Redakční hodnocení

Pro mě mimořádně krásný zážitek a působivé zpracování magického realismu. Ptáčci náhody v režii A. Keity nechávají zázraky vstupovat do lidských osudů a skrze rodinné drama otevírají otázky identity, kořenů i bolestného rozdělování lidí podle původu. Torzo domu na otočné scéně, filmově působící režie, light design i atmosférická hudba spoluutvářejí prostor, kde se minulost stále vrství a odhaluje. Rozdílné jazyky se stávají součástí identity postav i cestou k porozumění. Odkrývají se příběhy, které si každá z nich nese. Válka je zde latentně přítomna, ale středobodem inscenace zůstává lidskost. Mrzí mě, že její repertoárový život byl krátký.

Je Podoba věcí především milostným příběhem s komediálními prvky, nebo psychologickým experimentem o manipulaci? Ostravská inscenace se režijní optikou J. Doležala přiklání k první možnosti, přestože text nabízí mnohem ostřejší otázky o umění, v němž neexistuje jediná pravda, identitě i posedlosti povrchem věcí a nenápadně nutí zpochybňovat vlastní soudy. Klavírní hudba a náladové projekce dokreslují svět, ve kterém není vůbec snadné najít vlastní místo ani sám sebe. Drobnou výhradu mám k pojetí postavy Phillipa. Svými tématy i svižným tempem bez přestávky může hra určitě oslovit i dospívající generaci diváků.

Vizuální slast v režii M. Františáka s jeho typickou fascinací rurálními tématy. Zářivě žlutá scénografie E. Zezuly, točna, živé hudební trio i kontrast černých kostýmů s křiklavými barvami proměňují jeviště v symbolický svět plný vyhrocených emocí. Silným motivem je dřevěná rampa s dýkou, která předznamenává tragické vyústění. Strhující výkony vzpurné S. Erlebachové a tvrdé K. Breiské dodávají ději potřebnou tenzi, zatímco hudba, tanec i rap dynamicky dotvářejí jeho rytmus. Odnesla jsem si především výtvarnou krásu díky úchvatné výpravě E. Zezuly i intenzivní atmosféru. Jediným rušivým prvkem pro mě byla projekce luny prostřednictvím kamery.

Opera samotná i hravá inscenace JD ve shodě s předlohou upomínají na nadčasové poselství Malého prince neopomíjet to v životě doopravdy podstatné. Nezkalená čistota dětského vnímání obnažuje absurdní, nezřídka povrchní, egomansky nabubřelý, protiřečící si, na pokřivených hodnotách lpící svět dospělých. Atmosféru křehkého a dojemného meziplanetárního putování plenérové prostředí Otáčivého hlediště kouzelně dotváří. Orchestr i interpreti prokázali plně koncentrovanou formu, procítěné sólové party doplňovaly harmonické sborové výstupy. Cestou domů zámeckou zahradou jsem pozvedla hlavu k obloze, v touze zaslechnout zvonivý smích z planetky B 612.

--- Pařízkova epopej jako (nejen) divadelní vrchol --- (více v článku na blogu)

Příjemná romantická komedie, která si vtipně pohrává s různými stereotypy při seznamování. Po pozvolnějším začátku se ve druhé polovině inscenace P.Mikesky slušně rozjede, čemuž pomáhají především typově dobře obsazení herci. D.Bambas hraje Bruna jako člověka v neustálé tenzi, jehož osobní život ovlivňuje pochroumané sebevědomí. J.Böhm je v roli Alexe přirozeným sympaťákem, který pod suverénním vzezřením kluka z posilovny řeší podobné vztahové problémy jako Bruno. Sympatická oddechovka.

Každý z nás potřebuje někoho, kdo ho opravdu vidí. Právě touto myšlenkou ve mně zůstane Klan Baťa, který na Kampu přináší světlo a radost. Krásně vystavěná hudba s citlivými texty, režie, noblesní kostýmy, výprava, step, beatbox i živé zlínské nářečí splétají svět s tkaničkami naděje. M. Lambora je Tomášem s přirozenou autoritou a šarmem, K. Daňhelová pravou dámou. V Janu Antonínovi od D. Krejčíka jsem našla odvahu růst a důvěru ve vlastní cestu... Herecky i pěvecky podtrhuje hlubokou proměnu Jana a dodává mu něhu, pravdivost, sílu i vzácnou lidskou blízkost. Vzpomněla jsem si na slova, která mi často říkával děda: „Katuško, nepodceňuj se.“

55 %. Od tvůrčího týmu jsem čekala silnější emoční střet, protože tato konverzačka nabízí chytré dialogy i nadčasovou sondu do mezilidských vztahů. Herecké obsazení mi však do rolí příliš nesedělo a mezi postavami jsem postrádala chemii, která je pro tuto hru klíčová. Přes veškeré konflikty mezi nimi jsem si od jejich příběhu udržovala odstup a text tak zůstal ve stínu inscenačního provedení.

