřebné. Díky za tento počin. 85%

55 % V souladu s knižní předlohou je příběh Postřižin veden z pohledu vzpomínání, na časy, než přišla změna, možná i českého lidského druhu. Celá ta retrospekce má snový nádech (i díky éterickému projevu Nely Chaloupkové – mladá Maryška), postavy nejednou k pohybu využijí klouzačku, která je dominantním prvkem scény. Jinou typičností inscenace je invalidní vozík a vybuchující projev člověka stiženého Alzheimerem, to je Francin v pozdějším věku, ztracený v minulosti i sám v sobě. Koncept inscenace nejen v tomto působí až zbytečně přepáleně. I z hulákání strýce Pepina vyšla spíš taková atrakce, než aby byla vyjádřena jeho pábitelská podstata.

Kvituji snahu vytáhnout více na světlo otázky víry, morálky a duchovního vedení. Herecky jsem neměla s nikým problém, vynikal zejména Šimon Krupa. Na představení jsem byla se skutečným knězem, který se zmiňoval o řadě faktických chyb, co se týče například oděvů biskupů a množství dalšího, to je ale spíše detail. Přiznám se, že byť je mi téma blízké, představení mě příliš neoslovilo a z Mikuláškovy režie mám čím dál tím více dojem jistého chladu a odtažitosti.

Výtečná divadelní adaptace jednoho životního příběhu, kdy se autorovi podařilo vymanit se ze zaběhnutých kolejí a začít žít nový život po svém. Nicméně jak moc odstřižený člověk je, když dané změny docílil prostřednictvím díla, které ho s jeho minulostí neustále svazuje? Aneb do jaké míry se vlastně vůbec dá stát se jiným? To si nejsem jist, ale v každém případě se zde jedná o výborné divadlo, které často jede v neskutečném tempu, nicméně neztrácí na srozumitelnosti a přehlednosti. Zdařile se zde využívá, aktuálně hodně oblíbený prvek, live cinema. Herecky pak vynikající duo T. Dalecký a E. Salzmannová, kdy mají oba energie na rozdávání.

Vzdor, umanutost a takřka nezdolné odhodlání čelit strázním a ne právě příznivě rozdaným kartám osudu. A nezměrná touha po naplněné lásce a skutečné svobodě. Jako rebelka s příčinou, či přesněji vícero příčinami, vstupuje Božena Němcová mezi diváky doslova s duší na dlani, vypráví o sobě i nelehkých poměrech oné doby a nepřímo naznačuje, co přetrvává podnes. Herecky absolutně přesvědčivá Tamara Kotrbová zpřítomňuje nejen útržky vzpomínek spisovatelky samotné, její niterná citová pohnutí, ale pro příběh si sama obstará i zvukové ruchy, prsty vybubnovávájí déšť, s podupáváním ožívají kola povozu i vlaku. Silná žena, silný příběh, silný zážitek.