Redakční hodnocení

--- Odvrácená strana záře reflektorů --- (více v článku na blogu)

65 % Wildeova hra v novém svěžím překladu H. Novákové je i vhodně prokrácená, což dnes již poněkud rozvláčněji působícímu textu zřetelně prospělo. Nastudování je zasazeno do procesu zkoušení zřejmě absolventské inscenace DAMU, režie navíc dění obohatila o queer linku, která ovšem mohla být dotaženější. Herecké výkony považuji za vyrovnané, všichni účinkující drží od začátku nasazené svižné tempo, výrazněji však přece jen zaujme Š. Gajdošík, jenž se po jevišti i ve své postavě pohybuje s naprostou lehkostí. Příjemná letní inscenace krásně zapadá do hezkého prostoru grotty pražské Grébovky.

Hra nastavuje nelichotivé konfrontační zrcadlo našim postojům k morálním zásadám. Téměř nikdo nemá problém se jimi velkohubě zaštiťovat a ohánět, pokud hodnotí druhé, avšak při sebereflexi vlastního konání se nezřídka dostavují tendence k jejich bagatelizaci. Pětice rodičů, reprezentující vskutku rozličnou typologii lidských charakterů, iniciuje setkání s třídní učitelkou, kterou by rádi nechali odvolat, jelikož se jejich ratolestem citelně zhoršil prospěch. V čem ale tkví skutečný problém nastalé situace? Komedie ze života na to nabízí odpověď s humorem, který místy lehce zhořkne, ale po většinu času zůstává především zárukou vkusné zábavy.

55 %. Inscenace ukazuje, jak snadno může dětský svět ovládnout ideologie a jak těžké je jí čelit, když se dostane i do rodiny. Z nevinných her a dětského kolektivu se pomalu stává prostor, v němž už opravdu nejde jen o hru... Filmovou předlohu neznám, tedy nemohu srovnávat, ale samotný Můj malý vůdce mě bohužel příliš nestrhl. Některé části mají potenciál být intenzivní, herecké výkony jsou dobré, ale celek mě emočně držel v odstupu. Přestože stopáž není nijak extrémní, přistihla jsem se, že už trochu čekám na konec. Scénografie J. Perutha mi připomněla Yermu, a i když jde o úplně jiné téma, podobnost ve scénickém řešení jsem nepřehlédla.

Inscenace už má svá nejlepší léta za sebou, přesto v ní zůstává několik myšlenek, kvůli nimž stojí za připomenutí. Třeba ta, že život je průměrná divadelní hra, jen s mizerně napsaným posledním dějstvím. Text má co říct o stárnutí, rodině, blízkosti i loučení, jeho jevištní podoba už ale působí starosvětsky. S. Stašová volí výrazný herecký rejstřík, který mi k této hře ani k ostatním výkonům neseděl, zatímco J. Vlasák jako Norman zůstává civilní a sympaticky suše vtipný. Právě on mě potěšil nejvíc. Celé představení na mě působilo jako návrat k divadelnímu stylu, který už dnes vídáme méně často a osloví spíše ty, kteří na něj pamatují.

Marlene Dietrich by si pro svůj příběh nevybrala obyčejné kulisy. V Grottě v Havlíčkových sadech se skalní stěny, večerní světlo a otevřený prostor stávají součástí vyprávění a dávají mu atmosféru, jakou by běžné jeviště nabídlo jen těžko. Dokumentární hra si dovolí vykročit k hudbě i cizím jazykům, povedly se kostýmy A. Ticháčkové. Š. Gajdošíkovi navíc skvěle funguje spojení herecké a pěvecké polohy. Devadesát minut uteče rychle a večer nepůsobí jako další životopis na jevišti, ale jako setkání s osobností, jež si svůj mýtus vytvořila sama. Právě propojení činohry se zpěvem, pohybem a jazyky je u Divadla MA „rukopis“, který mě baví sledovat.

Co se stane, když se čtyři blízcí lidé poznají v dětském příběhu, který o nich možná vůbec neměl být? Zrcadlový efekt mě ničím nepřetěžoval a to mi na něm vyhovovalo. Situace se postupně zamotávají, postavy si přestávají být jisté tím, co o sobě navzájem vědí, a některé momenty dokážou překvapit svou absurditou. Můj osobní favorit? Morče. Tedy podle některých spíš křeček. Scény s ním pro mě byly jednoznačně nejvtipnější částí večera. Jde ho resuscitovat? Jde. Nadto čtyři dobře zvolení herci dostávají přesně tolik prostoru, kolik jejich rozehraná situace potřebuje, a po hodině a něco je konec přesně včas. Hlodavec by možná nesouhlasil.