„Oproti většině ve Vatikánu jsi teenager.“ NDM přináší svižnou a vtipnou komedii, v níž zápletka kolem příprav návštěvy papeže postupně odhaluje dávná tajemství i „kardinální chybu“ samotného biskupa s příchodem mladé Emmy. Děj se odehrává téměř výhradně v jeho kanceláři, kde výrazný světelný kruh nad stolem připomíná svatozář. Bavily mě moderní narážky na sociální sítě, výběr peněz od věřících i hlášky o „úchylném systému“. Typově vhodné herecké obsazení drží inscenaci pohromadě a humor těží z lidských slabostí. Kardinální chyby totiž nevznikají vírou, ale lidmi. Celkově pro mě šlo o příjemné překvapení, především díky dobře napsanému textu.

75 %. Lidé někdy nechtějí pravdu ne proto, že by jí nerozuměli, ale protože by jim narušila jejich jistoty a proměnila se v nejtěžší břemeno. Civilní kostýmy, jeviště uprostřed, působivá hudba I. Achera a promyšlená práce s prostorem mě vtáhly přímo do středu konfliktu. Kontaminovaná voda v lázních se stává symbolem střetu jednotlivce s většinou, která nechce vidět nepříjemnou skutečnost a udržuje si pohodlnou iluzi. Vztah lékaře (L. Melník) a starosty (M. Chalány) skvěle herecky rozehrává nejen rodinný rozkol, ale i rozdílný pohled na moc, politiku a pravidla, podle kterých se řídí. Co je skutečně výhodné pro voliče a kde končí odpovědnost?

Opravdu výborně namíchaný letní koktejl. Hodně povedená hudební stránka, kvalitní libreto i pohybové choreografie. Prakticky veškeré zpívané pasáže zaujmou, nenudí a řada z nich strhne svou energií. Po obsahové stránce též nezklame, podařilo se smysluplně předat klíčové Baťovy myšlenky i důležité milníky celé dlouhé historie tohoto klanu. Herecky krásně obsazeno: O. Hes je správně charismatický a přesvědčivý. T. Klus vytěžil jak komediální polohu, tak nezklamal v silných momentech. Výtečná dvojice T. S. Pšenička a K. Krhovják, zvláště jejich společný rap. Pěvecky skvělé dámy P. Kosková a M. Schimmerová. V součtu pak prostě nádherná podívaná.

Stylizovaný titul z repertoáru Arény z pera T. Vůjtka je plný nadsázky a neustálého přebytku. Množství situací, obrazů i režijních nápadů na mě ale postupně působilo zahlcujícím způsobem. Přestože inscenaci nechybí energie ani vlastní rukopis, nedokázala jsem se úplně napojit na její rytmus a výrazná forma pro mě nakonec zastínila samotné postavy. Oceňuji hostování I. Uhlířové, light design i kostýmy M. Roszkopfové.

Prostřednictvím autorské výpovědi vzpomíná hlavní postava na období drog, pády na dno, pobyty ve vězení, vlastní selhání i hledání cesty ven. Perníkář stojí na vypravěčské formě a civilním projevu, které se pro mě ale postupně slévaly v monotónní celek. Přestože téma nabízí silný emocionální potenciál, inscenace si po celou dobu nedokázala udržet mou pozornost a osobně mě příliš nezasáhla. To ale nic nemění na tom, že pokud dokáže byť jen jediného člověka odradit od podobného životního stylu, má sedmdesátiminutové setkání s P. Panzenbergerem obrovský smysl.

„Tady nejde o to, co já chci vidět, ale co nechcete vidět vy.“ Soumrak nad krajinou otevírá otázky paměti, viny, vztahů, rivality mezi sourozenci i toho, zda jsme schopni vidět vlastní minulost a poučit se z ní. Motiv Hitlerova akvarelu jako „padělaného padělku“ i retro byt z papundeklu vytvářejí absurdní rámec černé komedie, v níž se postavy spíše míjejí, než skutečně komunikují. Nejzajímavěji na mě působila Judita (P. Kocmanová) se svým vnitřním vzdorem a dávným traumatem. Jevištní tvar ale kvůli cyklickému tempu ztrácí tah, opakuje motivy a závěr znatelně sklouzává k afektu... Soumrak se bohužel snesl i na samotnou inscenaci.

