Redakční hodnocení

Hodnocení jsou řazena v tom pořadí, v jakém byla zadána (od nejaktuálnějších po nejstarší).

Další stránky: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 > >>

(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
55 % Spolek JEDL přichází s beckettovskou reminiscencí a mimo jiné na pár prchavých okamžiků zahlédneme postavu Clova z dávné inscenace Konec hry (Divadlo Komedie, 1996). Jinak je to experiment inspirovaný náladou her S. Becketta a imperativy v nich. Ale Beckettova detailnost v tom už není. David Prachař a Lucie Trmíková rozehrávají expresivní miniatury, které mají groteskní podobu nebo dají pocítit jakousi tíhu všech těch konců nebo lidského odcizení. Celá tato variace zůstává pro publikum možná až příliš netečná a zřejmě i nepříliš srozumitelná (není příběh). Diváci se tak baví jednotlivostmi a hereckým provedením.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Mít v souboru Petra Štěpána (Macheath) a Jana Mazáka (Peachum) je polovina úspěchu této inscenace, o tu druhou se zasloužilo dramaturgicko-režijní čtení hry. Divákům je předložena velice živá, rytmizovaná a jemně stylizovaná podívaná, která otevírá prostor divákům k nacházení asociací, jež dílem pulsují. Ani o zábavu není nouze. Ironizující vhled do všech těch absurdit a decentní karikaturní obtahy figur tomu napomáhají. Stejně tak včlenění hry do ještě jednoho rámce… Tady vědí, o čem „Žebráckou“ hrát a jak toto panoptikální zpodobnění mechanismů světa bez zásad prezentovat právě teď. Pragmatismus a cynismus je metoda.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Z dirigentské gestiky jsme velice rychle unášeni někam jinam, do rovin osobních, možná intimních, z nichž se rozbíhá dvojsmyslnost zvoleného tématu. Najednou je blízko k hledání podstaty fungování v systému, k alegorii tlaku na výkon a vytrvalost. Matoucí dramaturgie však tyto vjemy rychle vrátí třeba k sexuálnímu aktu. Akce jde nejen v souladu, ale často i proti logice živého hudebního doprovodu, jako když se odstřihnete od manipulujícího rytmu. Hledá se vnitřní vášeň a snad i rovnováha. Fyzický vklad do představení je značný. I minimalismus je plný tenze, svalových tiků, nechybí ani náročné mechanizující sekvence.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Podle anotace bychom čekali filipiku proti současným vymoženostem. Koncept nahlížitele sebe sama ale míří rovnou k východiskům (prostému odpoutání) a definici toho, co přetrvá jako ta nejlepší technologie. Jsme jí my sami, naše matérie. Dynamický proud tanečních obrazů se samozřejmě zastavuje u roztěkanosti nebo drobných demonstrací zběsilosti doby, ale tím nejpoutavějším je návrat k rituální podstatě. V těchto momentech jsme svědky fascinují taneční meditace. Tělo rozvolněné, přesto stále silné, přesahující vlastní bytí. Místy až magické choreografie souzní s rázně dimenzovanou hudbou i působivým světelným designem.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
65 % Oproti dramaturgii a režii této inscenaci jsem četl jiného Bernharda. Ale dobrá, substituce je metoda současné Činohry ND. To, že hra dostává méně psychologické drobnokresby a více vnějškovosti, je ještě to nejmenší, neboť výsledek se o mnoho neliší a příčiny devastace odprezentuje ve shodě s Bernhardem, tedy poukáže na lenost, žití v nudě a přebytku, bez morálky. Chybí rituálnost „klíčového“ oběda, ostrou bernhardovskou ironii často přebije grotesknost. Cílí se na vnitřní rozklad. Pak tu máme skvělé představitele „strašlivé“ sourozenecké trojice, diváky nejvíce aplaudovaný bude patologický filozof Voss Saši Rašilova.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Poslyšte morytát o strašlivých činech paní kupcové z pražského Újezda. Autorská inscenace, inspirovaná novelou Nikolaje Leskova (podle které vznikla známá Šostakovičova opera) a skutečným kriminálním případem, sleduje více plánů. Tím stěžejním je pohled na úděl ženy své doby a její bizarní přerod vedený emancipační touhou. Druhý je nadčasový a principiálně ukazuje důsledky toho, když člověku vezmete svobodu. Třetím asi má být: zvedněte oči k oknům, za nimiž se žilo i v dobách dávných - to úplně nevyšlo. Vyprávění se děje v psychologicky pomalém módu, v autentizující atmosféře, s důrazem na mysteria okamžiků.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Pro mě je celkový tvar tohoto opusu magnum tak trochu dramaturgickou záhadou. Potenciál silného tématu degraduje naskakování na rozverné fabulační linie. Přizvanému hostu Tomáši Klusovi (Dr. Treves) se dostane poměrně málo zpívaného prostoru a hudbu za muzikálovou (ani za strhující) bych neoznačil. Po tíživé vstupní expozici se vše obrací v mix lehké grotesknosti a okamžiků hlubokých pohnutí. Je to neustálý pohyb nad propastí kýče. Kde hledat skutečné zrůdy a ohavnost, je ale demonstrováno zdatně. Vyzdvihl bych výtvarnou stránku inscenace a přidávám údiv, jak Tomáš Havlinek svůj part zahrál – jistě to není snadná práce.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Text problematické (jednotvárné) stavby byl výkonem Lucie Roznětínské a díky invenci režiséra povýšen. Fascinovaně hledíme na manipulativní lynč, kterým představitelka high society paní Lemarchandová podmaňuje rodinu údržbáře Franka a přivádí k absolutnímu rozkladu. Stále týž mechanický projev, stejná gesta pro přesvědčování, anebo trochu jiná jako projev dalších mocenských triumfů. Despocie a psychopatické sklony jsou stále skryty v jakési zvláštní eleganci. Paní Lemarchandovou v závěru přece jen něco vychýlí… Namísto revoluce je to spíše Frankova rezignace a volba jednoduché útěkové cesty. To je neméně šílené.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
