Reflexe

24.1.2026 uvedla Městská divadla pražská na scéně Divadla Komedie jako vůbec první divadlo na světě divadelní adaptaci nejnovějšího – a dle autorova vlastního vyjádření rovněž posledního – románu Michela Houellebecqa, Zničit. O jeho adaptaci i režii se postaral kmenový režisér divadla Tomáš Ráliš. 
Neznalá literární předlohy přistoupila jsem k divadelní adaptaci v Komedii jako nepopsaný list a z tohoto pohledu tedy budu inscenaci hodnotit. Inscenaci nesmírně působivou, která přináší silný příběh doslova z dnešních dnů, spojující v sobě rovinu politickou s rovinou velmi osobní. 

Hlavní hrdina, asistent a důvěrník ministra hospodářství, před nadcházejícími prezidentskými volbami, v nichž ministr hodlá kandidovat, čelí společně s ním řadě teroristických útoků. Hrůzná deepfake videa pokračují reálnými údery na lodě s migranty a (nejen) kybernetičtí experti nepřestávají tápat. Nad způsoby jak se bránit i nad motivacemi útočníků. Kandidatura přitom nečeká. Je třeba najmout marketingové experty, zlepšovat, co zlepšit lze, a taktně přecházet ostatní. Právě při sledování politické roviny inscenace nabízí hrozivý záznam současného společenského dění, krize demokracie, hodnot i informací. 

Petra Tenorová, Tomáš Pavelka, Jan Hájek, Michal Lurie

Osobní rovinu v počátku významně poznamenává nemoc otce hlavního hrdiny, která nutí tři odcizené sourozence znovu se setkat, znovu se začít poznávat a sbližovat při odhodlaném boji s úřady a zdravotnickým systémem ve snaze dopřát otci důstojnost a vlastní volbu. Setkávají se přitom i jejich velmi odlišní životní partneři, se svými nejrůznějšími pohledy, povahami, motivacemi, které umožňují divákům nahlédnout zase o kousek dál a hlouběji do stavu francouzské společnosti.
Společně s tím, jak se rozvíjejí vztahy mezi nimi, začíná se i již řadu let mrtvé, byť nikdy oficiálně neukončené, manželství hlavního hrdiny probouzet k životu, aby znovu zažehlo jiskru a prokázalo sílu vzájemného citu a propojení, a to takříkajíc ve zkoušce ohněm. Vlastní náhlé zasažení nemocí a její vývoj se stávají zásadním bodem, kolem nějž se točí druhá část inscenace. Pochopitelně. Společně s tím, jak postupuje fatální onemocnění, upadá zájem o politické, o společenské, o to dosud zásadní dění a zesiluje soustředění na sebe sama.

Radim Kalvoda, Jan Hájek, Michal Lurie, Tomáš Pavelka, Gabriela Míčová

Tomáš Ráliš mezi jednotlivými rovinami příběhu proplouvá plynule, s jedinou výjimkou i bez výraznějších změn scénografie. Maximálně nechá na jinak nepopisnou scénu přivézt postel s nemocným otcem a vzápětí ji zase odváží. (O scénografii, jejímiž nejvýraznějšími prvky jsou závěsy s motivem oblak a kameny – mimo jiné sloužící k sezení – uspořádané kolem dokola, se postaral Jakub Peruth). Vedlejší postavy často vstupují do probíhajících situací a obrazů, aby hned následně plynule pokračovaly ve svém následujícím výstupu, v nejintenzivnějším případě mění herec kostým v průběhu jediné scény, aby se z bratra stal IT expertem. Tímto plynulým pohybem mezi prostředími a rovinami společně s řadou promluv, které hlavní hrdina sám o sobě pronáší ve třetí osobě, získává na síle opatrný, ale nesmírně poutavý odstup a odcizení. 

Jan Hájek, Nina Horáková, v pozadí Tomáš Pavelka

Na působivosti inscenaci dodávají i soustředěné herecké výkony, mezi nimiž se zaskví Jan Hájek v hlavní roli, který dává vyniknout kromě ironie a sebeironie právě chladu, odtažitosti hlavního hrdiny ve vztahu k okolí, politickým i společenským problémům, i těm, na nichž mu záleží, k nimž se stále staví s patřičným odstupem, přičemž je nikdy nepřestává glosovat zpovzdálí. Vedle něj vyniknou Gabriela Míčová jako pragmatická sestra představující rodinné zázemí, kořeny, zpodobnění péče a starosti, či Nina Horáková, éterická manželka, stávající se milující, nejpevnější oporou, zaujmou ovšem všichni ve vedlejších rolích, mezi nimiž „proplouvají“ stejně plynule jako inscenace v jednotlivých prostředích. 

Jan Hájek 

Té se tak daří zasáhnout diváky jak ve smyslu efektního – efektně děsivého – zobrazení současnosti, tak v rovině osobní, představující rodinné vztahy, osobní volby, i prostý život. A působivou zůstává i v hodnověrně vystavěném postupu a přesunu důrazu od jednoho k druhému.