Reflexe

Svůdná, krásná, temperamentní, neschopná a neochotná podřídit se jakémukoli řádu. Cikánka Carmen, titulní postava Mériméovy novely, která už nesčetněkrát překročila hranice původního díla a proměnila se společně s formou, v konkrétní podobě i výkladu. Z Mériméovy novely i její nejznámější adaptace, Bizetovy stejnojmenné opery, vyšli i tvůrci nejnovější muzikálové verze. Carmen (Příběh z New Yorku) Ivána Macíase a Félixe Amadora měla své světové premiéry 24. a 25. 10. 2026 na Hudební scéně Městského divadla Brno. 

Autoři, kteří už v brněnském divadle představili svůj úspěšný muzikál Medicus, se do Brna vrátili právě díky předchozí úspěšné spolupráci s týmem Stanislava Moši na jeho české i německé verzi. Jak sami uvedli, na Carmen je fascinovalo to, jak by se změnil její osud, kdyby žila dnes. 

Jáchym Šíma & company

Převedli tedy příběh do kulis víceméně dnešního New Yorku, jakkoli by časové zasazení lépe odpovídalo realitě druhé poloviny minulého století, snad osmdesátým, devadesátým letům, než přímo dnešku. Dnešní reálie běžného života či života přistěhovalců v USA totiž dílo v podstatě ignoruje. 

V New Yorku nechávají tvůrci Carmen působit ve skupině obchodující s lidmi – pašující přistěhovalce z latinské Ameriky do New Yorku za otrockou prací. Tady se Carmen na počátku příběhu setkává se začínajícím policistou, Joeym, potomkem mexických přistěhovalců, narozeným již v New Yorku. On je mladý muž, pečující od dětství o ovdovělou matku, a po letech úsilí a studia začínající na vydřené pozici. Ona je mladá žena svázaná následky svých špatných rozhodnutí a nešťastných předchozích vztahů. Svobodná a nespoutaná – možná, především ale hrdá, poměrně nabubřelá, přesvědčená o vlastní pravdě a výjimečnosti, do jisté míry nezodpovědná. Dle autorů má v sobě spojovat sílu, rozporuplnost a obrovskou chuť do života a odmítat za sebe nechat rozhodovat druhé. Má být smyslnou, provokativní, vtipnou, hrdou i zranitelnou, ženou dneška. 

V tom je však největší problém libreta i inscenace. Mériméova romantická hrdinka v devatenáctém století bojovala o svobodu navzdory dobovým konvencím i žárlivým mužům ve svém okolí. Carmen jednadvacátého století žije v rozporu se zákonem – podobně jako ta někdejší – snad jen částečně svou vinou, jakkoli spokojeně a sebejistě ve své „provozní“ pozici většinu času působí. Realitu nelegálních přistěhovalců ve Spojených státech muzikál načrtává ve zjednodušení, v naivní, až směšné, zkratce navzdory tomu, jak seriózně o nich tvůrci hovoří. Zkratka je pochopitelná ve vztahu k muzikálové formě, leč o to větší rozpaky vzbuzuje, když se pak tato problematika se vší proklamovanou vážností dostává ke slovu. Carmen tak zůstává nelegální přistěhovalkyní, ženou, která si tvrdohlavě a bezohledně jde vlastní cestou. Mladému muži, jehož vypočítavě okouzlila, říká z počátku „chlapečku“ a vyčítá mu, že se chová nedospěle, a to právě ve chvílích, kdy on stále ještě odolává jejím lákadlům a rozhoduje se nejzodpovědněji. (V těch ostatně libreto urputně vrší jednu nelogičnost v chování jednotlivých postav za druhou.) 

