Redakční hodnocení

95%. Velkolepý návrat muzikálového fenoménu do Brna. Režisér S.Moša se nesnaží o bombastickou show, ale spíše se soustředí, aby na jevišti vynikly příběhy jednotlivých postav. Tomu je uzpůsobeno i scénické pojetí Ch.Weyerse s šikovně využitými projekcemi, za zmínku stojí i perfektní light design. Při druhé premiéře jsem viděl herce, kteří většinou v předchozím nastudování neúčinkovali, ale poradili si se svými rolemi vesměs obdivuhodně. L.Janota je jemným Valjeanem, výborný je hlavně ve vyšších polohách. Role Javerta skvěle sedla D.Vitázkovi, velké emoce dokáží vzbudit S.Janotová i D.Křížová. Tohle nastudování Bídníků má světové parametry.

Ano! Prostě ano, takhle se to dělá! Máte úžasnou předlohu, fantastickou hudbu a přistoupíte k tomu s pokorou a citem. Výsledkem je nádherná podívaná, která chytne za srdce. Nejde jen o silná sólová čísla, ale je zde krásný důraz na každého jedince, žádný chaos, každý ví co hrát, každý přispívá svou rolí k tvorbě příběhu a jsou z toho pak scény, na které je radost se dívat. I tak jmenovitě velký potlesk pro P. Gazdíka, L. Vlčka, I. Vaňkovou, L. Krauskovou (úžasná Eponine), A. Slaninu (asi nejlepší Thénardier co jsme kdy viděl). K tomu povedená scéna, parádní projekce a skvěle sehraný orchestr. Celkově nic menšího než divácký zážitek.

Proč je bar v zapadákově přezdobený hokejovou tématikou? Co praskne na ženichova svědka Jindru, který zrovna sem unesl nevěstu Kláru? Vdává se Klára doopravdy z lásky? A jakou životní naději vkládá do sázkového tiketu barmanka Radana? O průběhu večera měli každopádně všichni tři absolutně jiné představy. Tradice je ale tradice, tak panáka Zakázaného uvolnění na kuráž a vhazuje se. V ryze oddechové komedii ze života se spoustou vtipných hlášek a dějových zvratů neopouští Zuzana Zlatohlávková, Anežka Rusevová a Daniel Krejčík pozice útočníků na divácké bránice a gólové šance proměňují úspěšně, za doprovodu spokojeného smíchu z tribuny hlediště.

Minimalistická inscenace, v níž režisér Tomáš Ráliš Dorstovo modelové drama ještě více zredukoval. Hraje se o manipulaci ve vztazích, pocitu vlastnictví jiného člověka, který ale nezakládá monopol na pravdu. Ve hře je mnoho věcí nedořečeno, což může být na jednu stranu dráždivé, na druhou stranu to však od dění vytváří zřetelný emocionální odstup. Herecky se ovšem jedná o velmi zdařilou inscenaci - R.Widenková je jako Julie dívkou uvězněnou v mužském světě, z projevu M.Fingera čiší cynický chlad a J.Hájek vytvořil další parádní studii nejednoznačné, vnitřně zraněné postavy.

Rozhodně moc pěkná pocta kapele Nirvana a vůbec celému tomuto hudebnímu proudu a danému hnutí. Byť bych asi i ocenil ještě více ze života jednotlivých postav a větší napojení na ně, některé činoherní scény byly v tomto směru až moc útržkové. A i když chápu vazbu na budhismus a jeho význam v této hře, tak ve mě tato linie bohužel nijak nerezonovala. Velkou devízou je zde bezesporu vynikající hudební složka, povedla se opravdu skvělá živá hudba, která předčila má očekávání. A i ztvárnění klíčových postav sedlo. Zvláště J. Mansfeld je naprosto vynikající Kurt, ale J. Tvrdík i M. Anděl mu skvěle sekundují. Hlavně díky tomu stojí za vidění. 75%

Němcová v podání T.Kotrbové je strhující, vášnivá, životná postava, přes nepřízeň osudu urputně se rvoucí o své štěstí, lásku i o svá práva, toužíc alespoň po základní emancipaci. Je odhodlanou bojovnicí, nezříká se ani křehkosti, smutku, žalu či humoru. Současně z ní herečka neváhá vystoupit a přidat komentář, který inscenaci propojuje s dobou vzniku hry i s dobou dnešní. S J.Jančou se jim podařilo vystavět situace natolik přesně, že se dobový kontext s přesahy k dnešku vzájemně netlučou, ani neslévají, fungují vedle sebe, prolínají se a dokážou otevírat stále aktuální témata svobodné tvorby, hledání lásky a manželského štěstí i emancipace.