Hra sleduje postupné budování vztahu mezi učitelkou a její žačkou. Zprvu nenápadné, spíše generační rozdíly postupně gradují do etického sporu o možnostech využívání cizích příběhů pro vlastní práci. V inscenaci Šimona Dominika velice dobře funguje souhra obou hereček. Milena Steinmasslová jako Ruth skrývá osamělost a smutek za jízlivostí. Štěpánce Ligas se povedlo vytvořit věrohodný charakterový oblouk od živelné a trochu naivní studentky až po cílevědomou mladou ženu. I přes pozvolnější tempo mě Cizí příběhy potěšily svým jemným, nevtíravým humorem.

Syrový, naturalistický a provokující Krysař staví především na silné vizualitě a hutné atmosféře, která dokáže vyvést diváka z komfortu. Redukce předlohy soustředí pozornost na dominanci Krysaře nad lidmi – motiv klece, nahota v kontrastu s výraznými kostýmy, vysoké boty, dunivá hudba i elektronicky zkreslený hlas skládají svět strachu, šrámů a skrytých lidských pohnutek. Dobře funguje práce s prostorem, kdy postavy vystupují z hlediště a stírají se jakékoliv hranice. Režie sází na šokující obrazy a souhlasím s kolegy, že forma je zde často natolik výrazná, že překrývá samotný obsah a hlubší význam příběhu se tak ztrácí v množství efektů.

65% - Inscenaci Š.Dominika zabere hodnou chvíli, než se dostane ke gró věci, vyprávění cizích příběhů. V tom samém je nesmírně působivá. Je škoda, že v až přespříliš dlouhé expozici, trvající celou první část, nevyužívá možnosti a pro zásadní konfrontaci si nepřipravuje prostor důsledněji, už tam by se nabízelo téma otevřít. Vývoj vztahu učitelky a nadšené žačky je příjemné sledovat, zvlášť ve vydařených hereckých výkonech M.Steinmasslové, zaujímající v postavě ostré, nepřístupné, ale i osamělé, upřímné autorky, a Š.Ligas, žačky dychtivě nasávající nejen rady svého vzoru, leč téma mělo výraznější dramatický potenciál, který nebyl plně využit.

Jako lehká letní zábava inscenace V.Štěpánka obstojí, ale chybějící dramaturg je znát, místy se inscenace stává zbytečně ukřičenou a nejednoznačnost začátku se rozplývá do pouhé frašky. Herecky je tento kus poněkud nevyrovnaný, ne všichni se dokázali s afektem postav vyrovnat bez přehrávání, nejvíce zaujmou oba Antifolové V.Vondráček a T.Havlínek, z ženských postav pak Juliana A.Krejčíkové. Velmi povedená je vizuální stránka - omšelé kulisy evokující cirkusové prostředí a hlavně exotickou atmosféru dotvářející kostýmy. Dobrým nápadem je i naživo intepretovaný hudební podkres v podání N.Engonidise.

--- Fragmenty z kurzu základní přípravy --- (více v článku na blogu)

65%. Hudebně velmi povedené, v Brně zvolili rockovější styl, než bývá obvyklé a mají na tuto úpravu vhodné interprety (pěvecky zaujmou hlavně představitelé Jánošíka a jeho milé L.Matouš a L.Krausková). Inscenace režiséra S.Slováka se na Biskupském dvoře zbavila folklorních prvků a přiblížila se k dnešku, přesto se mi ani napotřetí nepodařilo najít k libretu tohoto muzikálu cestu. Nejvíce si cením scén, v nichž jsou zapojeny nadpozemské bytosti Anděl, Čert a Smrt, které I.Vaňková, S.Janotová a M.Matějová ztvárnily v sympatické nadsázce.

65 %. Tři sestry ze Žižkova přirozeně zapadají do prostředí žižkovského dvorku, kde se odehrávají doslova na dosah divákům. Inscenace těží z kontaktu s prostorem – dění se rozbíhá nejen na dvoře, ale i uvnitř budovy, odkud postavy vstupují z oken nebo se objevují v prostoru u baru, což vytváří příjemně živý a neustále se proměňující svět. Dobová atmosféra je podpořena pěknou kostýmní prací, která citlivě dokresluje žižkovské reálie i celkový ráz inscenace. Celek mě dokázal vtáhnout a udržet pozornost po celou dobu. Z postav nejvíce vystoupili Ljuba (E. Nejedlá) a Josef Kratochvíl (V. Krátký), kteří na mě zapůsobili herecky nejpřesvědčivěji.

