Redakční hodnocení

75 % V inscenaci režiséra Jakuba Šmída si uvědomíte, jak blízko má tahle klasika z viktoriánské doby k antickému dramatu. Do zápletky vstupují dávné viny a předurčení, sledujeme i stále obecně platná paradigmata pomsty, kulhavé morálky či vzniku zla. Stylizované pojetí vyprávění je klíčem k jevištním obrazům, vše posiluje náladotvorná hudba a scénografické řešení, které se nebojí zajít k sugestivnímu symbolu. Protikladnost a charakterová specifičnost postav, samozřejmě i osudová nerozpojitelnost postav, snadno vytvoří dramatický náboj. Inscenace předkládá herecky strhující momenty. Okostýmování bouřliváka Heathcliffa však pokládám za trapné.

Rozhodně velice působivé zpracování, pojímající posledních 100 let Ukrajiny prostřednictvím životních příběhů několika málo postav, jenž funkčně propojuje mezi sebou. Geniální je především první část, ve které se daří fantasticky využívat řady podpůrných prostředků - projekce, světla, stíny, zvuky, zrcadlení - k vytvoření úžasných obrazů, jenž dokáží naplno strhnout a upoutat. V druhé části jsem již trochu bojoval s delšími a lehce ubíjejícími monology. Nicméně i ty fungují a díky vynikajícím hereckým výkonům všech aktérů nemá inscenace prakticky žádné výrazně slabší místo. Stojí za to dopřát si tento nemalý divadelní zážitek. 85%

Smuteční stuha, jeden kontroverzní nápis a pohřeb, který se začne nečekaně hrotit. Z původně drobného problému se postupně rozvine řetězec nedorozumění, kterým si hra bere na mušku dnešní citlivost kolem toho, co je a není společensky přijatelné. Dělá to s nadhledem, tempem i pořádnou dávkou humoru. Ve Studiu PalmOFF navíc komorní prostor funguje jako kaple výborně a drží diváky přímo u dění. Velmi dobře sehrané je dámské obsazení, potěší také V. Vostarek jako farář – na jeho pěvecké výstupy při pohřbu jen tak nezapomenu. Povedené jsou i kostýmy M. Kaplanové. Příjemné překvapení, které pobaví a naštěstí se nesnaží být delší, než je potřeba.

Co když aLenka tentokrát nespadne do králičí nory, ale vpluje do podivuhodného světa, v němž se čas chová po svém, pravidla ztrácejí pevné obrysy a za každým rohem může čekat něco nečekaného? Na palubě Lodi Tajemství se fantazie potkává s humorem, hravostí i jemně absurdními obrazy, postupně však odkrývá hluboké téma. Za pohádkovou poetikou se skrývá bolest ze ztráty maminky a hledání cesty, jak přijmout její odchod. E. Vrbková mě v roli maminky přesvědčila a její postava patří k nejsilnějším momentům inscenace. Hezky funguje také práce se světlem, stínem a rekvizitami, stejně jako živá hudba. A na této lodi má citlivý aLenčin svět své místo.

Jsou večery, po nichž odcházím s pocitem, že jsem viděla něco skutečně mimořádného. Avant-Garde je přesně ten případ. Bondarovy 4 Seasons na Richterovo přepracování Vivaldiho jsou bez nadsázky nejkrásnější choreografií, jakou jsem kdy viděla. Jako by se filmové „oko“, hudba, kostýmy a lidské tělo spojily v jediný obraz: precizní do posledního detailu, přitom křehký, jemný a hluboce emotivní. Živý orchestr tento dojem ještě prohlubuje. A ani další dvě zcela odlišné choreografie nepolevují. Každá přichází s vlastním výrazem a dohromady tvoří nádherně vystavěný triptych, jehož pořadí nemá chybu. Přepych od prvního tónu do posledního.

V plzeňské inscenaci režisér J.Šmíd opět prokázal svůj cit pro výtvarné řešení svých prací. Scéna P.Vítka dobře evokuje omšelost a nevlídnost, která se propisuje i do mezilidských vztahů. Vhodně zvoleni byli hlavní představitelé M.Darnady jako Heathcliff a K.Kuchinková v dvojroli Catherine a Cate. Kromě romantické linky otevírá inscenace i témata jako bludný kruh sociálního vyloučení a odmítání jinakosti. Není to tak intenzivní a syrové jako Mikuláškova inscenace dle stejné dramatizace u Bezručů, ale určitě jde o zdařilou adaptaci tohoto románu o lásce, touze, pomstě a zlu.

