Redakční hodnocení

Bubínek v DNz vychází z vrstevnatého románu, v němž sledujeme osud chlapce, který se rozhodne nerůst a s ironií pozoruje svět dospělých kolem sebe. Adaptace sází na princip live cinema, který zejména před divadlem působí efektně a vytváří dynamický zážitek i pro kolemjdoucí. Převod tak bohaté předlohy na jeviště však přináší velké množství textu i dějových linií, což klade vysoké nároky na divákovu pozornost. Bez znalosti předlohy se lze snadno ztratit, protože celek otevírá více vrstev najednou, než aby se soustředil na jedno nosné téma. Odcházela jsem proto s rozporuplnými dojmy a pocitem určitého zahlcení.

Tak jsme se potkali. Nepotkali vlastně. Seděla jsem. Dívala se. Dívala, ale nenapojila se. Pan B. šel kolem. Kolem mě prošel a minul. Minul mě tak nějak celou. Možná chyba má? Má to být? Být to může...

Skoro až zjevení na pražské muzikálové scéně. Komorní muzikál s příběhem, který zaujme a chytne za srdce. Krásné a dobře srozumitelné texty jednotlivých písní. Povedla se moc pěkně scéna a skvěle se využívá otočná část jeviště. Potěší živá hudba, jenž zní více než dobře. Ústřední duo A. Prášilová Fialová a P. Rychlý si znamenitě sedlo, funguje to mezi nimi na jedničku a oba zpívají výborně. Menší company, která je doplňuje čistě pohybově, hezky dotváří řadu scén a obrazů. Celkově opravdu počin, jenž mile rád doporučuji k návštěvě. 85%

Otisky duší v zázraku, který plyne jako jemný obláček – citlivě, něžně, s lehkostí dotýkající se až někde pod povrchem. D. Matásek ztělesňuje dokonale procítěný a bezchybný přednes, zatímco housle J. Bokové rozechvívají prostor i vnitřní krajinu diváka. Perfektní symbióza. Projekce květů dokreslují atmosféru, v níž platí, že v jednoduchosti je skutečná krása. Poetických šedesát minut, po nichž zůstávají orosené oči i duše, a člověk je jen tiše nechává v sobě doznít.

„Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.“

65% - Naprostá sebestřednost, zcela prostá sebereflexe i obecně kritického nahlížení světa, je vlastní hlavní postavě, Biedermannovi, tak urputně věřícímu vlastním konspiracím, až se sám stává strůjcem zániku. Nikoli aktivně, pasivně, tím, že žhářům dopřeje příležitost. Hlavně, aby on a jeho lidé nepřicházeli o svá nezadatelná práva. Inscenace L.Jeníčka pracuje s důrazem na grotesknost jednotlivých situací i postav, v kontrastu s nimiž skvěle vyniká Anna v podání V.Kupkové, a trefně zobrazuje rizika důvěry v podobné, od reality odtržené, populisty. Výrazně, symbolicky, barevná scéna a výběr hudby téma, děj i atmosféru vhodně doplňují.

75% - F.Homola jako reportér komentuje veškeré dění, vytváří zvukové efekty a seznamuje diváky se slavným závodem. Nejvýraznější prvek scénografie tvoří staré běžky, vedle nich zaujme plátno, na nějž se promítají záběry z minulosti závodu, a sněhové peřiny (a polštáře). Účastní se čtyři závodníci - tři amatéři, jeden profesionál, o vše se starají dva organizátoři a kontrolor tratě. A závod může začít! Přináší s sebou řadu napínavých a ještě víc groteskních momentů. Blázniví organizátoři i trojice amatérských sportovců nabízejí svěží klauniádu (nejen) na běžkách, A.Kubišta jako Král dodává čistou krásu sportu. A děti se baví. A dospělí s nimi.

75%. Hra M.Šindelky se zabývá aktuálními tématy manipulace a sexismu. A dělá to citlivě, bez snahy agitovat, nechává na divákovi, jak si celý příběh vyhodnotí. V první části mi trochu vadila přílišná modelovost hry, kdy názorová otočka o 180 stupňů nepůsobila u všech postav věrohodně. Ve druhé části se ovšem ukazuje, že je příběh důmyslně vystavěn a velmi přesně pojmenovává základní problém - nevhodný a šovinistický komentář, kterým hra začíná, spustí boj o moc, v níž obě strany odmítají dělat kompromisy, což vede k posílení toxického prostředí a jako vítěz z toho vychází ten největší manipulátor. Herecky povedené, nejvíce zaujme I.Dejmal.

