Redakční hodnocení

Ve zběsilém tempu řeči i akce se mísí výrazná exprese spojená s rovinou příběhu Eddyho, autorova zpodobnění sebe sama, se zcizujícím odstupem, který Dávid Paška volí jako nevyhnutelnou formu, a využívá ji jak ve vztahu herců k postavám, tak v jednání postav samotných, vědomých si toho, že jsou Eddyho postavami, přičemž mu ji pomáhají zdůrazňovat i zvolené prostředky, včetně oblíbeného live cinema. Herci se mezi rovinami pohybují s přehledem a silnými hereckými výkony, v nichž nejvíce zaujmou Tomáš Dalecký a Eva Salzmannová, dodávají na vnímání náročné inscenaci na síle. (více v reflexi)

75%. Režisér J. Šmíd s dramaturgyní K. Tejmarovou nahlédli na známou Havlovu aktovku „čerstvým okem“. Měli odvahu k určitým změnám, zároveň se autorovi nezpronevěřili, úpravy našly ve výkladu zřetelný smysl. V souladu s koncepcí a s ohledem na vývoj společnosti od doby vzniku hry došlo i k posunům v uchopení charakterů postav, promyšleně vystavěných, vklad herců je třeba rovněž ocenit. Nelze nezmínit scénografické řešení M. Hůlové využívající sál z opačné perspektivy. Dynamická a v dobrém slova smyslu moderní a překvapivá inscenace, z hlediska české inscenační tradice hry navíc nesporně přínosná.

Spolek Kašpar představil drsnou, českým divákům známou hru T. Lettse. V souladu s intimním prostředím Klubovny se režisér J. Špalek a herci soustředili na psychologii postav a právě v dialozích je inscenace je nejsilnější. Těsné blízkosti herců a diváků odpovídá i umírněnost gest, vypjatější okamžiky jsou však někdy prezentovány s menší intenzitou a odvahou, než by si zasloužily, což platí hlavně o závěrečném vyústění. Pomineme-li limity prostoru, s nimiž nelze mnoho zmoci, tak minimalizace násilí a příliš rychlý konec mají za následek nedostatečné napětí a oslabení klíčové pointy v podobě vyznění důsledků, k nimž dění správně směřovalo.

65%. Ve hře stálé dvojice K. Nebeská & M. Bitto se pracuje s reálnými fakty o rodině Mannových, jejichž otisk lze mj. nepřímo vyčíst například v Klausově nejznámějším románu „Mefisto“. Ve své podstatě smutné téma režírující autoři nasměrovali do jakési grotesky, jejíž formu náležitým vedením obou mladých herců dotáhli do zvládnutého tvaru. Omezení na vybrané motivy ve spojení s inscenační formou však zároveň vedlo k tomu, že se výsledek nestal ničím více (a ničím méně) než „hříčkou“. Zábavnou, plnou energie a divácky vděčnou. Rodinné peripetie Eriky a Klause, potažmo jejich otce Thomase, jsou však námětem mnohem košatějším.

65%. Po kultovní inscenaci Činoherního klubu se „Osiřelý západ“ stal další komedií M. McDonagha oblíbenou na našich jevištích. Se specifiky autorovy drsné poetiky, v níž má důležité místo vulgární jazyk, se v českých divadlech pracovalo lépe i hůře, nastudování Městského divadla Kladno patří po této stránce k solidním. Režisér T. V. Hron na malé scéně staví na hercích. Zejména partnerství F. Cíla a V. Krause v ústřední dvojici bratrů funguje, jejich rozdílné přístupy a užité prostředky vedle sebe navíc nezvykle kontrastují. Pozitivní dojem trochu zkazí konec, kdy začne váznout tempo a zbrzdí se gradující napětí.