M.Zetel sáhl po výrazné stylizaci v hereckém pojetí i ve výpravě E.Zezuly, která se jednoduše a efektně mění s příběhem. Mešjanovka P.Hejcmanové jako protivník, Samko P.Šupiny proměňující se z vyvzdorované záchrany ve věznitele a violoncellistka A.Chlachula se stávají ústředními partnery K.Ondrůškové. Její Eva je uhrančivá kráska, vášnivá, odhodlaná, tvrdá, ve své hrdosti a lásce se dopouští osudových rozhodnutí, nezdráhá se rozehrát ani její křehčí, něžnější stránky. Závěr M.Zetel opatřil nejednoznačností stran jejího osudu a působivě vyzdvihl výrazně zaznívající motiv vlivu společnosti na osudy jednotlivce, který zůstává aktuální dodnes.

75% - Zlínská Nora se nepokouší o výrazné modernizace, soustředí se na jednotlivé situace a vykreslení svých postav. Právě prací s nimi, postupným odhalováním jejich povah v lehce sitcomové stylizaci zaujala nejvíc. Torvald M.Příkazkého nepůsobí jako výrazný manipulátor, poměrně dlouho se projevuje jako muž v pozadí, toxicita v jeho manželství je patrná, byť rafinovaně a skrytě, až v závěru se plně projevují všechny jeho negativní rysy i absolutní nepochopení situace. I M.Holcmanová svou bezstarostnou, usměvavou stránku odkládá pozvolna a trpce střízliví. Režijní zpracování jejího odchodu pak dodává inscenaci na velmi silné a působivé tečce.

Absurdita vstupní situace, v níž se rozvíjí nekonečná hádka – smuteční obřad, přílišná snaha autorů dostat do textu všechny otázky probíhající společenské debaty, jejíž vývoj se jim stal inspirací, nevěrohodná argumentace postav a jejich chování, při němž hádka již od počátku dýchá aranžovaností, ani její nekonečné cyklení se nepomohly textu, který do zkoumání současných problémů nedokázal dostat dostatek skutečně živého jazyka, aby je učinil víc než neobratně zobrazenými a přednesenými hesly. Své postavy - typy nedisponující charaktery, neměnící své postoje - zvládli zlínští herci zobrazit obstojně, celek nicméně příliš nefunguje.

55% - Slovácký Sen může fungovat jako sympatický, oddechový kousek, či jako ucházející seznámení s tímto dílem, příliš mnoho navíc však – i přes řadu efektních prvků – nenabízí. Výrazná výtvarná stylizace odkazující k módě a stylu 90. let nezakryje chybějící režijní důslednost jak v budování jednotlivých situací v odlišných prostředích, jimiž Sen disponuje, tak pokud jde o jasný výklad - uvést Sen bez něj působí při nejmenším jako nevyužitá příležitost. Brilantně pohybově, výrazově i hlasově propracovaný, vysoce stylizovaný herecký výkon Kláry Ondrůškové v roli Puka je na celé inscenaci nejlepší.

Obě propojené části inscenace vycházející ze dvou Zolových známých děl fungují. Zabiják dýchá naturalismem v zobrazení krátkého vzedmutí a následného neodvratitelného pádu v důsledku pomalému podléhání rodiny alkoholismu. I.Uhlířová i A.Bílík skvěle vystihují rozklad a úpadek svých postav. Nana pak "okouzlí" energickým výkonem K.Knězů zobrazující svou hrdinku jako až manicky poživačnou a své milence vysávající kurtizánu. Je škoda, že tvůrci víc nevyužili propojení obou částí právě v její postavě. Vůči matčinu osudu se výrazněji vymezuje v programu k inscenaci, než v ní samé. Dodalo by to celku výraznější a kompaktnější vyznění.