Tohle komorní PSYCHOdrama je interpretačně skutečně velmi náročné. Na pozadí průběhu divadelního castingu text zrcadlí nejniternější pocity ne právě úspěšné herečky, místy jde až na samou hranici emocí, balancujících na ostří řezáku japonské výroby. David Jařab podtrhuje vyznění příběhu vytvořením iluze snového oparu a pečlivou prací s každým detailem. Elizaveta Maximová stvrzuje mimořádnost svého talentu, zpověď předává autenticky, publikum magnetizuje bravurou, s níž proměňuje bez zaváhání v rychlých střizích pestrou škálu tváří a poloh a komplikovaný vnitřní svět postavy obnažuje doslova na dřeň. Silný, dlouho doznívající divácký zážitek.

75% kino-záznam derniéry

Jevištní podoba příběh falešného kněze posouvá do nepřesně určené současnosti, čímž opouští "souboj" víry a režimu, a zabývá se jen otázkami víry a společnosti. Efektně vedle sebe staví podvodníka, jenž pokoru i víru nalézá v lásce a pochopení k bližním, a dav až fanaticky oddaných příznivců, kteří si nejprve staví modly a pak se v hněvu a strachu obracejí proti nim. Mikuláškova inscenace je hodně o lidskosti, v jejích nejlepších (lásce, obětavosti) i nejnižších (malosti, pokrytectví) podobách. Zaujme vtipem, až groteskností, veselou i trpkou, scénickou jednoduchostí a hereckými výkony, zejm. Š.Krupy a M.Poulové, či I.Orozoviče a J.Tesařové.

Úzkoprsá maloměšťácká xenofobie vs. prospěchářství, homofobie, feminismus vs. šovinismus, ale i konzervatismus a společenská hyperkorektnost, opět leckdy užitečně skrývající mnohé další zájmy a záměry, a společně s nimi politický tlak na představitele kulturní obce, často vytvářený nejvíc těmi, kdo reálně netuší; to vše si hra (spoluautorka: O.Šubrtová) a inscenace M.Glasera bere trefně na paškál. V zábavné podobě využívající velmi vděčného divadla na divadle - hned na několika úrovních, zdobené nezapomenutelně jednoduchou, pestrobarevnou scénografií, umným využitím dotáček, kolektivně výbornými hereckými výkony, skvělým rytmem a načasováním.

Tři silné monology, jenž všechny dohromady spojuje ta o které to celé je. Svým stylem mi to trochu připomnělo vynikající Terminus. I zde to stojí na kvalitě samotného textu a hereckém projevu každého aktéra. Oboje nijak nezklame. Místy je to hezky mysteriózní s lehkým hororovým nádechem (ala Kruh apod.) a vcelku zřetelně je v tom cítit onen specifický jihokorejský styl. V každém případě to ale dokáže zaujmout a udržet pozornost. Výborná je práce s kamerou a využití projekcí pro dokreslení atmosféry. Jen samotný konec je trochu natahovaný. Dostavil se pocit, že vše potřebné již bylo řečeno a čekal sem na uzavření. I tak určitě doporučuji. 75%

Poetické, magické, tajemné, drsné i veselé, a především milé vyprávění pohádek, legend, příběhů, které se staly - snad, za vůně připravovaného a pečeného štrůdlu předkládá JEDL v inscenaci vycházející z díla H.Pourrata. Scénografii tvoří kuchyň, stůl, u něhož se čtveřice vypravěčů schází, jako rekvizity jim slouží předměty denní potřeby a jejich herecké výkony, jimiž dokážou přesně vystihnout poetiku i magii svých příběhů, navíc v dokonalé a přirozené souhře, když příběhy i rozehrají, jsou nejvýraznějším dojmem z inscenace. Ta působí velmi mile a dopřává příjemný zážitek z hezkého večera. Víc, než tento pocit, však ve mně dlouho nezůstalo.

