Redakční hodnocení

S panem Krychličkou přicházejí potíže. Jeho hranatý pohled na svět vzývá plochozemce, obrušuje hrany vtipům a zamořuje prostor frázemi a snadnými hesly (s nimiž tak vynalézavě pracují populisté a dezinfoscénáristi). Autoři podtrhnou jejich bezobsažnost, ne-li totální hloupost. Doba asi nazrála, Šotek-Orozovič-Suchý (bez Kecky, zato s jinými posilami) se pouští do politické satiry - calembourovská poezie a hry s přesmyčkami vstupují do těchto služeb. Je to chytré a obratné, ke škodě věci dost neučesané, v dialozích ne vždy vyzní pointa. To neplatí pro písňové hity, jako jsou stereometrický válečný protestsong či píseň o patronu všech váhavých.

65%. Inscenace Tomáše Ráliše upozorňuje na aktuální problémy radikalizace mladých mužů, dnešní manosféra a virtuální skupiny na sociálních sítích mají leccos společného s nástroji propagandy, jaké používají nedemokratické režimy. Chápu, že Ráliš nechtěl jít psychologizující cestou, ale přišlo mi škoda, že divák vlastně vůbec nevidí postupné charakterové proměny hlavního hrdiny (od běžného školáka k Hitlerjugend, od nenávisti k židům k lásce k Else), tyto zvraty jsou ztvárněny ostrým střihem. Možná i proto mi inscenace přišla emocionálně poněkud chladná. Druhá část si dobře pohrávala s motivy vzájemné závislosti v toxickém vztahu.

První třetina, pojednávající primárně o výchově Hitlerjugend, překvapivě nijak výrazněji nezasáhla a působila spíše odtažitě a trochu sterilně, ač obsahově byla dosti trefná. Naštěstí se následně začne daleko více pracovat s atmosférou strachu a budovat působivá psychologická hra, která nejvíce rezonuje v povedené druhé části. Tam se již moc hezky odráží silné téma ztráty svobody a zvrácená snaha ovládat druhé. Své určitě udělaly povedené projekce, volba zvukového doprovodu či strohá, funkční scéna. Tím hlavním plusem je však výkon M. A. Myšičkové, která nejvíce přináší do hry potřebné emoce. Mimo ní zaujala též velmi dobrá P. Tenorová. 65%

55 % Hurvínek zase trochu zlobil a způsobil časový přesmyk. Vyvolání minulosti způsobí komplikaci taťuldovi a přivádí na scénu tajemného kocoura, hmyzí postavu Švába Smíchovského (nezaměnit s hercem Švábem-Malostranským) a dávný příběh. Nedlouhá inscenace plně neobhájí obsahový příslib názvu i anotace (vzhledem k té scénografii je to skoro škoda), ani propojení se současným světem dětí moc nevyšlo. Užití výrazových specifik sice rozpoznáno, a dál? Ačkoli cílení na odpovědnost nebo sílu odpuštění je zřejmé, scénáři něco ke sdělnější stavbě chybí. Jistoty, jako loutkoherecká kreativita a okouzlující hlasová interpretace, samozřejmě zůstávají.

65%. Sweeney Todd je netuctová hudební podívaná, která kombinuje spektakulárnost se společenskou satirou. V nastudování ND vynikne hlavně hudební složka díky početnému orchestru pod vedením A.Pozidis. Potěší propracované pěvecké výkony, které vesměs zůstávají v muzikálovém žánru. Činoherní scény dopadly trochu hůře, herectví je často spíše nevýrazné, ale může to být i režijní koncepcí M.Čičváka, který potlačil grotesknost, s níž je tento muzikál obvykle inscenován. Scéně dominuje bílá dvojpatrová konstrukce, stejně jako kostýmy příběh nezasazuje do konkrétní doby. Sbor je místy trochu statický, přitom to tanečně umí i rozbalit (By the Sea). (více v reflexi)

Že orloj není druh orla, příběhy staré Prahy mají nezaměnitelnou magii, historické památky neztělesňují nudu k uzoufání, Bábinka píše zajímavé knihy a lidské odpuštění má ohromnou moc, si spolu s Hurvínkem potvrdíte v inscenaci Spejbl a elixír pošetilých myšlenek, která hravým způsobem propojuje legendu z dávných časů s moderním světem. Výpravná, do detailů vymazlená scénografie i zdařilá hudba a texty písní s lehkostí vtahují malé i velké diváky do dobrodružného dění. Kolektivní souhra je obdivuhodná, okouzleně jsem se přistihla, jak zapomínám, že ti naši braši jsou dřevění, natolik přirozeně jim loutkoherci svým umem doslova vdechují život.

