Redakční hodnocení

Svým způsobem zajímavá inscenace, které ale postrádá nějaké jasnější ukotvení. Není úplně zřejmé co je jejím smyslem a co by si z ní měl divák vlastně odnést. Podařilo se myslím docela dobře navodit atmosféru natáčení filmu. Imerzivní složka sice není velká, ale dokáže ve vás vyvolat pocit, že jste součástí komparzu. Následně v rámci onoho natáčení proběhne několikero působivých scén u nichž běhá mráz po zádech. Nicméně se však vytrácí smysl toho všeho. Chybí výraznější, jasnější vazba na současné dění. Jako určité přiblížení života J. Kefera to sice obstojí, ale myslím, že bylo cílem přeci jen něco více. 55%

V literární předloze se I. Welsh zabývá násilím, jeho původem i následky. Přímá prezentace násilí na jevišti naráží na mantinely a nese mnoho úskalí vč. hrozby nevěrohodnosti nebo nechtěné komičnosti. Autorka dramatizace L. Veverková, režisér T. Ráliš a dramaturg M. Samec tyto scény neeliminovali, ale vyhnuli se explicitnímu a přímému zobrazení; našli klíč, jak docílit odpudivosti a vyjádření smyslu skrze náznaky, stvořili de facto původní rukopis. Royův kómatický tok myšlenek je pečlivě stupňován až k mrazivému finále, které z paměti jen tak nezmizí. Herci jsou vedeni v souladu s koncepcí, v níž je též odpovídajícím způsobem dávkován humor.

Na základě autentických rozhovorů s řidiči kamiónů a odpozorovaných specifik tohoto prostředí vytvořil tvůrčí tým v čele s režisérem M. Krupou inscenaci, která sice nese prvky dokumentárního divadla, ale v jednotlivých scénách se dere do popředí větší či menší komediální nadsázka. Povedená výprava, maximální využití malého sklepního prostoru. Tři herci vystřídají více postav a odehraje se několik epizod, jejichž důležitý přínos spočívá v množnosti nahlédnutí do zvláštního světa z různých perspektiv. Některé obrazy vycházejí lépe a posouvají tvar k ucelenosti, v jiných se však hledá obtížněji výpovědní hodnota i jejich místo v konceptu.

Jihočeské divadlo přizvalo ke spolupráci choreografku J. Burkiewiczovou, jež skvěle pracovala s potenciálem a individualitou členů souboru a výtečně je zkoordinovala. Někteří z nich se navíc neomezili jen na pohyb, došlo např. i na zpěv. Inscenace se odehrává v prostředí talentové soutěže, kde jsou účastníci nemilosrdně vystavováni rozhodování druhých, odhalují se jejich charaktery i slabosti a více než o úspěch nakonec bojují o zachování vlastní důstojnosti. V koncepci má důležité místo výtečný voiceover J. Matouškové. Jeden z dobrých příkladů, kdy je taneční inscenace precizně vystavěná a její téma má navíc společenský přesah.

Převedení děje rumunského filmu do českých reálií vyšlo uvěřitelně, adaptace O. Šubrtové a inscenace J. Čermáka bohužel trpí poměrně zásadní nevyvážeností. Hyperbolizování a parodování by nevadilo, mnohdy však zůstává u bezúčelného „šaškování“ (např. scény s číšníkem nebo lékárnicí), spousta motivů postrádá žádoucí rozvinutí (výstupy v nemocnici, scény s babičkou), z postav se často stávají karikatury s jednostrunností nedostatečně opodstatněnou. Úlohy D. Verzichové, V. Hlaváčkové a T. Kupcové jsou čestnými výjimkami. Otázky týkající se konvencí, předsudků nebo práva na soukromí se sice vynořují, podání tématu touto formou ovšem není šťastné.

Ve svém raném dramatu V. Havel teprve tříbil svůj styl. Zápletka kolem umělého jazyka ptydepe je z autorského hlediska volba smysluplná, ale její fiktivnost zároveň staví jakousi „hradbu“; v pozdějších Havlových hrách řešily postavy záležitosti dobře známé, což absurdní vyznění činilo trefnějším. V době rozmachu AI se text může přesto jevit výmluvně. Režisér J. Kačmarčík dobře vystihl Havlem skvěle napsané (ne)fungování jedné firmy, které má společenský přesah; hercům pod jeho vedením neunikla žádná z podstatných rovin. Efektní scénografie připomíná dobu socialismu a zároveň odkazuje k roku 2025, tato kombinace podněcuje k dalšímu přemýšlení.

