Redakční hodnocení

Hodnocení jsou řazena v tom pořadí, v jakém byla zadána (od nejaktuálnějších po nejstarší).

Další stránky: << < 1 2 3 4 5 6 7 > >>

(zadáno: 14.6.2020, počet hodnocení: 1565)
Až někdo sepíše deset hříchů divadelního publika, jistě jedním z prvních bude, že divák přichází na představení s určitým očekáváním a pak je nespokojen s tím, že je tvůrci nenaplnili, čímž sám sebe připravuje o možnost získat něco jiného, s čím ani nepočítal. Já se tohoto hříchu v tomto případě vyvaruji závěrečným konstantováním, že jsem sice vyrazil na Raskolnikova se Soňou, ale dostal jsem Marmeladova s Porfirijem Petrovičem. A dva za dva, to je pořád dobrý kšeft. Více viz blog.
(zadáno: 10.6.2020, počet hodnocení: 849)
75%. Povedená záležitost. Tenhle pohádkový muzikál překonává běžnou kvalitu letních produkcí. Dominuje mu podařená hudební složka, jejímž autorem je Petr Ulrych. Příběh kromě nezbytných pohádkových motivů přináší i dost zábavných momentů, nudit se tak nebudou ani dospělí. (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.6.2020, počet hodnocení: 212)
Ale ano. Lehce nadprůměrné představení, v němž výrazně převažuje silná výpověď nad jevištní akcí. Ta zde poněkud dosti pokulhává, je neoriginální a konzervativní. Trochu únavné a nadbytečné jsou vysvětlující faktografické komentáře. Inscenaci zvedá především působivá druhá polovina a její varovný apel s nenucenou aktualizační vsuvkou. Jiří Hána je v titulní roli velmi dobrý a moc mě potěšila skvělá Máša Málková, kterou vídám na divadle tak málo. Její jevištní dikce je naprosto ukázková.
(zadáno: 3.6.2020, počet hodnocení: 1565)
64,99 % Takže jaký je verdikt? Pokud nemáte problém se Srpnem v zemi indiánů, určitě si nenechte Protokol ujít. A pokud jo, i tak to nemusí být ztracený večer, výběrem textu mě sice v Celetné příliš nepotěšili, ale pokud jde o realizaci, tak za mě jednoznačně palec nahoru. Více viz blog.
(zadáno: 2.6.2020, počet hodnocení: 849)
Podařená aktualizace Bradburyho knihy. Svozil s Kosovou poměrně přesně vystihují jak zestručnění komunikace na nezbytné minimum zároveň zjednodušuje myšlení, lidé přestávají podrobovat informace kritice a vše bez přemýšlení přejímají. Je to ad absurdum dohnaná situace dnešního světa, kdy je jednodušší přečíst si status na facebooku než si zasadit věc do kontextu studiem nějaké literatury. Podařilo se vhodně zapojit i prvky live cinema, které bývají kamenem úrazu mnoha současných produkcí. Některé scény (hlavně dějová linka s profesorem Faberem) působily zbytečně uspěchaně, klidně se daly více rozvést.
(zadáno: 28.5.2020, počet hodnocení: 2895)
Gombárův přepis Sofoklovy Antigony do současnosti je smysluplný a snadno obhajitelný i před odpůrci podobných „moderních“ inscenací. D. Gombár se soustředil především na téma sebestřednosti politické moci, která je pod narcistním viděním sebe sama slepá ke všem argumentům, a generačního střetu mezi otcem a synem, jenž vrcholí protestsongem Fuck You, Daddy. Ten zároveň považuji za vrchol inscenace. Má neskutečnou sílu. Herecky víceméně vyrovnané, snad jen A. Berecková v titulní roli působí až příliš nečitelně, nejistě, na jevišti se ztrácí. Závěrem musím ještě ovšem zmínit L. Černocha ve velmi sugestivním výstupu věštce.