Jeden svatební den, jedna rodina a celá řada problémů, které ovlivňují jednotlivé postavy i průběh nejšťastnějšího dne. Jak ty rodinné, tak ty společenské. Vlastně mimoděk tak na scénu vstupují i otázky nezaměstnanosti, imigrace, xenofobie. Problémy se projevují od počátku, nejprve v drobných náznacích, postupně však bobtnají až do nevyhnutelného výbuchu. Inscenace M.Amslera se nezříká lehkých, veselých a šťastných momentů, atmosféra houstne zvolna, nejvýrazněji kolem postav R.Matějíčkové a P.Konáše a kolem ženicha L.Bédiho. A závěrečný výbuch rozmetá vše.
Oceňuji vedle hereckých výkonů i sympaticky a trefně zvolený hudební doprovod.

75% - Už typické znaky posledních Fričových děl se projevují i v Divoké kachně: využití mikroportů i live cinema, jež snímá děj za scénou a mimiku herců, umírněné herectví a odstup zdůrazněný úvodním zcizujícím vstupem. Doplňuje je expresivními, stylizovanými kostýmy, scénou asociující půdní prostor a soustředí se na postavy. I díky podstatnému krácení textu a jeho modernizaci inscenace zdůrazňuje zvrácenou vychýlenost zejm. těch mužských. Gregers V.Kuzníka vyniká nejistotou, kterou zahání svými absolutními nároky na ostatní, jimiž ničí vše, hlavně také nepoužitelného Hjalmara I.Dejmala. Vedle nich zaujmou I.Smečka, H.Bartoňová a K.Liďáková.

55% - Střídavě jako v telenovele a v absurdním dramatu si divák připadá při sledování Služebnictva. Manipulace, přetvářka, zpochybňování rolí - společenských i divadelních - vystupování z nich tak časté, že místy není zcela jasné (a tedy herecky dotažené), kdy ještě jedná postava a kdy už herec - a proti tomu výrazné přehrávání, to vše se v průběhu mísí, místy působí osvěžujícím způsobem humorně, jindy nejistě až rozpačitě - až do závěru, silně připomínajícího Zlaté město, tak prvoplánovitě doslovného a urputného, až se člověk chtě nechtě vrací k tomu, že nemělo jít o absurditu, ale o telenovelu. Škoda, absurdní linie inscenaci slušela víc.

45% - Ústecký, Spišákův, Sluha dvou pánů, je výrazný, výtvarně (ať jde o výstřední, komiksově stylizované kostýmy pracující s pestrými barvami a umělými materiály, či o papundeklovou scénu)) i herecky - jen zřídka silnou expresi vyvažuje nadhled a civilnost, s nimiž herci vystupují z rolí a doplňují ukřičený mumraj spojující Goldoniho s Hegelovými tezemi věcnými poznámkami. Až jsem si říkala, zda se nedívám na inscenaci M.Háby. Žel tenhle Sluha nedokáže jemně balancovat na tenké hraně mezi svébytným sdělováním a trapností. Topí se v uřvané polopatičnosti, četných vulgaritách a prvoplánovitosti - ve výtvarnu i ve sdělení. Baví, když se umírní.

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi… daruj nám pokoj.“ V tomto tichém naladění se otevírá komorní inscenace ve zdařilé režii M. Vokouna, kterou doporučuji neminout. Měla jsem možnost vidět obě představitelky Miriam, dřív V. Cibulkovou i nyní B. Kodetovou, obě jsou vynikající a dávají postavě trochu jiný odstín, aniž by přeobsazení oslabilo naléhavost a energii hry. Příběh stojí na koncentrovaném herectví tří žen a rozkrývá hluboké téma zasahující i diváka bez náboženského přesvědčení. Víra zde není dogmatem, ale prostorem pochybností, bolesti i hledání odpuštění. A ticho mezi replikami mluví stejně hlasitě jako slova.