75%. Druhý jukebox muzikál s písněmi Hany Zagorové si dokázal udržet vysokou řemeslnou úroveň, kterou disponovala jednička. Inscenace režiséra J.Kříže je svižná a opět plná skvělých pěveckých a hereckých výkonů. Vyzdvihl bych hlavně ústřední mladou dvojici (I.Jati a F.Antonio), Denisu v podání K.Steinerové a nejvtipnější scénu vystřihla K.Tudosa v dětské roli Bětky. Libreto U.Donátové opět přináší celkem jednoduchý a uvěřitelný příběh založený na mezilidských vztazích, přičemž písně v něm jsou zakomponované relativně nenásilně. Oproti prvnímu dílu trochu ubylo humoru, ale ani tentokrát se nijak netlačí na pilu sentimentality. (více v reflexi)

Odmocnina ženy součtem všech do detailu promyšlených inscenačních složek násobí divácký zážitek. Jaké řešení přinese vztahová nerovnice mladé učitelky a přezaměstnané matky, která se přišla informovat na prospěch syna? Energetická znaménka plus a mínus se během turbulentně emotivního dialogu neustále přelévají, stejně tak jako nepříjemné pravdy, pochybnosti, jízlivosti, bolestná prozření, hořký humor, ale i ostrůvky dojetí a nečekané vzájemné empatie. Výsledek příběhu není dělitelný beze zbytku, s razantní ozvěnou závěrečného bouchnutí do stolu zůstává spousta dráždivých otázek. Potlesk oběma herečkám za skutečně mimořádné jevištní souznění.

Dvě ženy, na první pohled každá z jiné kapitoly. Jedna je praktická a věcná, druhá křehčí a trochu naivně ztracená ve svém světě. Jenže čím déle spolu mluví, tím více se jejich rozdíly rozpouštějí. Minimalistická hudba a bílá scéna s projekcemi dávají vyniknout oběma herečkám, stejně jako text, který má cit pro hranici mezi vinou a pochopením. Z jediného setkání vyrůstá bolestná otázka – co když někdy nepotkáme špatného člověka, ale toho správného v nesprávný čas? A co když v někom jiném zahlédneme to, co jsme sami dávno přestali hledat? Právě ve chvíli, kdy ženy odhalí vlastní zranitelnost, se mezi nimi rodí nečekané porozumění. Doporučuji.

Hlavně první část je opravdu velmi příjemně absurdní. Hravá, vtipní, docela jasně smysluplná, správně odlehčená a bez hlušších míst. Daří se dobře načrtnout určitou alegorii na svět bez konvencí, bez norem či tradic s tím, že je hezky nastavená opozice v podobě mladého hrdiny toužícího po změně. Druhá část se tomu snaží tak trochu nastavit zrcadlo, dát tomu větší smysl a hloubku, nějak to celé uzavřít. Ale působí to bohužel již více těžkopádně a trochu ztraceně. Závěr je pak sice dramatický, ale s nízkou energii, bez silnější emoce a spíše do prázdna. Po herecké stránce však pěkný kolektivní výkon, v čele s P. Zachem, který to krásně táhne.