Dramatizace dvou románů É. Zoly, které spojuje postava malé a posléze dospělé Nany, není pouhým převyprávěním děje. Ve spolupráci autorky I. Klestilové, režiséra M. Dočekala a dramaturgyně S. Petrů bylo dosaženo vzácné kombinace, kdy je v inscenaci stále přítomno téma (v obou částech jiné) a zároveň se odehrává působivý a místy i dojemný příběh. Dobře slouží scénografie pracující se znaky, povedené kostýmy, hudba. Herečky I. Uhlířová a K. Knězů jsou samy o sobě netuctové, zde se snoubí jejich osobitost s přesným ztvárněním charakterů i jejich smyslu v inscenaci. O něco lépe vyšla první část, přívlastek pozoruhodný si však zaslouží celý počin.

Děj komedie B. Steelové se odehraje během jednoho svatebního dne, kdy se převrátí naruby rodinné vztahy. Poměrně nevynalézavou zápletku britská autorka zdařile obohatila vystižením rodinných vztahů ovlivněných zažitými předsudky vůči imigrantům i frustrací mužů nucených měnit profesi kvůli zavírání dolů. Vulgární jazyk v citlivém překladu E. Žantovské má svůj smysl, v dramaturgicky i režijně solidní inscenaci je s ním vhodně nakládáno. Zatímco ženské postavy poskytují herečkám barvité příležitosti, v nichž svedou zaujmout, mužské role jsou napsány poněkud ploše; jen hostující L. Béli ve vděčné úloze cizince mohl vnést osvěžující temperament.

Dva muži se setkají v baru a postupně se odhalují okolnosti ze života obou z nich. Hra o tom, že skutečnost je mnohdy jiná, než se zdá, o lhaní, klamání okolí, ale také o právu na soukromí, o respektu k němu a především o hranicích svobody a morálky. Jak zde již zaznělo, úvod je poměrně zdlouhavý. Přestože inscenace M. Dočekala nakonec nabere obrátky a dospěje k pointě, není po režijní i dramaturgické stránce správně vyvážená. Partneření M. Donutila a M. Hanuše funguje, ale hlavně Hanuš se svým projevem občas odchýlí od nastaveného směru a položí důraz na situační komiku nevhodným způsobem vedoucímu k zastínění podstatných myšlenek.

65%. Komedie T. Vůjtka z prostředí pornoprůmyslu není pouhým nahlédnutím do zákulisí tohoto byznysu, nese obecnější přesah. Postavy řeší ambice či tvůrčí svobodu a narážejí na direktivní rozhodování, intrikování a nahraditelnost. Prostředí je spojeno s posunutou hranicí otevřenosti, resp. vulgaritou, přítomnou i v jazyku hry. Herci byli režisérem J. Doležalem vedeni k nadsázce, odpozorované vlastnosti lidí v tomto oboru vtipně a dobře zvýrazňují. Lacinost humoru je jen zdánlivá, myšlenky v druhém plánu neuvízly; správné směřování k prolnutí formy s obsahem však vyšlo jen částečně. Nezvyklý nápad i snaha tvůrců si každopádně zaslouží uznání.

Monodrama „Po Fredrikovi“ o smutném osudu jednoho gaye se na českých jevištích zabydlelo. Procítěné podání K. Venhody občas naráží na nejistotu v herecké technice, která by snad mohla při častějším reprízování odeznít. Po přestávce se dostává ke slovu druhé monodrama, v němž německá autorka zpracovává osud boxera J. Trollmana pomocí kombinace skutečnosti a fikce, aby zdůraznila zápas člověka se zrůdnou ideologií a potažmo i sebou samotným. Sugestivnost umocňuje obdivuhodné fyzické i emoční nasazení D. Roneše. Oba herci pod vedením režisérky A. Víchové obstáli a nezklamali, ani jedné z částí by však neškodilo malé dramaturgické usměrnění.