(zadáno: 28.5.2020, počet hodnocení: 2895)
45 % Hlavní problém příbramského nastudování spatřuji v pojetí homosexuálního kadeřníka Tondy Řezníčka. M. Dusbaba ho zkarikoval do nejlacinější krajnosti (pokud si představíte nejlevnější karikatury gayů v béčkových filmech, tak to umocněte na druhou). Přitom by inscenace mohla být vkusnou zábavou. Ostatní herci totiž dokázali vytvořit postavy, které působily realisticky, a navíc v sobě nesly vtip. Jako příklad bych jmenoval H. Karochovou. Její ztvárnění paní Schubertové bylo okouzlující. Oceňuji i to, jak si s nelehkou situací v postpandemické době v sále s menším počtem diváků hravě poradil P. Florián coby vyšetřovatel.
(zadáno: 27.5.2020, počet hodnocení: 2895)
75 % Během sledování inscenace jsem si několikrát vzpomněl na Společenstvo vlastníků J. Havelky, které však cílí na lidské charaktery textově úsporněji. Řečeno slovy klasika: Hra Protokol má příliš mnoho slov. Lettsova politická hra sice výstižně zobrazuje politikaření a nejrůznější machinace s fakty, ovšem dramatikova snaha dodat každé postavě aspoň jeden velký výstup, ji rozmělňuje. Naštěstí inscenace F. Nuckollse a jeho vedení herců zachraňuje, co se dá. Výsledku napomohlo, že se tvůrci rozhodli nedělat pauzu a že ji dramaturgicky „očistili“. Herecky nejvíce přesvědčili A. Petráš, M. Ruml, I. Kristeková a M. Prášilová.
(zadáno: 26.5.2020, počet hodnocení: 1431)
75 %. Text obnažující až na dřeň lidské charaktery a nešvar politikaření při prosazování nekorektních a prospěchářských zájmů rezonuje nepříjemně aktuálně a naléhavě. Znepokojivé otázky, které otevírá, je stále důležitější si připomínat. Herecky přesvědčivá a gradačně zdařile vystavěná inscenace nejsilněji působí v momentech, kdy pojmenovává bezskrupulózní manipulaci s fakty a nejmrazivěji při popírání zločinu z minulosti vlastního národa. Doporučuji tuto cestu za nelichotivou podstatou rukou ušpiněných "v zájmu společnosti" neminout.
(zadáno: 18.5.2020, počet hodnocení: 849)
Viděno v TV záznamu
(zadáno: 4.5.2020, počet hodnocení: 2895)
Autentické prostory kulturního domu Vltava, kde se skutečně konají schůze SVJ, mají jistě velký podíl na tom, že vznikla inscenace, která může směle konkurovat své pražské kolegyni. Nejvýraznějším kladem novinky M. Schlegelové je především herecká souhra celého souboru. Vyzdvihl bych pak výkony D. Bambasové a T. Kobra, jejichž slovní přestřelky jsou velice přesně timovány, nebo J. Untermüllera, který v celé své zrůdnosti vykreslil postavu obdivovatele starých estébáckých pořádků, či R. Šmotka. Jeho výstup, v němž postupně přechází z nebetyčné radosti z úmrtí matky k pláči, patří k nejemotivnějším chvílím představení.
(zadáno: 23.4.2020, počet hodnocení: 655)
--- Přitom už to běží --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.4.2020, počet hodnocení: 655)
--- Pokud se nepodřídíte, podřežou vás všechny --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.4.2020, počet hodnocení: 1565)
74,99 % Shrnuto, Šumavské legendy jsou vzpomínkou na dětství, návratem do časů, kdy jsme věřili, že leccos je možné, a též konejšivým pohlazením. Nezbývá mi než poradit, dopřejte si ten luxus a nechte se pohladit. Více viz blog.