Po všech stránkách výtečně propracovaný imerzivní počin se šmrncem genia loci Winternitzovy vily. Od prvního okamžiku se věrně přenesete v čase do třicátých let minulého století a stáváte se nejen hosty vernisáže, ale vlastně tak trochu voyery a soukromými očky v jednom, lačnícími odhalit, za jakých okolností zmizela vzácná skulptura. Inscenace vás po celou dobu dokáže udržet v patřičném napětí a indicie k poskládání si střípků příběhu do srozumitelné mozaiky nabízí důmyslným stylem. Lahůdkou jsou soustředěné herecké akce, žádný z aktérů ani na okamžik nevypadne z role. Doporučuji důkladně prostudovat novinový výtisk, který mnohé dopoví. 85 %

Muzikál postavený na vděčné zápletce záměn postav a dalších vzorcích pro crazy komedii. Jen co zmizí pěvecká ikona, příběh opanuje bezprostřednost a talent „náhradnice“. Jak se ukáže, není to jediná kamufláž, nepravý je tu ještě někdo… Muzikál svými hudebními čísly staví na výběru písní z diskografie Lucie Bílé, včetně stejnojmenného současného hitu. Některé jsou pro potřeby děje výrazně upravené, včetně převzaté písně Zrcadlo K. Černocha, v inscenaci se objeví i píseň Lorraine z Draculy v hodně přitaženém formátu. On celý koncept je přiznanou recesí, komedie však nabídne i jímavé tóny. Divadlu Lucie Bílé lze gratulovat k diváckému hitu.

Na osud české lékařky Vlasty Kallayové si vztáhněte jakékoli přívlastky, které se jen mohou týkat nesmírné píle, zarputilosti a odhodlanosti. Ženu, kterou z piedestalu heroismu nesundala ani divokost Orientu ani (již doma) krutost nacismu v jeho úplně posledním běsnícím záchvěvu. Skutečný příběh je vyprávěn v přehledné přímce, prostředí jsou vytvářena spíše jen náznaky, drobnými stylizacemi postav, aniž by v tom byla lacinost, či hudebním podkresem. Výkon Beaty Kaňokové si řaďte mezi fenomenální, dá spoluprožít všechny emoce, v nejtěžší chvíli přestává dýchat i divák, aby byl následně doveden ke katarznímu dozvuku. Nechápeme tu sílu.

Tento muzikál patří mezi mé nejoblíbenější, i proto jsem byl dost zvědav jak se podaří zdejší zpracování. A zklamán rozhodně nejsem, spíše naopak. Pravda, chvíli mi trvalo než jsem se naladil na použitý styl, který je z logiky souboru směřován více do opery. Následně jsem si však již většinu pasáží opravdu užíval. Hlavně druhá část je ve vysokém tempu a dosti strhující. Z účinkujících největší potlesk pro vynikající B. Pernou, vedle ní pak neméně skvělý A. Plachetka. Z ostatních zaujali hlavně M. Bragagnolo a M. Skalický. Též výtečný celý početný sbor, který dával hromadným scénám opravdu sílu. Rozhodně tedy počin, jenž stojí za vidění. 85%

65%. Inscenaci M.Amslera se určitě vyplatí navštívit minimálně kvůli velmi sugestivnímu pěveckému výkonu Vojtěcha Franců, člověk jen lituje, že jeho kontratenor nezní během představení častěji. Samotná hra mě až tolik nezaujala, byť má světlé okamžiky, kterými jsou především společné scény ústředního trojlístku, velmi dobře si se svým královským párem poradili V.Dvořák a především K.Knězů. Vedlejší postavy se místy zdají trochu zbytné a jejich dějové linky odvádí pozornost od toho podstatného. Tempo inscenace je občas poněkud rozvláčné.

Od prvních minut je na co se dívat. Opulentní výprava, krásné kostýmy a především promyšlené využití různých opon a hloubky jeviště vytvářejí prostor, který se neustále proměňuje. Její kvality navíc prověřil čas – uvádí se už od roku 2015. Mozartova hudba v podání živého orchestru je samozřejmě její nedílnou součástí. Za dobrý nápad považuji, že O. Mataj v roli Mozarta místy ústně překládá německý text do češtiny, takže se v něm může divák snáze orientovat. Výborný je L. Bařák jako Papageno, stejně jako L. Kaňková coby Královna noci. A pod veškerou tou pohádkovou podívanou se skrývá příběh o lásce, životních zkouškách a hledání smyslu života.

