Redakční hodnocení

Schmittova nepříliš často uváděná hra je dobovým milostným příběhem i poctou divadlu. První polovina je vedena v lehkém duchu, dobře vyznívají komediální momenty satirizující melodramata 19. století a tehdejší sošné herectví. Ve druhé polovině se zvážní, což vede k částečné ztrátě tempa a místy přílišné sentimentálnosti. Titulní postavu hraje L.Špiner jako sebevědomého člověka, který se ukrývá za masku bohéma, ale ve vztahu k mladé Berenice (K.Šafránková) ho dožene nejistota. Inscenace je vhodná pro konzervativnějšího diváka, kterému v dobových kostýmech přináší vyvážený mix humoru a dojetí.

85 %. Komorní příběh osobitého ražení zprvu otevírá otázky dotýkající se podstaty spisovatelské tvorby a autorských ambicí, přístupu čtenářů k literatuře a hranic schopnosti vnímat a dešifrovat správně obsah knih. Během konfrontačního slovního souboje misantropického, excentrického spisovatele a rozhodné, na rozhovor s ním důkladně připravené novinářky přichází s každou další replikou dějový zvrat a poodkrývají se i nová zásadní životní témata. Miroslav Krobot a Klára Melíšková své party skvěle pointují, sledovat jejich precizní hereckou práci z tak bezprostřední blízkosti, jakou prostory Kavárny DD dovolují, je diváckým potěšením a zážitkem.

"Nejhorší bylo, že bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé."

Jak už jsme u Houellebecqa zvyklí, v názorech na společensko-politický vývoj si nebere servítky, jeho postřehy jsou plné skepse a pocitu bezvýchodnosti, což dokládá i citace výše a zrcadlí inscenace MDP. Ve shodě s předešlými režiemi i zde Tomáš Ráliš dbá na důsledné budování atmosféry i neustálého napětí. Všichni obsazení herci se s jistotou pohybují v častých přechodech z role do role, vzájemně ctí partnerův jevištní prostor i sžíravě ironizující až jízlivý tón textu. Působivý, dlouho doznívající zážitek.

Velmi dobrá komedie se vším co k tomu patří. Od P. Zelenky opravdu moc pěkně napsáno i zrežírováno. Od začátku se nahodí slušné tempo a výrazná energie, kterou se daří udržet po většinu délky inscenace. Jednotlivé postavy jsou hezky nastaveny a je zde jasný důraz na vztahy mezi nimi. Daří se dělat nečekané zvraty, ale ne skrz nějak šílené a nebo laciné zápletky. I samotné obsazení je více než zdařilé. Dominuje výtečný V. Neužil, jemuž ta role neskutečně sedla a je v ní opravdu náramně přesvědčivý. Ale pochvala patří též skvělé L. Pernetové i Z. Kronerové. Obecně je zde dobrá herecká souhra všech aktérů. Celkově lze jen doporučit. 85%

Inscenace režiséra Michala Langa na první pohled zaujme svou pochmurnou atmosférou, v níž se ovšem nezříká ani náznáků černého humoru. Herecky vyniká Tereza Dočkalová, která vybavila postavu Hester širokým rozsahem protichůdných emocí. Dokáže být zároveň dravá a nemilosrdná, ale i zranitelná a nejistá, projevující mateřský cit i vražednou nenávist. Dobře vyznívá motiv člověka, který se nějakým způsobem vymyká a je společností ostrakizován. Škoda jen poněkud rozvolněného tempa v první polovině inscenace, kdy mi trvalo dost dlouho, než jsem se dokázal na příběh napojit.

Již klasická práce M.Háby, v níž na vybraný základ vrší vlastní myšlenky, řadu popkulturních odkazů i odkazů na další díla dramatická (zde nejvíce Shekespearova Hamleta), filosofická a politologická, v energické a expresivní podobě, zábavné, prošpikované vtipy, situační komikou i zdařilými slovními hříčkami. Herci odvádějí stoprocentní herecké výkony. Zaujala i S.Hába Zmrzlá zaskakující za R.Fidlerovou ve vynikajícím výstupu, pro mě vrcholném monologu inscenace. Jenže jako u předchozích Hábových režií, i zde jsem narazila na moment, kdy se to celé zaseklo, začaly převažovat teze a doslovnost a má touha po konci, které pokazily výsledný dojem.

