Redakční hodnocení

Hry B. Brechta byly důležitým mezníkem pro vývoj světového divadla, ale inscenovat je na dnešním jevišti není snadné. Zvlášť ty rané, k nimž patří i tato. Hra podává hodnotnou výpověď, ale je těžké poutavě vystavět nedramatickou a dlouhou expozici, během níž se proniká do složitých vztahů mezi postavami. Z hlediska režijní a scénografické koncepce nelze inscenaci mnoho vytknout. Pro studenty mohlo být navíc velmi přínosné pracovat s režisérkou a pedagogy na nejednoznačných postavách se spoustou odstínů. Pro komplikované a ve většině případů starší postavy jim však chyběla zralost a zkušenosti, což ve výsledku pro diváka znamená deficit.

55%. Režisér D. Šiktanc Brechtovu hru před lety inscenoval jako absolventskou inscenaci v Divadle Disk, pro nynější nastudování se uchýlil k výraznějším škrtům a zcela jiné koncepci, z níž bylo mnohem zřetelnější, co se snaží předat. Výrazným kladem jsou scénografie, hudba a mnoho drobných nápadů. Důslednější měla být práce s herci, mísení stylizace a jiných přístupů vede k tomu, že ansámbl působí nesourodě. Dílčí motivy zaujmou, přínosné myšlenky lze nalézt. Na Brechtově textu se však z hlediska použitelnosti formy čas značně podepsal a na jevišti i tentokrát obstál pouze částečně.

55%. Román M. Viewegha, populární i z filmového zpracování, nabízí vděčný příběh o vztahových peripetiích, jehož humor není bezduchý. Divadelní podoba kráčí vlastně správným směrem. Hudba účel plní, stejně tak scénografie, jež si vystačí s víceméně neměnnou dekorací. Trojice hlavních představitelů postavy vystihuje a okořeňuje situace komediálním talentem. Jejich kolegové dovedně a jen s občasným zaváháním přecházejí mezi řadou epizodek. Slibnou koncepci narušilo, že se režisér ve vlastním scénáři nedokázal zříci méně podstatných a podobajících se zápletek, čímž se výrazně narušila dynamika a stopáž dosáhla neúnosné délky bezmála tří hodin.

V libretu Daniela Landy se stále najdou rezonující momenty, bohužel téma se poněkud rozmělňuje ve sledu nepříliš uspořádaných epizod a ke slovu se výrazněji dostane až ve finále. Opětovné nastudování by si zasloužilo revizi dialogů a dramaturgické zásahy. V samotné inscenaci dochází k propadům hlavně v komických výstupech, jejichž povrchnost herce svádí k lacinosti a s temným příběhem se zcela míjí. Přesto muzikál stojí za vidění kvůli výborné Landově hudbě a silnému, disponovanému obsazení, z alternací mé reprízy pěvecky nejvíce zazářily M. Křížová a E. Ochmanová.

Vtipné, hravé a v určitých momentech také dobře trefné. Jednotlivé scénky a postavy se mezi sebou krásně, plynule přelévají, až z toho vzniká výborná hra, jenž s postupem času více a více zaujme. Opravdu znamenitě napsáno, moc pěknou formou se zde upozorňuje na několikero rozličných společenských problémů. Samotní herci na sebe dobře slyší a jsou správně sehraní. Výtečný hlavně T. Dalecký, nicméně potlesk opravdu pro všechny. Jako krásná tečka pak působí závěrečná společná píseň. 75%

Režisér T.Dianiška rád ohledává pozapomenuté lidské osudy, ve svých inscenacích kombinuje komické tóny s vážnými, Pravomil v tomto ohledu patří k usedlejším kusům. Lehké nedostatky lze najít v tempu, naopak velice povedená je hudební složka a skvělý výkon podává J.Sklenář v roli Karla Vaše, jehož mladistvé promluvy jsou téměř přesnou kopií argumentace dnešní dezinfo scény. Samotný Pravomil je v podání P.Neškudly možná až moc čítankovým hrdinou, závěr jeho života je ale podán zajímavě. Zvířecí metaforu v druhé části sice chápu, přesto jsou scény z gulagu divadelně nejméně přesvědčivou částí.