Dvě aktovky T. Wildera v jednom večeru. V první z nich režisér O. Sokol obsadil role herci opačného pohlaví, což poněkud nečekaně dodalo vyznění nepopsatelnou zvláštnost, lehkost a nadhled. Nebývale dojemně tak vyniknul koloběh života, kdy během devadesáti let přicházejí a odcházejí generace, v životech se objevují a zase mizí lidé. Druhá aktovka, na zdánlivě bezvýznamném výseku rodinného dne, zase nechává uvědomit si neobyčejnost obyčejného života. Přes snahu ozvláštnit druhou část přiznaným hraním divadla se nepodařilo vyrovnat nevšednosti první části. Jako celek ovšem zůstává poetická inscenace dílem výjimečným a pozoruhodným.

25%. Základní východiska inscenace P. Erbese a B. Jedináka jsou podnětná - při natáčení filmu o Keferovi tvůrci zároveň řeší vlastní ambice a problémy, což má vzhledem k natáčenému tématu poněkud hořký rozměr. Smysluplné základy jsou bohužel rozvíjeny nešťastnou formou, jež se míjí účinkem. Snaha vyvolat pocit přítomnosti na reálném natáčení naráží na užití nadsázky, navíc dosti prvoplánové. Herci evidentně vědí, co mají jednotlivými situacemi předávat, opodstatněné dílčí nápady však při tomto způsobu prezentace vyznívají jako sled obehraných banalit. Nápad se zapojením publika jako komparsu je využit jen nahodile a bezúčelně.

Osudy M. Znamenáčkové a M. Sikory, mladých herců neznajících své biologické rodiče ani přesný etnický původ, se staly výchozí inspirací pro zobecnění otázek hledání identity v realitě života v adoptivní rodině a ve společnosti s předsudky vůči etnickým menšinám. Režisér R. Štefančík a dramaturgyně I. Smejkalová se soustředili na problémy, jimž takové děti často čelí. Kumulací negativ do částečné fikce se otevřela témata, jimž nebývá věnován dostatečný prostor, smysl jednostranného pohledu je však sporný. Pokládal bych za výstižnější „příkoří“ vyvážit reálnými pozitivy, jež oba herce také potkávala a pomohla jim nalézt své místo a uplatnění.

75%. Laclosův mnohokrát zpracovaný román režisér J. Čermák ve své adaptaci situoval do současnosti, interpretoval děj volněji a nebál se přistoupit k řadě opodstatněných změn. Některé z těchto zásahů vyznívají nuceněji a nevěrohodně, určitá řešení se nejeví domyšleně (např. do jedné ze scén by s ohledem na celkovou koncepci patřila ženská nahota), přesto se jedná o inscenaci v dobrém slova smyslu odvážnou, která vlastně celou dobu baví, provokuje účelně, udivuje nápady, vybízí k diskuzi a vytvoření názoru. Hereckým výkonům kraluje K. Baranová; s režisérem dospěli k přesnosti, která na konci překvapí a doslova uhrane.

85%. Komorní drama o prvním setkání učitelky hudby s mladším mužem, během něhož dojde k pro obě strany bolestnému a zároveň očistnému rozhovoru. Rozebírají nejen osobní záležitosti, ale i širší kontext problémů, na které kolem nás stále častěji narážíme. Těžko říct, jestli by se takový rozhovor vůbec mohl odehrát. Každopádně se autorovi G. Cluovi podařilo napsat mimořádně stabilní základ pro vznik komorní inscenace, která svým obsahem a tématem může diváka obohatit a výjimečným způsobem zasáhnout. A na Malé scéně Studia DVA taková vznikla! Především zásluhou věrohodného podání J. Čvančarové a D. Krejčíka, kteří náročné role neošidili.

Režisér J. Nebeský obvykle Shakespearovy hry pro své inscenace upravuje dosti radikálně, v případě této vyhledávané komedie do struktury textu zasáhl umírněněji, účelné škrty vedly k dynamičtějšímu plynutí děje. Výklad posunul charaktery i situace do ironicky odlehčené roviny, což bylo mnohdy zdrojem vkusného a inteligentního humoru. Ne vždy se však dařilo takových posunů dosáhnout nenásilně, platí to zejména o rovině s Marií, Tobiášem a Andrém, která ovšem nese svá úskalí už v samotné hře. Zhudebněné pasáže A. Březiny činoherci zazpívali výtečně! V dobrém slova smyslu moderní nastudování si zaslouží respekt a své diváky jistě najde.

