Předesílám ihned v první větě, že inscenace O Pavlovi je, jak i název vypovídá, o osobnosti, která mě velmi ovlivnila, a jejíž čtyři obsáhlé deníky, respektive deníky vydané ve čtyřech obsáhlých knihách, jsou pro mě literární skvost, autentické svědectví o komunistické době temna z pozice citlivého člověka, a také odhalovaní nešťastné lidské duše, pro níž by sotva kdy bylo jednoduché bytí. Zároveň se ale také Pavel Juráček, o kterém je nyní řeč, nevyhýbal ve svých zápiscích sebekritice a dokázal sám sebe vykreslit jako obyčejného člověka se všemi možnými chybami. Nechyběla mu sebeironie, jízlivost i humor. Inscenace O Pavlovi se Juráčkovi věnuje především jako člověku. Vybrané období, jež představení vykresluje, jsou Juráčkova léta, během nichž již nedokázal souvisle tvořit. Nicméně to by byla velká zkratka a diváci, neznajíce životní příběh Pavla Juráčka, mohou snáze podlehnout zkreslenému obrazu. Pokusím se tedy částečně oddělit divadelní inscenaci a Pavla Juráčka. A snad to i závěrem spojit.

Abychom se vyhnuli dlouhému vykreslování Juráčkovy životní fáze, během které studoval a tvořil, jen krátce zmíním, že se jedná o jedinečnou osobnost československé nové vlny, do níž se nesmazatelně zapsal jako scénárista, režisér i dramaturg. Začátkem 70. let byl propuštěn z Barrandova a postupně začal jeho tvůrčí a životní úpadek. Nutno dodat, že i během svých nejplodnějších let nebyl jeho osobní život harmonický a jeho vztahy s první i druhou manželkou byly na hraně sebezničení. V posledním, čtvrtém svazku jeho deníků z let 1974–1989, může čtenář zjistit, že i v samotném psaní Pavel Juráček postupně vyklidil pole, a ne zřídkakdy se jedná jen o zápisky z jeho kalendářů. Pavel Juráček začal postupně trávit téměř všechen svůj čas na své chalupě ve Hvozdech za Prahou a jeho peripetie s druhou ženou Hankou a jeho malým synem Markem potvrzují, že tradičního rodinného života snad ani nebyl schopen (jeho první žena Veronika s dcerou Juditou již tou dobou žila trvale v zahraničí). Pavel Juráček ještě podepsal Chartu 77, ale to již několik let do jeho bytí zásadně promlouvala třetí žena jeho života Daňa Horáková. Jako možný restart se nabízela možnost odjezdu do Spolkové republiky Německa. Žel vyčerpaný Pavel Juráček nedokázal ani v tomto vyhnanství umělecky a de facto i lidsky prorazit a po návratu do komunistického Československa začala poslední fáze jeho života, aby ve svých třiapadesáti letech zemřel jen několik měsíců před Sametovou revolucí.

Osobnosti Pavla Juráčka se věnují především dvě česká divadla. V roce 2012 uvedl spolek Tygr v tísni inscenaci čerpající z Juráčkových deníků z let 1959-1974, aby na ni stejný tvůrčí tým po devíti letech navázal hrou inspirovanou zápisky z posledního knižního svazku, a tedy z let 1974-1989. V roce 2013 pak pod názvem Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. vdechla život Juráčkově životu v podobě pětice účinkujících dvojice Dora Viceníková a Jan Mikulášek. Vzhledem k jejich téměř okamžitému přesunu do Divadla Na zábradlí se přestěhovala i tato inscenace a dosud je ozdobou místního repertoáru. A podobně jako Tygr v tísni i v Divadle Na zábradlí se k osobnosti Pavla Juráčka vrátili. Zde však ne původní inscenační tým, a také nikoliv skrze umělcovy deníkové zápisky.

Autorem hry jsou Anna Klimešová a Petr Erbes, kteří si také rozdělili režii a dramaturgii. Jelikož tato již sehraná dvojice čerpala z knihy Dani Horákové se stejnojmenným názvem, jaký má inscenace, je přirozené, že hra nahlíží na osobnost Pavla Juráčka zcela jinak než trojice výše zmíněných divadelních adaptací Juráčkových deníků. A protože se věnuje období, kdy již Pavel Juráček de facto nebyl schopen tvořit, respektive jeho pokusy byly tvůrčí labutí písní a v exilu již žádné dokončené dílo nevzniklo, vypovídá spíše o úpadku jednoho člověka, s nímž Daňa Horáková existovala na 36 metrech čtverečních.