Na české jeviště se po letech vrátila hra G. Hauptmanna o tragických následcích způsobených nejen nešťastnou shodou okolností, ale i několika lidskými chybami více či méně pochopitelnými. Režisér L. Jeníček a dramaturg T. Skopal kladli důraz na místo, které postavy zastávají; tímto směrem byli vedeni i herci v souladu s výpravou pracující se znaky. Studenti se solidně utkali s nesnadným úkolem ztvárnit role vesměs neodpovídajícího věku i s požadavky komplikované stylizace. Vztahy mezi postavami ustoupily do pozadí až příliš, místy se též nedaří zdolat dominanci vnější formy, ale otázky bez jednoznačných odpovědí inscenace pokládá zřetelně.

Zápletka z prostředí supermarketu ohrožovaného zombie působí vykonstruovaně, na řadu dějových zvratů je těžké přistoupit. Herci se občas úspěšně, jindy méně zdárně snaží o věrohodnost. Z hlediska volby tématu fungování demokratické společnosti se však jedná o počin záslužný a potřebný! Modelový příklad mezní situace ze supermarketu jako názorná ukázka slouží dobře, přímá komunikace s publikem sedícím v blízkosti herců vybízí k intenzivnějšímu přemýšlení. Projekt je primárně určený pro školy, ale může být přínosem i pro dospělé. Uvědomujeme si vůbec principy a podstatu demokracie? A jak často se zamýšlíme nad tím, zda u nás opravdu funguje?

Ve své novele W. Saroyan pracuje s fantazií, s nejednoznačnými a neuchopitelnými motivy. Dramatizace J. Rotha se u takových motivů úspěšně vyhýbá přímému zobrazení a ponechává je na fantazii diváka. Kdo se zatím s novelou nebo jejím zpracováním v nějaké podobě nesetkal, může mít problém poskládat si některé souvislosti jen z vyřčených slov. Režisér P. Chmela s pomocí výtvarnice a herců rozvíjí specifický humor, přítomný ve spojení s vážnějšími momenty už u Saroyana. Je věcí názoru, zda komediální prvky v inscenaci příliš nezastiňují ty neméně důležité. Záměr tvůrců vydat se touto cestou je však obhajitelný a zpracování si své diváky našlo.

Děj opomíjenější komedie V. Havla se točí kolem vědeckého pracovníka, jehož usilovný boj se stereotypy života se sám o sobě stal stereotypem, což je skvěle zdůrazněno promyšlenou stavbou, kdy se děj odvíjí napřeskáčku. Režisér Š. Dominik se v koncepci vydal správným směrem, pod jeho vedením se hercům daří dát situacím absurdní humor. Chvílemi a hlavně v závěru se však v rozehrávání soustřeďují na situační komiku, čímž odvádí pozornost od podstatnějšího (např. od spojitosti opakujících se replik s postavami), natahováním stopáže též kolísá temporytmus. Přesto jde o povedené nastudování. Za zmínku stojí i scénografie K. Čapka a řešení Puzuka,

75%. Live cinema není v divadle novinkou a zážitek chtě nechtě obvykle ovlivňuje technicky těžce řešitelný problém posunu zvuku oproti obrazu. Tvůrčí tým v čele s režisérem J. Lesákem a dramaturgyní N. Preslovou se vydal cestou anglického „originálu“ dabovaného do češtiny, čímž komplikaci elegantně vyřešil; nápadem vskutku geniálním se též vypořádali s potenciální hrozbou kostrbatého vyznění při přímém ztvárnění vyhrocenějších výjevů. Mimořádně dobré technické zajištění a koordinaci musí ocenit i divák, jemuž je žánr braku na hony vzdálený. A kromě sledování filmu se může skvěle bavit a nechávat fascinovat vším kolem. Počin vskutku nevšední!

75%. Známá aktovka Václava Havla „Audience“ se stala východiskem pro (převážně) pohybovou variaci. Ze zvukového záznamu zní úryvky z porevolučního nastudování v Činoherním klubu, hlas samotného autora a také písně Karla Gotta. Dvě performerky větší část představení vystupují v gigantických maskách, ale občas je odloží. Prohazují si role Sládka a Vaňka a zdařile rozehrávají vtipné situace. I alternativa může být velká legrace! Téma, resp. jeho variace a nadstavby, jsou sice zřetelnější pro ty, kteří se s původní aktovkou setkali, ale představení jistě pobaví i „nepolíbené“. (Viděno v lednu 2026 v obsazení s M. Hradeckou a E. Starou.)

