Redakční hodnocení

85%. Tuhle inscenaci si bez problémů užijí i diváci, kterým fotbal nic neříká, jelikož Bezruči hrají hlavně sami o sobě. Některé scény jsou skutečně bravurní (rozbor chorálů ostravských fanoušků, typologie neoblíbených návštěvníků divadla), už dlouho jsem se takhle nezasmál. I v tomto lehkém žánru prokazuje herecký soubor nesmírnou sehranost a kvalitu. Škoda, že některé vážněji míněné okamžiky sklouzávají k doslovnosti, ale to nic nemění na tom, že v rámci komediálního žánru se režiséru Janu Holcovi povedl výjimečně podařený kousek.

Bláznivý příběh o princezně Barboře a mluvícím koni zaujme energií, se kterou se do něj trojice mladých herců pouští. Dospělého diváka jistě pobaví některé nonsensové hlášky koně v podání D.Petrželky, příběh zaujme i genderovým převracením pohádkových klišé. Dějové peripetie jsou místy trochu kostrbaté, ale pochybuji, že by to dětem vadilo.

Trojice hereček prokazuje ve voicebandové inscenaci velkou míru sehranosti. Hra Jiřího Adámka Austerlitze popisuje nejen okolnosti zatčení a odsouzení členek kapely Pussy Riot, ale i další události spojené s odporem vůči Putinovu režimu kolem roku 2012. Nejsilnější je v místech, kde je otevřeně ironická.

„Každá utopie se dříve či později stává historickým románem.“ Zábradlí servíruje neotřelé téma i svěží a promyšlenou režii J. Mikuláška, která s lehkostí střídá komediální nadhled s mrazivějšími tóny. Silný text podporuje výborné obsazení v čele s K. Bartošem, jenž s přehledem utáhne celé vyprávění, a pro mě nezapomenutelnou Sněhurkou S. Lewandowské. Velkou devizou je i scéna M. Cpina, která se z královsky modré „kostky“ plynule proměňuje v konstrukci ze židlí a křesel. Zkrátka chytré divadlo, které baví, ale zároveň nutí přemýšlet. Do jaké doby byste se v životě vrátili, kdybyste mohli? Mně tu odpověď inscenace připomněla.

75% - Filmovou komediální, až groteskní satiru, z které mrazí (román jsem nečetla), střídá na jevišti mnohem ostřejší a drsnější pohled na totalitní indoktrinaci dětí a mládeže, která vyniká zejména v konfliktech hlavního hrdiny a jeho druhů s rodinou, představovanou matkou a babičkou, ty skutečně vzbuzují kýženou úzkost. Ve výpravě až nadčasové, jakkoli si inscenace časoprostorové ukotvení uchovává, vynikne nebezpečí a všechna hrůza o to víc, a to ačkoli nadsázka se úplně nevytrácí, i na humor dojde, byť často drsný, až absurdní. Herecky zaujme celé obsazení v přesné souhře, vyniknou pak zejm. T.Krutina, P.Tenorová a M.A.Myšičková.

Olomoucká Evita zaujme výpravou - scénografií pracující s naprostým minimem předmětů, v níž nejvýraznější složkou jsou závěsné lampy, jejich pohyb a propracovaný light design, i kostýmy, kde k uniformitě masy fungují v efektním kontrastu Evitiny róby. Nejpůsobivější je Evita v nejmasovějších sborových partech, kde díky tanečníkům zanikne i prkennost operního sboru. A především má N.Tichánkovou jako za mě dosud nejlepší českou Evitu, která nejen, že pěvecky obstojí, ale je rovněž skutečně, nejen titulem, hvězdou své inscenace, a L.Adama, jako vypravěče a protivníka, byť zamrzí, že jejich střet není ostřejší a nevznese tak výraznější kritiku.

Jednoznačným kladem je hudba T.Waitse v podání výborně hrající kapely. Náročné melodie zvládají herci vesměs slušně, byť intonační přesností se může pochlubit jen R.Melša. Po herecké stránce nejvíce zaujme tvárná R.Matějíčková, podařená je i choreografie M.Talagy. Na představení jsem šel se znalostí legendy o Čarostřelci i životních peripetií W.S.Burroughse, přesto jsem si osobně nedokázal najít jednotící téma, takže se mi inscenace rozpadla do jednotlivých (většinou celkem povedených) kabaretních výstupů. Oceňuji psychedelickou atmosféru i celkovou jinakost tohoto titulu, můj šálek kávy to ale nebyl.