Veskrze příjemná, satirická groteska, která má dobrý spád a nijak nenudí. Bere si na paškál primárně přehnanou genderovou (ne)korektnost, ale trefuje se do řady dalších témat a též do střetu 2 generací. Daří se jí to za mě velmi slušně, nešetří ani jednu stranu, nebojí se jít i do citlivějších témat. Zápletka je dobře vystavěna a má podařenou gradaci, byť v úvodu se lehce zacyklí na slovíčkaření. Naopak závěr je vydařený a potěší jeho pozitivní nádech. Po herecké stránce výtečná především I. Wojtylová a s ní též P. Gajdošíková. Pro obě dámy velký potlesk. Pochvalu zaslouží též V. Vostarek za roli kněze. Celkově určitě stojí za návštěvu.

Divadlo Kalich v muzikálu Biograf láska 2 své nové počítadlo divácké spokojenosti má. Gejzír osvěžující pozitivní energie, který nepřetržitě proudí z jeviště, publikum s nadšením vrací zpět. Scénář se drží osvědčené romantické linky, děj má plynulou kontinuitu a zvolené songy ho přirozeně rozvíjí. Nadsázka, humor, ale i dojemné okamžiky se hlásí o slovo v sympaticky vyváženém poměru. Mezi solidními výkony dobře sehrané party účinkujících vynikají suverénní Marie Křížová a absolutně bezprostřední, všestranně talentovaná Katie Tudosa, dětská představitelka role Bětky. Potlesk rozhodně náleží též nápadité a svižné choreografii Petry Parvoničové.

Kolegové již napsali takřka vše, a tak mohu jejich postřehy doplnit stručnějším pohledem. Nebezpečné známosti pro mě představují lepší průměr – poetiku SKUTRu mám velmi ráda, ale tentokrát mi ve Stavovském divadle mezi ústřední dvojicí chyběl větší náboj a jiskření. Madame de Tourvel (J. Pidrmanová) a rytíř Danceny (Z. Piškula) mě oslovili podstatně více, ze scénografie pak zůstal mým favoritem zrcadlový kolotoč. U tak skvělé látky jsem od SKUTRu čekala přece jen více jejich pověstného „wow“. A že to umějí.

Shakespeare po ostravsku? Tož jo! Inscenace mě nejvíce bavila ve druhé polovině, kdy herci pustí uzdu improvizaci a ostravská energie začne pořádně proudit. Výborně funguje živý hudební doprovod včetně nejrůznějších ruchů, s nimiž herci nejen hrají, ale doslova si s nimi pohrávají. K tomu povedené kostýmy R. Šolce a akorát odměřená dávka nadsázky. Ve srovnání s verzemi ze Stavovského divadla a Vinohrad u mě tato ostravská jízda v režii V. Štěpánka určitě vítězí.

Viděno v rámci LSS s obsazením: P. Buchta, M. Holý, J. Sedláček, S. Erlebachová, K. Janovičová, K. Leichtová, J. Kaluža, P. Panzenberger, I. Marták, D. Urban, R. Melša, L. Adam ad.

75 %. Tato jemná tragikomedie vypráví o zdánlivě běžných problémech, ale ukrývá v sobě hlavně zprávu o ženském přátelství a silném mezilidském poutu, které dokáže člověku usnadnit vyrovnávání se s nelehkými životními situacemi. I když text má místy tendence sklouzávat k sentimentalitě, šestice hereček pod vedením slovinské režisérky K.Pegan dokázal najít vhodnou míru, aby smích a slzy udržely v ideálním poměru. Nejvíce zaujaly Markéta Sedláčková, která jako M´Lynn suverénně zdolává ty nejvypjatější okamžiky inscenace, a Alena Antalová, jež má v roli Ouiser možnost plně rozvinout svůj komediální talent.