65 % Promítnutí situací a nálad, které jen Shakespearovy Sonety mohou asociovat, je v inscenaci přítomno měrou vrchovatou a celkovou kompozici se nezdráhám označit za velice promyšlenou. Je to materiál k objevování. Problém maximálně je, že scénické akce i celá ta poutavá vizualita hovoří až v přílišných zkratkách nebo místy přehluší mluvené slovo. Leckoho mohla zklamat práce s emocionálním základem Sonetů, já se nejvíce ošíval, když Skutři sáhli k obecným klišé. Za velký klad inscenace naopak považuji to, že Skutři vytrhli herce DvD z komfortních zón a „donutili“ je pracovat jiným způsobem…
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 2.4.2020, počet hodnocení: 656)
--- Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím o zlu --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 26.3.2020, počet hodnocení: 656)
--- Divadlo je vaše, ale --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2020, počet hodnocení: 852)
TV záznam
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Tento muzikál jako kdyby byl sestaven podle Cimrmanovy frustrační kompozice. Komu toto dílo není dopředu známé, bude neustále něco očekávat, aby se očekávané (tím je nejspíše velká show) dostavilo vlastně v míře malé. Je to především přecukrovaný příběh, pospojovaný energizujícími nebo melodicky houpavými peckami skupiny ABBA. Dojem z návštěvy „hitu sezóny“ odvisí od obsazení daného večera (alternací je mnoho). Inscenace prohrává překladem, přepísknutou off-stage a odtažitými aranžemi. Drží ji skvělý výkon Dagmar Křížové i dalších es dámské šatny souboru, Aleny Antalové, Radky Coufalové a Pavly Vitázkové.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Poutavé, kolektivně vedené vyprávění o legendě českého sportu je možná ještě více výpovědí o době, přičemž právě její obludnost je podána jednoduchou formou, to přispívá k maximální srozumitelnosti pro diváka 8+. Druhý plán dokonce navozuje pocit sevřenosti a bezútěšnosti, hrozeb v pozadí. Otevřený prostor pro debatu s rodiči/prarodiči. Samozřejmě se seznámíme i s fenomenální kariérou Emila Zátopka, jeho svérázným humorem a osobní statečností. Scénografické prostředky k vyprávění se nezdráhám označit za opravdu výtečné: mechanické loutky běžců vytvořené pomocí 3D tisku a práce s nimi je na inscenaci to nejpozoruhodnější.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Až na to, že libreto není žádným skvostem a muzikál je režií poněkud bezradně uchopen, zejména v činoherních pasážích, včetně jalových nápadů. Když se zpívá, je to nebývalá krása a něco úplně jiného, než co nabízí komerční muzikálová scéna. Písně jsou zprostředkovatelem cesty do temného horečnatého meziprostoru mezi životem a smrtí. Hlavní postava Newton – Bowie spíš pozoruje, co se děje, největší diváckou pozornost přitahuje tajemná Dívka (která jako by přišla z Exupéryho), i proto, že Erika Stárková zpívá fantasticky. Inscenaci zdobí i další individuální výkony, Igora Orozoviče, Pavola Smolárika nebo Niny Horákové.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Hradecká inscenace jedinečné hry o manipulaci je metaforou naší doby. Režie umístila příběh do rámce se zajímavými symbolickými významy a hraje se o ďábelských znameních na tváři, o manipulaci, jejíž zlověstnost vychází z mladistvé elegance a dobře volených slov. Oběť (Julie) je vnitřně silná bytost, a přece podléhá, na „vině“ je romantická (idealizující) mysl a tím spoutaná láska. Minimalisticky přesný Jan Sklenář a Sara Venclovská bez expresivních berliček v dialozích výmluvně odprezentují technologii ovládání i vzájemné pouto. Ústřední dvojici doplňuje hrabě – naiva a bázlivec v neméně zdařilém podání Jakuba Tvrdíka.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Z dlouhé řady Zabijáků uvedených na českých jevištích tento vybočuje. Neváhám ho označit za nejlépe dramaturgicky vyložený a režijně pochopený. Není karikaturou sama sebe, důsledně pracuje s autenticitou figur a do druhého plánu vkládá ironické tóny a nepřehnanou nadsázku. Pokorného inscenace je totiž odpovědí na svět, v němž si lze koupit „všechno“. Herecká síla inscenace není jenom o precizním trefování point nebo podání černých linií hry, ale také v až animální přesvědčivosti. Na vzorku těchto individuí hra pojmenovává nefunkční společnost snad i více než v době svého vzniku. Coolness dramatika žije!
