Reflexe

Při tradičním divadelním výletu do Londýna na konci února jsem bohužel kvůli onemocnění v souboru nemohl zhlédnout revival Sondheimova muzikálu Into the Woods v Bridge Theatre. Využil jsem proto možnosti výměný vstupenek a udělal si na otočku neplánovanou cestu do britské metropole. Vidět mnoha cenami ověnčenou inscenaci se mi ovšem opět nepodařilo - znovu pro nemoc zrušeno! Na poslední chvíli jsem tedy musel zamířit do komorního divadla Southwark Playhouse Borough na muzikálovou novinku Flyby. K tomu jsem si odpoledne přidal jeden z momentálně největších westendovských hitů Operation Mincemeat.

Operation Mincemeat (Fortune Theatre)

Muzikálová komedie od divadelní skupiny SpitLip patří k těm titulům, které nevznikaly s vidinou uvedení na West Endu a její fenomenální úspěch byl překvapením. První verze Operation Mincemeat byla uvedena v New Diorama Theatre v sále pro 80 diváků. Poté se hrála v dalším komorním divadle Southwark Playhouse, odkud se po slušném ohlasu přesunula do Fortune Theatre. V tomto malém westendovském divadle bylo nejprve v plánu uvádět tento kus jen v limitovaném počtu představení po dobu několika týdnů. Ale od premiéry už uběhly tři roky a muzikál je na repertoáru stále, vstupenky navíc patří k těm nejžádanějším na londýnské divadelní mapě. Od loňského roku se tato špionážní komedie hraje rovněž na Broadwayi.

Děj muzikálu vychází z reálných událostí a s humorem mapuje jednu z nejodvážnějších špionážních akcí druhé světové války. Britská MI5 dostala za úkol přesvědčit nacisty, že se spojenecká vojska vylodí na Sardinii a nikoliv na plánované (a mnohem logičtější) Sicílii. K oklamání nepřítele posloužilo mrtvé tělo vymyšleného majora Billa Martina, které bylo vyplaveno z moře u španělských břehů. Mrtvola u sebe měla brašnu s citlivými dokumenty obsahujícími plán vylodění na Sardinii. Britové doufali, že se obsahu brašny zmocní němečtí špioni a nacistické velení dokumentům uvěří a stáhne své jednotky ze Sicílie. To se skutečně povedlo a spojenci dobyli italský ostrov s minimálními ztrátami.

Celá složitá operace je v muzikálu prezentována s velkou mírou nadsázky, podvratného humoru, ale i nepřehlédnutelným ostnem národní hrdosti. Autorská čtveřice, která si říká SpitLip a stojí za hudbou i libretem Operation Mincemeat, si utahuje z různých britských stereotypů. Ze zábavných skečů vystupují ale i některá závažnější témata, jako je třeba podřadné postavení žen v tajných službách, s nimiž se počítalo maximálně na pozice sekretářek. Komediální tóny nicméně vyznívají přesvědčivěji než vážnější podtexty.

Všechny hlavní i vedlejší postavy tu zastane pětice interpretů (původně v inscenaci účinkovali tři ze čtyř autorů muzikálu). Na gender se tu přitom nebere ohled, některé ženské postavy proto ztvárňují muži a naopak. V komediálním rámci to nepůsobí nijak nepatřičně, ale ani to není nijak akcentováno a bráno do hry.

Herecky inscenaci táhne především Alex Young, která je jako vedoucí operace Ewen Montagu báječně sebestředná. Peter McGovern je zábavně ušlápnutým vědcem Charlesem a Roshani Abbey podává energický výkon v roli Jean, která se touží vymanit ze škatulky pomocné síly a prosadit se v čistě mužském světě.