Některé muzikály mají svůj čas. Pomáda v Kalichu ho ale zjevně odmítá respektovat. Po premiéře v roce 2012 jsem ji letos viděla poprvé a nejvíce mě překvapilo, jak dobře pořád šlape. Na letní scéně jí svědčí bezstarostnost, známé písně i příběh, který není třeba nijak složitě vysvětlovat. Podstatné je, že se představení ani po letech nezadrhává a má chuť jít pořád dopředu, ne se jen vracet. Z mužského obsazení bych vyzdvihla P. Klimendu a P. Kolmana, z hereček M. Křížovou (pěvecky nejlepší) a K. Herčíkovou. Dále viděni: E. Machačová, Z. Fric, V. Veselá, V. Tandlerová, N. Říhová, M. Schreiner, P. Plašil, F. Hořejš, V. Novák a L. Klapšťová.

Co když se vydáte za autorkou, abyste ji přesvědčili k napsání dalšího příběhu a během chvíle zjistíte, že mnohem víc než její rukopis začíná zajímat ona vás? Švýcarsko rozehrává setkání P. Highsmithové s mladíkem, který přijíždí s jasným úkolem, jenže ukazuje se, že žádný z nich nemusí mít situaci tak pevně v rukou, jak se zdá. Hranice mezi tím, kdo píše příběh, a tím, kdo se do něj nechává vtáhnout, se začíná stírat. „Šťastní lidé si jen nekladli dost otázek.“ Věta, která pro mě vystihuje něco podstatného z celé inscenace. P. Uhlíka jsem viděla na jevišti poprvé a jeho výkon mě přesvědčil, že ne naposledy. Rozhodně nadprůměrná inscenace.

--- Kamionem po Evropě --- (více v článku na blogu)

Dialog dvou mužů na verandě oprýskaného karavanu dobře odhaluje témata jako strach ze stárnutí, pomíjivost či (ne)schopnost vyrovnat se s životními změnami. V první polovině mi nicméně Shepardova hra přišla až zbytečně upovídaná, dialogům sice nechybí humor, ale akcelerace nastíněných témat je dosti pozvolná. Naštěsti druhá polovina už přináší více emocí. Inscenaci kralují herecké výkony typově přesně obsazené dvojice - Jiří Langmajer coby vznětlivý a před problémy utíkající Ames i Jiří Dvořák jako na první pohled vyrovnanější, ale v hloubi duše citově raněný Byron.

Hra o celoživotním přátelství, vzájemné podpoře a potřebě být tady jeden pro druhého. Trochu škoda nepříliš výrazné první části, která je myslím zbytečně natahovaná, slouží primárně k vykreslení vztahu obou postav, což se ale podaří relativně rychle a pak již nic zásadního nepřináší. Je zde určitě pěkná hra s podtexty, sledování toho co je nevyřčeno a jaké všechny skutečnosti se skrývají v pozadí. Vše se pak postupně krásně vyjeví v druhé části, jejíž konec nabízí silný emoční prožitek v podobě dojemného monologu J. Dvořáka. Výtečný je však po celou dobu i J. Langmajer a primárně díky oběma protagonistům zanechá hra výsledné pozitivní dojmy.

Lze se opravdu stát někým jiným, když si s sebou pořád neseme to, před čím utíkáme? Adaptaci jsem potřebovala vidět dvakrát, aby mi lépe zapadly souvislosti. Sledujeme Eddyho Bellegueula, který se urputně snaží uniknout minulosti, ta si ho však stále nachází. Mokrá pijavice na scéně je trefným obrazem jeho vztahu k lidem, od nichž si bere to, co potřebuje pro vlastní proměnu. Dobře zde funguje prolínání minulosti s přítomností a kamera, která zachycuje události tak, jak je Édouard vypráví – ne nutně tak, jak se staly. A někde pod tím vším sílí nepříjemná otázka: můžeme svůj příběh vyprávět tak syrově, i když tím odhalujeme a zraňujeme druhé?

65 %. Oscar místo Filipa? Na první pohled jen drobná změna názvu, ve skutečnosti chytrý klíč k tomu, jak se Divadlo MA chopilo Wildeovy komedie. Nový překlad H. Novákové se vrací k původnímu anglickému názvu a nechává vyniknout slovní hříčku i významy, které se v češtině dosud ztrácely. Režijní pohled M. Arzumanové známému textu zachovává jeho hravost a humor, ale zároveň ho posouvá k trochu jinému čtení. V krásných kulisách Grébovky hra běží lehce a bez zbytečné okázalosti. Titulní role dobře sedí Š. Gajdošíkovi – hraje s nadhledem a citem pro komediální situace bez tlačení na pilu. Plus je také, že herci dostávají prostor pro zpěv a pohyb.