Inscenace J.Ryšánek Schmiedtové dobře pracuje s rozdílnou náladou jednotlivých balad. Zatímco Poklad je pojat jako melodrama, Zlatý kolovrat využívá komediální nadsázku a například Dceřina kletba je z velké části zhudebněna. Právě hudba Vladivojny La Chia patří k výrazným kladům pardubického nastudování. Jedná se o divácky atraktivní inscenaci, která dobře využívá atmosféru plenérové scény pod hradem Kunětická hora.

Ne každá komedie musí být hlubokomyslná. Potřebuje ale nabídnout něco, čeho se divák může chytit. Během dvou hodin Lovci bobrů ulovili víc jednoduchých gagů než příběhu. Po čase se jednotlivé situace začaly opakovat a chyběl mi příběh, který by jim dal pevnější tvar a větší smysl. Humor zůstává na povrchu a jen zřídka překvapí. Škoda, protože herecké obsazení má energie na rozdávání a je vidět, že si společné hraní užívá. Ani to ale nezměnilo můj dojem, že představení po většinu času přešlapuje na místě.

Nenáročná letní komedie spoléhá především na odlehčenou atmosféru a sympatickou pětici. Příběh ale nepřináší mnoho překvapení, jeho vývoj je snadno čitelný a jen výjimečně vystoupí z očekávaných kolejí. Humor funguje spíše jako jistota než jako něco, co by dokázalo skutečně překvapit nebo nabídnout nečekaný pohled na postavy. Nejlépe fungují chvíle, kdy text na chvíli ustoupí od snahy za každou cenu rozesmát a nechá postavy jednoduše zvážnět. Nejvíce mě oslovila linka Petra (Š. Benoni) a Vanessy (M. Šoposká), která citlivě připomíná, jak bolestivé může být investovat čas, energii i lásku do vztahů, v nichž city nejsou opětovány stejnou měrou.

Dobře vystavěná hra, která především na začátku zaujme lehce cynickým humorem, aby se z ní postupně stala klasická hra kočky s myší, a která disponuje zdařile pointovanými dialogy. Povedlo se obsazení, I.Chýlková je přesná v úloze stárnoucí spisovatelky, která je ironickou glosátorkou i osamělou bytostí. P.Uhlík dokáže přesvědčivě ztvárnit proměnu od vyděšeného sirotka k sebevědomému a rovnocennému partnerovi při tvorbě nové ripleyády. Snad jen ten přechod v dynamice jejich vztahu mohl být gradován pozvolněji, pomohlo by to zvýšit napětí.

--- Racek jde ke dnu --- (více v článku na blogu)

75 %. To by pochopitelně nebyl Hurvínek, aby při cestě vlakem do Plzně nepodnikl hned na nádraží nějakou tu rošťačinu. Co všechno s pomocí kouzelné píšťalky pana výpravčího spíská tentokrát, neradno prozrazovat předem, každopádně je nasnadě, že si spolujízdu s ním užijí pan Spejbl i Žerýček, a především malí i velcí diváci. Putování je to totiž dobrodružné, plné překvapení a rozverné hravosti, která se promítá ve všech složkách inscenace, ať už jde o nápaditou scénografii, hudbu či text, nepostrádající sympatický slovní humor. Přičtu-li k tomu ještě očividné kolektivní herecké nadšení, vychází z toho zkrátka prima divadelní výlet za zážitkem.

55% - Již tuto klasikovu hru nepovažuji za největší poklad jeho díla, když se přidá inscenace založená zásadně na komediálnosti až fraškovitosti, vzniká přesně to, co je k vidění. Taškařice, tlačená od počátku do vtipu a stále bezuzdnější a ukřičenější legrace. Většina obsazených s Shakespearem má zkušenosti z jiných svých působišť, takže Hilského překlad až na výjimky zaznívá jistě a nosně, se stejnou jistotou vytvářejí své figurky i jednotlivé humorné situace především představitelé hl.rolí, T.Havlínek, V.Vondráček, P.Buchta, Š.Krupa, S.Rychlíková či A.Krejčíková. Nejsympatičtější zůstává živá hudba N.Engonidise rytmizující jevištní dění.