Inscenace pracuje s hutným textem, který otevírá témata moci, manipulace, závislosti i odpovědnosti jednotlivce. Téměř dvě hodiny ale bohužel sledujeme převážně předčítání z papíru bez výraznějšího hereckého jednání, což ubírá na divácké pozornosti, a nepomáhá tomu ani místy přílišná hlasitost a křiklavost projevu. Pokud není možné takto rozsáhlý text vzhledem k jeho tíze hrát zpaměti, Manual_ by podle mě potřeboval zásadní zkrácení a úplně jiný způsob zpracování. Čas při sledování pak ubíhá stále pomaleji a představení ke konci působí téměř nekonečně. Škoda, protože jeho obsah nabízí víc možností, jak ho uchopit.

Oceňovaný skandinávský snímek se zde povedlo velmi dobře převést na divadelní prkna. Stejně jako ve filmu, tak i zde se krásně daří postupně gradovat napětí a prohlubovat pocity bezmoci. Hra moc pěkně vykresluje téma honu na čarodějnice a pomalé stupňování davové psychózy. Bez větších problémů si udrží vaši pozornost a vtáhne do příběhu. Dobře se zde využívá otočná scéna a promítané projekce. Stejně tak zvolená hudba správně umocňuje budovanou atmosféru. Po herecké stránce není výtek, znamenitý kolektivní výkon všech aktérů. Celkově tedy působivý počin co zanechá silný dojem.

65%. Dramatizace režiséra Armina Petrase je silná ve výstavbě jednotlivých scén, méně se jí už ovšem daří přinést nějakou celistvou výpověď. Groteskně stylizovaná inscenace má spoustu zábavných i mrazivých momentů, ale najdou se tu i části, kdy se představení trochu táhne a bez některých epizod z Oskarova života by se divák obešel. Povedlo se vtipně zakomponovat live cinema části a herecký soubor v čele s A.Kameníkovou opět prokazuje svou skvělou formu, když s přehledem zvládá i vypjatě expresivní scény. Osobně mi příliš neseděly deklamativní sborové části.

75% - Princ se nechce ženit a plán jeho sestry princezny, jak ho k tomu přeci jen přimět, se navzdory tomu, že má její komplic kůň větší hlavu, zvrtne hned na začátku. A tak společně princezna a kůň cestují od dobrodružství k dobrodružství. Hlavní roli v tomto příběhu hrají dívky a dámy všech "druhů" a trochu klackovitý, svérázný přítel, kůň. Svérázné putování je plné dobrodružství i překvapení pro děti i humoru, který zaujme jak je - zjevně, tak jejich dospělé - prokazatelně. Trojice herců nadto vedle příjemných hereckých výkonů zaujme právě i komunikací se svými dětskými diváky.

G.Gabašová ke své inscenaci uvedla, že největší výzvou pro ni bylo neinscenovat Mrożka jen po smyslu, ale hlavně po textu. Z mého pohledu se právě to ukázalo největším problémem inscenace: postup krok po kroku po textu, jednotlivých bizarních situacích, přičemž výstřednost je dotvářena i kostýmní výpravou, na niž inscenace klade až přílišný, a zbytečný, důraz. Téma cyklení dějin v rámci boje proti stávajícímu systému se v tom všem bizáru, zejména druhé části, poněkud ztrácí. Působivost absurdity, která obecně lépe vyniká v jednoduchosti a prosté všednosti, se v této podivnosti topí. Nejlépe si s inscenací herecky poradili J.Hájek a V.Zavadil.

M.Hába ve své inscenaci využívá, co je pro něj typické, původní text kombinuje s řadou zcizovacích vstupů, komentářů, vtipných momentů, nadsázkou i varováním - v promyšlené výpravě s výraznou hudbou (působivě využívá i dětský pěvecký sbor), a s herci, kteří podávají zcela přesné a soustředěné herecké výkony. Jenže pro mě je jeho přímočará a urputná agitace, ač se snaží upozorňovat na řadu významných problémů, od environmentální krize, přes AI, fašismus, kapitalismus i další, pomalu až únavná a děsivá podobně jako vše, před čím se snaží vehementně varovat. Stále příměji a hlasitěji, divadelní imaginace se stává jen "vedlejším produktem".