75 %. Hledáte-li originální způsob společně stráveného času se svými neposednými ratolestmi, návštěvu inscenace Samá voda vám mohu jistojistě doporučit. Zúčastníte se dobrodružné bojové hry, během které se při plnění nejrůznějších úkolů seznámíte s téměř kompletním prostorovým zázemím Divadla v Dlouhé, některými jeho zaměstnanci a v neposlední řadě také s pohádkovými bytostmi. Zjistíte dokonce, že i divadelní postavy mají duši. Odcházet budete v dobré náladě a jako bonus si odnesete i pár cenných postřehů. Dozvíte se například, že s panem vrátným není radno si rozházet vztahy nebo čím získají naše přání tu nejlepší možnou z přidaných hodnot.

65 %. Rodinný i světový bordel, ve kterém už neplatí vůbec nic. G. Gabašová ho žene vpřed v ostrém tempu a dynamickými hudebními vsuvkami ještě přikládá pod kotel. Uprostřed všeho toho chaosu drží P. Zach jako Artur svou postavu pevně v rukou, je mimořádně soustředěný a přesný, ani na okamžik nevypadává z role. Z dam vyniká S. Černodrinská. Stomilovy odhalenosti by podle mě stačilo výrazně méně, dlouhé setrvávání v tomto „módu“ už nic dalšího nepřináší. Činoherní klub se Tangem vydává na výlet do jiného vesmíru, značně ulítlého, nepohodlného a vzdáleného od jeho ostatního repertoáru, což cením, ale tradičně naladěného diváka může zaskočit.

Pestré tóny Smetanovy Mé vlasti se tvůrcům stejnojmenné inscenace daří záživně a neotřele zprostředkovat prostřednictvím neméně pestré multižánrové audiovizuální formy, která dokáže oslovit publikum napříč generacemi. Jednotlivé symfonické básně, česká historie, legendy i krajina ožívají v působivých obrazech plných hravých, nápaditých detailů a svébytné poetiky. Specifické prostory cirkusového stanu Azyl78 jsou účelně scénograficky využity, dokonce se zde pracuje i s velmi originální verzí opony. Nenásilná interaktivita s hledištěm je milým zpestřením, přizvání několika dětských diváků na jeviště obstará jímavou a symbolickou dějovou tečku.

Příval melancholie i rázných, bravurně režijně a herecky vystavených situací zdobí nový jukebox muzikál, který svým způsobem vstupuje podruhé do téže řeky, ale opět originálně a co je podstatné, s kolektivním zápalem. A znalci jedničky mohou hledat styčné body. Libreto druhého Biografu se opírá o nálady dalšího pečlivě vybraného souboru písní Hany Zagorové a příběhy promlouvají s lehkým závojem pohádkovosti v reálném světě. Optimismus lásky se vlévá do žil. Je to nářez i jinak: parádní číslo Marie Křížové (píseň „Tak si běž“), nevídaně suverénní dětský herecký výkon (Katie Tudosa) či například kouzelný duet Zbyňka Frice a Izabely Jati.

Festival Antická Štvanice se od začátku zaměřuje na spojování antiky se současností. V případě letošní premiéry s motivy původní Eurípidovy hry, která se na česká jeviště dostává ojediněle, naložil autor M. Samec velmi volně. Titulní hrdinka je citově vyprahlou ženou řešící dosti jiné problémy než Eurípidova, antihrdinství mužů se rovněž ocitá v jiných rovinách. Ustavičné zpochybňování a relativizování nabízí spoustu myšlenek, hercům se přínosně daří obsáhnout více vrstev. Monology jen občas přecházejí v dialogy, což s sebou nese jistou statičnost. Pro takový koncept, vyžadující divácké soustředění, není plenér nejpřívětivějším prostředím.

Kdysi skandální crazykomedie J. Ortona se na česká jeviště vracívá často, jen J. Deák ji po více než dvacetileté pauze nyní inscenoval již potřetí. Specifický humor výjimečné hry se snadno může ztratit v přehnané nadsázce, k tomu v Divadle Mír naštěstí nedošlo. Režisér do své koncepce otiskl své předchozí zkušenosti, ale vydal se s herci jinou cestou. Domýšlení a rozehrávání situační komiky může publikum bavit a rozesmávat. S důležitými podtexty Ortonových narážek, skvěle přeložených M. Žantovským, si nejlépe rozumí A. Čuba. Ostatní herci je podávají s kolísavou přesvědčivostí, v čem spočívá určitý dluh režie a dramaturgie.

