Reflexe

Hororový muzikál Sweeney Todd je nejuváděnějším titulem legendárního skladatele a textaře Stephena Sondheima v Česku. Po studentech JAMU a muzikálových scénách v Plzni a Ostravě se do tohoto náročného kusu pustil operní soubor pražského Národního divadla.

Není to zas tak výjimečný krok, v zahraničí se tento oceňovaný titul ocitl na repertoáru už mnoha velkých operních domů. Ostatně i v Národním divadle moravskoslezském si při obsazování některých rolí vypomohli operními pěvci, jelikož Sondheimova partitura vyžaduje školené hlasy a mezi broadwayskými muzikály patří k interpretačně nejnáročnějším výzvám.

Velkým kladem pražské premiéry Sweeneyho Todda je určitě hudební nastudování. Početný orchestr pod vedením Anny Pozidis si hezky pohrál s variacemi jednotlivých hudebních motivů, jež u Sondheima slouží částečně i jako komentář děje. Správnému vyznění pomáhá i velice dobrá akustika budovy Státní opery.

Otazníkem bylo, jak si operní pěvci poradí s pro ně nezvyklým zpíváním na mikroporty i nutností vsadit v mnoha výstupech na hodně odlišnou pěveckou techniku. Není překvapením, že intonačně a rozsahem neměl nikdo z interpretů potíže, potěšující ale bylo hlavně to, že se ve většině případů jednalo skutečně o muzikálový zpěv, operní koloratura se objevovala vesměs jen na místech, kde to dávalo smysl.

Co už zdaleka tak jistým dojmem nepůsobilo, byly činoherní scény. Přechody mezi zpěvem a mluveným slovem byly místy těžkopádné, herecké pojetí jednotlivých postav bylo často poněkud nevýrazné. Nedokáži ovšem odhadnout, zda to bylo způsobeno nejistotou interpretů v pro ně nezvyklém muzikálovém žánru, nebo režijním pojetím Martina Čičváka, který hodně potlačil grotesknost, s jakou bývá toto Sondheimovo dílo většinou inscenováno.

Jiří Hájek hraje ďábelského lazebníka jako životem otřískaného a vůči okolnímu světu netečného muže. Není to žádný krvelačný záporák z šestákového románu, spíš zlomený člověk, který na vlastní kůži pocítil zvůli moci. Problémem ovšem je, že v této poloze zůstává po celou dobu, takže nevynikne zlom ve Sweeneyho charakteru, ke kterému dochází během písně Epiphany.

Tamara Morozová se jako paní Lovettová rozjíždí postupně, což se může s odehranými reprízami zlepšit. Zpočátku působí její excentrická pekařka dost nevýrazně a víc černého humoru se jí daří vnést do inscenace až ke konci první části. Ve druhé půli naštěstí dochází k posunu, kdy pěvkyně zdárně rozvíji ambivalentní rysy své postavy rozkročené mezi bezskrupulózním kšeftařstvím a sny o lepším životě (povedené číslo By the Sea). 

V herecké drobnokresbě nejvíce vynikali Vít Šantora jako naivní pomocník paní Lovettové Tobias a Zuzana Koś Kopřivová, jež udělala z Johanny nezvykle proaktivní postavu, která jen pasivně nečeká, až bude zachráněna ze spárů soudce Turpina (František Zahradníček), ale svého milého Anthonyho (Daniel Kfelíř) k tomu výrazně ponouká.

Pražské nastudování pracuje s velmi početným sborem, což dodává na pěvecké naléhavosti některým pasážím, jako jsou třeba prolog a epilog. V některých scénách ovšem zůstává početná company trestuhodně nevyužitá. Například při Pirelliho (Daniel Matoušek) výstupu je sice jeviště téměř zcela zaplněno, ale úplně tu chybí nějaká choreografie, mnohačetný dav tu zůstává jen v pozici rekvizity. Taneční dovednosti tak mohou členové sboru předvést až v hudebním čísle By the Sea. 

Režisér Martin Čičvák ve své koncepci nepracuje s představou viktoriánského Londýna jako špinavého města plného bídy, z něhož se rodí všudypřítomné zlo. Scénograf Hans Hoffer vytvořil dvoupatrovou konstrukci s krámkem paní Lovettové a Toddovým holičstvím v asepticky bílé barvě. Geometricky rozlámanou stavbu doplňuje vedle stojící zešikmený komín, z něhož neustále vychází dým. Monumentálně působí ve druhé půli do té doby skryté podzemní patro představující samotnou pekárnu, která svým vizuálem připomíná jakési předpeklí.

Scéna ani kostýmy Georgese Vafiase inscenaci časově nijak neukotvují, kostýmově je značně rozkročená od spíše nevýrazných, lehce historizujících oděvů hlavních postav až po soudobé oblečení, jež nosí někteří členové company. Přiznám se, že se mi ve výtvarném pojetí žádný hlubší klíč najít nepovedlo. Některé věci pak působí jako vyloženě zbytné ornamenty - třeba nápis Bar na stěně krámku paní Lovettové, který na sebe sice strhává pozornost, ale nijak se s tímto motivem nepracuje (pekárna je prostě pekárnou, jak předepisuje libreto).

Originálním prvkem výpravy je ilustrátor Finn Stiller, který sedí během představení po straně jeviště a naživo maluje náčrty, které se pak promítají na zadní plátno. Jako doplněk to v první chvíli zaujme, ale vzhledem k tomu, že ve výhledu brání poměrně robustní konstrukce, přišlo mi, že divák vždy vidí jen zlomek ilustrace a osobně jsem je celkem brzy přestal vnímat.

Je dobře, že se Národní divadlo pustilo do projektu, kterým vykročilo do neznámých vod. Přinášet do Česka Sondheimovu tvorbu považuji za velmi záslužnou činnost a v případě inscenace ve Státní opeře si divák rozhodně vychutná hudební propracovanost tohoto díla. I když mi samotná koncepce nové inscenace úplně nesedla, návštěvu můžu určitě doporučit. Sweeney Todd je netuctová hudební podívaná, která kombinuje muzikálovou spektakulárnost se společenskou satirou.