Zdařilá dramatizace jedné z nejzajímavějších českých knih posledního desetiletí, kterou tvůrci převedli literární předlohu na jeviště opravdu v divadelní formě a navíc v ní zachovali i autorův specifický milý humor. Výjimkou je pouze "likvidace" mladého notáře, jejíž odlišné vyznění proměňuje morální optiku postav a ubírá jim na sympatičnosti, což je samozřejmě legitimní přístup inscenačního týmu. Režie místy až příliš podléhá popisnému realismu, který je chvílemi úsměvný. Využití symboliky, náznaku a light designu by celku prospělo. Přesto však jde o působivou inscenaci, v níž herecky vyniknou zejména I. Ondříček, M. Krajčová a M. Mihál.

Nasazení Tartuffa je dnes dramaturgicky logickou volbou. Režisér M.Tyc jde v Šumperku cestou drobné aktualizace, která se ovšem projevuje spíše ve výpravě L.Holubové, která děj umístila do plechové garáže s lednicemi plnými alkoholu a zahradním grilem. I v pojetí některých postav se inscenace přibližuje současnosti, škoda jen, že se tvůrci nedokázali zbavit některých scén, které hru ukotvují v Moliérově době. Ve střední části, než Orgon (A.Stankuš) konečně odhalí Tartuffovu (K.Zajíček Grygar) povahu, inscenace trochu ztrácí tempo, závěr ale nabízí příjemně ironickou tečku. Herecky nejvíce zaujme L.Jančíková v roli služebné Doriny.

Pomezí pokračuje v objevování dalších architektonických skvostů. V Laichterově domě se odehrává detektivní příběh s lehce mysteriózním nádechem, který pracuje s historií budovy, kde sídlilo nakladatelství. Jako vždy není možné stihnout zdaleka vše a poskládat si kompletní příběhovou mozaiku. Je potřeba se na něco zaměřit, osobně jsem se asi nejvíce věnoval postavě Berty (M.Vyhnálková) a jejímu pátrání po otci, který před lety beze stopy zmizel. Interakce se tentokrát od diváků neočekává, novým principem jsou komentáře, v nichž herci hovoří o své postavě ve třetí osobě a zprostředkují tak divákům její vnitřní život. Opět mohu vřele doporučit!

Povedená reflexe našeho protektorátního prezidenta. Velmi dobrý nápad se stylizací vyprávění do určité V+W revue. Moc pěkně to celou hru oživuje, přináší i určité odlehčení, humor a satiru. Též hezká hudební složka v podobě doprovodného klavíru a využití několika známých písní s trefně provedenou úpravou textu. Po herecké stránce není výtek, pochvala především pro H. Mathauserovou. Celkově inscenace přináší funkční, ucelený pohled na postavu Emila Háchy, jehož historická role nebyla do dnešní doby plně doceněna a dost možná nikdy nebude. Tím spíše doporučuji zajít si ji sem oživit a připomenout. 75%

"Čím je pro tělo voda, tím je pro mysl cíl." Ale co když je mysl skutečně zvrácená? Nenápadný, osamělý, zakřiknutý entomolog, jenž náhle nečekaně zbohatne, si rozhodne právo na trochu toho štěstí vymoci po svém. Ale láska a city nejsou exponát, nedají se chytit, natož vynutit. Psychothriller ze sklepení emocí podivnějších než podivných, až pro ně v jistém okamžiku už ani nedokážeme nalézt adekvátní pojmenování, nabízí dvě barevné herecké příležitosti. Ty se Ondřeji Novákovi i Tereze Engelové daří obsáhnout mimořádně empaticky. Jejich soustředěný, autentický projev umožňuje publiku opravdu intenzivní ponor do temných zákoutí lidské duše. 75 %.

Současná variace na Ibsenovu klasiku začíná velmi zábavně, postupně ale atmosféra houstne. Nina Segal umně propojila prostředí filmového natáčení s motivy původního dramatu. Hraje se v dnešních kulisách, ale stále jde o manipulaci ve vztazích a vytváření toxického prostředí za pomoci mechanismů moci. Postavy sice nejsou tak vrstevnaté jako u Ibsena, ale herci je dokáží podat uvěřitelně, vyzdvihl bych hlavně M.Dancingerovou jako Hedu zneužívanou i zneužívající. Režisér J.Havelka vedl herce spíše k realistickému vyobrazení postav. Určité napětí v některých scénách způsobuje nejistota, zda zrovna sledujeme realitu nebo filmové natáčení.