45% - Lákavé obsazení v první řadě slibovalo zajímavý zážitek. Nicméně kde nic není... a tento Quilterův text je žel přesně tak plochý a prázdný. Anotací proklamované divadelní zákulisí a téma pěti žen, které se pokoušejí obnovit chod zdědéného zchátralého divadla a současně narovnat své vzájemné vztahy, se omezuje na několik povzdechů nad jeho stavem, zázračnou proměnu, pár hádek a řadu bezduchých vtipů a plochých situací. Snad kdyby hrdinky místo polemizování nad prošlými potravinami a společného cvičení řešily divadlo a své vztahy a autor je opatřil charaktery, měly by herečky co hrát a divák co s radostí sledovat. Takto to však nefunguje.

Psychologické, filosofické otázky, ani poetiku skryté v textu J.Giraudouxe vinohradská inscenace nenašla a nepomáhá najít ani divákům. V neslušivých kostýmech a předminulým stoletím dýchající, nepříliš funkční scénografii ze všeho nejvíc vyznívá nesympatičnost ústředního páru, umělost všech dalších postav i silově Ondinou vykonstruovaná romantická zápletka. Herecky přesvědčili D.Benedikt a Z.Vejvodová ve vedlejších rolích, jinak inscenace nemá příliš co nabídnout, chybí jí imaginace i výklad. Závěrečné romanticko-poetické vzedmutí - jakkoli působivé - už ji nezachrání.

Hra je vtipnou variací na Shakespearovy komedie, z nichž si půjčuje motivy i atmosféru, výpověď o věčném střetu mezi mužským a ženským viděním světa ale přibližuje dnešku. Hlavní devízou inscenace jsou výborné výkony celé herecké šestice, která si dokáže poradit i s místy celkem výraznou expresí. Inscenaci M.Čičváka by prospělo drobné krácení, jelikož se ve druhé části v některých motivech začíná trochu cyklit, přesto mě jazyk hry i její režijně propracované gagy bavily.

Komorní inscenace DS Largo Sestry B. (jako Babkovy) zrcadlí protipólnost naturelu i nastavení životních priorit a hodnot obou žen tak čitelně a intenzivně, že by u ní mohl fungovat i název Sestry P. (jako protikladů). Obě tolik chtěly hrát a toužily prožít opravdovou lásku, každé z nich ale osud rozdal markantně rozdílné karty. Obsazení Lídy Baarové M. Douchou zdařile podtrhuje emocionální odlišnost mezi ní a Zorkou, kterou s nebývalým citem pro komplikovaný vnitřní svět "té ve stínu hvězdy" ztvárňuje A. Kalusová. "Bezskrupulózní loktařka" vs. "ztělesněná křehkost" chtělo by se říct, ale za celým příběhem se samozřejmě skrývá mnohem víc. 75 %

--- Jedna paní Dallowayová povídala --- (více v článku na blogu)

Tři herci střídavě vyprávějí divákům, sedícím kolem přehlídkového mola, o poznávání sebe sama, zábavné výstupy připomínající stand-up jsou oživené efektními pohybovými kreacemi. Během necelé hodiny několikrát zazní podnětné úvahy k přemýšlení o právu na jinakost, o respektu k druhým. Režisér Š. Gajdoš a dramaturg D. Košťák ve spolupráci s herci výborně pracovali s tématem, nezalekli se jeho křehkosti ani intimního rázu. Inscenace je nenásilnou osvětou, která může teenagery i starší jedince podpořit v přijetí své přirozenosti, přimět k větší toleranci a dokonce i pozměnit úhel pohledu těch, kteří svou toleranci dosud pokládali za dostačující.

