Poté co představil na jaře 2023 dvě své režie v Divadle DISK, uvedl v Městských divadlech pražských na podzim téhož roku z mého pohledu jednu z nejgeniálnějších her, a sice Pana Polštáře Martina McDonagha. Optimálně akcentoval temnost celého příběhu a rozhodl o tom, že se pokusím jeho práci sledovat. Jedná se o mladého režiséra Tomáše Ráliše a další hrou, kterou jsem navštívil, je adaptace románu Irvina Welshe Noční můry s čápem marabu. Uvádí jej na své scéně MeetFactory a podobně jako U Pana Polštáře mohu tuto inscenaci jedině doporučit. Možná snad pokud se snažíte vyhýbat jakékoliv formě násilí, jeho zkoumání a nejste schopni v divadle přijímat reálný odraz skutečného světa, pak raději zůstaňte doma.

Přestože romány Irvina Welshe jsou velmi prodávané a zfilmovaná adaptace jeho Trainspottingu se bez pochyb dá označit za kultovní, na českém divadle tento autor příliš rozšířený není. A to i přes obrovský úspěch inscenace Ucpanej systém, která se v podání Dejvického divadla stala rovněž kultovním dílem a při derniéře ji v českých kinech sledovalo živě přes třicet tisíc návštěvníků. Další Welshovou knihou, kterou mohli čeští diváci sledovat na tuzemských jevištích, byla inscenace Pohlavní životy siamských dvojčat. V letech 2017-2020 ji uvádělo již zmíněné MeetFactory. Tím zřejmě výčet divadelních adaptací Welshových děl končí, nicméně Noční můry s čápem marabu věřím budou nějakou dobu vyplňovat český divadelní prostor Welshovým pohledem na svět, který je nekompromisní, surový a plný násilí. Vlastně se jedná o klasického zástupce coolness dramatiky, jež jest trochu na ústupu, nicméně je dle mě potřebná, protože nevybíravost a přímočarost je také důležitá forma sdělení. Ovšem to mluvím o formě, samotný příběh Nočních můr s čápem marabu je velmi vrstevnatý a precizně promyšlený. A režisér Tomáš Ráliš ho dokázal divákům naservírovat v perfektní divadelní formě.

Hlavního hrdinu, byť je tohle oslovení značně nadnesené, Roye hraje Michal Lurie. Tohoto chlapce zastihne divák v nemocnici ležícího v kómatu, jenž ale standardně žije ve své hlavě. Značnou část procházek ve svém podvědomí tráví se svým imaginárním kamarádem Sandym v podání Dana Kranicha. Společně cestují, a to například do Afriky za čápem marabu, anebo do smutné historie Royova života. Celým představením se tak prolíná několik rovin. Především reálný čas u nemocničního lůžka s nehybným Royem, a pak kromě rozhovoru se Sandym scény, v nichž Roy postupně odhaluje své dospívání. Přesvědčivý Lurieho přednes a precizně zahrané veškeré další postavy především pány Kranichem a Hájkem, dělají z inscenace zajímavý sled scén, které postupně nabírají na síle, tempu, a to až do krutého finále.

Rekonstrukce Royova života začíná na edinburském sídlišti. Místo, kde přežije jen člověk s ostrými lokty, Royovi nevylepšuje nikdo. Matka dělá podřadnou práci, přičemž dvě děti si pořídila s náhodným milencem. Hraje ji Dan Kranich, a ačkoliv je tato postava pojata vtipně, nepřesahuje její pojetí do grotesky, která se přirozeně nabízí. Otec v podání Jana Hájka je typický společenský odpadlík. Projde vězením a neúspěch je jeho druhé jméno. Své děti vychovává systémem, že by mu měli sloužit a svoji nespokojenost chce vyřešit odsunem do Jižní Afriky. Představitelé dělnické třídy s absencí hodnot evidentně Royovi rodinné zázemí žádnou měkkou dekou nevystlali.