65%. Kniha M. Čechové odhalila mnohým neznámou odvrácenou stranu baletního umění, vyvolala velký ohlas a otevřela diskuzi. Podnětné téma s přesahem se povedlo nedidakticky přenést i do stejnojmenné inscenace. Ta je víceméně sólem M. Čechové, kterou hudebně doprovází a trochu jí asistuje M. Čtveráčková. Performerka autenticky mluví o vlastních zkušenostech, trochu komunikuje s publikem, předvádí velké fyzické nasazení, nebojí se odvážně obnažit. Přestože u vzniku počinu stály přizvané spolupracovnice přinášející pohled zvenčí, intenzivnější režijní vedení by pozitivně ovlivnit uspořádanost pozoruhodného tvaru.

65%. Komorní muzikál s krásnou hudbou a neobvyklým nápadem, kdy jedna postava vypráví děj kontinuálně a druhá pozpátku. V libretu, postaveném převážně na sólových písních, je však potenciál nápadu z hlediska asociací a kontrastů vytěžen nedostatečně. Dílo, vhodnější pro komorní scénu, se v Divadle Hybernia dočkalo kvalitní a velkému prostoru odpovídající realizace. Režisér P. Hašek a dramaturg D. Košťák se ve výkladu nespokojili s prvním plánem, výprava J. Nejedlé a nápaditá choreografie K. Mottlové zaplnily velké jeviště a zároveň pomohly koncepci. Poctivé hudební nastudování s živou hudbou se promítlo i do výkonů A. Fialové a O. Rychlého.

Autor M. Františák shromáždil fakta týkající se legendární skupiny Nirvana a jejích členů, ale i hnutí grunge a dobových souvislostí; vše propojil do fiktivního příběhu, který na skutečnost jen odkazuje. Dramatický text slouží především jako spojnice pro původní, mimořádně povedené a výtečně zazpívané písně I. Achera, které dostávají stěžejní prostor. Vzhledem k opoře v odkazech a také výstižné charakteristice postav (mj. dobře zahraných) je však text něčím více než prázdnou výplní mezi songy. Beze smyslu není ani rovina s buddhistickým mnichem, avšak v této podobě se jeho výstupy s koncepcí inscenace T. Zielinského úplně nesnoubí.

Autorka A. Saavedra odpozorovala reálné charakteristiky a problémy proměňující se společnosti. Ve své přínosné úvaze domyslela, jak by se vše mohlo v budoucnu vystupňovat a kam by mohlo lidstvo jednou dospět. Žánr sci-fi komedie se zpívanými pasážemi má též co nabídnout. Zvlášť s hudbou V. La Chii a v podání herců, jimž nechybí komediální talent. Narážky a asociace, resp. jejich kombinace, nesou mnoho významů, ale ve spojení se zamotaným dějem je jejich příval ve výsledku redundantní a při přepálené stopáži pro mnohé těžko vstřebatelný. Setkání s inscenací M. Amslera však není promarněným časem, po představení je o čem přemýšlet.

Tři střídající se herci odvypráví román M. Shelleyové, který je sám o sobě stylově poněkud „roztříštěný“ do různorodých kapitol. Za pomoci náročné scénografie využívající live cinema a projekce, hudby a dalších prostředků. Herci jsou pečlivě vedeni k soustředění se na obsah, všichni dokážou vtisknout vyřčeným slovům hlubší významy. Výborné je i úvodní zasazení do kontextu vzniku, méně fungují odbočky a aktualizace. Naslouchat bezmála dvě hodiny vyžaduje značnou vytrvalost. Menší prostor by znamenal úspornější scénografii, ale mohl by být přívětivější k soustředění. A je otázkou, zda by při redukci textu nebyl záměr tvůrců zřetelnější.

Autor S. Massini zpracoval složitou problematiku s maximální snahou o komplexnost, resp. neopomenutí nespočtu příčin a důsledků. Je nesmírně těžké uspořádat tolik myšlenek a souvislostí, zvlášť do divadelní hry pro jeden večer. Složitá koncepce textu má svůj smysl, ale od potenciálních inscenátorů vyžaduje značné úsilí, aby jej převedli ve srozumitelný a navíc jevištně poutavý tvar. Režisér M. Lang se souborem DpP neselhali. Zaujme propracovaná vizuální stránka, řada nápadů i ucházející herecké výkony. Pokud je divák ochoten utkat se s náročnou látkou, ambiciózní počin mu poskytuje dobrou příležitost a možnost přijít mu na chuť.