Románem J. Conrada se W. Lotz jen inspiroval, rozvíjel spíše jeho myšlenky, samotný děj dramatu je velmi volnou variací. V inscenaci režisérky M. Schlegelové jsou diváci usazeni na hrací plochu, herci se pohybují všude kolem nich, sporadicky s nimi přicházejí i do přímého kontaktu. Soubor se ukazuje v dobrém světle. Iluzi, že jsme uvnitř dění, by se však lépe věřilo, kdyby byli herci vedeni k civilnějšímu projevu. Pěstí na oko jsou scény s domorodci a zpívané pasáže, které v blízkosti diváků v této podobě nefungují; ztrácí se rovněž parodická či ironická rovina hry. Dobře zamýšlená koncepce se ve výsledku spíše „chytila do vlastní pasti“.

Po inscenaci Jihočeského divadla dostali čeští diváci další možnost setkání s pozoruhodnou hrou D. Macmillana, jenž skrze skvěle vystavěný napínavý příběh, točící se kolem problémového mladíka, položil naléhavé společenské otázky, na něž složitá situace nedovoluje jednoznačně odpovědět. Tyto otázky mohou diváka hlodat i pěkně dlouho po návštěvě přestavení. Pražská inscenace režiséra L. Pečenky je dalším povedeným nastudováním, v komorním sále připravil s dobře vybranými představiteli herecky naplněnou inscenaci přinášející silný zážitek. Komplikovaná role Darryla je pro mladého herce výzvou, v níž J. Dlouhý obstál znamenitě.

Autorka K. Vlasáková ve hře ze současnosti, jejímž bonusem jsou vtipné odkazy na reálné osobnosti, skvěle zachytila měnící se svět a jeho vnímání dvěma rozdílnými ženami starší generace, jejichž odlišné pohledy jsou posléze konfrontovány s problémy překvapujícími generaci mladší. Kvality hry se přenesly i do inscenace N. Deákové s dobrými hereckými výkony. Těsné blízkosti diváků se lépe přizpůsobila N. Drabiščáková, vedle ní se P. Tomicová místy trochu „schovává“ za komediální nadsázku, obě herečky dobře doplňuje S. Lewandowska. Divadlo Letí pečuje o původní českou dramatiku a představilo další ze zajímavých a vydařených počinů.

Při adaptaci filmu, resp. filmové povídky, se dramaturgyně I. Smejkalová a režisér J. Mikulášek vydali vlastní cestou, odlišující se od poetiky Schormova filmu. Po šesti dekádách bylo záhodno uchýlit se k posunům a současnému pohledu na charaktery postav i děj, záměr tvůrců je v tomto ohledu zřetelný. Vyzněl by však i při menším množství obrazů a svižněji plynoucích dialozích, čímž by zároveň mohl lépe vyniknout humor, který je v koncepci rovněž přítomen ve zcela jiné formě než ve filmu. Závěrečný obraz je ovšem vystavěn znamenitě a poselství z něho vyplývá neobyčejně silně! Zaslouží si ocenit i práce se sehranými herci, výprava a hudba.

75%. Hra španělského dramatika je nejen zručně napsanou vztahovou komedií, ale navíc dobře pracuje se specifiky gay komunity, v níž se odehrává. Herecká dvojice D. Bambas & J. Böhm dovedně pointuje komediální situace a pod dobrým vedením režiséra P. Mikesky se sympaticky pouští do vkusného ironického odlehčení. Pasáž ve druhé části, kdy Bruno a Alex komunikují s jinými partnery, nemá již v původní hře v takovém rozsahu opodstatnění, patří i ke slabším místům jinak svižné a velmi zábavné inscenace. Studio DVA zkusilo nabídnout „menšinovou“ love story, ta však může zaujmout diváky bez ohledu na orientaci a gender.

Autoři T. Lexová a J. Jelínek přivádějí na scénu Karla Čapka, Olgu Scheinpflugovou, kolegy z redakce a další postavy; vynalézavě si pohrávají se skutečnými fakty, která spojují do milého vánočního příběhu, jemuž nechybí šmrnc. Šťastná je kombinace živě hrané zdařilé hudby Z. Krále, resp. písní, činohry i loutek. Hercům se daří zaujmout a navodit atmosféru prvorepublikové Prahy. Během sledování představení se navíc mohou do povědomí dětského diváka přirozeně dostat osobnosti a souvislosti, o které se třeba začnou dále zajímat (a dospělí si je rádi připomenou). Vydařený titul vhodný pro celou rodinu.