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Manželé Pixovi umí sestavit chytré libreto a napsat poutavý příběh s přesným zacílením na dětského diváka, resp. rodinné publikum. To není žádná novinka. V pokračování „Kapky medu“ jde o především o záchranu Kapesky, ale je rozehrána i řada dalších podtextů. V rámci hravém, mírně hororovém a nenásilně naučném. Na druhou stranu nepřehlížel bych rozdíl proti „Jedničce“: „Dvojka“ nemá moc co nabídnout interpretům po hudební stránce. Přesto vysoký interpretační standard zejména Martiny Pártlové je další jistotou inscenace. V HDK žel zvuková režie nezvládla činoherní pasáže a hudba z nahrávky zněla až nezvykle ploše.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Hodně temná groteska, kde optimistická vyústění opravdu těžko očekávat. Přestože jsem se v bergmanovských přeskocích a propojování záhy ztratil a stylizování některých figur začalo lézt na nervy, byly to pořád poutavé tři hodiny. Objevování nových významů přenechám jiným, mně stačilo dramaturgické zacílení na vztahová minidramata a latentní krutost. Celkovému vjemu prospívá i jakási odtažitost pohledu na bergmanovské figurky. Stejně jako u Mýcení i tato inscenace vyžaduje vystoupit mimo herecké komfortní zóny, výkony Jakuba Žáčka a Petry Bučkové jsou pozoru hodné.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Žádné ornamenty, režie se soustředí na sílu příběhu a psychologii postav. Ke vzniku prvotřídní inscenace klasického dramatu to bohatě stačí. Excelují Pavla Gajdošíková v titulní roli a Norbert Lichý jako Lízal – to je až neuvěřitelná herecká studie vnitřního pnutí postavy. Inscenace se nezavděčí těm, kteří očekávají neformalistní uchopení. Drobnými posuny se však inscenace vzdaluje čítankovému uchopení: vždyť moment, kdy je to Maryša, kdo má tendenci napít se kávy, dává logiku. Hraje se ve středové aréně, v prostoru, který doslova kypí skrývanými emocemi a v němž se hraje o pošlapané hodnotě svobody a svobodomyslnosti.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
Netradiční koncept divadelní procházky historií určitého místa, skrze níž je pojmenována dnešní plytkost, smysl dává velký. Rukama dramaturga prošlo ohromné množství materiálu – kdo by to byl čekal, když jde o „jednu adresu“. Koláž informací, hledání souvislostí a pořádná porce hudební ambaláže se rozvinula do podoby poněkud rozvleklé, méně by znamenalo více. Humor a duch Y přítomny, vytrácí se však kompaktnost mezi mazáky a nastupující hereckou generací. Každý jinak, tak nějak (pokud má co hrát). A nebo úplně děsivě, čímž myslím horlivost R. Janála, v okostýmování, jež vypovídá více o něčem jiném než o divadelní postavě.
(zadáno: 21.3.2020, počet hodnocení: 1067)
65 % Martin Františák dílo, jež předznamenává vrcholná vesnická dramata, jevištně realizuje s přídechem romantismu (to je v plném v souladu se Světlou) a nahlíží přes nejednu symbolickou hádanku. Občas je i hádankou konstrukce adaptace Lenky Lagronové, pro kterou je stěžejním tématem emancipace. Motiv oběti hlavní hrdinky zůstal v pozadí. Sledujeme především křehké rodinné drama, které se rozbíhá k širším důsledkům. Jelikož inscenace je hrou proměn, od retrospektivních výjevů přes psychologickou bitvu až po situace civilní, chyběl promyšlenější celkový rámec. Pavla Gajdošíková obdivuhodně zvládla záskok hlavní role.

Další stránky: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 > >>