Jestliže edinburské sídliště působilo jako místo, v němž přežije jen ten krutější, tak v Africe čeká Roye ještě drsnější mise. Jeho strýc Gordon se chová zpočátku sice nesměle, ale scéna, v níž opakovaně znásilňuje Roye na matraci, je opravdu nebývale sugestivní. Jan Hájek v postavě příbuzného připomíná slavného Freddyho Kruegera a noční můra v Royově podvědomí žije surově nezastavitelným životem. Dalo by se říct, že v reálném čase muselo být pro Royě vysvobození, že ani v tomto kraji jeho rodiče neuspěli a rozhodli se pro návrat do vlasti. Jejich idea, že mezi černochy v Africe budou oni ti nadřazení, jen smutně dokumentuje, co jsou zač, byť se to týká primárně otce hlavní postavy. Tady jsem si vzpomněl na jeden polský film, kde si také člověk z okraje společnosti chtěl hrát na krále, ale byl usazen větou: „Pocházíš z paneláku. Ty budeš navždy ten sídlištní.“ Pro Roye ovšem vrácení se do Evropy změnu k lepšímu rozhodně nepřináší. Sídlištní život ve své syrovosti se teprve chystá vtrhnout mezi diváky.

V další výpravě do vlastní historie je totiž Roy představen jako fotbalový chuligán. Snaha zapadnout do nějaké komunity je sice celkem úspěšná, postavení v rámci této subkultury má svoji váhu, ale vše je ztraceno během jedné noci. Scéna skupinového znásilnění slečny Kristy v podání Romany Widenkové je stejně odporná, jako ta se strýcem Gordonem. Není sice pojata dokumentárně a detailně realisticky, ale její atmosféra a délka z ní dělají extrémně bolestný prožitek. Již dlouho jsem v divadle neviděl něco podobně krutého a intenzivního. 

Už jsem toho ve svých řádcích prozradil z děje příliš, tak alespoň samotné finále vynechám, byť by si zasloužilo jej zmínit. Mohu tak alespoň dodat, že autor neponechal nic náhodně a konec je rozhodně podobně silný jako některé scény popsané výše. Z Royova života tak vytvořil kruh, z něhož není úniku. Jestli tedy vůbec měl někdy tu možnost z tohoto nešťastného kolotoče vystoupit. Za krutou groteskou plnou brutality se tak velmi emotivně zatáhne opona plná beznaděje a divák má jen pramalou šanci v této temnotě najít nějaké světlo. Jediné východisko je, zdá se stejně jako u hlavní postavy, se z této noční můry už neprobudit. Ovšem je i tato varianta vítaná? Není nakonec definitivní skon lepší, než žití v poslední odbočce před smrtí? Mimochodem těmi dvěma slovy, a sice „poslední odbočkou“, nenápadně pomrkávám po znalcích podobných děl, jakými jsou Noční můry s čápem marabu.

Tomáš Ráliš se inscenací Noční můry s čápem marabu pustil především do zkoumání násilí. Jelikož nás tato smutná vlastnost jako lidstvo provází neustále a nejinak tomu bude i v budoucnosti, je tento krok nejen pochopitelný, ale i nezbytný. Není žádný důvod, aby se mu vyhýbali tvůrci, a tím pádem i diváci v divadle. V případě tohoto představení navíc Tomáš Ráliš nezvolil formu přímo doslovnou. Pomáhá si divadelními prvky a sází také na suverénní herecké výkony. Na první pohled neprezentuje násilí šokující upřímností, ale zkoumá, jak s ním jednotlivé postavy nakládají. Umí jej popsat nepříjemně detailně, ale bez zbytečného akcentu. Přijde mi, že mu věnuje dostatečnou pozornost především z důvodu, aby nás násilí při setkání s ním nejen tolik nebolelo, ale hlavně neparalyzovalo, a abychom se mu uměli postavit. Žádná útěcha sice z představení nevychází, ale výjimečný divadelní zážitek a velký prostor pro zamyšlení se rozhodně ano.