Výborná (a také živá) hudba, nádherné písně, skvělé herecké projevy, výrazy, mimika či gesta. Jednotlivé scény rozhodně dokáží strhnout a zaujmout. Ale díky zvolené formě se trochu ztrácí určitá kompaktnost a zaniká jakýkoli celistvější děj. Což je trochu škoda, byť zase chápu záměr a další výhody tohoto provedení. Oceňuji též nasazení všech aktérů, potlesk navíc především pro T. Daleckého, R. Matějíčkovou a D. Špinar. V každém případě je to velice zajímavé dílo, které stojí za vidění a jehož ústřední píseň vám bude znít v hlavě ještě dlouho po konci představení. 75%

„… je víc já než já sám. Ať už jsou naše duše z čehokoliv, jeho a moje jsou stejné.“ J. Šmíd režijně nezklamal a vystihl v Hůrce detailní nuance postav. Heathcliff je pro mě jedna z nejzajímavějších mužských rolí na divadle vůbec a M. Darnady je obsazen typově přesně – živočisný, úderný, temný a zároveň hluboce milující Cate. S ní ho pojí intenzivní chemie, přičemž K. Kuchinková ji ztvárňuje autenticky i jemně, jako protihru k jeho divokosti. Ze scénografických prvků mě nadchly deštníky a výrazné majáky, posilující sugestivní atmosféru, kterou podtrhuje hudba D. Hlaváče. Drobnou výtku mám k parukám, které mi přišly neslušivé a spíše zbytečné.

Muzikál Devět křížů je mimořádným zážitkem a brilantní ukázkou původní české tvorby – prosím, více takových titulů napříč divadly! Nádherná hudba R. Schenka spolu se zdařilými texty P. Štěpána a výpravnými kostýmy E. L. Ondráčkové rozplétá fascinující minulost. K. Daňhelová za mě v roli Elišky potvrzuje své postavení královny českého muzikálu. Chemie s Lukou v podání O. Studénky je hmatatelná, i když některé písně pro něj představují opravdovou pěveckou výzvu, kterou zdolává více či méně úspěšně. Celkově profesionální dílo, jež zanechává hluboký dojem a mrazení.

Hravý a s nadsázkou pojatý titul, u něhož zapomeneme na běžné starosti a s úsměvem plyne od začátku až do konce. Esem večera je bez debat M. Křížová – pěvecky i herecky jistá, výrazná a suverénní. Pokaždé, když dostane prostor, inscenace znatelně povyroste. M. Kocek jako Seymour působí přirozeně a role mu sedí. Nechybí ani momenty, kdy se hlediště spontánně baví a energie z jeviště se přelévá až do posledních řad. Rušila mě jen místy horší srozumitelnost způsobená nazvučením. Jinak jde o pohodový divadelní odpočinek s příjemnou hudbou a dobrou náladou, po němž divák odchází s chutí si některé melodie ještě cestou domů pobrukovat.

Všude, kde je láska, je i něco z hada.
/C. G. Jung: Červená kniha/

75 %. Proud vzpomínek na osudový milostný vztah v inscenaci plné působivých scénografických detailů, které do sebe postupně zapadají a v symbolické i metaforické rovině dotváří příběh. Příběh, který se neodbytně vrací a nejde jen tak snadno uzavřít, jeho stěžejní okamžiky obtáčí mysl hlavní hrdinky s ladností i zákeřností hada, který, dokud nevyčerpá jed zpod váčku, neustane v dráždění. Herecký výkon Evy Hacurové je mimořádný, plně koncentrovaný a autentický. Kristýna Jedličková za pomoci přesných gest a pohybu nezpřítomňuje pouze onu druhou, ale taktéž pocity a atmosféru.

95 %. Silné, nádherné! Jedna z nejlepších činoher, jaké jsem v životě viděla. Dokonalá hudba spolu s prosklenou otočnou „kostkou“ vtahuje všechny smysly a po zdánlivě obyčejné 1. třetině se rozjede emocionální proud, jež jsem nečekala, hluboce mě zasáhl a nedal mi dlouho spát. Zejména A. Palatínusová a L. Melník prožívají herectví par excellence, jejich výkony pronikají hluboko pod kůži a ulpívají v každém třesu, v každém tichu, v každém pohledu. Dopisy, tíživá témata šikany, sebevraždy a homosexuality a katarzně dojemný závěr tvoří srdce lámající otisk přesahující většinu divadelních návštěv. „Odpustit sám sobě je ta nejtěžší věc na světě.“