Komediálně-hororový muzikál vybočuje z mantinelů žánru a zaujme také osobitou a zdařilou hudbou. Autor libreta však pro realizaci připravil nejedno úskalí, když ve druhé části děj poněkud zacyklil a pointu vyjádřil krkolomněji. Režisér J. Kříž zdolal nástrahy dílka více než obstojně. Precizní scénografie a řešení masožravé rostliny, dobré hudební nastudování, zvládnutá režie přinášející i půvabné aktualizace děje. Suverénní pěvecké výkony J. Tenkráta a M. Křížové v hlavních rolích, S. Matula se přizpůsobil žánru a daří se mu publikum rozesmávat komediálními kreacemi v několika vedlejších rolích. Netradiční dílo v kvalitním provedení.

V původní hře D. Glattauera přichází za psychoterapeutem manžel s manželkou. Souhra okolností přinesla během příprav této inscenace nápad, že by se z manželky stal manžel a dostavil by se pár gayů - autor souhlasil. Herci s režisérem O. Zajícem nápad dobře rozvinuli, solidní komedii přinesla změna další možnosti a nové, překvapivé rozměry. Chceme-li být nároční a kritičtí, mohli bychom místy nalézat závany lacinosti a přestřelení, především ze strany F. Rajmonta, ale nastává to naštěstí v míře přijatelné. Herci svým komediálním talentem dokážou pobavit, a to i náročnějšího diváka, který může přivítat odpočinek v podobě úlevného smíchu.

55%. Tým z uskupení 8lidí se vydal na scénu Divadla NoD, jehož sál byl tentokrát uspořádán jako sauna, v níž diváci sedí spolu s polonahými aktéry. Mluví se o klimatických a podobných problémech, zazní dostatek podnětů k zamyšlení nad tím, co si možná neradi připouštíme. Obsahem inscenace zaujme, podobná témata by se v divadle měla objevovat častěji. Inscenační provedení však zůstalo na půli cesty. Diváci mají být součástí, jenže nejsou ani minimálně zapojeni a zůstávají klasickými pozorovateli. Mikroporty sice umožňují nehereckou autenticitu, ale zdůrazňují odstup. V době kontaktního a imerzivního divadla působí takové řešení poněkud mdle.

Autor propojil motivy několika Shakespearových her (např. Bouře, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí aj.) do souvislého příběhu, smysluplnou konfrontací zároveň přirozeně docílil nadstavby zohledňující vývoj společnosti a konvencí. Režisér M. Čičvák vedl herce k rozehrávání autorových zápletek, což se šestici úctyhodně daří. Za zmínku stojí též vtipný scénografický prvek na konci. Jednoduchá zápletka však neunese více než dvouapůlhodinovou stopáž, leckoho může až příliš pozvolný vývoj situací brzy omrzet. Nicméně pokud se divák dokáže jen neúnavně bavit náloží nelaciných komediálních gagů, nelze tvrdit, že se jeho vkus spokojil s málem.

Hra J. Boučka připomíná skladatele J. J. Rybu, resp. problémy, jimž čelil během skládání proslulé „České mše vánoční“. Bouček nakládal s fakty volněji, do krátkého úseku umístil rovněž události z jiných let, z fabulace však vzešel silný příběh s poselstvím, jež zaujal i v televizním zpracování z 90. let. Brněnské nastudování hru (konečně!) po letech vrátilo na jeviště. Režisér P. Gazdík se nesnažil stále živé drama inovovat, s herci se soustředil na charaktery a situace. Špetka invence navíc a drobné škrty by mohly přispět k dynamičtějšímu vyznění, v dobrém slova smyslu tradiční inscenace však nepostrádala hlavní - myšlenku a působivost.

