Reflexe

Spolek Pomezí je lídrem imerzivního divadla v českém prostředí a v Praze už si dokázal vytvořit slušnou fanouškovskou základnu. Inscenaci Kam zítra? ovšem uvádí v Plzni ve spolupráci se spolkem PaNaMo. Diváci mají možnost prohlédnout si zrestaurovanou Semlerovu rezidenci, jejíž interiér navrhoval proslulý architekt a designér Adolf Loos.

Projekty Pomezí jsou tematicky široce rozkročené, tentokrát se dotýkají politiky. Na půdorysu změn ve společnosti inscenace ukazuje, jak rychle se může politický systém sesypat a jak obtížné může být udržet si demokracii. Režisér Lukáš Brychta inscenaci koncipoval jako setkání na kolaudační oslavě v bytě vedoucího katedry sociologie (Vojtěch Bartoš) a jeho manželky, úspěšné ředitelky galerie (Milada Vyhnálková). Mezi další hosty patří akademikův politicky činný mladší bratr (Jakub Jelínek), rozhlasová reportérka (Andrea Berecková) a zástupkyně průmyslového podniku (Johana Schmidtmajerová). Oslava se koná krátce po volbách, v níž strana Sjednocení získala ústavní většinu v parlamentu. 

Objevují se témata svobody, zneužívání moci, korupce či nucené emigrace, to vše v pouhých asi 80 minutách. Vývoj událostí je tak velice rychlý, což je pro účely inscenace nezbytné, ale vzhledem k tomu, že divák vstupuje do tohoto fikčního světa bez větší znalosti reálií, přináší to i jisté problémy. Především je potřeba přistoupit na hru, že se skutečně věci dějí natolik rychle a bez možnosti postav na ně jakkoliv reagovat. Což by ovšem znamenalo, že je celý politický systém již dávno zbaven veškerých brzd a protiváh, a tudíž ho už na začátku večera nelze považovat za demokratický. Překotný vývoj pomáhá udržovat napětí, na druhou stranu brání tomu, aby se tvůrci dostali tematicky více do hloubky.

Projekty Pomezí přichází s různými formami interakce s diváky, někdy je herci zapojují více, jindy méně. Tentokrát nebylo úplně zřejmé, jak velká interakce se očekává. Diváci se ještě před začátkem rozdělili na několik skupinek (podle barvy naváleků na botách) a každou skupinku si pak vzal na starost jeden z herců, přičemž diváci vždy představovali jeho kolegy (ať už z fakulty, galerie, rozhlasu a podobně).

Základním nosným prvkem jsou dialogy mezi postavami, ale diváci jsou herci pravidelně tázáni a postavy s nimi probírají své problémy a ptají se na názor. V tomto ohledu nebylo jasné, zda se očekává spíše stručná odpověď, nebo larpovější rozehrání situace. Na mnou zhlédnuté repríze byla část publika, pohybující se po rezidenci s Vojtěchem Bartošem, spíše pasivnější.

Oproti jiným imerzivním inscenacím zde člověk netrpěl nedostatkem informací a dokázal si celý příběh celkem bez problémů poskládat. Lišil se patrně jen úhel pohledu, z něhož se na vývoj událostí díval. Říkal jsem si, jestli by nestálo za to, dát divákům na začátku představení možnost vybrat si postavu, která je bude provázet. Ale chápu, že by to mohlo přinést organizační potíže, a také by to předpokládalo seznámení publika se základními dějovými prvky a jednotlivými postavami.

Rozklad právního státu, udržitelnost demokratických hodnot i případná reakce na nepříznivý vývoj směrem k autoritářství jsou témata, která se naneštěstí stávají stále aktuálnějšími. Je proto dobře, že se jimi zabývá i Pomezí, byť jejich pražské počiny v domě Za Poříčskou bránou působí propracovanějším dojmem.