Skvělé představení pro batolata, kladoucí důraz na působivou audiovizuální složku a práci s klíčovými slovy. Všichni čtyři herci empaticky interagují s dětmi a nechávají je plně se zapojovat do dění. Pobaví se i rodiče, zejména v pasáži boje proti "budovatelské obludě". Po představení následuje krátká hernička. Více takových představení pro nejmenší, prosím.

"Štěstí je přeceňované, obvykle je to buď opiát nebo klam."

J. Murray-Smithová vzdává Švýcarskem hold P. Highsmithové, jejímu specifickému stylu psaní i autorčině kultovní postavě, v jistém smyslu lze hru vnímat jako pomyslné završení tzv. ripliády. I. Chýlková a P. Uhlík jsou nadmíru přesvědčiví, každým slovem i gestem se trefují do aktuálního rozpoložení postav a udržují patřičnou atmosféru napětí, odlehčenou svérázným humorem. Ponor do temných zákoutí lidské duše je v jejich podání diváckou lahůdkou, s grácií chameleona obměňují tvář drsnou, nebezpečnou a manipulativní se zranitelnou a nejistou. Zážitek jdoucí na dřeň a pod kůži. 85 %

Velmi dobře vystavěná psychologická hra, která je zároveň moc hezkou poctou slavné spisovatelce a její nejznámější postavě. Je zde určitá zvláštní paralela obou těchto osob, se kterou tato hra výtečně pracuje. Od začátku se krásně buduje napětí, a byť je často odlehčeno trefnými replikami, tak v průběhu hry správně graduje. Hodně se povedlo obsazení obou rolí. I. Chýlková výtečně zvládá změny nálad a poloh, obsáhne jak vnější nadřazenost a dominanci, tak vnitřní křehkost a nejistotu. P. Uhlík pak předvádí nádherné balancování mezi nejistou nezkušeností a sebevědomou genialitou. Společně tvoří výborný tandem, jenž zanechá nemalý dojem. 85%

65% - Silný text a působivá inscenace, kterou zdobí soutředěné herecké výkony trojice herců v rolích postav, které o titulní hrdince jen vyprávějí, ze svého úhlu pohledu, aby tím působivěji vyjádřili útlak, násilí či očekávání okolí, s nimiž se potýkala. Jako manželka-služka, jako můza-objekt, jako sestra vzdalující se ideálům, představám, porozumění. Jakkoli však živé dotáčky vytvářejí za herci efektní, vlastně poetické obrazy, způsob jejich vzniku: live cinema, jehož základ si na jevišti konstruuje kameraman sám, mě, podobně jako čtvrtý herec, dlouho skrytý kdesi v šeru, neustále vytrhovaly ze soustředění a neumožnily mi nechat se pohltit.

Milá komedie, nejpůsobivější v momentech setkávání pedantsky pořádného, čísel milujícího otce se synem, který se náhle střetává s otcovým ještě podivnějším chováním než obvykle a dospívá k závěru, že by jej nebylo od věci řešit. Tehdy inscenace nabízí komiku i dojetí a vážnější momenty, když dva již značně odcizení muži zvolna a v podstatě mimoděk znovu budují svůj vztah i vztahy k sobě samým a obecně ke zbytku světa, a to i za působení dvou ženských postav, které po setká(vá)ní s hlavním hrdinou rovněž nacházejí další směr svých životů. Je to milé, dojemné, veselé a inscenačně prostě klasické: nepřekvapivé, ale kvalitní.

85% - Kreativně zpracovaný příběh výjimečné ženy nabízí B.Kaňokové výraznou hereckou příležitost, a ona ji plně využívá. Ať jde o úvodní entuziasmus, s nímž se její Vlasta jako superhrdinka vrhá do vysněného Bagdádu, postupné budování vztahu s budoucím manželem i následný návrat domů a setrvání v sužované vlasti, které jí přináší drtivou ztrátu, ve všech polohách je suverénní. Zaujme vedle ní i T.Weisser. M.Dočekalovi se s využitím hravé výpravy Z.Bambušek Krejzkové, jež sází na nejjednodušší rekvizity, stínohru, či písek a prach, podařilo vytvořit obdobně hravou inscenaci, v níž vyniká silný životní příběh i řada jevištně působivých scén.