(zadáno: 13.4.2020, počet hodnocení: 655)
--- Život v utahující se smyčce --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.4.2020, počet hodnocení: 849)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 10.4.2020, počet hodnocení: 655)
--- Komu schází Stiller? --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.4.2020, počet hodnocení: 655)
--- Cesta do hlubin hercovy duše --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Koncept vemlouvavých slov, vábivých čísel a bleskových proměn můžeme číst jako alegorický výsměch píárku vládnoucího establishmentu. Performer ale především dává prostor k rozpoznávání drobných výchylek mezi iluzorností a skutečností. Ty záhy přerůstají v markantní chyby, ale aplaus trvá... Prodavač iluzí nakonec chápe, že největší obětí iluzivní show je on sám. Švejdův „psychoanalytický“ vzkaz tak míří ke každému jednotlivci. Série miniatur vychází z tradic pouťového divadla: v žánrovém mixu, který rukopis Petra Formana opravdu nezapře, je semleto mnoho… Výtka budiž vyvážena tím, JAK je toto sólo Vojtou Švejdou odehráno!
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
K výzkumu mýtů a rituálů skupina Handa Gote přidává percepci věčného genu, v němž se potkává pravěká zkušenost s technologicky a materiálně vysmátou současností. Nabízí přesně takto rozkročenou a ironizující obrazotvornost, velice zábavnou a očistnou, a nemusíte nutně vše chápat nebo znát inspirační zdroje. Stačí, když budete vidět či rozpoznávat (i drobné) zlo, které konáme, a vydáte se cestou k pochopení (i drobných) rituálů. Jejich podání je bizarně deformované a vršené v bezemočním modusu operandi. Handa Gote setrvává v opakování postupů, ale v tomto případě metoda je tříbena, i co do vstřícnosti směrem k divákovi.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
55 % Spolek JEDL přichází s beckettovskou reminiscencí a mimo jiné na pár prchavých okamžiků zahlédneme postavu Clova z dávné inscenace Konec hry (Divadlo Komedie, 1996). Jinak je to experiment inspirovaný náladou her S. Becketta a imperativy v nich. Ale Beckettova detailnost v tom už není. David Prachař a Lucie Trmíková rozehrávají expresivní miniatury, které mají groteskní podobu nebo dají pocítit jakousi tíhu všech těch konců nebo lidského odcizení. Celá tato variace zůstává pro publikum možná až příliš netečná a zřejmě i nepříliš srozumitelná (není příběh). Diváci se tak baví jednotlivostmi a hereckým provedením.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Mít v souboru Petra Štěpána (Macheath) a Jana Mazáka (Peachum) je polovina úspěchu této inscenace, o tu druhou se zasloužilo dramaturgicko-režijní čtení hry. Divákům je předložena velice živá, rytmizovaná a jemně stylizovaná podívaná, která otevírá prostor divákům k nacházení asociací, jež dílem pulsují. Ani o zábavu není nouze. Ironizující vhled do všech těch absurdit a decentní karikaturní obtahy figur tomu napomáhají. Stejně tak včlenění hry do ještě jednoho rámce… Tady vědí, o čem „Žebráckou“ hrát a jak toto panoptikální zpodobnění mechanismů světa bez zásad prezentovat právě teď. Pragmatismus a cynismus je metoda.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Z dirigentské gestiky jsme velice rychle unášeni někam jinam, do rovin osobních, možná intimních, z nichž se rozbíhá dvojsmyslnost zvoleného tématu. Najednou je blízko k hledání podstaty fungování v systému, k alegorii tlaku na výkon a vytrvalost. Matoucí dramaturgie však tyto vjemy rychle vrátí třeba k sexuálnímu aktu. Akce jde nejen v souladu, ale často i proti logice živého hudebního doprovodu, jako když se odstřihnete od manipulujícího rytmu. Hledá se vnitřní vášeň a snad i rovnováha. Fyzický vklad do představení je značný. I minimalismus je plný tenze, svalových tiků, nechybí ani náročné mechanizující sekvence.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Podle anotace bychom čekali filipiku proti současným vymoženostem. Koncept nahlížitele sebe sama ale míří rovnou k východiskům (prostému odpoutání) a definici toho, co přetrvá jako ta nejlepší technologie. Jsme jí my sami, naše matérie. Dynamický proud tanečních obrazů se samozřejmě zastavuje u roztěkanosti nebo drobných demonstrací zběsilosti doby, ale tím nejpoutavějším je návrat k rituální podstatě. V těchto momentech jsme svědky fascinují taneční meditace. Tělo rozvolněné, přesto stále silné, přesahující vlastní bytí. Místy až magické choreografie souzní s rázně dimenzovanou hudbou i působivým světelným designem.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