Kromě zde jmenovaných slupek připomíná Monstrum také to, jak zásadní je pro celý život „hra“, do níž se narodíme – prostředí, lidé i náhody, které nás formují víc, než si často připouštíme. Silně rezonuje i motiv profesí, jež si své břemeno nosí domů a proměňují osobní vztahy. Doporučuji sezení po stranách jeviště, kde má inscenace ještě intenzivnější vyznění a herci jsou úplně na dosah. J. Dlouhý s T. Havlínkem tvoří tenzní dvojici, jemná A. Nesvadbová ji citlivě doplňuje. Zaujala mě i symbolická kovová klec a verva, s níž se mladý J. Dlouhý takto náročné role zhostil. Je to představení, které si s vámi odnáší kousek vašeho vlastního života.

55 %. Sledujeme spor o obecní čest a osobní ambice, v němž se maloměstské vztahy mění v boj o prestiž i moc. Pod vrstvou humoru se postupně odhalují ješitnost, tvrdohlavost i křehkost komunitního soužití. Titul stojí především na širokém hereckém ansámblu a výrazné hudbě M. Kroupy, jež dodává šmrnc i atmosféru a funguje mimořádně zdařile. Výstupy R. Máchy a F. Němce patří k nejvýraznějším momentům večera. Celoživotní herecké mistrovství F. Němce mě nepřestává fascinovat! Oceňuji práci s hloubkou jeviště a také vodu v zadním plánu. Celek však zůstává tradiční a prospěl by mu odvážnější, současnější výklad, aby nadčasovost textu více vynikla.

Důvtipně, a především nebývale citlivě režijně vystavěná a herecky výtečně uchopená inscenace. Promyšleně se zde pracuje opravdu s každým detailem, od slova vypravěče a režijních poznámek ze záznamu, až po úvod děkovačky. Náznakovost s přiznanými ingrediencemi divadelní chemie dobře fungují, i díky nim publikum přirozeně pohltí magie okamžiku. Sympatický humor účinně vyvažuje jímavé pasáže, obě aktovky se v jistých momentech nečekaně propojí. Něžně, křehce, dojemně. Jako každá prostá, radostná chvíle v životě, jíž by bylo škoda si nevšimnout i jako vzpomínka na ty, kteří už tady s námi nejsou, neboť čas utíká tak rychle. Tak zatraceně rychle.

Ve Vegetariánce se jídlo proměňuje v krajinu, jež dotváří emoce a posouvá perspektivy postav ztracených v hranicích introvertních světů. Každý záběr umně funguje jako projekce v živém kině – vizuálně, zvukově i pocitově. Vhodně zmenšené hlediště a přiměřená délka umožňují plně vstoupit do subtilní a osobní reality, kde vzdor proti systému dodává dění nadčasovost. Z herců vyzdvihuji J. Spišáka, jehož precizní nuance zachytí drobné vnitřní otřesy i tiché momenty vzdoru, a scény přináší nový pohled do psychiky postavy. Doporučuji i dramaturgický úvod – odhaluje vrstvy porozumění a podtrhuje, jak titul odvážně odbíhá od běžného repertoáru Dlouhé.

R.I.E. je euforickým výletem a novocirkusovým zážitkem ve všech ohledech. Cirk La Putyka je v tomto žánru v českém prostředí bez konkurence. Jednotlivá čísla vzbuzují „wow“ efekt a pocit, že opravdu sledujete mistry svého řemesla. Např. ten hair hanging?! Prostor Jatek show perfektně sedí, široké schody a pády a mizení do zadního plánu vytvářejí úchvatný efekt, podtržený zadními reflektory a skvělým light designem. Odvážné kostýmy, živá hudba a precizní choreografie dělají show kompletní. Jedinou drobnou výhradou je za mě poměrně častá nesrozumitelnost slov, ale celkově jde o strhující podívanou. Nechte se unést! Overthinking nechte na jindy!