Kolik čtenářů dnes sáhne po Ovidiových Proměnách...? Režijní dvojice SKUTR se pokusila několik mytických příběhů zpřístupnit. Inscenační model staví převážně na vyprávění, což sice ubírá na divácké atraktivnosti a efektnosti, jakou známe např. z dobrodružných filmových zpracování, na druhou stranu to lépe odpovídá myšlenkovému charakteru předlohy. Nekýčovitá výprava a působivá hudba zdolávají hrozící statičnost, přesto naslouchat ve velkém prostoru Státní opery líčení složitých dějů vyžaduje od diváka trpělivost a úsilí. Se způsobem zpracování můžeme či nemusíme souhlasit, ale je třeba ocenit, že se činohra tak komplikovaného úkolu nezalekla.

Režisérka V. Kos Loulová a dramaturg M. Satoranský obohatili operní dílo renomovaných tvůrců o paralely s životní tragédií J. Vollmerové a W. Borroughse. Oslnivou hudbu T. Waitse, v kvalitním hudební nastudování s živým doprovodem, podávají účinkující výtečně a zvládají i obtížnou hereckou stylizaci. K chápání nesčetného množství odkazů a významů je vlastně nezbytné znát děj opery i další kontexty. A i tak pravděpodobně bude divák tápat a mít stále nad čím přemýšlet, což asi ocení jen větší či menší část obecenstva. Jednoznačně však jde o nevídaný počin, takových vzniká jako šafránu.

65%. Antická komedie o ženách, bouřících se proti válčícím a věčně nepřítomným manželům, posloužila jako inspirace pro moderní variaci. Tvůrčí tým rozvíjí nejen témata postavení žen či mužské manipulace, ale také např. poukazuje na důsledky válečných konfliktů. Pracuje se s osobními vklady performerů, trefná je už úvodní pasáž, do níž A. Rusevová promítla vlastní zkušenosti s moderní gymnastikou. Posléze se tvar často odklání od činohry k pohybovým sekvencím. Pasáž, kdy hudebnice A. Dillard zapojuje publikum, vyznívá rozpačitěji, různé přístupy se daří do sourodého celku skloubit jen částečně. Sympatická inscenace však jako celek smysl dává.

Pokud bychom chtěli knižní předlohu Kim de l'Horizon s queer tematikou zaškatulkovat, patřila by k „náročnější“ četbě, natolik zvláštní, že může nadchnout i zcela odradit. Režisér Š. Gajdoš ve své inscenaci postoupil témata předlohy, s herci pronikl pod povrch a s pomocí scénografie a živé hudby se trefil do nálady. Koncepce se sice snaží zachovat hloubku knihy, ale uspořádání inscenace a kombinace užitých prostředků mohou diváka mást, ve spojení s delší stopáží bez přestávky mít též za následek jeho časté bloudění. Přesto se daří vyhnout statičnosti, takže přes pravděpodobné tápání lze najít sílu vytrvat v hledání a přemýšlet.

55%. V dramatizaci režiséra T. Loužného a dramaturga P. Galdíka nejsou postavy románu O. Wildea pevně rozděleny, titulního hrdinu i jiné role vystřídá více herců. Společně převyprávějí děj s upozaděnými nadpřirozenými prvky a opatřují události současným komentářem. Koncept může nadchnout, ale i (více či méně) unavovat. Užité postupy a žánrová kombinace mají význam, je otázkou, zda vypovídací hodnotě vždy slouží. Osobně rozporuji užití některých humorných prvků. Nezpochybnitelná je práce herců, mezi nimiž se nenachází slabý článek. Tvůrci nabídli na román jiný pohled, jež si zaslouží pozornost; jistě se předpokládá, že se s částí publika mine.