75% - Expozice libereckého Přeletu se rozehrává již před začátkem představení a propracovaná scénografie i výstižná stylizace sálu a uvaděček pomáhají inscenaci získat na údernosti a působivosti, podobně jako jímavá hudba a efektní práce se světly. Boduje i jemným humorem ve skvěle vypointovaných situacích, na jejichž poutavosti nesou zásadní podíl herecké výkony všech obsazených pánů ztvárňujících v precizních drobnokresbách pacienty léčebny. T.Impseil přesně zachycuje výbušného, nezkrotného McMurphyho, jeho protivnici, sestru Ratchedovou, ztvárňuje J.Hejret Vojtková jako tiché zlo, útočící rafinovaně na nejslabší místa.

85% - Navzdory své délce lehká, živá, komunikativní inscenace, kterou pozvedává jemný humor, nadhled i přirozené propojování zásadních historických událostí s intimními, osobními problémy a zážitky. Tvůrci si vypomáhají dotáčkami mluveného slova, jednoduchou scénografií, light designem i hudbou I.Achera;
vše dohromady pomáhá držet tempo a soustředění. Především pak úspěch stojí na vynikajících hereckých výkonech. V.Helšus dokázal v neokázalém hereckém projevu nakombinovat všechny tóny Winterbergova charakteru v neodolatelný mix s nadhledem, humorem a citem, a jeho spojení s M.Stránským bylo zásadní šťastnou volbou.

K.Dušková svou detektivku staví na až filmových střizích, které jí umožňuje propracovaná, do patra vytažená scénografie H.Dřízhala, i ostré změny svícení. Kostýmy A.Páté-Oldak dotvářejí atmosféru poválečné Anglie, filmového natáčení i okouzlujících večírků. Vzniká tak příjemná detektivní inscenace jiskřící jemným anglickým humorem s precizními hereckými výkony, mezi nimiž zaujme především M.Tallerová v roli filmové hvězdy M.Greggové, kterou opatřila patřičně podmanivým šarmem, hvězdným sebevědomím i osobní bolestí spojenou s prožitými traumaty. Nezapadnou však ani ostatní a potěší především jistota, s níž členové souboru své hrdiny ztvárňují.

45% - Zběsilá výprava, zejména kostýmy a masky, utápí herecké výkony i nejzajímavější a nejaktuálnější téma, které Bulgakov nabízí. Na souboj umění s politickou mocí a zlovůlí nezbývá prostor. Nepomáhají ani nedostatečně prokreslené a ostré charaktery postav francouzského krále a arcibiskupa, které představují tuto moc - kdo z nich vlastně? Inscenaci, která by mohla fungovat alespoň jako životopisný příběh, ubližuje i pomalé tempo, nezvládnutý rytmus a nenápaditá režie, kvůli níž inscenace působí jako přežitek při nejmenším minulého století.

75% - Divácky náročná, do jisté míry chladná, odtažitá, ovšem v jevištní poezii, kterou hovoří, rovněž nesmírně jímavá inscenace postavená na kontrastu jednoho běžného dne, jeho všednosti, nepozornosti v něm a zásadní události, kterou tato vyvolává, pracuje s komplikovaným textem, výraznou symbolikou a temporytmem, který se rozebíhá od počátku. Tempo polevuje jen v poetičtějších momentech dávajících vyniknout magičnosti textu a ve vracejících se pasážích. Sedmička herců se blýskne soustředěnými výkony v dokonalé souhře.

85% - I.McArthur ve své adaptaci vrací ikonickému dílu nadhled, ironii, humor i sociální kritiku a liberecká inscenace J.Nvoty připomíná dokonale seřízený hodinový strojek: variabilní bílou scénu tvoří víceramenné schodiště a paravány, i základní kostýmy jsou bílé a dámy na ně vrší další barevné svršky i paruky v takovém tempu, že se v závěru zaslouženě představuje i řada garderobiérek, které se o chod inscenace starají v zákulisí. Zásadní roli nesou přesně vypointované situace a dokonalá herecká souhra. Všechny herečky se bravurně zvládají vypořádat s charakterovými odlišnostmi svých postav a dopřávají tak divákům nevšední, zábavný zážitek.

Divácky velmi vděčná adaptace se soustředí na hlavní postavu, D.Idesovou v podání V.Korytářové, její nejbližší a rodinný konflikt se Švancem, představitelem nacistické i komunistické moci a zlovůle. Zejména v první části se do inscenace značně propisuje typický styl a jevištní řeč D.Šoltýsové, sahající k velké obraznosti a hudebnosti a pracující s výraznou pohybovou složkou. V druhé získává s detektivní linií prostor klasičtější činohra, trpící místy váznoucím tempem. Představuje se většina ženské části domácího souboru, společně s hosty, a v propracované souhře vedle V.Korytářové zaujmou především E.Jansová, M.Tallerová a V.Janků.