Anna Kameníková vytváří Oskara Matzeratha jako jemného, nesnadno uchopitelného hrdinu, v němž se křehkost sváří se zlovolností, místy i jízlivostí a umanutostí, dokázala mu vtisknout okouzlující a věrohodnou dětskou lehkost, proti níž jeho dospělé myšlenky vyznívají v efektním kontrastu. Armin Petras svou inscenaci buduje v podstatě jako koláž jednotlivých situací, které čím dál víc prostupuje karikatura, exprese, grotesknost, až sklouzávají k výrazně psychedelickému kabaretu. Právě tyto dojmy: z vynikajícího výkonu Anny Kameníkové, a psychedeličnosti, k níž se dostává, zůstávají nejvýraznějšími z inscenace, žel zásadnější téma nevystupuje.

Poměrně bizarní hříčka trochu evokuje výlet do minulého století – téměř absentující výpravou i řadou dokonale absurdních momentů ve většině situací. Ty se střídají s jemnou poetikou v milostném jiskření a splývání postav Hermíny a Jana Jóna, ještě zdůrazněnou obsaženými verši Andrey Černé. Potěší herecké výkony Andrey Černé, Vladimíra Javorského, Ondřeje Vetchého či Davida Novotného a na malém poli i Dalibora Gondíka, ale musím přiznat, že pointu, ani smysl toho, nač se dívám, se mi najít nepodařilo a zejména poslední dialog mi vnímání této bizarní hříčky provázané neurčitou linií jakéhosi většího příběhu značně znesnadnil.

45% – Úctyhodnou snahu o varování před dezinformacemi, globálním oteplováním a autokratickými režimy tentokrát T. Dianiška žel nedokázal funkčně propojit se svou tradiční a oblíbenou "béčkovou" estetikou. Nosné myšlenky se topí v přemíře vulgarit, křiku a vtipu tzv. "na první dobrou", přímočarého a prvoplánového, že se zábava nezbytně neustále mění v trapno. Jako by se autor rozhodl vrátit společně se svými hrdiny do puberty a využil toho nejprimitivnějšího humoru, který si z devadesátek a vlastního dospívání můžeme pamatovat namísto alespoň o kousek rafinovanější zábavy, kterou se honosila řada jeho předchozích inscenací.

Tahle mozaika rozličných podobenství z vybraných mýtických příběhů Ovidiových Proměn, zrcadlící univerzální lidskou zkušenost, specifickou poetiku obraznosti režijně-autorského tandemu SKUTR nezapře. Titulní metamorfózy jsou skloňovány v širším významovém spektru, od metafyzična po konkrétní, včetně důvtipně zakomponovaného faktu, že spolu s vývojem jazyka se proměňuje styl našeho vyprávění. I já jsem zaznamenala v hodnoceních zmíněnou nápodobu s některými z předešlých prací inscenátorů, ale přišlo mi to nakonec v přirozeném souladu s poznáním, že vše kolem nás plyne v neustálých obměnách. Speciální potlesk pro Radúze Máchu a jeho Orfeův žal.

Jak je u SKUTRů zvykem, Proměny jsou vizuálně působivou podívanou. S nedramatickým textem si dokázali tvůrci poradit většinou celkem zručně. Začátek je trochu rozvleklý a zprvu se zdá, že se nepodaří překlenout epičnost předlohy. Od kapitoly Příběhy kolem Apollóna se ale povedlo mýtické příběhy ztvárnit jevištní řečí. Navíc nepůsobí jen dojmem zaprášených historek z dávnověku, ale řeší i současné problémy. V mytologických postavách se odráží vlastnosti a nejistoty dnešních lidí, hraje se o zpupnosti, lásce, aroganci, nedůvěře či problémech s identitou. Oceňuji snahu o současný jazyk, místy je ale naroubován trochu na sílu.