Poutavá komorní inscenace začínající konfrontačním rozhovorem dvou svébytných charakterů, které nemají mnoho společného, ale jejichž slovní střet je pro oba, byť z odlišných důvodů, více než lákavý. Rozehraje se krásná psychologická hra, kde se postupně odkrývá minulost, objevují se zajímavé zvraty i nečekané souvislosti a vzájemné propojení se moc hezky prohlubuje. Obě role jsou typově výtečně obsazeny a jejich aktéři je hrají bravurně. Zejména M. Krobot byl strhující, jeho postava ale nabízí přeci jen o něco větší rozsah hereckých poloh. V každém případě se jedná o dialog, který od začátku zaujme, nijak nenudí a zůstane v hlavě.

75% - Řada krátkých schůzek v čekárně před pravidelnou terapií manželského páru, který se po letech vztahu dostal na hranu, přináší řadu sarkastických momentů, trefných, vtipných postřehů o životě, smutných i vážných pozastavení a spoustu témat k zamyšlení. Vlastně by "Zpráva" mohla sloužit jako studijní materiál, návod, jak na komplikovanou komunikaci, s vzácným naděje plným koncem. Nadchne přesnými hereckými výkony, prožitkem a souhrou B.Kaňokové a P.Konáše. Trochu zamrzí neinvenční využití netradičního prostoru, který nabízí alespoň blízkost umožňující divákům stát se skoro součástí těchto intimních, křehkých a vlastně krásných hovorů.

65% - Panoptikum figurek, komických, směšných, do sebe zahleděných, přesvědčených o své pravdě a jedinečnosti a přitom zoufale ubohých, závislých, ale tak nebezpečných. S velkohubými sliby na jazyku, hrajících si na velké hrdiny dějin. P.Erbes a B.Jedinák politikům Pražského jara v dokonalých karikaturách herců ze Zábradlí svým dílem velmi trefně nastavují zrcadlo, když ne přímo, alespoň prostřednictvím rádoby dokumentárního divadla, a zvýrazňují jejich směšnost, malost a absurditu dějinných okamžiků. Je škoda, že síla téhle kritiky se mnohdy míhá a ztrácí v pusté legrační stylizaci, do níž se rozpadá propracovaná groteskní nadsázka.

Prostor kavárny hře o komunikaci, druhých šancích a vztahu, který se ocitl na scestí, mimořádně sluší. B. Kaňoková a P. Konáš tvoří skvěle sehranou dvojici a se samozřejmostí unesou celý večer. Lépe si tuto dvojici dokážu představit jen stěží. Právě díky nim působí dialogy přirozeně, živě a uvěřitelně. Celek si vystačí s málem a o to přesvědčivěji funguje. Místy člověk snadno zapomene, že sleduje divadlo, a má pocit, že sedí v čekárně s nimi. O to více pak vyzní otázka, zda spolu ve vztazích opravdu umíme mluvit. V ideálně zvolené stopáži přináší J. Šmíd příjemně civilní inscenaci, která má co říct a zároveň vítaně rozšiřuje repertoár MDP.

Pomezí se povedla další trefa do černého. Tentokrát díky dobře vystavěnému, lehce mysterióznímu, detektivnímu příběhu. Celkový obraz se skládá hezky postupně a i když sledujete různé postavy, tak se v závěru složí do slušně kompaktního tvaru. Každá z postav má zajímavý vývoj a stojí za to je průběžně střídat. Výtečně se zde daří stupňovat napětí a budovat působivou atmosféru, ze které místy až krásně mrazí. Hodně dělá jak výborná práce s tichem tak podkresová hudba či doprovodné slovo. V neposlední řadě pak vše dotváří nádherné místo s rozmanitým rozsahem - od tajemných sklepních prostor po nádherné prvorepublikové pokoje. Rozhodně zásah! 85%

Celkem zvláštní podívaná, která kombinuje příběh z antické mytologie s popkulturními odkazy. Operní zpěv se tu mísí s přiznaným kýčem, patos střídají humorné zcizováky. Kdo se dokáže na tuto koláž Jana Friče naladit, myslím, že se dočká docela zábavného zážitku. Já jsem s tímto stylově roztříštěným přístupem dost bojoval a nedokážu moc říct, co přesně se mi inscenace snažila sdělit.