Představení začíná monologem Anežky Kubátové, která za svůj výkon v postavě Dani Horákové právem získává různá ocenění. V úvodu na forbíně vypráví, o co všechno Pavel Juráček svoji předčasnou smrtí v květnu 1989 přišel. Společně se zmíněním některých detailů z jejich žití se tak nenásilně divákům neznajíce literární předlohy či Juráčkových deníků nastíní osobnost Pavla Juráčka, jeho rozpoložení v exilu, a především komplikovanost vztahu této dvojice. A již od úvodních scén se tak dostává do popředí nesnesitelnost Juráčkovy existence, který se přirozeně cítil jako ten důležitější, což má za důsledek řadu konfliktů nebo přímo ponižování Dani Horákové. Většinou se jedná o divadelně vtipné zpracování těchto bojůvek, ale ze společného soužití vyzařuje především tragika. To samo by zřejmě představení neutáhlo, a tak v jsou v jeho průběhu příjemným okysličením vedlejší postavy ztvárněné Kateřinu Císařovou, Johanou Matouškovou a Vojtěchem Vondráčkem. Kateřina Císařová zaujme jako Juráčkova milenka, Johana Matoušková jako Juráčkova, a také Horákové matka a Vojtěch Vondráček se pak zaskví například jako bujarý Pavel Landovský a ve výtečné kreaci pak jako kompromisy zatěžkaný Jiří Menzel. Jedná se víceméně o krátké scény, což kromě pomoci solidnímu tempu inscenace také podařeně zobrazuje Juráčkovu izolovanost, která se od šedesátých let postupně stupňovala.

Inscenace příjemně vykresluje dobu, v níž se příběh dvou partnerů odehrává. Ať už se jedná o vybavení garsoniéry, hraní si se zadní stěnou či kostýmy, kterým se přizpůsobila i vizáž účinkujících. Dobrou práci zde jistě odvedla Tereza Bartůňková. Autorská dvojice si vybrala jako téma inscenace neschopnost soužití, což je samo o sobě jistě aktuální. To že jim k tomu posloužil autentický příběh vyhořelého a úzkostmi trpícího tvůrce, kterého semlel totalitní režim, aby se vyzdvihla úloha trpitelky by jistě bylo také zasloužení hodné. Kdyby ovšem tahle etapa nebyla svým způsobem vystřiženým smutným výkřikem z kontextu života Pavla Juráčka. Já osobně přiznávám, že jsem knihu O Pavlovi nečetl, ale předpokládám, že minimálně její divadelní zpracování mohlo být pojmenované spíše O Daně. Přiznávám také, že chování Pavla Juráčka k různým lidem dle jeho deníkových zápisků bylo často i mě protivné, nicméně zrovna vztah k Daně Horákové z nich působil hodně odlišně, než jaký dojem jsem nabyl při zhlédnutí hry O Pavlovi. Pravdou také je, že Juráčkovy zápisky postupem doby ztrácely na nejen literárnosti, ale také popisnosti. Onen tvůrčí pokles ze zlatých šedesátých let do šedivých sedmdesátých se projevil i na jeho potřebě svěřovat se papíru. Jeho nutnost psaní byla silně potlačena skomírajícím životem. Takže případná konfrontace, jak to bylo ve skutečnosti, není tolik možná, protože Pavel Juráček se ke svému životu, který je předmětem děje představení, zas tolik nevěnoval. Alespoň ne na rovině osobní. A v poslední řadě se jen těžko ztotožňuji s hereckým podáním osobnosti Pavla Juráčka Michalem Bednářem. Určitá snaha se upřít nedá, ale pro mě se jedná o dosti velký omyl.

Jak jsem zmínil v prvním odstavci, částečně jsem se snažil oddělit divadelní inscenaci a osobnost Pavla Juráčka. Doufám, že z mých slov bylo patrné, že hra má své kvality a jistě stojí za návštěvu. Osobnosti Pavla Juráčka se ale věnovali či v případě i Divadla Na zábradlí věnují jiná díla. Nedaří se mi tak v tomto případě inscenaci a osobnost Pavla Juráčka propojit. Jak jsem také napsal, možná se hra měla jmenovat O Daně anebo mi prostě nebylo dáno, abych nepocítil lítost, že O Pavlovi je o téměř nejsmutnějším období života Pala Juráčka. To ještě skličující nastalo po období, v němž představení končí. Zatímco Daňa Horáková v exilu nakonec uspěla, Pavel Juráček se vrátil do své vlasti, aby zde předčasně zemřel na trápení.