35%. Hry s podobným námětem a zápletkou se na jevišti objevují pravidelně, jen v Dejvickém divadle byl nedávno k vidění „Zásek“. Autorka K. Letáková se původní text, psaný pro tři konkrétní herce, obohatila rozličnými odkazy a symboly. V její vlastní dramaturgii a v režii P. Šimáka se však nepovedlo dotáhnout záměr avizované absurdní grotesky, zmíněná nadstavba a důležité podtexty se dostaly příliš do pozadí a vznikl spíše tvar připomínající situační komedii, v této podobě navíc poměrně banální. Zkušení herci více či méně úspěšně pointují slovní přestřelky a rozehrávají situační humor, divákovo vnímání ale správným směrem nevedou.

Režisér W. Jordan napsal pro soubor Dejvického divadla variaci (nejen) na Marivauxovu „Dvojí nestálost“. Jordanovy nápady a především dobrá práce se silným a sehraným souborem, který svedl vizi rozvíjet a dotvářet, přinesly povedené a zábavné momenty. Inscenační tvar by si však zasloužil režijní i dramaturgické „dočištění“. Některé situace se nepodařilo dotáhnout a navázat, pokulhával temporytmus a celkové vyznění se jevilo rozpačitěji. Na repertoáru DD titul nikterak nezáří, v žádném případě se však nejedná o rutinu a srovnáme-li výsledek s tvorbou řady jiných souborů, stále jde o nadprůměr.

65%. Fitzgeraldův román by si zasloužil obratnější dramatizaci, než jakou napsal S. Levy. Textu režisér M. Čičvák svou koncepcí pomohl. Kromě zdařilé scénografie H. Hoffera, kostýmů S. Hanákové a působivé hudby O. Brouska zaujme práce s chórem pomáhajícím vybudovat atmosféru, kterou bohužel trochu kazí kolísavé tempo. Režisér herce cíleně odváděl od povrchnosti, k níž mohou Levyho dialogy svádět, bylo však těžké (ne-li nemožné) se jí zcela vyhnout. Typově vhodný M. Lambora se snažil nespokojit s pouhým charismatem, ale nesvedl dát slovům tolik hloubky jako O. Brousek, jehož závěrečný monolog za živého doprovodu harfy nejednoho diváka oslní.

Divadlo se vyvíjí. Klasická dramata z minulých staletí mohou stále nechat vzniknout přínosným inscenacím, ale texty je třeba upravit a přizpůsobit potřebám současného jeviště. Dramaturg J. Vedral podobu téměř sto let starého dramatu J. Giraudouxe neovlivnil natolik, aby mohla vzniknout dynamická inscenace hodna divadla 21. století. V koncepci režiséra J. Deáka se nedostávají ke slovu autorovy myšlenky, s pohádkovostí hry se pracuje nahodile a matně, vyznění ubližují i nevzhledná scéna a nepovedené kostýmy (pěstí na oko je Král vodní říše). Hercům schází zázemí dostatečného výkladu a vedení, někteří navíc příliš viditelně zápolí s textem.

75% - Milá a vtipná inscenace hravě pojednávající o životě Ondřeje Banka vytváří další kousek vztahující se k lokální dramaturgii, které se šumperské divadlo pravidelně věnuje. Zaujme scénografií Kataríny Kováčikové dokonale vytěžující nevelký prostor jeviště i hudbou Matěje Tauše, která potěší také jako soundtrack k poslechu. Zaujmou Jan Hönig i Ondřej Král, u Filipa Černého a Ladislavy Jančíkové místy zamrzí výraznější přehrávání.

"aneb cokoli chcete" stojí v podtitulu Shakespearovy komedie a v případě inscenace J.Nebeského je vskutku z čeho vybírat. Výrazná hudební složka spojující celou řadu hudebních stylů trefně zrcadlí množství nápadů na jevišti. To spojuje režisérovu typickou poetiku s řachandou, se zcizovacími vstupy, s přehráváním i ironickým odstupem, komentáři atd. Nápad s obsazením Orsina a Olivie V.Javorským a L.Trmíkovou je nosný, pobaví celá řada dalších hereckých výkonů (nejvýrazněji ze všech F.Kaňkovského), leč ne všechny zaujmou, někteří herci ND sklouzávají ke svým šaržím a dohromady je toho všeho a bezuzdné zábavy na výraznější a jedinečný dojem moc.