85%. Režiséru T.Rálišovi se podařilo poutavě adaptovat Houellebecqův tematicky široce rozkročený román. Inscenace se dělí na dvě stylově dost odlišné poloviny. Zatímco v první části hraje prim dráždivě nedořečená politická rovina, ve druhé polovině sledujeme intimní drama umírajícího muže. Rálišovi se povedlo vybudovat atmosféru plnou existenciální tísně, která je ale prokládána ironickým humorem. Postupný fyzický rozklad hlavního hrdiny vytváří působivou asociaci s rozpadem společnosti a mezilidských vztahů. Role Paula je dalším skvělým počinem J.Hájka, který dokáže přesně ztvárnit životem unaveného cynika a inteligentního glosátora.

Během deseti intimních rozhovorů krátce před terapeutickými sezeními si Louise s Tomem dokáží nakonec pojmenovat a vyříkat k nastalé krizi svého dvacetiletého manželství víc, než se zpočátku může zdát. To hořkosměšné bilancování provází pochybnosti, vzájemná ironie, ale také empatie i chuť vztah nevzdat a znovuobjevit, co oba spojuje. Beáta Kaňoková a Petr Konáš předvádí precizní hereckou souhru, slovní ping-pong pointují bravurně a jsou též mimořádně autentičtí, což umocňuje i prostor kavárny ABC. Diváci si zde mohou emoce odprožít doslova na dotek, pobavit se i popřemýšlet, jaké by asi bylo aktuální resumé zprávy o stavu jejich partnerství.

Velmi povedený výlet do světa řeckých bájí a pověstí, postavený na příběhu Herkula hledajícího pravdu o svém otci a tím také o sobě samém. Hlavní devízou je zde úžasná výprava s nádhernými loutkami a kostýmy - třeba správně démonický Hádes a pes Kerberos či působivé Sirény a podmořský svět s Poseidonem - zaujalo ale prakticky vše. Zdařilá je i hudební složka a jednotlivé písně, které celé představení krásně oživují. Nechybí zde rozhodně hravost a vtip, bez problémů to vtáhne a udrží pozornost. Po herecké stránce famózní především J. Brnula (kentaur Cheiron), z ostatních zaujaly hlavně E. Boušková (Alkména) a D. Ibragimová (Héra). Krásné! 85%

75%. Inscenace K.Duškové potěší imerzivním začátkem, který hned vtáhne do děje. Hlavní fokus tentokrát není směřován na střet svobodomyslného McMurphyho (T.Impseil) s chladnou vrchní sestrou (J.Hejret Vojtková), inscenace spíše sleduje, jak obtížné je vzepřít se zavedenému režimu a jak nesvoboda láme kolektivního ducha. Čitelná je metafora systému, který setrvalým tlakem mění individuální jedince v poslušnou masu. Velice dobře vycházejí hromadné scény, jednotlivé pacienty se podařilo hercům zajímavě charakterizovat.

Na jevišti Divadla Komedie se prostřednictvím neotřelé dramaturgicko-režijní koncepce podařilo propojit tři autofikční romány Édouarda Louise unikátním způsobem. Jako by postavy, vzpomínky, situace a vztahy opustily stránky knih a za účasti autora samotného uspořádaly jakousi formu velmi svérázného happeningu. Bolestného i očistného zároveň. A během něj se vždy pro konkrétní divadelní večer mimo jiné pokusily také stát tak trochu jinými, pozměnit svůj literární obraz. Dynamický temporytmus udržují všichni po celou dobu skvěle, live cinema umožňuje vrstvit významy i úhly pohledu. Skvělé herecké souhře dominují Tomáš Dalecký a Eva Salzmannová.

Divácky náročná podívaná, které se ale daří velmi dobře akcentovat stěžejní téma prorůstání minulosti do současnosti. Zároveň inscenace P.Kheka rozvíjí i regionální linku, které se liberecké divadlo věnuje dlouhodobě, a nechybí ani jemný, lehce ironický humor. V Liberci našli ideálního představitele Winterberga ve Václavu Helšusovi a nesmím zapomenout ani na Martina Stránského, jehož postava pečovatele Krause vnáší do hry existenciální tóny.

Detektivku se slečnou Marplovou (Š.Prýmková) pojala režisérka K.Dušková s lehkým nadhledem. Vzhledem k častému využívání filmových střihů se daří udržet slušné tempo vyprávění. Detektivní linka funguje dobře - divák dostane dostatečné množství informací, aby se mohl pokoušet zrekonstruovat, co se doopravdy stalo a tipovat pachatele, ale zároveň to Agatha Christie opět napsala a zkombinovala tak, že pointa dokáže překvapit. Herecky nejvíce zaujme M.Tallerová jako elegantní hollywoodská hvězda Marina Greggová.

Velmi slušná vztahová hra, zaměřující se na ne úplně funkční manželství a též na téma mužské krize středního věku, kdy na jednu stranu mám co sem chtěl, ale ambice a představy byly přeci jen ještě jiné. A když přijde možnost úniku k bývalé lásce tak se pak hůře odolává...Inscenace v tomto směru funguje více než dobře, nenudí a hezky postupně graduje ke kýženému vyústění. Z mého pohledu jen škoda, že některé momenty a dialogy byly příliš šroubované a neměly dostatečnou oporu v jednání a motivacích jednotlivých postav. Přesto převládá pozitivní dojem, i díky kvalitním hereckým výkonům, hlavně ze strany L. Zbrankové a Z. Zlatohlávkové.

85 % Režisér P. Gejduš se svým týmem dokázal z textu vytěžit maximum možného, přičemž ho v několika situacích i mírně aktualizoval. Na komorní scéně Hrádku vytvořil výsostně hereckou inscenaci, která se už na premiéře vyznačovala naprostou souhrou celého obsazení. Z hereckého čtyřlístku bych nad ostatní mírně vyzdvihl K. Marxovou, jež s maximální suverenitou dokázala do postavy Emily vtisknout nespočet protichůdných emocí a provedla ji velkou proměnou. V závěru se blýskne také B. Niedobová. Inscenace je (vyjma své komediální stránky) zároveň i přemýšlivou sondou nahlížející do povah jednotlivých figur, čemuž odpovídá i nepřikrášlený závěr...

55%. Boj umělce proti mocenské zvůli je aktuálním tématem, dramaturgicky je tento titul tedy celkem pochopitelnou volbou. Bohužel hlavně v první polovině je ale inscenace I.Krejčího především kostýmovaným vztahovým dramatem, lépe se daří společenskokritické prvky akcentovat ve druhé půli. Nebyla mi příliš jasná režijní koncepce - pojetí některých scén či kostýmy jsou vyloženě groteskní, jiné situace jsou ale psychologicky rozehrávány.

75 %. Kultovní, nadčasový příběh, v němž lidská odvaha postavit se odhodlaně bezpráví a pokřivenému systému svádí nerovný zápas s despotickým, manipulativním zlem, ukrývajícím se pod líbivou fasádou, falešnými úsměvy a populistickou záštitou konání v zájmu ostatních, se v DRB podařilo působivě zpracovat. Miroslav Hrabě a Romana Goščíková jsou v rolích sympatického, přímočarého rebelanta a zákeřné, autoritativní, pasivně agresivní vrchní sestry opravdu přesní. Dlužno dodat, že i ostatní herci zdařile vystihují charaktery jednotlivých postav a přispívají k celkovému vyznění inscenace, mrazivému i katarznímu zároveň.

"Alespoň jsem to zkusil."

65% - M.Amsler s L.Veverkovou připravili vlastní adaptaci dle povídek J.Marka a zvyknout si, že Sequensův seriál a jeho poetika se neobjevují, je až překvapivě snadné. Chemie v týmu Vacátko (T.Pavelka), Mrázek (V.Franců) a Brůžek (A.Bílík) je neoddiskutovatelná, příjemně jiskřící, zaujme i jejich vyšetřování a vztahy s ústředními postavami, K.Knězů, R.Matějíčkové a V.Dvořáka. Usilovné propojování tří případů však dělá inscenaci poněkud medvědí službu. Trpí překombinovaností, vedoucí až k zdlouhavosti v druhé části a nepomáhá tomu zejm. třetí z nich vyšetřovaný detektivem Bouše (T.Milostný), násilí, hrubost a urputné varování v něm obsažené. (více v reflexi)

85 %. Muzikál pulzující energickým kolektivním nasazením a ryzí člověčinou. Všechny složky se působivě propojují v průsečík tradic a současnosti, zákonů podnikání a rodinných hodnot, piedestalů úspěchu a životních karambolů. Mezigenerační dialogy a osobní zpovědi ústředních postav patří k emotivním okamžikům příběhu. Nejsilněji mě oslovil výkon Daniela Krejčíka, jenž nebývale empaticky obsáhl vývojový oblouk role Jana Antonína Bati - od vyjukaného klučiny s nudlí u nosu, přes bodrého chlapíka, po průmyslníka vizionáře. A ach, ten závěr. Vsadím stylově boty, že alespoň na vteřinu přepadne nemálo z diváků touha najít a oprášit papírového draka.

Velice dobře napsaná hra, která populární román Jane Austenové převádí na jeviště s ohromným humorem a vyvazuje ho z často příliš romantického tónu dnešních adaptací. I přes tříhodinovou stopáž nemá inscenace Jakuba Nvoty téměř žádná hluchá místa. Především ale ukazuje sílu dámské šatny libereckého divadla. Šestici hereček se podařilo přesně odhadnout potřebnou míru nadsázky a do hlediště po celou dobu proudí lehkost a hravost. Vzhledem k množství převleků musí představení běžet jako dobře promazaný stroj. Obešel bych se bez pár jednodušších fórků na první dobrou, jinak se ale jedná o skvělou oddechovku, kterou lze doporučit k návštěvě.

Typická Schimmelpfennigova hra, která kombinuje banalitu všedního života s takřka antickou tragédií. Oproti jiným hrám německého dramatika mi tato přišla průhlednější, základní situace je od začátku celkem jasná a pak už dochází jen k jejímu drobnému zpřesňování. Režisér Eliáš Gaydečka vystavěl polyfonní postdramatický text ve svižném rytmu, zamýšlí se nad shonem současného života i nefunkčními rodinnými vazbami.

Život Vlasty Kálalové byl opravdu obdivuhodný...pustila se do neznámého světa s odhodláním a vůlí jaké má jen málokdo. Sama prožila řadu nelehkých chvil, ale přitom většinu života sloužila primárně druhým. Díky této inscenaci je možné se s ní blíže setkat a za to určitě děkuji. Její příběh se zde povedlo úspěšně přenést na divadelní prkna. Funkční a hravá scéna, dobře navozující prostředí arabského světa, moc hezky využité projekce a správně zvolená doprovodná hudba. Primárně však neskutečný herecký výkon B. Kaňokové, která je přesvědčivá ve všech polohách. Dává do toho vše a hlavně díky ní si odnáším tento divadelní zážitek. 85%

85% - Hravá inscenace encyklopedicky zpracovávající život prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka boduje inscenační hravostí, hudbou střídající celou řadu stylů, mezi nimiž nejvýraznějším zůstává rapový beat, zdařilými texty Dodo Gombára i hereckou, pěveckou a tanečně pohybovou souhrou čtveřice herců a čtveřice hereček představujících se v roli titulní postavy. Naplno tak využívá potenciálu, který jí zvolená muzikálová forma nabízí, a baví. (více v reflexi)

65% - Nesmírně emotivní příběh Nicholase Wintona a zejména „jeho dětí“, který se tvůrci rozhodli zpracovat, zůstává pro mě bohužel silnějším „na papíře“ jako prosté dokumentární svědectví, než v jevištní muzikálové podobě v Brně. Hudba zde funguje primárně jako až filmová ilustrace, není skutečně nositelkou či zdůrazněním emoce, neobratné texty jí nepomáhají a přes slibný základ postavený na silném příběhu a efektním střídání pohledů a řadě kontrastů, se to emoce vytrácejí s tím, jak se tříští pozornost. Slibným hereckým výkonům v čele s Marcem Salvadorim v titulní roli, Johanou Gazdíkovou a Lukášem Janotou navzdory. (více v reflexi)

95% – Bídníci stáli kdysi na počátku mé lásky k muzikálu, první brněnské nastudování pak bylo dokladem, že lze na jevišti dosáhnout téměř dokonalosti, a současná inscenace naštěstí tento dojem potvrzuje. Ne, že by se drobné (hnidopišské) výtky nenašly, tu k mírným pěveckým či hereckým nedostatkům některých obsazených, tu k podivně fotogenickému umístění company, namísto jejího oživení v rolích spoluobčanů, ale celkově se S.Mošovi podruhé podařil skvost. Od jednoduché scény, již pomáhají dotvořit efektní, ilustrativní projekce, přes svěží hudební nastudování D.Kalouska, až po skvostně rozehrané situace a skvělé obsazení.