55%. Rozporuplná inscenace, které nescházejí dobré nápady, jako je třeba pojetí Oberona (T.Dastlík) nebo svižně a vtipně ztvárněná komediální linka s řemeslníky. Herecky vynikají i představitelé zamilované čtveřice mladých (I.Dejmal, J.Burýšek, I.Firlová a M.Matulová). Příliš mě ovšem neoslovilo pojetí Puka (O.Nosálek) jako rappera, s jeho hudebními vstupy se pracuje dost nahodile. Vyloženě iritující mi pak přišla scénografická koncepce s pojízdnými kvádry, jejichž funkčnost je značně sporná. (více v reflexi)

75% - Klan Baťa je energickou, propracovanou muzikálovou inscenací honosící se vedle velmi dobré hudby a silného, byť v jistých částech a ohledech naivně podaného, příběhu především odlehčujícím humorem, efektní choreografií a skvělým obsazením. Zaujme především T.Klus v dramaticky i herecky propracované postavě Jana Antonína, vedle něj i O. Hes, K. Krhovják, T.S.Pšenička či V.Havelka a F.Solčány. Jednoznačně jde o prozatímní vrchol produkce Letní scény Musea Kampa. Poněkud zamrzí, že ten vrchol není vyšší, neboť nakročeno k tomu měl velmi slibně. Přesto přináší velice příjemný a intenzivní (nejen) letní zážitek. (více v reflexi)

Kdyby tisíc klarinetů připomíná tradici klasické hudební revue, v níž mají své pevné místo zpěv, humor a radost ze společného hraní. Nejvíce mě potěšily hlasy I. Hlubučkové, A. Fixové a J. Someše, který se divadlu věnuje už více než půl století a stále na jevišti působí s obdivuhodnou energií a osobním kouzlem. Je celkově znát, že se herci dobře znají a společné hraní si skutečně užívají. I proto se melodie přirozeně dostávají mezi diváky, kteří si je začnou zpívat spolu s nimi. Příbram tak přiváží i do jiných měst milý večer s písničkami, které nezestárnou a pořád dokážou oslovit napříč generacemi.

Ať žije divadlo!

Dům v jabloních mě přiměl dívat se na divadlo jinak. Stáváme se hosty vernisáže, kteří si sami volí, čí příběh budou sledovat, a přijímají, že mnoho zůstane skryto. Právě tato neúplnost ve mně probudila zvědavost. Krásná Winternitzova vila, kostýmy herců i hostů a tajemný hudební motiv vracející se mezi jednotlivými částmi hry stíraly hranici mezi představením a skutečnou událostí. Nejvíce mě bavili K. a V. Bartošovi, z dam J. Voverková. Všichni si i v tropickém počasí udrželi obdivuhodné soustředění a pohotovost při improvizaci a také tým v pozadí držel celý večer pevně v rukou. Tato zkušenost mě naladila na další objevování projektů Pomezí.

Z dosavadních produkcí na Kampě ta nejzdařilejší. Velmi se podařila hudební stránka, která si pohrává s dobovými i folklorními prvky, ale umí být i ryze současná (rap, beatbox). Hudební čísla mají i díky propracované choreografii velký potenciál, až mi bylo líto, že těch opravdu prokomponovaných (jako je závěr první půle) nebylo víc. Herecky se jedná o povedenou inscenaci - hlavně O.Hes a T.Klus obsáhli své role herecky, pěvecky i pohybově na výbornou. Libreto svou až pohádkovou naivnost vyvažuje značným množstvím humoru, kterého herci nejčastěji dosahují zcizováním. Komunikace s publikem jim vychází, mohlo by jí být ale o trochu méně.

Slovní hříčku o tom, že co je revue, to tady nikdo pořádně nevue (citace ze hry), se hravým uchopením dané formy podařilo Divadlu A. Dvořáka Příbram zdařile zpochybnit. Suché Šlitrovky (opět citace) interpretují všichni účinkující s energickým drajvem, s nenucenou samozřejmostí si s nimi léty prověřené šlágry záhy pobrukuje i nemalá část publika. Jednotlivé výstupy mají sympatickou jiskru a dokáží navodit pohodovou, lehce nostalgickou atmosféru. Jednoznačně nejdojemnějším momentem inscenace je odzbrojující, mimořádně působivé podání pacifistického songu Tulipán doyenem souboru Jaroslavem Somešem. V každém ohledu příjemně strávený divácký čas.