Režisér P.Štindl uvedl další hru v české premiéře. Satira L.Kirkwood na pozadí soumraku tištěných médií vypráví o manipulaci a oportunismu. Velice povedená je expozice, která do hry vnáší třaskavé téma, ale přišlo mi, že v dalších dvou dějstvích hra nedokáže plně vytěžit vděčnost nadhozených témat, také humor se postupně vytrácí. Byť chápu, že současné kulturní války nebyly centrem zájmu britské dramatičky, přišlo mi škoda, že zůstal nevyužit třeba potenciál postavy feministky v šovinistickém prostředí pánského časopisu. Z herců mě nejvíce zaujali K.Zajíček Grygar jako zakřiknutý Sam a L.Jančíková s nadhledem ztvárňující roli Charlotty.

65%. Nový komorní muzikál zaujme především povedenou hudbou Z.Krále, která je hlavní nositelkou emocí. Vlastně jsem si říkal, že by se mi to líbilo jako celozpívaný muzikál, protože v činoherních scénách nepůsobí romantický patos příběhu zdaleka tak přesvědčivě. Inscenace G.Petrákové je hodně expresivní, hraje se v ní o manipulaci či o dobově podmíněném náhledu na manželství a vztahy. Dobře funguje scéna D.Baziky a muzikál nabízí i propracované herecké výkony. J,Hruškoci je jako romanticky rozervaný Kleist charismatickým svůdcem i sobcem, K.M.Fialová zvládla polohu manipulované ženy v zajetí dvou mužů, která se nakonec dokáže prosadit.

Poutavý děj, který se zde povedlo skrz jednoduché vyprávění velmi dobře zpracovat. Od samotného začátku vás to vtáhne a pohltí, daří se budovat napětí, pracovat s atmosférou a nechat působit onu tajemnou, mysteriózní stránku tohoto příběhu. Na výsledném dojmu má též svůj podíl výborná práce se světly a podmanivá doprovodná hudba. Po herecké stránce od všech tří dam krásný výkon. Potlesk navíc pro naprosto uvěřitelnou D. Markovou a též A. Šťastnou, která si přesvědčivě poradila se svojí rozpolcenou dvojrolí. Ve výsledku opravdu nádherné divadlo, které ve vás zůstane. 85%

75%. Úspěšný návrat D.Špinar do hradeckého divadla, který připomene některé její starší tituly, které v HK nastudovala. Rozsáhlý román se podařilo převést do srozumitelné jevištní podoby, hlavním tématem je otázka svobody jednotlivce a tlaku společnosti na dodržování nepsaných pravidel. T.Hájková hraje Isabel jako rozvernou a inteligentní ženu, která se nechce podřizovat zaběhlým pořádkům. Přes všechny rady svých přátel se vdá za sobeckého a manipulativního Osmonda (sugestivně slizký T.Kobr), divák pak může sledovat, jak toxický vztah postupně vede k rozkladu její osobnosti. Povedené je odlišné výtvarné pojetí obou polovin představení.

Nápoj lásky si mě získal svou lehkostí, humorem a nenuceností. Nesnaží se za každou cenu ohromovat, přesto nebo právě proto si ho divák oblíbí. Příběh navíc nestaví mezi jeviště a hlediště žádné zbytečné překážky. I díky povedené vizuální stránce působí přístupně a příjemně. Právě podobné tituly bych bez váhání doporučila někomu, kdo si myslí, že opera není pro něj.