"Kým se stáváme, když zmizí světlo?" Hra E.Gaydečky sleduje několik postav v různých - rodinných i společenských - rolích, kterak se popasovávají s náhlým, nekončícím blackoutem. Od běžné rodiny, přes sousedy a strážníky, až po populistické, moci chtivé politiky, v nichž se efektně a zdařile točí pětice obsazených. Žel příběhy nepropojuje, ani nepřichází s jasnou a údernou pointou, jak se to podařilo v Praporčíkovi. Úvodní úzkost a napětí, snad až příliš okatě odkazující k dnešní realitě, se rozplývá v řadě humorných, absurdních i zoufalých situací, k proklamovanému zkoumání, kým se stáváme a jak křehká je naše civilizace, však nedochází.

Disneyovské animáky v divadelní podobě bývají velké, bohaté, výpravné show. Pochopitelně, krom blýskavého pozlátka a známého příběhu zpravidla nemají divadelně co víc nabídnout. V HDK to s Ledovým královstvím bohužel nefunguje. Po Beetlejuicovi až zaráží chudá výprava či efekty i nezvládnuté tempo, s nímž Ledové království marně zápolí. Z původního filmu opsané scény fungují nejlépe, zbytek vázne. Nadto orchestr opět často přeřvává účinkující. Mezi nimi nejvýrazněji zaujmou J.Fečo a R.Tomeš, herecky velmi příjemně překvapila I.B.Ahmed, zde mnohem suverénnější než v roli Lydie.

65%. Velkým kladem nového dobrodružného muzikálu je hudba R.Schenka, která je příjemně různorodá, pro interprety docela náročná, s čímž se ale vesměs dokáží vypořádat slušně. Potěší rovněž krásná výprava s fantasy motivy, která kombinuje velkolepé kulisy s loutkou i projekcemi. Problémem je, že se úplně nepodařilo ohlídat délku - více než tři hodiny jsou na rodinný muzikál příliš, hlavně první část je dějově celkem chudá. Proškrtání dialogů a zhuštění děje by inscenaci výrazně prospělo, lépe by vynikla spousta povedených gagů. Herecky zaujme mladé vikinské trio (J.Mauer, M.Riedl a K.A.Měřínská), ale i J.Mach nebo M.Němec. Stojí za vidění!

75 %. Vysloveně milá, rozverně laděná komedie, jako vystřižená ze života k tomu. Režie trefně pracuje s mírnou nadsázkou, rozehrané situace díky tomu vyznívají humorně, s optimálně tragikomickým nádechem. Herecká čtveřice příběh interpretuje patřičně energicky a do hlediště se jí daří přenést dobrou náladu i přiměřenou dávku dojetí. Radek Holub je v roli svérázně podivínského bývalého účetního více než přesvědčivý, jeho čtení reklamačních dopisů je odzbrojující. Hra důvtipně kombinuje zábavnou linku s nenásilně zakomponovaným poselstvím o nečekaném lidském obohacení prostřednictvím toho, čemu se mnohdy z předsudečných důvodů odmítavě bráníme.

Opravdu dobře napsaná hra na téma nezdravé závislosti ve vztahu. Když někdo více dává a někdo pouze bere, tak to nevede k ničemu dobrému. Zároveň ale ne vždy je lehké takovýto vztah opustit nebo se k němu přestat vracet, vnitřně to v sobě uzavřít a jít dál. Zde se povedlo krásně vykreslit celý vývoj, od prvního seznámení po bolestivé odloučení. E. Hacurová hraje fantasticky, výtečně střídá jednotlivé polohy a svým přesvědčivým, přirozeným projevem vás dokáže naprosto vtáhnout do příběhu. K. Jedličková to pak mlčky znamenitě dotváří. Vše velmi dobře umocňuje jak vybraná hudba a krátké filmové úryvky, tak zdařile využitý prostor foyer a okolí.

--- Nenaslouchat a zavřít monstrum do klece --- (více v článku na blogu)