Činohra ND přizvala maďarského režiséra V. Bodó, jehož osobitý přístup české divadlo obohatil a nezaslouží si přehlédnout. Ibsenovo drama bylo přeneseno do současnosti, kde scénografie zdařile vytváří zdánlivě efektní moderní dům, z něhož však čiší chlad a jeho vymoženosti obyvatelům život více komplikují než usnadňují. Pečlivě a souladně byly vyloženy i charaktery postav, které herci ztvárnili s nesamozřejmou přesností. Pro případné posuny nacházíme vnitřní oporu a slouží výkladu, který sice není nikterak radikální, ale přesto může znalce hry nejednou překvapit. Snad časem dojde na další podobně přínosnou spolupráci se zahraničními tvůrci.

Po inscenaci v Kladně (2018) se režisér P. Svojtka s takřka stejným týmem vrátil k dramatizaci Havlíčkova románu, která se na českých jevištích právem zabydlela. Vinohradská inscenace se kladenské v lecčems podobá, ale jiní herci přinesli nové odstíny. Částečná typová odlišnost ztížila T. Císařové pozici, hlavní roli Štěpky však vzhledem k precizní práci nezůstala nic dlužná a inscenaci doslova kraluje. Dobrým partnerem jí je P. Děrgel, jenž Pavlovy negativní rysy obohacuje zvýrazněním příčin vedoucích k jejich lepšímu pochopení. Přestože by bylo záhodno uchýlit se k určitým škrtům, vyznění nescházejí síla a potenciál diváka dojmout.

Pokud bychom děj přepsali do synopse, tak by se komorní Marguliesova hra podobala mnoha jiným. Autor však dialogu učitelky a žačky dodal další rozměry. Kromě pečlivého vykreslení postupného vývoje komplikovaného vztahu a také proměny mladší z žen zaujmou postřehy o literatuře a psaní v úvodních scénách. Závěrečný spor o právu na umělecké zpracování skutečnosti nedává jednoznačnou odpověď, naopak vybídne diváka k pochybování. Pro repertoár Divadla Ungelt vhodný titul spojil dvě na této scéně debutující herečky různých generací, které pod vedením režiséra Š. Dominika zaujaly a nepodcenily i ty nejmenší detaily.

Autor S. Shepard v komorní hře pro dva herce otevřel několik témat souvisejících se stárnutím. Dialog, v němž se humor střídá s konflikty, umožňuje více přístupů. Výrazné dvojici J. Langmajer & J. Dvořák nebylo bráněno čerpat ze svých bohatých zkušeností a uchylovat se občas ke gestům a prostředkům užívaným na velkých jevištích. Směřováním k úspornějšímu projevu by se dalo dosáhnout větší autenticity a věrohodnosti, ale z takové ambice by zase snadno mohly vzejít monotónnost a nuda. Pro nesnadně inscenovatelnou hru zvolil režisér M. Dočekal s herci tuto cestu; záleží na divákovi, zda po této cestě bude spolu s nimi chtít kráčet.

65%. Modernizace Eurípidovy hry zaujme vstupním monologem Alkéstis (R.Malinská), která se jeví jako postava z ranku Ibsenovy Nory. Bohužel mužské postavy jsou zjednodušeny na předvídatelné karikatury - blábolivého a sebestředného politika Adméta (T.Havlínek) či primitivního macha Hérakla (J.N.Jelínek). Ne, že by jejich scény nebyly zábavné, ale dějový oblouk titulní hrdinky jejich vystupování spíše zamlžuje. Přiznám se, že podstata její oběti (nebo obyčejné sebevraždy?) mi zůstávala skrytá, přesto jsem se nenudil. Herecky mě zaujali hlavně R.Malinská a T.Havlínek.

Tango. What else?! Kloboučku, hop.