--- Sebedestrukce za 3, 2, 1. --- (více v článku na blogu)

Louskáček ve Státní opeře mě během večera dokázal přimět zapomenout, že sleduji baletní klasiku starou více než sto let. Výprava M. Černého a B. Maleninské, hudba a precizní práce tanečníků mě přenesly do pohádkové poetiky s hravostí, krásou i noblesou. Právě proto se k Louskáčkovi diváci stále vracejí – dokáže totiž i v dospělém člověku probudit radost, fantazii a úžas, které jsme jako děti prožívali tak přirozeně.

65 %. Heda prahne po svobodě a moci nad vlastním životem, přesto ve mně dominuje myšlenka, že se bojí žít. Skrývá se za maskou odstupu a kontroly, často i sama před sebou. „Je to vysvobození vědět, že ještě někdo může udělat něco dobrovolně, co má v sobě krásu.“ Sama však krásu a skutečnou blízkost nedokáže vytvořit ani přijmout. Inscenace zaujme chladnou atmosférou luxusní vily, jejíž dokonalost narušuje scéna J. Balázs s temným lesem v pozadí. P. Beretová v titulní roli přesně vykresluje vnitřní boje, dobře jí sekunduje I. Orozovič jako Eilert, v němž se přitažlivost pere se sebedestrukcí. Po zhlédnutí ve mně dlouho zůstal neklidný pocit.

Dvě choreografie G. Balanchina, dvě tváře baletu, jeden výborně sehraný soubor. Brahms–Schoenberg Quartet přináší klasickou baletní eleganci, preciznost a čistotu provedení, zatímco Who Cares? strhává svižností, energií a atmosférou blízkou muzikálové show. Nápadité momenty, vkusné kostýmy a cit pro detail dobře vystihují odlišnou náladu obou částí. Právě kontrast mezi klidnější první polovinou a druhou, živější, dává celému večeru příjemný spád.

75 %.

65 %. Návrat člověka z minulosti dokáže během jediného večera zpochybnit rozhodnutí považovaná za definitivní. Mayenburg přesně pojmenovává trhliny v mezilidských vztazích bez zbytečného moralizování. Komorní prostor Řeznické této hře sluší a dává vyniknout dobře vystavěným dialogům. Zajímavým scénickým prvkem je variabilní pohovka připomínající písmeno X i kříž, její uspořádání jako by zachycovalo přeskupování sil mezi postavami. Největší devizou inscenace jsou pro mě přesvědčivé herecké výkony, zejména v ženských rolích. Ex těží z textu, který otevírá místa ve vztazích, kam se často nechceme podívat.

Inscenace, která nepotřebuje velká gesta, aby spolehlivě vyvolala husí kůži. Jediné podezření odhaluje křehkost lidské důvěry, strach i rychlost, s jakou se může změnit pohled na člověka, kterého jsme znali. M. König v titulní roli podává přesný, až seversky střídmý výkon a přesvědčivě zachycuje učitele, jemuž se během chvíle rozpadá dosavadní život, aniž by sklouzl k okázalosti. Výrazným partnerem je mu promyšlená scénografie D. Stojčevskiho, která rozehrává proměny situací a nenechá diváka vydechnout. Herecky výjimečně vyrovnaný soubor drží Hon pevně pohromadě. Patří k tomu nejlepšímu, co je aktuálně Na zábradlí k vidění.

65 %. Pohybový projekt na pomezí instalace a divadla, který v pražském prostředí nemá mnoho obdob. Divák spolu s performery nejprve pozoruje živý obraz, aby do něj vzápětí symbolicky vstoupil a na konci jej opět opustil. Fatamorgana se nesnaží nabízet jednoznačné odpovědi ani pevný výklad – naopak ponechává široký prostor vlastní imaginaci a různým interpretacím. Výrazná tmavá opona spolu se světlem, zvukem i pohybem dotváří podmanivou vizuální kompozici a umocňuje neuchopitelnost celé instalace. Na pražské divadelní scéně jsem dosud nic podobného neviděla.

Pro mě mimořádně krásný zážitek a působivé zpracování magického realismu. Ptáčci náhody v režii A. Keity nechávají zázraky vstupovat do lidských osudů a skrze rodinné drama otevírají otázky identity, kořenů i bolestného rozdělování lidí podle původu. Torzo domu na otočné scéně, filmově působící režie, light design i atmosférická hudba spoluutvářejí prostor, kde se minulost stále vrství a odhaluje. Rozdílné jazyky se stávají součástí identity postav i cestou k porozumění. Odkrývají se příběhy, které si každá z nich nese. Válka je zde latentně přítomna, ale středobodem inscenace zůstává lidskost. Mrzí mě, že její repertoárový život byl krátký.