75 %. Sympaticky ulítlý, místy téměř až psychedelický, na každý pád inspirativní trip do zákoutí odvrácené strany mainstreamového hudebního vkusu, do pozoruhodného světa tvorby "podivínů", vymykajících se poutům jakékoli konvence. Svérázný formát inscenace s nádechem lynchovského tajemna svou specifickou atmosférou ponouká divákovu fantazii k osvobozujícímu kroku přes hranici obecně zažitého způsobu vnímání definice normality. Ach, jak krátkozraké je pohrdání a vysmívání se čemukoli, co se na první dobrou nevejde do škatulek konformity! Ach, jak hluboko může být mnohdy skryta vnitřní bolest, ze které pramení potřeba spontánního sebevyjádření.

Obyčejně neobyčejný příběh jedné ženy. Postupné objevování, rozkrývání, skládání...myšlenek, obrazů, pocitů. Vyrovnávání se se smrtí, vyrovnávání se sám se sebou. Inscenace co dokáže upoutat a vtáhnout, dobře využívá daný prostor a prostředků co nabízí. Výtečná I. Uhlířová se svým barvitým, přirozeným, sugestivním přednesem. P. Uhlík ji pak dobře doplňuje. V konečném důsledku určitě máte při odchodu o čem přemýšlet.

65 %. Inscenace si svérázně poetickou optikou pohrává s archetypálním vzorcem lovců a obětí. Rozhodně není prvoplánová, její sdělení je místy poněkud náročněji čitelné. Do kontrastu k síle a magické moci přírody staví naši povrchní okázalost, nabubřelost, pozérství i skutečnost, jak umíme být bezohlední a krutí, nejen k samotné přírodě, ale i k sobě navzájem. Působivá je pasáž obnažující lidskou zbabělost ve chvíli, kdy náhle hlaveň zbraně míří přímo na nás. Jednoduchá, účelná scénografie umocňuje syrovost atmosféry a zdůrazňuje základní fakt, jak je člověk ve své podstatě malý (či přesněji: nízký), bezvýznamný, sobecký. A nekonečně pošetilý.

--- Dojezd zlomeného klauna aneb O Daně --- více v článku na blogu

Ústřední dějová zápletka hry nevládne sama o sobě dostatečným potenciálem vyplnit záživným obsahem stotřicetiminutovou stopáž, což se odráží zejména v pocitově neúměrně protahované druhé části. Šmrncovní esprit inscenaci každopádně dodávají v rámci žánru výborné herecké kreace Jiřího Hány a Karla Heřmánka ml., který svůj komediální talent naplno rozbalí zejména při houslové improvizaci s názvem "Tohle nedopadne dobře". To je v každém ohledu virtuozní číslo, doprovázené nejen vskutku originálními tóny, ale také zaslouženou vděčnou diváckou odezvou. :) Příjemně oddechová zábava, která by snesla několik škrtů ku prospěchu svižnějšího temporytmu.

Neapolské opus magnum. Už jen fakt, že i přes svoji výraznější délku tato inscenace nijak nenudí a udrží prakticky po celou dobu bez problémů divákovu pozornost dokazuje, jak dobře se povedlo toto dílo zpracovat. Moc pěkně vykreslený obraz poválečné Itálie na osudech několika rodin, se vším co k dané době patřilo. Výtečné charaktery obou hlavních hrdinek, jenž se navzájem dobře doplňují a jejichž vztah je vlastně ten jediný stabilní prvek v jejich jinak ne zcela jednoduchých životech. Skvělé herecké výkony v podání N. Horákové a R. Matějíčkové. Vedle nich též výborná E. Salzmannová a celkově dobře fungující zbytek souboru. Rozhodně zážitek.