Komedie jako první scéna na světě přichází s touto adaptací – podnětným, pro mě ale značně zvláštním divadelním tvarem. V první polovině jsem ještě statečně hledala cestu k politicko-existenciálním úvahám o rozpadajícím se světě i vztazích, druhá část soustředěná na Paulovu nemoc a dilema, zda si nechá vyříznout jazyk, mě už svou délkou a fokusem postupně vyčerpala. Herecké obsazení je přitom výborné – J. Hájek i N. Horáková tradičně dokážou pádně unést a předat emoce všeho druhu. Inscenace by podle mě výrazně profitovala z ještě většího zkrácení. Právě délka a hutnost textu způsobily, že jsem se v ní postupně ztratila a odcházela udušená.

Muzikál Mamma Mia! v Mostě vyprodává reprízy díky světoznámému titulu s oblíbenými hity, ale celkové pěvecké provedení působí velmi nerovnoměrně a nejistě. Souhlasím s kolegou Dubským, že v tomto směru kladně vyčnívá pouze K. Herzinová v roli Tanyi, zatímco ostatní postavy pěvecky nedosahují potřebné úrovně, což mě nemile překvapilo již od počátku. Výsledný dojem tak zůstává rozporuplný a zklamáním, přičemž ani kostýmy ani scéna mě osobně nenadchly. Hostování zkušených muzikálových zpěváků by výrazně pomohlo a je mi líto, že takové rozhodnutí nepadlo, neboť současná volba hereckého obsazení bez pěveckého zázemí se pohříchu neosvědčila.

Zlo vyrůstá z vnitřních komplexů a konkurenční tíhy, kterou ženy nosí na bedrech od dětství. Holky Elky otevřely „Mladou scénu“ nápaditě a odvážně – zejména B. Kostkanová vévodí svou energií a výrazem, zatímco mužský představitel fotografa/agenta oproti předloze přinesl macho náboj. Dvě formálně odlišné části textu působí jako promyšlená práce s perspektivou, postupně odhalují vnitřní svět postav i jejich anonymitu. Symboly, jako Milky Way, propojují dětská traumata s dnešním posedlým tlakem na dokonalost. D. Šoltýsové se podařilo zrežírovat ostrý pohled na současné hodnoty a zároveň nechat diváka přemýšlet, jak se oběť může stát pachatelem.

Svébytné pojetí očima J. Čermáka přináší výrazně autorskou interpretaci, v níž je pro mě ale bohužel málo samotného Fausta, přesto má řadu intenzivních momentů. Působí syrově a záměrně nekomfortně – prostředí LDN nemusí být pro každého snadno přijatelné. Na mě inscenace zanechala rozpačitý dojem, zároveň však oceňuji odvahu jít vždy vlastní cestou. V kontextu spíše konzervativnějšího regionálního publika navíc podobně radikální režijní tvary jen obtížně hledají dlouhodobé místo na repertoáru. Nejvíce mě zaujala skvělá hudba P. Horváthové a příjemným překvapením byla M. Krajčová v roli Markétky, která dodává citlivost i pěveckou přesvědčivost.

75 %. Zvolená inscenační forma nemá daleko k souslednému cyklu etud tematicky variujících motivy závislosti a dominance, podléhání a manipulace, primárně ve vztahové, v širším kontextu obecnější rovině. Obsažené myšlenky lze nahlédnout z více úhlů, nejčitelněji rezonuje pošetilost a marnost lidského počínání, o co urputněji se snažíme mít řád věcí pod kontrolou, tím spíše se převrací v chaos. A vše se ve jménu naší nepoučitelnosti neustále opakuje. Herecká souhra je dle očekávání precizní, všichni kombinací verbálního i fyzického projevu posilují situační humor, za kterým se zároveň skrývají rozličné podtexty a jistý druh pesimismu a smutku.

Svým způsobem zajímavá inscenace, které ale postrádá nějaké jasnější ukotvení. Není úplně zřejmé co je jejím smyslem a co by si z ní měl divák vlastně odnést. Podařilo se myslím docela dobře navodit atmosféru natáčení filmu. Imerzivní složka sice není velká, ale dokáže ve vás vyvolat pocit, že jste součástí komparzu. Následně v rámci onoho natáčení proběhne několikero působivých scén u nichž běhá mráz po zádech. Nicméně se však vytrácí smysl toho všeho. Chybí výraznější, jasnější vazba na současné dění. Jako určité přiblížení života J. Kefera to sice obstojí, ale myslím, že bylo cílem přeci jen něco více. 55%