65 % Oproti dramaturgii a režii této inscenaci jsem četl jiného Bernharda. Ale dobrá, substituce je metoda současné Činohry ND. To, že hra dostává méně psychologické drobnokresby a více vnějškovosti, je ještě to nejmenší, neboť výsledek se o mnoho neliší a příčiny devastace odprezentuje ve shodě s Bernhardem, tedy poukáže na lenost, žití v nudě a přebytku, bez morálky. Chybí rituálnost „klíčového“ oběda, ostrou bernhardovskou ironii často přebije grotesknost. Cílí se na vnitřní rozklad. Pak tu máme skvělé představitele „strašlivé“ sourozenecké trojice, diváky nejvíce aplaudovaný bude patologický filozof Voss Saši Rašilova.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Poslyšte morytát o strašlivých činech paní kupcové z pražského Újezda. Autorská inscenace, inspirovaná novelou Nikolaje Leskova (podle které vznikla známá Šostakovičova opera) a skutečným kriminálním případem, sleduje více plánů. Tím stěžejním je pohled na úděl ženy své doby a její bizarní přerod vedený emancipační touhou. Druhý je nadčasový a principiálně ukazuje důsledky toho, když člověku vezmete svobodu. Třetím asi má být: zvedněte oči k oknům, za nimiž se žilo i v dobách dávných - to úplně nevyšlo. Vyprávění se děje v psychologicky pomalém módu, v autentizující atmosféře, s důrazem na mysteria okamžiků.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Pro mě je celkový tvar tohoto opusu magnum tak trochu dramaturgickou záhadou. Potenciál silného tématu degraduje naskakování na rozverné fabulační linie. Přizvanému hostu Tomáši Klusovi (Dr. Treves) se dostane poměrně málo zpívaného prostoru a hudbu za muzikálovou (ani za strhující) bych neoznačil. Po tíživé vstupní expozici se vše obrací v mix lehké grotesknosti a okamžiků hlubokých pohnutí. Je to neustálý pohyb nad propastí kýče. Kde hledat skutečné zrůdy a ohavnost, je ale demonstrováno zdatně. Vyzdvihl bych výtvarnou stránku inscenace a přidávám údiv, jak Tomáš Havlinek svůj part zahrál – jistě to není snadná práce.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
Text problematické (jednotvárné) stavby byl výkonem Lucie Roznětínské a díky invenci režiséra povýšen. Fascinovaně hledíme na manipulativní lynč, kterým představitelka high society paní Lemarchandová podmaňuje rodinu údržbáře Franka a přivádí k absolutnímu rozkladu. Stále týž mechanický projev, stejná gesta pro přesvědčování, anebo trochu jiná jako projev dalších mocenských triumfů. Despocie a psychopatické sklony jsou stále skryty v jakési zvláštní eleganci. Paní Lemarchandovou v závěru přece jen něco vychýlí… Namísto revoluce je to spíše Frankova rezignace a volba jednoduché útěkové cesty. To je neméně šílené.
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
65 % Promítnutí situací a nálad, které jen Shakespearovy Sonety mohou asociovat, je v inscenaci přítomno měrou vrchovatou a celkovou kompozici se nezdráhám označit za velice promyšlenou. Je to materiál k objevování. Problém maximálně je, že scénické akce i celá ta poutavá vizualita hovoří až v přílišných zkratkách nebo místy přehluší mluvené slovo. Leckoho mohla zklamat práce s emocionálním základem Sonetů, já se nejvíce ošíval, když Skutři sáhli k obecným klišé. Za velký klad inscenace naopak považuji to, že Skutři vytrhli herce DvD z komfortních zón a „donutili“ je pracovat jiným způsobem…
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)
(zadáno: 6.4.2020, počet hodnocení: 1067)

Další stránky: << < 1 2 3 4 5 6 7 > >>