65%. Slušná inscenace proslulé francouzské komedie sází především na hereckou souhru L.Pečenky a J.Š.Hájka. Zatímco Hájkův Pierre je člověk, co dokáže být nad věcí, Pečenka dává svým zápalem Pignonovi rysy připomínající mimikou Mr. Beana. Povedená je rovněž scéna M.Syrového hravě vykreslující luxusní pařížský byt. Vážnější rovina textu o manipulaci s méně chápavým jedincem je potlačena, takže Pignon zůstává i ve druhé půli spíše zábavnou než politováníhodnou postavou. Na odreagování a chvilku jednoduché, ale vkusné zábavy asi ideální představení.

Moc pěkné skloubení dejvického humoru s lehkostí a hravostí, jenž umí velmi dobře dodat J. Havelka. Oceňuji též formu zpracování, výborné především pasáže se zkoušením na začátku a debata s diváky v závěru. Ta opravdu pěkně upozorňuje na různé aspekty Hugovy hry a trefně poukazuje na jejich kontrast s dnešní dobou. Následné ztvárnění Hernaniho je samo o sobě povedené, výtečný je již původní překlad a texty této hry. Kvituji též zapojení studentů z DAMU, což hezky zvýrazňuje střet dvou generací a umocňuje tento aspekt hry. Po herecké stránce pak pochvala pro všechny aktéry, výteční především V. Polívka a L. Krobotová. Povedený počin. 75%

Muzikál s chytlavými melodiemi a slušným libretem, příběh je na poměry dětských muzikálů dost syrový. Problematické jsou hromadné výstupy rozsáhlé dětské company, jejichž choreografie je poněkud nepřehledná. Povedená je scéna D.Bensona a za zmínku stojí i vydařený český překlad J.Joska. Herecky je nejsilnější M.Holý ve vděčné roli Fagina, A.Gabrišová jako Nancy působí zpočátku trochu nejistě, ale postupně její výkon graduje. R.Radecki jako titulní Oliver působí přirozeně, v herecké stylizaci jsou patrné limity, což je ale vzhledem k nízkému věku pochopitelné. více v článku na blogu

Komorní, hluboce lidský, jímavý příběh vybízí k zamyšlení nad rozmělňováním významu a obsahu slov plýtváním při jejich nadužívání přímým kontrastem k potřebě stihnout říct to opravdu důležité a podstatné, dokud je nám umožněno ta správná slova nalézt. Pečlivé přípravy při studiu role ženy trpící afázií zúročila Klára Cibulková beze zbytku, bez nadsázky famózním hereckým výkonem. Prostřednictvím do detailu propracované mimiky, přesných pohledů, gest, pohybů a držení těla i přizpůsobení temporytmu řeči obdivuhodně autenticky a komplexně vystihla projevy nemoci, včetně jejího postupného zákeřného progresu. Můj hlubokosklon! Tleskám a doporučuji.

65%. Režisér S.Moša pojal Heidi jako nekomplikovanou hudební pohádku, která je velmi vstřícná vůči dětskému divákovi. Opět se podařilo dobře obsadit dětské role, v Brně zkrátka s dětskými herci umí pracovat. Osobně mě nejvíce zaujala G.Čtveráčková jako Klára, z dospělých herců potěší sytým hlasem R.Jícha (byť je na roli dědečka Konráda příliš mladý) a hlavně nesmírně zábavná I.Vaňková roli upjaté guvernantky. Scénické řešení naplňuje pohádkovou koncepci, takže na větší jevištní kouzla zapomeňte. více v článku na blogu

75 %. Napínavý příběh ze zákulisí koňských dostihů. Inscenace ctí detektivní charakter hry, komorní prostor Klubovny opět zintenzivňuje autenticitu okamžiku. Dobře se zde pracuje s napětím při postupném odhalování temného pozadí události, která před patnácti lety pohnula několika lidskými osudy a nezvratně je ovlivnila. Resumé je neúprosné: stín vlastní minulosti nepřekročíš. Mezi soustředěnými hereckými výkony vyniká ten Jana Jankovského, náročnou roli outsidera Vinnieho vystřihl bravurně, s citem pro bouřlivou proměnlivost nálad, vnitřní i vnější emoční rozpolcenost v jeho podání nervně vibruje na poplach. Další svébytný divácký zážitek.