Tvůrci tak svou Carmen, jež „chce mít právo rozhodovat o tom, koho bude milovat, kde bude žít, pro koho bude pracovat a jak naloží se svou budoucností…“ a která „je současným výkřikem po svobodě, … smyslná, provokativní, vtipná, hrdá i zranitelná, … je ženou dneška toužící milovat, ale odmítající se nechat spoutat,“ přetavili v mladou ženu, snad hrdou, snad zranitelnou nebo provokující, ale především značně nesnesitelnou, a rozhodně nepříliš dnešní. 

Marco Salvadori, Kristýna Daňhelová & company

Navíc jí chybí zmiňovaný temperament, vášeň a nepřekonatelná svůdnost. Sobotní premiéra v tomto směru přinesla paradoxní dojem z muzikálu „o Carmen bez Carmen“, kdy titulní postava, všeobecně známá femme fatale zůstala mnohem zajímavější v odrazech ostatních postav. Cokoli o ní ostatní hrdinové řekli a způsob, jakým se k ní stavěli, byl v mnoha ohledech výraznější a zajímavější než to, co ze své okouzlující hrdinky dokázala dostat a prodat Kristýna Daňhelová. Ta sice předvedla pěvecky i herecky snaživý výkon, nicméně chyběla jí suverenita, temperament a vášeň Carmen. Během první části byl mnohem výraznější postavou Joey v podání Marca Salvadoriho, který předvedl další suverénní výkon, přesvědčivý pěvecky i herecky. Snad s výjimkou urputné touhy po Carmen, kterou sice na jeviště dostal, ale z jakého důvodu po ní jeho postava toužila, se mi odhalit nepodařilo. V sobotu bohužel nemohla být řeč o chemii mezi ním a Carmen, jež většinu času připomínala ledovou pannu a působila spíš jako jedna ze špiček zločineckého gangu, než jejich nebohá oběť vydobývající se právo na svobodu alespoň v lásce. 

Městské divadlo Brno svou Carmen našlo mnohem spíš v Lesaně Krauskové, jíž se do titulní role podařilo dostat zmiňované chybějící prvky, a která nedělní premiéru ovládla. Jednak se s pěveckými pasážemi vyrovnala s větší suverenitou, jednak její Carmen nepostrádala temperament, vášeň a cit. Počáteční okouzlení mezi ní a Joeym v podání Libora Matouše tak náhle bylo vzájemné a veškerý další vývoj mnohem uvěřitelnější a přirozenější. Z velké části i díky výkonu Libora Matouše, jenž dokázal působivěji a výrazněji vystavět dramatický oblouk své postavy. Od onoho do jisté míry naivního „chlapečka“, přes zamilovaného, chybujícího mladého muže až k žárlivci a zločinci s krví na rukou a nenávistí k sobě samému i k té, co stála na počátku. Po celou dobu představení měl kam svou postavu posouvat, v případě Marca Salvadoriho přeci jen žárlivost, která zatemnila úsudek a ovlivnila chování jeho Joeyho poměrně brzy, již k závěru neměla jak gradovat.   

Milan Němec, Libor Matouš, Lesana Krausková & company 

Brněnská Carmen však není sporná jen z pohledu obsazení a podání hlavní hrdinky, nebo ve vztahu k libretu, které ke známé látce příliš nového nepřidává. Řadu problémů s sebou přinesla i inscenace sama. Stanislav Moša vsadil na osvědčený tvůrčí tým. Scéna Christopha Weyerse je tedy sice působivá a účelná, leč chtě nechtě připomíná jeho předchozí práce, ať už využitými projekcemi Petra Hlouška ilustrujícími New York, arénou z Papežky, či kovovými konstrukcemi, podobnými základům pro scénu muzikálů Flashdance nebo Poslední loď. 

Taneční a pohybové choreografie, o něž se postaral Michal Matěj, mají jen malý prostor vyniknout a nejvýrazněji tak působí scény, v nichž sólisté zběsile pobíhají po jevišti pronásledováni bodovými světly (pod světelnou režií je podepsán David Kachlíř), zatímco se v monologické formě, či ve formě několika monologů spojených do duetů či terčetů vyznávají ze svých citů a pocitů. Těžko soudit, jaký má být smysl těchto scén, které kvůli pobíhání a „honičkám se světly“ působí především nechtěně komicky. Bohužel se zatím příliš nedaří ani choreografie s plášti, které se jako symbol vracejí napříč inscenací.

Tempu a rytmu ubližují i zdlouhavé přestavby, mezi nimiž scéna, v níž se v ložnici loučí po společné noci Carmen s Joeym, patří k vrcholům zbytečnosti. 

Přesvědčilo alespoň obsazení ve zbytku rolí. Vedle již zmiňovaných herců v hlavní dvojici zaujala při sobotní premiéře zejména Esther Mertová jako policistka Micaela, jejíž silný pěvecký i herecký výkon vytáhlo hluboké, vroucí procítění postavy ještě výrazně výš. Alternantce Ireně Freudenschussové ve zdařilém provedení chybělo právě jen to – jímavost a výraznější emocionalita. Z dalších rolí pak největší pozornost získává mezi Carmeninými přítelkyněmi Frasquita, kterou skvěle podali jak Rastislav Širila, tak Jáchym Šíma – bez karikatury, leč s humorem i nadsázkou, či majitel baru a šéf celého „gangu“ Lucas, zejména v podání Jiřího Macha. Jeho alternace, Tomáš Vaněk, bohužel nedokázal tohoto zločineckého bosse vybavit dostatečnou, byť tichou, expresivitou a zločineckým charismatem. 

Esther Mertová, Marco Salvadori, Kristýna Daňhelová 

Autoři přiznali inspiraci vedle Mériméovy novely i Bizetovou operou. Vypůjčili si z ní i několik konkrétních částí a hudebních motivů, které napasovali do své Carmen. Nevyšli z ní natolik, aby dávalo smysl, proč po této inspiraci a úryvcích sáhli, ani se od nich ale nedokázali zcela oprostit. Udělali si tím v podstatě medvědí službu. Vedle motivů známé opery mnohem více vyniká, že sami s obdobným mistrovským kouskem přijít nedokázali. Ve snaze najít vlastní jazyk, vyjít z „hloubky španělské hudební tradice, kterou se vydali na cestu do New Yorku jedenadvacátého století“ do jisté míry ztratili obojí. Muzikál na první poslech nezaujme ani jasnými hity, ani španělskými melodiemi, byť vyznění hudební složky dokázal výrazně pomoci při nedělní premiéře orchestr, který pod vedením Matěje Vody podal živý, energický výkon – zdařilejší než v sobotu, čímž posílil vyznění slibovaných španělských rytmů, které se přeci jen objevily, a dodal celé inscenaci alespoň po hudební stránce potřebnou, byť ještě ne dostatečnou, „šťávu“. 

Pochybnosti však zcela smazat nedokázal. Ty zůstávají. Městské divadlo Brno pod vedením Stanislava Moši opakovaně dokazuje, že na muzikálovém poli se může měřit se světovou špičkou. Potvrdilo to v minulé sezóně znovu uvedenými Bídníky. Není proto divu, že si Hudební scénu pro světovou premiéru svého nového díla vybrali španělští autoři Iván Macías a Félix Amador. Zamrzí nicméně, že se MdB stejné pocty nedostalo s vydařenějším kouskem. Carmen (Příběh z New Yorku) totiž nepřináší dostatečně pádné argumenty pro novou adaptaci ikonického díla. Po hudební stránce příliš nezaujme, jakkoli se příběh snaží přesunout k dnešku, nedokáže mu dodat aktuální vyznění, nenachází současné problémy, o nichž by se Carmen dala hrát. Naštěstí alespoň nedělní premiéra obsazená Lesanou Krauskovou zaplašila pocit, že se tvůrcům povedlo takřka nemyslitelné – vytvořit z femme fatale Carmen tuctovou postavu.

Marco Salvadori, Lesana Krausková