Skrze notně nestandardní průběh rozřazovacího kola v rámci reality show reflektuje tento pozoruhodný taneční projekt čím dál tím agresivněji se prosazující negativní fenomén společenského tlaku na výkon a často nesmyslná měřítka kultu dokonalosti. Otevírá i otázku, kam až je jednotlivec ochoten v honbě za domnělou prestiží a pochybným úspěchem zajít, co vše tomu neváhá podřídit a obětovat, vlastní důstojnost při tom nevyjímaje. "Kdo jste?" Nesnadnost odpovědět sobě sama vás dost možná zaskočí. Svižná a nápaditá choreografie, náročná na koncentraci a interpretaci synchronních akcí, prokázala sladěnost a skvělou formu baletního souboru divadla.

Výsledné dojmy přinejlepším rozpačité. Chvílemi jsem měl přiznám pocit, že sleduji spíše zkoušku první verze textu, který se ještě bude dále ladit. Ale bohužel již nebude. Místy je to pravda rozhodně zajímavě absurdní, ale ne natolik, aby to více strhlo či jakkoli zasáhlo. Až příliš mnoho chvil během sledování se dere na mysl otázka "Proč?". Potlesk zaslouží jistě alespoň herecké výkony, zvláště pak D. Novotného a O. Vetchého. Pokud však Hermínu neuvidíte, troufám si tvrdit, že o mnoho nepřijdete.

Dramaturgyně O.Šubrtová umně adaptovala rumunský film na české poměry. Režisér J.Čermák hru inscenuje jako divokou grotesku, takže se jedná o divácky atraktivní představení s velice slušným tempem. Zároveň se ale neztrácí kritický osten, kdy se na pranýř dostávají nepěkné povahové vlastnosti jako homofobie, rasismus a dvojí metr, s nímž lidé soudí druhé, ovšem stejná morální kritéria nepoužívají na sebe. Vyhrocenost charakterů určitě pomáhá komickému účinku, ale trochu oslabuje břitkost satiry. Divák se tak v hledišti může cítit relativně pohodlně, jelikož si může říct, že se hraje o "těch druhých".

Rozhodně povedené zpracování této nesmrtelné klasiky. Výborná hudba, scéna a kostýmy. Moc pěkná práce s barvami, kontrastem černé a bílé vs. červené, též dobrá práce se světly. Moc se mi líbilo použití italských písní, krásně to hru oživilo a skvěle to tam zapadlo. V neposlední řadě pak samozřejmě povedené herecké výkony. Ústřední dvojici to spolu náramně ladí a oba aktéři, O. Hes a A. Kalertová, zaslouží svůj potlesk. Vedle nich výtečná hlavně trojice L. Veselý, A. Buršová a J. Grundman. Pokud něco vytknout tak lehce natažená stopáž, hlavně v druhé části. Ale i přesto hra nijak nenudí a ukazuje, že takto pojato to opravdu dokáže zaujmout.

65%. Režisér M.Hába ve své tradiční polemice s kapitalistickým systémem úspěšně kombinuje prvky Sofoklovy tragédie, Shakespearova Hamleta, postupy brechtovského divadla, a to vše umisťuje do komediálního rámce. Inscenace je to trochu nevyrovnaná - střídá důmyslný slovní humor se vtipy na první dobrou, někdy dráždí nejednoznačností, jindy je zase zbytečně doslovná... Celkově se ale jedná o titul, který stojí za vidění a jenž může provokovat svou otevřenou političností. Režisérův rukopis je nepřehlédnutelný, herci se mu dokáží dobře přizpůsobit. Podařená je hudební složka inscenace.