75%. Režisérka A.Davidová pojala Vyrypajevovu hru jako vykloubenou grotesku. Na výraznou stylizaci je potřeba si zvyknout, ale nakonec se velice slušně daří sled scén, kde se filozofické promluvy mísí s opileckým drmolením, vzletná slova střídají vulgarismy a humor přechází v zoufalství přetavit do srozumitelného tvaru, který odhaluje lidské touhy, pochyby i osamění. Emocionální vrchol přichází v hromadné scéně, v níž se postavy kloužou po vodou politém jevišti, představení tady však nekončí, ztišený závěr pak už působí jen jako takový dovětek. Palec nahoru za odvahu nasadit takto divácky náročný titul v oblastním divadle.

Při vší úctě k originální poetice tvorby Ivana Mládka, nemohu než přiznat, že jeho songy zvládám konzumovat střídmě, ideálně občasnou jednohubkovou formou, v čemž mě tato muzikálová komedie definitivně utvrdila. Jelikož ovšem nepostrádají hravost, očekávala jsem ji jako zásadní spojovací článek příběhu. Žel, úplně to nezafungovalo. A ani libreto, poskládané ve stylu 'když už na to dojde, každý rým nám projde', u mě v tomto ohledu příliš nezabodovalo. Nečekala jsem mnoho, dostala jsem ještě o něco méně. Nicméně, soudě dle reakcí publika, zůstanu zřejmě ojedinělým exemplářem diváka, který se nezvládl na produkci adekvátně napojit. Stane se...

Divácky atraktivní kousek v žánru psychothrilleru. Důmyslně využité prostory Malé scény, začátek, kdy herečky sedí u stejných stolků jako diváci, dokáže rychle vtáhnout a udržuje zvláštní napětí. Ve hře se často střídají různé úhly pohledu, děj mi ale přišel trochu vykonstruovaný. Hlavními tématy jsou násilí a jak moc křivdy v dětství ovlivňují člověka v dospělosti.

Tvůrčí fantazie Tomáše Dianišky je vskutku bezuzdná, pro žánr doku-fikce má specifický cit a patent originální optiky, což opětovně úspěšně stvrzuje i svým Tělem tajné agentky. Inscenace je zdařilá ve všech aspektech, které ve svém hodnocení již vyjmenovala kolegyně Iva Bryndová. Zmínila bych ještě propracované svižné tempo střihů mezi jednotlivými scénami a skutečnost, že plejáda všemožných odkazů plní dobře nejen svoji funkci jakéhosi odlehčení, ale současně si skrze ni lze i uvědomit, že zlo a negativum nahlížené s ironií a humornou nadsázkou se nikterak neumenšuje, naopak místy může tím účinněji rezonovat jeho absurdní podstata.

65%. Chvíli mi trvalo, než jsem přijal režijní koncepci, která Erbenovo dílo umístila na vesnickou pouť někdy v 80. letech minulého století. Parodizující přístup mi přišel velmi svěží třeba v baladách Vodník či Svatební košile, škoda, že se ho nepodařilo udržet i ve druhé půli, která už působila trochu zatěžkaným dojmem. Osobně bych se obešel i bez biblických motivů a poněkud patetického závěrečného obrazu. Oceňuji ale, že se ve Zlíně pokusili přečíst Kytici úplně jinak, než by člověk čekal, a byť mám k inscenaci řadu výhrad, tak jsem se vlastně docela dobře bavil. Herecky mě oslovili hlavně M.Gorská a Z.Lambor.