Do této hry je možná potřeba v životě dospět. Je jiná. Připomíná hodnotu obyčejných věcí, všedních okamžiků i lidí, které máme na dosah a přesto je často míjíme bez povšimnutí. O. Sokolovi se podařilo s mimořádnou přesností udržet inscenaci na hraně, kde by podobná poetika mohla snadno sklouznout k trapnosti, aniž by se k ní byť jen přiblížila. Humor, melancholie i laskavost jsou zde namíchány v ideálním poměru. Herecký soubor je pozoruhodně vyrovnaný. Nikdo zde nevyčnívá na úkor druhých, ve druhé aktovce pro mě byla příjemným objevem J. Stejskalová. Radostný výlet je nenápadný jen do chvíle, než si uvědomíte, jak dlouho ve vás zůstává.

Tragikomedie nabízí tři vděčné příležitosti, kterých se trojlístek ve složení Zach, Kouklová a Zapletalová zhostili s hereckou jistotou. Výrazný podíl na výsledném tvaru má režie R. Zacha, jenž zpracoval i mnohdy potenciálně kýčovitější situace s lehkostí a humorným nadhledem. Hlavně v první části vynikají dobře vypointované dialogy mezi N. Kouklovou a R. Zachem, K. Zapletalová zase věrohodně odlišuje charaktery obou sester. Inscenace má potenciál oslovit nejen diváky hledávající zejména zábavu, ale i ty, kteří od divadla očekávají cosi navíc. Za zmínku stojí výprava V. Vrbové, dalece přesahující výtvarnou složku většiny zájezdových produkcí.

Jeden hlas, jeden prostor, celý svět... Monodrama je mimořádně těžká disciplína, která stojí a padá s jediným výkonem. E. Maximová se této výzvy zhostila s absolutní soustředěností a jistotou režiséra D. Jařaba v zádech. Hraje každou řasou, gestem, pohybem i krůpějí potu v neustálém napětí až do posledního setmění. Její výkon znatelně přesahuje samotný text a stává se hlavním důvodem, proč PSYCHOdrama funguje a zanechalo v nás mnohé otázky i chuť je dál rozkrývat. Přiléhavý komorní prostor Violy, ideální stopáž i střídmá práce s rekvizitami navíc přesně podporují herecké mistrovství E. Maximové. S čistým svědomím doporučuji.

Precizně vystavěná taneční inscenace s fyzickou náročností a silným vizuálnem vytvářejícím až zneklidňující atmosféru. Typická je důsledná práce s tělem, obrazem i rytmem, díky níž celek působí technicky jistě a kompaktně. Tentokrát mi ale chyběl silnější emocionální zásah, který jsem u jiných projektů Lenky Vagnerové & Company zažila intenzivněji. Oceňuji však jako vždy perfektní souhru celého souboru bez zaváhání a originální námět, jenž mi připomenul Elefantazii.

Smyslový kaleidoskop novocirkusové energie, který diváka vtáhne do plynulého průletu od vzdušné akrobacie přes teeterboard, žonglování a tanec až po pantomimu a práci s objekty. Vše je technicky dotažené, fyzicky náročné a typicky „putykovsky“ sebejisté v tempu i provedení. Přesto mi trochu chybí výraznější spojovací linka, která by show pevněji držela pohromadě, jak to umí například Okamžik. Zejména mě bavila část s hostem v restauraci, která má skvělý timing i humor, a také konferenciérský um A. Joury, jenž večer elegantně rámuje, oživuje a posouvá dál. Celkově jde o hravý a fyzicky přesvědčivý zážitek, i když spíše mozaikový než příběhový.

Výrazně stylizovaný kus, který jednotlivé balady proměňuje v pestrou škálu jevištních přístupů i hereckých poloh. Silně působí hudba i vizuální složka, které dominuje monumentální skleněná stěna oddělující svět živých a svět za hranicí reality. Dominanta vytváří symbolický průchod mezi oběma světy, kde se smrt neukazuje přímo, ale jen tichým „odchodem“ postav. Režie drží temné napětí napříč většinou balad. O to víc překvapí čtený výstup Zlatého kolovratu, který pracuje se sebeironií, je odůvodněn „nedramatizovatelností“ této balady a najednou posunul inscenaci jinam. Z mého pohledu tento rozbor narušil soustředěný tvar jinak zdařilého celku.