Po hudební stránce je muzikál povedený - ani v tomto ohledu nechybí autorům invence, když si pohrávají s různými žánry od tradicionálu (Sail On, Boys) přes muzikálový pop až k elektronické hudbě v provokativně absurdním songu nacistické chlapecké kapely (Das Übermensch). Na poměry West Endu mi ale přišlo, že má Fortune Theatre nepříliš kvalitní nazvučení, a tak se v některých písních zpěv trochu ztrácel.

Režisér Robert Hastie vytvořil s pěticí herců zábavnou podívanou, která se nebere příliš vážně a možná i tím boduje u londýnských diváků. 

Hodnocení: 75 %

Flyby (Southwark Playhouse Borough)

Když jsem na poslední chvíli usedal do hlediště Southwark Playhouse, jediné, co jsem o muzikálu Flyby věděl, byl jeho název. Po skončení jsem měl pocit, že mi u tohoto náhradního kusu, na nějž jsem vstupenku kupoval deset minut před začátkem, něco zásadního uniklo. Při pročítání britských recenzí jsem naštěstí zjistil, že jsem nebyl sám, komu tato muzikálová novinka přišla trochu nesrozumitelná.

Dílo Thea Jamiesona na první pohled trochu připomíná známý vztahový muzikál Pět let zpět. Také v tomto případě sledujeme jeden partnerský vztah, který nedopadne úplně dobře, a rovněž u Flyby se tvůrci nedrží klasické chronologie. Hlavním hrdinou je astronaut Daniel Defoe, který při misi ukradl vesmírný modul a odletěl s ním kamsi do neznáma. Divák postupně zjišťuje, co za jeho rozhodnutím stálo.

V krátkých epizodách vidíme vývoj jeho vztahu s filmařkou Emily Baker - od seznámení až po rozchod. Jamieson se ale nepokouší vytvořit nějakou nostalgickou romanci, jeho dílo má zřetelně vyšší ambice, jedná se o jakousi vivisekci vztahu s filozofickým přesahem. Problém je, že postavy i situace jsou zlehka nahozené, chybí jim propracovanost, která by diváka donutila zaujmout k viděnému nějaký postoj. Scény jsou trochu mechanické - na začátku nadšení a legrace, která se velmi rychle (a někdy dost nepochopitelně) promění v agresivní hádku.

Oba mladí lidé se vzájemně přitahují, ale jedná se o ten typ vztahu, kdy nemohou být spolu ani bez sebe. Oba uplatňují toxické vzorce chování a vzájemně se zraňují. Flashbacky odkrývají možnou příčinu jejich neurotického chování. Daniel byl v mládí obětí šikany a postupně si začal zapisovat každou křivdu, která se mu stala. Emily zase měla problémy s otcem, jehož nevěru byla nucena v teenagerovském věku krýt.

Vedle ústředního páru disponuje muzikál ještě trojicí vypravěčů, kteří divákům osvětlují některá fakta ze života hlavních protagonistů. Právě herecké výkony patří k největším pozitivům této inscenace. Poppy Gilbert hraje Emily s velkým nasazením, je jí všude plno a ostrým střihem přechází z jedné emoce do druhé - chvíli je svůdná, rozradostněná, aby za okamžik sklouzla k výčitkám a citovému vydírání. Stuart Thompson je jako Daniel emocionálně uzavřenější, drží pocity v sobě, ale i on umí "vybouchnout".

Hudební stránka sází především na lyričtější tón, který ale místy dokáží ozvláštnit symfonické části. Dobře funguje rohová scéna Libby Todd, která je výřezem obývacího pokoje, ale otevřením posuvných dveří se dokáže proměnit v palubu vesmírné lodi. Dobře symbolizuje situaci postav, které se svým chováním vzájemně zahánějí do kouta.

Ačkoliv je inscenace režiséra Adama Lensona dlouhá jen zhruba hodinu a půl, má člověk u některých dialogů pocit repetitivnosti. Postavy se ve svých monolozích často litují, což mi není příliš blízké. Přesto oceňuji snahu vytvořit netradiční muzikálové dílo, které jde svou vlastní cestou.

Hodnocení: 60 %