Hra maďarského autora B.Pintéra se dobře sleduje, jelikož obsahuje zajímavě vystavěné situace, několik výrazných zvratů a funkční dialogy. Mám s ní ovšem problém, pokud se na děj podívám optikou pravděpodobnosti - je totiž dosti vyspekulovaná. Také charaktery postav se mění scénu od scény, což přináší překvapivé pointy, ale i určitou frustraci z toho, že člověk nemá žádný záchytný bod. Režisér P.Lančarič svou inscenaci stylizoval skrze folklorní prvky, nezatěžoval ji psychologizujícím herectvím a vlastně to docela dobře funguje. Hra nabízí velkou řadu motivů, z nichž asi nejvíce vystupuje otázka rasismu.

Opravdu silná hra s několikero silnými tématy. A bohužel dnes ještě s výraznějším dopadem než by tomu bylo dříve. Obsahově je však hra velmi dobře vystavěna. V první třetině se moc pěkně vytěží postupné odhalování společné minulosti, ve druhé třetině se pak velmi dobře pracuje s prohlubováním odhaleného vztahu. Snad jen poslední třetinu bych o něco zkrátil, krom citové náročnosti pro mě již mnoho nepřinesla. Nicméně samotný závěr je opět brilantní a krásně dojemný. Po herecké stránce zde excelují oba aktéři a potlesk ve stoje si jak D. Krejčík, tak J. Čvančarová, právem zaslouží. Nemalý divácký zážitek. 85%

Netuším, co zlínskou dramaturgii na Crouchově textu tak zaujalo. Princip střídání herců zní nadějně, ve skutečnosti ale neznamená žádnou improvizaci, vše je pevně dané. Hostující herec (na festivalu Zaráz J.Hejcman) se ke svým replikám dostává skrze hlasitou nápovědu od P.Vacka nebo je čte z papíru. Marně jsem přemýšlel, co mi to jako divákovi přináší oproti tomu, kdy by měl druhý herec text pevně nastudovaný. Když se oprostíme od této vachrlaté konstrukce, tak Crouchova hra nic extra originálního nenabízí. Emocionálně silná situace tragické dopravní nehody a smrti dítěte je podávána na hranici kýče s okázalou snahou o "ždímání slz".

Vizuálně působivá inscenace. Voiceband zní v podání herců SD dobře, má správný rytmus a je podán se stylovou čistotou. Lyrický text je ale trochu utopen v mimoběžné jevištní akci, která tematizuje stárnutí a smrt. Dva neherci jsou vlásenkářkami po celou dobu představení obřadně líčeni, zároveň je snímá kamera a detaily obličejů jsou k vidění na velkoplošné obrazovce, do toho jsou na plátno promítána vědecká fakta o smrti a rozkladu lidského těla. Zhruba v polovině představení jsem se přistihl, že text tvořený lidovou poezií téměř neposlouchám, začal jsem ho vnímat někde na pozadí asi jako scénickou hudbu.

Intimní rozhovor dvou žen, manželky a milenky, které opustil stejný muž, žijící s nimi předtím v paralelním vztahu, se dotýká niterné potřeby se s nastalou situací vyrovnat, v širším kontextu pak též ji lépe pochopit, pokusit se vzepřít závaží minulosti, nahlédnout věc s odstupem a nalézt smysluplný opěrný a současně odrazový bod. Rozdílnost povah obou žen se postupně stává zdrojem potřebné inspirace, z níž mohou vzájemně načerpat nových sil a chuť nadechnout se znovu života. Uměřený, civilní herecký projev Jitky Smutné a Terezy Brodské posiluje autenticitu prožitku a koresponduje s komorním uspořádáním divadla, stejně tak i s vyzněním textu.