Proč to z dnešního pohledu nečíst třeba jako grotesku… Pro jedno z nejranějších děl s prvky ženské emancipace je zvolena zdánlivě odtažitá expozice vykreslení prekérní situace, kterou toto kánonické vesnické drama nabízí. Svobodomyslnost (a vyřídilka) Evy hýbe vším, …než se osudově potká s hrubostí, falší a celospolečenskými předsudky. Ani pak nedojde na otřepané inscenační rovnice, Evina tragédie a její stigmatizování zapůsobí rovnou jako facka. Ta bezvýchodnost je zdrcující. Sázka na nezvykle mladou představitelku Evy vychází (vynikající Klára Ondrůšková), ale nejen proto má inscenace režiséra Zetela velký potenciál oslovit mladého diváka.

Nadčasové průniky s dneškem nachází dramaturgie DD ve staré francouzské hře. Hlava rodiny, továrník a spekulant odejde náhle na věčnost a vdova s dcerami je konfrontována s faktem pouze domnělého blahobytu. Moderní adaptace začíná vtipně-únavnou poťouchlostí (večírek a dabing slovenské televizní inscenace z roku 1983). Až po střihu přichází, v lehce stylizované divadelní perspektivě a v jakési smuteční síni, „slet krakavců“. Jejich taktiky a triky využívající neznalost jsou samozřejmě téma pro dnešek. Vyhodnocování situace, ztráta jistot i defilé věřitelů je provedeno v poutavé souhře a s důrazem na práci s hlasem (opodstatněné užití portů).

Zvláštní bytosti loutkové a zkoumavé substance ohledávají své teritorium a tak si v něm spolužijí, možná si trochu prosazují svá ega. Nemluví, zvuky (hekavé a jinak nonverbální) však vydávají. Hrací prostor je místem gejzíru loutkářské i scénografické fantazie s rukopisem kolektivu TMEL. Mnohé gagy určují rysy těch tvorů a dojde i na jednu velkou záchranu. Inscenace spíše jen načrtává stěžejní téma, tedy touhu každé bytosti po přijetí, navzdory jinakostem. Především je to vynalézavé objektové divadlo, jež rozehrává různé poletuchové, ale i ryze pozemní mikrosituace. Loutkoherci je předkládají v neúnavném tempu.

(Ne)výklad Ibsenovy hry souzní s pohledem těch, kteří ji shledávají za motivicky podivnou, a to i přes jasnou metaforu z chaluh zachraňované zraněné kachny. Radikální transkripce odhazuje realismus i zbytečné postavy. Fošnami v hracím prostoru je komplikován pohyb a do popředí jsou vytaženi horovatel za žití v pravdě a jeho terč. Užití mikroportů podtrhne osamělosti, live cinema zas detaily. Viktor Kuzník je sugestivním a pýchou opájeným Gregersem, Hjalmar Ivana Dejmala se div nevyznačuje histrionskou poruchou. Role Hedviky byla svěřena - v pozorovacích reakcích i replikách přesné - Haně Bartoňové z Divadla Aldente (neslyšících).

Nerozklíčoval jsem, čím nás mají drapnout ty lidové vyprávěnky z oblasti středofrancouzské Auvergne, některé jsou i docela drsné, ale jejich poetické uchopení spisovatelem Henri Pourratem, i díky českým překladatelům jeho díla, k divadelnímu zpracování může lákat. „Jedlovská“ poetika se na to naladila snadno, klíčem je sousedská pospolitost a vyprávění kolem jednoho stolu. Čtveřice herců žongluje s rozepsanými party a za doprovodu běžných domácích úkonů vytvářejí onu magii vyprávění. Právě z toho si vjem z inscenace odnášíte. V pozadí odtažitě probíhá malířská akce, je tu i blízká hudební ilustrace; byly okamžiky, kdy působily skoro rušivě.