85 %. V úplně každém slově, pohybu, gestu, tónu i obrazu této inscenace je kód k nesmrtelnému Shakespearovu příběhu rodové rivality a mezigenerační "hluchoty", jež vyústí v nezvratně fatální, tragický akt se silou zlomit pošetilou zaslepenost. Všestranně talentovaní A. Kalertová a O. Hes vztah veronských milenců doslova odprožijí, chemie mezi nimi je explozivní, živočišná, magnetizující. I ostatní herci ve svých rolích zaujmou a podílí se na výpovědi zřetelných kontrastů. Černá/bílá, smyslná vášeň/nesmyslná svárlivost, láska/nenávist, světlo/stín. A jako bonus pro odlehčení též humor, pronásledovaný nevyhnutelným, autorem předepsaným smutkem.

Gervaisa, mladá pradlena, touží po vlastním životě a lepší budoucnosti, padá a vstává, přesto její boj v inscenaci ztrácí ostrost. Scéna s lešením působí neuchopitelně, režijní nápady převážily sdělení a tempo se natahuje. Rekvizitní chaos odvádí pozornost a oslabuje epický rozměr Zoly. Oratorium o snech a touze po štěstí se dle mě v ABC nedokázalo naplno rozvinout, a i hlas Nany, který měl vletět do salónů, zůstává rozmělněný. Z postav mě herecky zaujal A. Bílík. I přes potenciál románů inscenace příliš emočně nezasahuje a odcházela jsem spíše s mnohými otazníky vůči celkovému pojetí.

Pro mě dosavadní vrchol aktuálního repertoáru DNz. Od první chvíle jsem cítila, že se koupu v esenci krásy – v divadle autentickém, přesném a plném opravdového života. Geniální výprava M. Cpina a výtečná hudba vytvářejí svět, v němž emoce pulzují v každém detailu. M. König a S. Lewandowska mají dokonalou chemii a jejich proměna od něhy k hněvu zasahuje přímo do srdce: „Věci, které ve mně na začátku vzbuzovaly něhu, ve mně na konci vzbuzovaly hněv.“ Přesně tak Můj boj bolí a dojímá. Jemně odlehčená nota A. Kameníkové dodává inscenaci prostor nadechnout se. Tento ryzí, intenzivní zážitek se mnou silně pohnul a potřebuji tyto emoce prožít znovu.

Kvůli lásce k člověku riskuje vše a věří v jeho věrnost víc než v prastaré zákony svého světa. Její cit je však vystaven chladné logice dvora, kde má rozum navrch nad srdcem… Vinohradská Ondina zůstává výrazně za očekáváním divadla v roce 2026. Dlouhá, těžkopádná inscenace se starou režijní koncepcí, navíc sykavky hlavní hrdinky odvádějí pozornost, kostýmy působí příliš tradičně a smysl scénografie s konstrukcí zůstává nejasný. Příběh inspirovaný klasickými mýty má poetický potenciál, ale režie a styl provedení ho nedokázaly rozvinout. Výsledek bohužel vyčerpává energii i čas diváka, který se cítí spíše uondaný než fascinován.

Harold a Maude má pro mě jedinečné místo v srdci. Minulý rok jsem haroldovsky ztratila vzácnou kamarádku, a prakticky celý život bojuji s pesimismem. Stále se učím být míň jako Harold… D. Krejčík okouzlujícím způsobem přechází mezi hereckými polohami, nejsilnější je v dojemných chvílích, kterými se obrazně a nakonec i doslova protančí. Navazuje na ikonické Všechny báječné věci. E. Balzerová žije Maude s lehkostí a zvláštní aurou, která svítí a hladí až do zadních řad. Přiklonila bych se k menší grotesknosti a nevyužití paruk, ale poselství života, lásky a neodkládání „mám tě rád“ přebíjí vše a dokáže člověku přeskládat hlavu na správná místa.