65 %. Dobrý výběr hry, jejíž téma se dotýká (nejen) třicátníků. Zaujala mě zejména výborná první část nesoucí se v duchu bezstarostného životního mejdanu (skvělá hudba M. Štrunce), kterou střídá bohužel místy zbytečně zacyklená druhá vážnější část (hlavně v bolestínských promluvách hlavní postavy). Zde spatřuji zásadní dramaturgický problém. Radost pohledět byla na sehraný tým mladých herců Činoherního klubu, jimž suverénně vévodil J. Burýšek. Do angažmá se lépe uvést nemohl. Škoda, že tuto skvělou hereckou souhru strhává dolů nepřesvědčivé herecko-režijní pojetí babičky. V tomto balení by bylo lepší dané scény z inscenace raději vyškrtnout.

55 % Dramaturgie Slováckého divadla tentokrát neměla šťastnou ruku ve volbě komediálního titulu. Eufemisticky řečeno jde o nepříliš chytrou hru plnou nepravděpodobných situací a postav, které jednají nelogicky. Na druhou stranu je alespoň solidně zahraná, takže ji lze považovat za relativně obstojný provozní artikl. Herecky nejvíce zaujal Z. Trčálek v roli distingovaného komorníka Perkinse.

Samotné téma "hledání životního partnera" není příliš originální, nicméně zdejší pojetí zaměřené více na vztah hrdiny k nejbližším přátelům, přináší dostatek zajímavých scén a myšlenek. Od samotného začátku má inscenace dobrou energii, zaujme a často též dobře pobaví. Opravdu velkou zásluhu na tom má geniální výkon J. Burýška, jenž se své role zhostil nadmíru skvěle. Všechny 3 dámy mu pak velmi zdatně sekundují. Snad jen samotný závěr mohl přijít o něco dříve, zbytečně to ke konci ztrácí energii. A bohužel scény s babičkou, takto ztvárněné, na mě působily spíše rušivě. Naopak ještě pochvala pro doprovodnou hudbu. Celkově povedený počin. 75%

--- Omluva tě musí něco stát --- více v článku na blogu

65 %. V tragikomickém příběhu single třicátníka, kterému se vdává jedna kamarádka za druhou, čímž intenzivní jeho pocit osamění, exceluje suverénním výkonem Jakub Burýšek, mimořádný herecký talent své generace. Všichni kolegové v rámci celého obsazení s ním skvěle partneří, vyjma Jany Břežkové, která poetiku dojemných rozmluv vnuka s babičkou vyloženě pohřbívá neadekvátním hlasovým projevem. Komplexním součtem se však každopádně jedná o zajímavou inscenační výpověď reflektující potřebu vzájemného spolusdílení našich životních problémů a pocitů, stejně jako význam nesnadného umění nejen naslouchat, ale především pak též druhého správně slyšet.

Silné téma, silný text, silné emoce, silný zážitek, který rozhodně neodezní se zvukem potlesku. Tři silné ženy (každá po svém), tři nešťastné osudy, tři soustředěné herecké výkony s bezesporným empatickým vkladem. A vše, bohužel, stále tak aktuální a zatraceně blízko. Válečným běsněním násilně zpřetrhané kořeny minulosti, mizérie přítomnosti, nejistota budoucnosti. Za pomoci minimalistických scénických prostředků se zde daří budovat maximálně efektní atmosféru. Velmi působivě vyznívá mrazivá symbolika improvizovaných hrobů a katarzní okamžiky v závěru, který doslova prostoupí potřebně očistný účinek tolik důležité naděje. Doporučuji neminout.

55%. Neuchopitelnost děje i nezřetelné vnitřní motivace postav bych dokázal přejít, kdyby se mi povedlo najít tam opravdu silné aktuální téma. Snažil jsem se, zúčastnil se dramaturgického úvodu, přečetl si program a režisérem D.Šiktancem nastíněné téma sociálního vyloučení a existenciálního strachu mi přijde nosné, leč v inscenaci téměř neznatelné. Brechtův poetický text rozvíjí i další problémy jako rasismus nebo generační střet, ale vše je jen tak naťuknuto, aniž by se mi to nějak dostalo pod kůži nebo to přineslo nový pohled. Nicméně vizuální stránka je povedená a líbilo se mi i herecké pojetí, dobrým nápadem je angažmá asijské muzikantky.