Po stránce herecké koncentrace mimořádně vyrovnaná, režijně nápaditá inscenace Činoherního klubu reflektuje rozklad tradičních hodnot a morálních principů. Bavilo mě spolu s tvůrci pod slupkou všeho groteskního a absurdního odkrývat postupně vícevrstvé symboly a objevovat kódy paralel k současnému celospolečenskému klimatu, postřehnout též onen nebezpečně plíživý moment, kdy světanápravné revoluční tendence podněcují k autoritářství a násilí a v oparu deziluzí se nakonec obloukem vrátit k té jediné z neměnných jistot života.

Ach, ty pošetilé, povětšinou marné snahy o obrodu norem a boření forem. 75 %.

Nová inscenace Divadla Spejbla a Hurvínka pro ty nejmenší z diváků se prostřednictvím milé "duchařinky" věnuje tématu strachů a obav. Hravou, návodnou a imaginaci podněcující formou ukazuje dětem, jak se jim nejlépe postavit. Díky poeticky laděné atmosféře, scénografické nápaditosti a slovnímu humoru zaujme většina pasáží i dospělý doprovod. Škoda jen, že je na to všechno Mánička v pokojíčku sama, byť za vydatné podpory sehraného a pohotového loutkohereckého tria. Nějaká ta lumpačina Hurvínka či Žerýčka by ději zkrátka slušela. Skoro se mně vlastně nechtělo věřit, že by si na ně Mánička při svém usínacím dobrodružství ani jednou nevzpomněla.

Hra M. Sodomky zapadá do výrazné dramaturgické linie divadla stavící na regionálních tématech. Autor se zaměřil na životní a profesní osud Ondřeje Banka, rodáka ze Zábřehu, a jeho bratra Tomáše. Podařilo se mu zachytit jejich náročnou cestu za vysněným úspěchem, přičemž příběh oživuje chytrým a laskavým humorem, který zároveň vytváří potřebný odstup od tématu. Herecky je nepřesvědčivější dvojice O. Král a J. Hönig v rolích sourozenců. S více úlohami si zdařile poradili i L. Jančíková a F. Černý. Ono zahrát golfovou jamku či flitřenku není dvakrát snadné. Vše podtrhuje živá kapela a na poslech příjemné songy. Inscenaci mohu jen doporučit.

Inscenace této Goldoniho komedie pro mě v posledních letech znamenaly zejména test trpělivosti než záruku zábavy. Režie většinou vsázely na křiklavé hašteření dam, přičemž děj ke svému závěru spíš tak nějak doklopýtal. Šumperské nastudování mě proto velice příjemně zaskočilo. Režisér figury jasně vyložil, každá měla svůj nezaměnitelný charakter, nepřeháněl to s jejich expresivitou, přičemž zdařile pointoval humorné situace. Dost možná mu v tomto směru nahrával i nový překlad T. Groszmannové přibližující postavy víc k dnešku. Kompaktní inscenaci se bez podbízení daří naplnit základní poslání komedie, a to diváka příjemně pobavit.

--- Zákulisí soudružského tlachání --- (více v článku na blogu)

65 %. Název zní skoro nevinně... Jenže pravdu není třeba držet v hlavě, vlastní lži ano, protože když jich člověk vysloví příliš mnoho, snadno zapomene, komu řekl kterou. Z nevěry se v této rodině střemhlav spustí karambol výmluv, zatajování a dalších komplikací. Komedie Joe DiPietra stojí na tom, co všechno jsou lidé schopni udělat, aby pravda nevyšla najevo. R. Jašków jako Bill zaručeně ví, kam pro divácký smích, často ale šlape na plyn až moc. P. Špalková jako Alice jeho rozjeté tempo naštěstí dobře vyvažuje a její repliky mají přesnou mušku. Chaosu je tu akorát. Mnohé situace by si přesto vystačily s menším tlačením na komediální pilu.

Modlitbu pro Martu člověk čeká až na úplný závěr. Jenže v recitálu Marta zazní už v 1. polovině a večer má ještě co říct. Když se na Kampě rozezní písně M. Kubišové, je těžké nepodlehnout vzpomínkám. Dozvěděla jsem se zde několik jejích životních zlomů, o kterých jsem nevěděla. H. Holišová je v titulní roli vynikající a dokáže v sobě spojit hereckou i pěveckou jistotu. Shodou okolností jsem během jediného večera viděla obě alternace – V. Koptu a I. Orozoviče. Mít možnost porovnat jejich pojetí stejné role bylo samo o sobě skvělé. Závěr pak přináší jinou píseň i jinou podobu Marty. A je dobře, že tentokrát nedostane očekávání poslední slovo.