Chleba padá na zem vždy namazanou stranou a přesně tak hurónsky spadlo Zakázané uvolnění do Venuše! D. Krejčík se konečně vyřádí v komedii – s jemností sobě vlastní, šarmem, nakažlivým smyslem pro komiku a šibalským timingem. Baví se evidentně sám a baví i všechny kolem. Diva humoru Z. Zlatohlávková se sexy slovenštinou strhává k záchvatům smíchu a s ničím se nemaže; nevěsta občas přehrává, ale kdo by to řešil, když se padá smíchy do židlí? Tři dobrodruzi, které byste jinak nedali dohromady, pajzl, veselka, hokejky a den, který se úplně zvrhne… Režie drží tempo ideální délkou, drinků padne neúrekom a chaos? Chaos je tady povinným závojem! :-)

Většinu času dosti příjemný a milý příběh o budování vztahu dvou žen různých generací, ale i též různého přístupu k morálním a etickým hodnotám. Což je onen konfliktní závěr, na který se v této hře poměrně dlouho čeká a jenž bych si přiznám představoval i silnější a výraznější. Hlavní devízou této inscenace je však krásně lidský a uvěřitelný vztah dvou žen, jenž výtečně ztvárnily obě aktérky M. Steinmasslová a Š. Ligas. Je mezi nimi velmi dobrá souhra a obě působí naprosto přirozeně. Nastolené atmosféře hodně pomáhá i doprovodná hudba a povedená scéna. Ve výsledku inscenace jenž nenudí a v závěru nastolí i otázky k zamyšlení. 65%

Režisér J.Frič s dramaturgyní M.Ljubkovou Ibsenovo drama výrazně prokrátili a aktualizovali, daří se jim pokládat palčivé otázky, z témat vyniká především varování před samozvanými proroky, kteří by chtěli mít patent na univerzální pravdu. Frič vede herce k tomu, aby zdůraznili tragikomiku postav - kombinují odtažitě až nezúčastněně pronášené repliky s výraznou expresí i zcizujícími prvky. Herecky přesně vykreslený je hlavně vztah Gregers (V.Kuzník) vs. Hjalmar (I.Dejmal). Divácky náročná inscenace mluví současnou jevištní řečí, osobně bych ocenil trochu menší míru využití principu live cinema, byť v mnoha scénách to určitě dává smysl.

--- Poslední odbočka před smrtí --- (více v článku na blogu)

Bohužel tady jsem se s T. Dianiškou vůbec nepotkal. Byť chápu co tím chce vyjádřit, tak zvolená forma a celý způsob zpracování mi přijde dosti nešťastný. První třetina hry ještě nabízí náznak netradičního příběhu se zajímavým podtextem, ale s postupem času se z toho stává čím dál větší paskvil. Vrší se zde narážky na vše špatné co se v dnešním světe děje, ale jsou to často jen laciné výkřiky bez hlubší myšlenky. Je zde nespočet odkazů na různorodá díla: Čapek, Kafka, Ferda Mravenec, včelka Mája, Broučci a řada dalších. Celé to však nejvíce připomíná jeden dort co dělali pejsek s kočičkou a co se jim tak úplně nepovedl. Škoda času a energie.

Tvůrčímu týmu DNz v čele s originální režijní optikou Jana Mikuláška se opětovně podařilo vytěžit ze zvolené předlohy záživnou, bytostně divadelní esenci se silnou výpovědní hodnotou. Autorovy pozoruhodné, o a ke dnešní době nelichotivě promlouvající myšlenky jsou interpretovány s adekvátní mírou ironizujícího odstupu, což umocňuje hořký, místy mrazivý podtón nastolených otázek. Skrze individuální paměť je reflektována paměť kolektivní, úskalí její selektivity až amnézie, pramenící nezřídka z chimér nostalgie, krize přítomnosti a narůstajících obav z budoucího. Precizní herecké souhře dominuje publikum magnetizující vypravěč Kryštofa Bartoše.

Povedené zpracování, které mě vtáhlo do příběhu, nijak nenudilo a zanechalo rozhodně kladný dojem. Líbili se mě všechny hromadné scény, v tomto směru skvělá práce mimického sboru DnV, mělo to správnou energii a spád. Velmi pozitivně hodnotím umístění bicích na scénu, skvěle dotvářely zvukovou kulisu. Obecně hudební složka se zde dost povedla. Po herecké stránce výtečný především O. Brousek, který to nádherně táhne prakticky od začátku do konce. Je krásně přirozený a uvěřitelný. Vedle něj pochvala a potlesk pro všechny 3 dámy: J. Kotrbatou, A. Krejčíkovou a S. Rychlíkovou, kdy každá z nich měla ve hře své silné momenty.