Lukáši Pečenkovi se v Divadle v Řeznické podařilo vytvořit velmi zdařilou inscenaci, která dává velký prostor všem obsazeným hercům, a ti svých příležitostí požehnaně využívají. Po jejím zhlédnutí právem zůstává v myslích řada otázek, u mě však i po druhém setkání s touto hrou převažuje ta, proč pro své zásadní téma – agresivitu a nezvladatelnost u mladistvých – nezvolil autor hodnověrnější kulisy tak, aby se dalo nad složitostí problému uvažovat i v širších intencích, než je absurdita vytvořené situace. (více v reflexi)

„Svět nikdy nebyl bez růží, kdo spíš než milenci to vědí.“

Další z řady jevištních koláží pod hlavičkou ProART Company, propojujících magický účinek slova, hudby a ladnosti pohybu v harmonický, svébytně poetický tvar, je tentokrát věnována obdivnému vyznání Jaroslava Seiferta Boženě Němcové i citům samotné spisovatelky k mužům, dětem, ale též k vlasti a národu. Prostřednictvím veršů Seifertovy básnické skladby Píseň o Viktorce a úryvků z osobní korespondence Němcové je v hlavní roli vyskloňována láska v rozličných podobách, od roztoužení po osudovost. Genius loci půdních prostor Werichovy vily působivě umocňuje atmosféru a divácký zážitek.

75% Kabaretně muzikálový koktejl měnící se v průběhu v čím dál víc psychedelickou jízdu, odpovídaje tak jednomu z námětů inscenace, životu autora W.S.Burroughse, mísí motiv jeho "osudového" příběhu s romantikou a magií Čarostřelce i jeho vlastního baladického díla. Stejně organicky jako se prolínají motivy, střídají se i jazyky. Vedle oslňujícího ďábla v živelném pojetí D.Špinar, která se stává středobodem, zaujme R.Matějíčková, suverénním výkonem pěveckým i hereckým (polohu něžné Katynky bravurně propojuje s okouzlující osudovou J.Vollmer Burroughs), dále T.Dalecký, R.Melša či P.Smolárik, kabaretní choreografie či efektně temná scénografie.

Kladenský tvůrčí tým v čele s J.Křížem vytvořil velmi podařené muzikálové dílko, v podstatě klasické, přitom však nejen díky krácení navíc velmi - a příjemně - svižné. Jednou z hlavních jeho devíz je skvělé obsazení M.Kocka a M.Křížové do hlavních rolí, v nichž oba předvádí výborné výkony herecké i pěvecké, zejména Kockův Seymour je skvěle vystřiženým nesmělým mladíčkem. Je škoda, že se kladenské nastudování nemůže pyšnit i živou hudbou a živě zpívanou Audrey II, a že trojice průvodkyň sice pěvecky i pohybově funguje obstojně, ale v rolích nemají patřičný drajv, humor a nadhled, a nadto mizerně artikulují.

Toto syrové monodrama ze šikmější plochy života skutečně stojí především a zejména na vynikající, obdivuhodně energické herecké akci Petra Panzenbergera. Mrazivou intimní zpověď Romana Pechy předává civilně a s potřebnou dávkou nadhledu, čímž divákovi umožňuje vyposlechnout si a vnímat ho po celou dobu s intenzivní mírou zaujetí a v jistém ohledu i spoluúčastí, namísto bezmyšlenkovitého apriorního odsudku. Příběh narkomana a vařiče drog je odvyprávěný bez příkras a prakticky bez rekvizit, obrušování hran drsného textu svérázným humorem, "razovitym" jako samotný kraj dění, funguje, hořký podtón přitom nezaniká, naopak, rezonuje o to citelněji.

Velká škoda, že tento muzikál nedisponuje lepším libretem, protože hudební čísla jsou velmi povedená a zaujme také choreografie (nejvíce u úvodní Stužkové). Hlavně pěvecky potěšili oba mladí představitelé hlavních rolí P.Kolman a N.Říhová (její duet s E.Ochmanovou patří k emocionálně nejsilnějším scénám). Inscenace na mnoha místech překypuje energií, skvělou práci lze v tomto ohledu vidět třeba u písně Kaskadér. Základní dějový oblouk je sice jednoduchý, ale aspoň není nesmyslně natahovaný. Nemůžu se ale oprostit od toho, že u mnoha dialogů jsem "skřípal zuby", jelikož koncentrace klišé na mě byla až příliš vysoká.