Po několika hitmuzikálech se v pražském Divadle Broadway rozhodli vytvořit nový historický muzikál. Zabrousili do antických vod, kde je inspiroval příběh o dobývání Troji. Konečný výsledek má však celou řadu problémů.

Už při prvním pohledu zarazí, že je mezi autory hudby k muzikálu Troja uvedeno hned šest jmen. Rozhodně se mezi skladbami najdou povedené kousky, většinou mě zaujaly především ty, pod kterými je podepsán Marcus Tran (jmenovitě Zahrada či Domluva), který je autorem hudebních aranží. Postupem času ale písně čím dál víc splývají, na to, že jde o příběh z Trojských válek, je zde velmi mnoho milostných duetů. Když už se nějaký song výrazněji liší, jako třeba Zlatá rybka, působí dojmem, jako kdyby se do představení zatoulal z úplně jiného muzikálu.

Ostatně přišlo mi, že síle vlastní hudby moc nevěří ani tvůrčí tým, protože finále první i druhé části zajišťují převzaté písně (od Michala Penka a Reinharda Meye). Celkový dojem z hudby ale není špatný, jen by možná stálo za to zvážit, jestli není 32 hudebních čísel příliš mnoho, pocit stále stejných melodií to dost zesiluje. Velké světové muzikály mají běžně 18 až 25 písní.

Libreto, pod nímž je podepsán režisér Libor Vaculík, v celkem přehledné zkratce předává divákům starověký příběh. Vzhledem k současné mezinárodní situaci se nevyhýbá ani závěrečnému protiválečnému vymezení v písni Své syny nenechám si vzít. 

Achillovou patou nového muzikálu jsou ovšem dialogy. Tolik klišoidních obratů a otřesných frází na jednom místě, aby člověk pohledal. U většiny činoherních scén jsem tedy jen doufal, že rychle skončí a začne se zase zpívat. Ani písňové texty Václava Kopty se úplně nevyhnuly jednoduchým rýmům nebo bezobsažným frázím (nadužívané sousloví "staň, co má se stát"),  ale jinak ruší o poznání méně než dialogické pasáže.

Co se týče scény, tak je vidět, že se na ni šetřilo. Soukromé muzikálové produkce nemají v Česku na růžích ustláno, takže rozpočty nových inscenací budou patrně skromné. V případě Troji je skoro veškerá scénografie přenesena na projekční plátna. Projekce Petra Hlouška jsou naštěstí opravdu povedené, ale stejně se nelze zbavit dojmu, že výpravný muzikál by měl vypadat trochu jinak. Hezké jsou ovšem kostýmy Romana Šolce, které svým barevným laděním jasně rozdělují znepřátelené strany a divákům usnadňují orientaci v příběhu.

Divadlo Broadway mívá pravidelně problémy s nazvučením svých inscenací. Také u Troji místy zvuk trochu zazlobí, ale od mé poslední návštěvy se situace zlepšila a tentokrát bylo hercům rozumět skoro ve všech hudebních číslech.

Mezi přednosti nového muzikálu lze určitě řadit pěvecké výkony, kterou jsou ve většině případů opravdu zdařilé. Svým zpěvem potěší Nikola Ďuricová (Briseovna), Jan Konečný (Achilles) a slušně se daří i Jitce Boho (Helena). Na velmi malé ploše ale dokáže největším dojmem zapůsobit Pavlína Ďuriačová (Hemina a další role), jejíž píseň Závist je emocionálně nejsilnějším kusem celého představení. Pěvecky zaostává jen Ondřej Havel (Paris), který je intonačně nejistý a duet s Boho na konci první části mu hrubě nevyšel.

Na inscenaci je znát, že interpreti jsou obsazováni především s důrazem na svůj pěvecký rejstřík, herecké kvality rozhodující nejsou, takže činoherní složka patří k slabinám Troji. Z velké části za to ale můžou výše zmíněné nedostatky dialogů. Ale i po herecké stránce se tu najdou silné výkony. Oldřich Kříž v postavě Priama zdařile akcentuje téma generačního sporu, uvěřitelné emoce do hlediště vysílá Alžbeta Bartošová. Oba navíc také velmi dobře zpívají.

Samostatnou kapitolou je Marian Vojtko, který ztvárnil krále Agamemnona. Jeho sytý hlas s ohromujícím rozsahem sice člověka potěší v hudebních pasážích, ovšem v činoherních scénách působí jeho výkon až ochotnickým dojmem.

Divácké přijetí muzikálu bylo vřelé, takže myslím, že Broadway nebude mít problém svou novinku prodat. Návštěvy se není třeba bát, doporučit se ale tenhle kousek s čistým svědomím nedá, na to je v něm moc problematických míst.