Blog redakce i-divadla
Udělal jsem si takový pohádkový muzikálový víkend na Moravě a mé první kroky vedly na premiéru německého muzikálu Heidi, který v Městském divadle Brno nastudoval Stanislav Moša.
Knížka o "děvčátku z hor" švýcarské spisovatelky Johanny Spyri mě v dětství minula, takže nové dílo nemohu srovnávat s předlohou. V Brně ovšem Heidi pojali jako nekomplikovanou pohádku, kde se člověk nemusí nijak bát, že na konci bude chybět happy end, je to takový idylický svět nahlížený dětskýma očima. Tuším, že oproti předloze zmizely náboženské konotace a hraje se zde hlavně o síle přátelství.
V Brně dlouhodobě úspěšně pracují s dětskými herci, proto si tu mohli ve skvělé kvalitě dovolit uvést třeba megahit Matilda. A svěřit dětem náročné role se nebojí ani tentokrát, čímž se odlišují od německojazyčných produkcí tohoto díla, kde hlavní role hráli dospělí herci. Z ústředního hereckého trojlístku mě nejvíce zaujala Gabriela Čtveráčková, která v úloze handicapované Kláry Sesemannové musela zvládnout obtížná pěvecká sóla. Kryštof Helbich je jako Petr přirozený, rošťácká role mu sedí. Karolína Čtveráčková coby Heidi hýří energií, až mi přišlo, že v některých scénách sotva popadá dech.
Ale zaujmout dokáží i dospělí. Robert Jícha sice působí na roli dědečka Konráda trochu mladistvě, ale vše vynahradí jeho krásně sytý hlas. Na malém prostoru dokáže zazářit Ivana Vaňková jako upjatá guvernantka slečna Rottenmeierová, ze které dělá asi nejzábavnější postavu inscenace.
Samotný příběh nevyniká žádnými výraznými dějovými zvraty, podstatu závěrečného "zázraku" lze odhadnout předem, když postavy hovoří o velké moci zázračné alpské přírody. Autor hudby Michael Schanze se inspiroval podhorskými lidovkami, ale nejsilnější jsou jeho pomalejší, jímavé písně, nejvíce se do paměti zaryje patrně song Velký svět, který tvoří finále první půle. U některých písní naopak zůstává dojem jisté fragmentárnosti, kdy zazní jen pár rýmů a píseň je přerušena dalším dějem.
Jak jsem psal výše, režisér Moša pojal Heidi jako pohádku, čemuž odpovídá i scénické řešení. Kdo od Christopha Weyerse očekává jevištní kouzla jako v některých jiných inscenacích, pod nimiž je v MDB podepsán, bude asi zklamán. Základ scény tvoří postranní kulisy a zadní projekce, v obou případech pojaté v záměrně naivistickém duchu. S touto nerealističností kulis se v inscenaci i pracuje, když Heidi s Petrem ženou na pastvu kozy v podobě hraček na kolečkách. Naopak kostýmy, které navrhla Andrea Kučerová, odpovídají době konce 19. století, do níž je příběh zasazen.
Heidi sice není muzikálovým majstrštykem jako zmiňovaná Matilda, ale svou laskavostí a vstřícností vůči dětskému divákovi může být vděčným soustem pro publikum hledající v divadle únik z reality do doby bezstarostného dětství.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu