Reflexe

Zničit - mezi politickým a osobním
vydáno: 21.4.2026, Iva Bryndová
foto: Patrik Borecký

24.1.2026 uvedla Městská divadla pražská na scéně Divadla Komedie jako vůbec první divadlo na světě divadelní adaptaci nejnovějšího – a dle autorova vlastního vyjádření rovněž posledního – románu Michela Houellebecqa, Zničit. O jeho adaptaci i režii se postaral kmenový režisér divadla Tomáš Ráliš
Neznalá literární předlohy přistoupila jsem k divadelní adaptaci v Komedii jako nepopsaný list a z tohoto pohledu tedy budu inscenaci hodnotit. Inscenaci nesmírně působivou, která přináší silný příběh doslova z dnešních dnů, spojující v sobě rovinu politickou s rovinou velmi osobní. 


Hlavní hrdina, asistent a důvěrník ministra hospodářství, před nadcházejícími prezidentskými volbami, v nichž ministr hodlá kandidovat, čelí společně s ním řadě teroristických útoků. Hrůzná deepfake videa pokračují reálnými údery na lodě s migranty a (nejen) kybernetičtí experti nepřestávají tápat. Nad způsoby jak se bránit i nad motivacemi útočníků. Kandidatura přitom nečeká. Je třeba najmout marketingové experty, zlepšovat, co zlepšit lze, a taktně přecházet ostatní. Právě při sledování politické roviny inscenace nabízí hrozivý záznam současného společenského dění, krize demokracie, hodnot i informací. 

Petra Tenorová, Tomáš Pavelka, Jan Hájek, Michal Lurie

Petra Tenorová, Tomáš Pavelka, Jan Hájek, Michal Lurie


Osobní rovinu v počátku významně poznamenává nemoc otce hlavního hrdiny, která nutí tři odcizené sourozence znovu se setkat, znovu se začít poznávat a sbližovat při odhodlaném boji s úřady a zdravotnickým systémem ve snaze dopřát otci důstojnost a vlastní volbu. Setkávají se přitom i jejich velmi odlišní životní partneři, se svými nejrůznějšími pohledy, povahami, motivacemi, které umožňují divákům nahlédnout zase o kousek dál a hlouběji do stavu francouzské společnosti.
Společně s tím, jak se rozvíjejí vztahy mezi nimi, začíná se i již řadu let mrtvé, byť nikdy oficiálně neukončené, manželství hlavního hrdiny probouzet k životu, aby znovu zažehlo jiskru a prokázalo sílu vzájemného citu a propojení, a to takříkajíc ve zkoušce ohněm. Vlastní náhlé zasažení nemocí a její vývoj se stávají zásadním bodem, kolem nějž se točí druhá část inscenace. Pochopitelně. Společně s tím, jak postupuje fatální onemocnění, upadá zájem o politické, o společenské, o to dosud zásadní dění a zesiluje soustředění na sebe sama.

Radim Kalvoda, Jan Hájek, Michal Lurie, Tomáš Pavelka, Gabriela Míčová

Radim Kalvoda, Jan Hájek, Michal Lurie, Tomáš Pavelka, Gabriela Míčová


Tomáš Ráliš mezi jednotlivými rovinami příběhu proplouvá plynule, s jedinou výjimkou i bez výraznějších změn scénografie. Maximálně nechá na jinak nepopisnou scénu přivézt postel s nemocným otcem a vzápětí ji zase odváží. (O scénografii, jejímiž nejvýraznějšími prvky jsou závěsy s motivem oblak a kameny – mimo jiné sloužící k sezení – uspořádané kolem dokola, se postaral Jakub Peruth). Vedlejší postavy často vstupují do probíhajících situací a obrazů, aby hned následně plynule pokračovaly ve svém následujícím výstupu, v nejintenzivnějším případě mění herec kostým v průběhu jediné scény, aby se z bratra stal IT expertem. Tímto plynulým pohybem mezi prostředími a rovinami společně s řadou promluv, které hlavní hrdina sám o sobě pronáší ve třetí osobě, získává na síle opatrný, ale nesmírně poutavý odstup a odcizení. 

Jan Hájek, Nina Horáková, v pozadí Tomáš Pavelka

Jan Hájek, Nina Horáková, v pozadí Tomáš Pavelka

 

Na působivosti inscenaci dodávají i soustředěné herecké výkony, mezi nimiž se zaskví Jan Hájek v hlavní roli, který dává vyniknout kromě ironie a sebeironie právě chladu, odtažitosti hlavního hrdiny ve vztahu k okolí, politickým i společenským problémům, i těm, na nichž mu záleží, k nimž se stále staví s patřičným odstupem, přičemž je nikdy nepřestává glosovat zpovzdálí. Vedle něj vyniknou Gabriela Míčová jako pragmatická sestra představující rodinné zázemí, kořeny, zpodobnění péče a starosti, či Nina Horáková, éterická manželka, stávající se milující, nejpevnější oporou, zaujmou ovšem všichni ve vedlejších rolích, mezi nimiž „proplouvají“ stejně plynule jako inscenace v jednotlivých prostředích. 

Jan Hájek

Jan Hájek 

 

Té se tak daří zasáhnout diváky jak ve smyslu efektního – efektně děsivého – zobrazení současnosti, tak v rovině osobní, představující rodinné vztahy, osobní volby, i prostý život. A působivou zůstává i v hodnověrně vystavěném postupu a přesunu důrazu od jednoho k druhému.


Tato reflexe vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.