Lidskou individualitu prostřednictvím filozofických definicí ani vědeckých výpočtů neobsáhneš, na to jsou i Puzukovy elektronky krátké. Šimon Dominik režijně zdařile obsáhl veškerou absurditu, kterou Václav Havel do hry o nerozhodném intelektuálovi, neschopném postavit se vlastní životní situaci čelem, vložil. Všichni herci se skvěle vypořádali s nestandardní strukturou děje s časově zpřeházeným scénosledem. Ondřej Novák zvládl náročnou a vskutku objemnou porci textu bravurně, bez zaváhání se mu dařilo udržet i stylizaci "ňoumovitého donchuána". Za pochvalnou zmínku stojí i hudba Petra Maláska, která podporuje svižnou dynamiku celé inscenace.

Glowackého hra je variací na Sofoklovu antickou tragédii v prostředí komunity newyorských bezdomovců. Některá témata jako boj o vlastní důstojnost a nezdolná touha po lepším životě jsou sice nadčasová, ale v mnoha ohledech mi text přišel časově (začátek 90. let 20. století) i prostorově (specifika New Yorku a USA obecně) uvězněný, jeho nasazení teď a tady se mi jeví jako dramaturgicky poněkud sporný krok. Autor nešetří podvratným humorem, aniž by se ovšem svým postavám vysmíval, čemuž se dobře přizpůsobil i herecký trojlístek I.Smečková Bencová, R.Nevěčný a P.Kubes. Lépe to vynikne ve druhé půlce, té první místy schází tempo.

Z dramaturgického hlediska zajímavý kus, který se dotýká divadelně nepříliš často zpracovávaného tématu horolezectví. Dramatik D.Greig se inspiroval skutečným příběhem z peruánských And a na jeho základě se snaží podat svědectví o nezdolnosti lidské vůle. Režisér M.Moravec přišel se zajímavým scénickým řešením, kdy diváci sedí na jevišti a mohutná kovová konstrukce v hledišti představuje skalní stěnu, na níž se odehrávají klíčové pasáže příběhu. Přesto mi přišlo, že největším úskalím inscenace bylo právě to, že se příliš nedařilo evokovat atmosféru zasněžených horských štítů.

Havlovsky krásně absurdní hra. Trefně napsaná, vtipná, s řadou zajímavých myšlenek a paralel. Za nejlepší linii považuji pasáže milostného trojúhelníku manželka-muž-milenka, které jsou opravdu geniálně absurdní a vytěžené do poslední kapky. Obecně jsou zde moc pěkně využity principy opakování a hraní si s časovou sousledností. Hodně pomáhá dobře postavená scéna a hezky sladěné kostýmy. Z hereckého hlediska skvělý O. Novák, jemuž zdatně sekundují 4 výtečné dámy: T. Slámová, K. Zapletalová, J. Koubová a D. Toniková. Jedinou větší výtku bych měl k závěru, který je myslím zbytečně natahovaný. Ale i tak hra rozhodně nenudí a dobře pobaví.

Autorská inscenace Filipa J. Zvolského je pokračováním projektu, díky němuž se diváci prostřednictvím divadla seznamují s prostory Muzea alchymistů. V příběhu muže, který se postavil Bohu, jak zní anotace, tentokrát můžeme prozkoumat tamní sklepení. Inscenace je určená pro omezený počet diváků, poněvadž se odehrává ve čtyřech různých podzemních zákoutích. Působivý site-specific projekt podtrhují přesvědčivé výkony hereckého tria v čele s P. Halíčkem. Milovníci netradičních divadelních zážitků v nedivadelním prostředí, kteří se zároveň nenechají odradit drobným diskomfortem, podle mého názoru neodejdou zklamáni.