Některá setkání přicházejí přesně ve chvíli, kdy je nejméně čekáme, a přitom právě tehdy, kdy je nejvíce potřebujeme. Dobře rozehraná partie stojí na myšlence, že správný člověk ve správný čas může náš život docela rychle nasměrovat úplně jinam. B. Hrzánové tato role opravdu sedla. Její energie a výraznost se k postavě hospodyně Rozalie hodí. R. Tomeš pro mě byl příjemným překvapením – poprvé jsem ho viděla v čistě činoherní roli a dobře se v ní zabydlel. Temperamentní hudba a hravé rekvizity navíc inscenaci příjemně oživují. Kouzlo této partie v režii L. Engelové je v tom, že nikdy nevíme, co nás ještě čeká a s kým.

75 %. Drazí, nebo drazí? U rodičů se tyto dvě možnosti mohou překvapivě snadno potkat – zvlášť když do rodinných vztahů vstoupí velké peníze. Divadlo Verze z tohoto střetu vytěžilo komedii, u níž jsem se tak nasmála. Text je chytrý, dialogy mají švih a situace se postupně zamotávají, aniž by hra musela tlačit na pilu. Výborně obsazené představení stojí na sehrané pětici herců. A pak je tu Matouš Ruml. Jeho komediální timing je přesný na milimetr a kdykoliv dostane prostor, dokáže scénu posunout ještě o kus dál. Díky němu jsem se smála i ve chvílích, kdy už jsem tušila, kam situace míří. Takovou rodinu bych si na jeden večer klidně adoptovala.

Tři sestry, jejich sluha Rudolf, dávný milostný slib a očekávané dědictví... Zní to jako slibný základ černé komedie. Ryba ve čtyřech má navíc zkušené herecké obsazení. Na scéně se však tento potenciál poněkud vytrácí. Humor mě míjel, výrazná stylizace postav včetně paruk mi nedávala příliš smysl a ani samotný text mě nezaujal. Večeru scházelo tempo i energie, v hledišti místo smíchu převládalo ticho a postupně bylo znát spíše čekání na další dění a nakonec na konec. Slavná televizní stopa tak zůstala jen připomínkou, že stejný titul může na divadle vyznít docela jinak. Především mi ale chyběl důvod, proč se k němu dnes vracet.

Autor, choreograf, režisér a tanečník v jedné osobě Martin Dvořák v inscenaci Ozvěny ptáků opět propojuje svébytným způsobem pohyb, hudbu a slovo, které vedle osobnosti Josefa Topola figuruje tentokrát v hlavní roli, tedy není zde pouze nástrojem k vyjádření se, ale zároveň je tematizováno samo o sobě. Život a myšlenky významného dramatika, básníka a překladatele jsou zprostředkovány formou poetické koláže. Tu lze vnímat nejen jako hold jeho tvorbě, vyznačující se promyšlenou, kultivovanou, precizní prací s jazykem a způsobem divadelního sdělení, ale i jeho společenským postojům a snaze povznášet ducha nad strázně a přízemnosti lidského bytí.

85%. Nezvalovu lyrickou komedii pojal režisér A.Svozil s výraznou nadsázkou, která takřka neuváděnou hru přiblížila současnosti. Překvapilo mě, jak tato na první pohled přimočará a nekomplikovaná komedie přesně zapadla do politicky laděného repertoáru ČS. Dobře se totiž daří nadhazovat aktuální témata partnerských vztahů a genderových nerovností, aniž by to působilo jako agitka. Výborné jsou hudební vstupy, které zaujmou svou žánrovou pestrostí (nejzábavnější jsou rapové vsuvky J.Černého). Zvolená stylizace hercům svědčí, vynikající je především B.Váchová, které i přes výraznou nadsázku dokáže divákům předat emocionální vývoj své postavy.