Reflexe

Ve dnech 13.-17.6.2026 proběhl v Liberci již čtvrtý ročník Šaldovy šňůry, festivalu Divadla F. X. Šaldy, který si klade za cíl představit odborné veřejnosti, divadelním profesionálům, teoretikům, kritikům a také všem divákům, kteří nemají Liberec za humny, vše, co v končící divadelní sezóně vzniklo na prknech libereckého Šaldova i Malého divadla, Letošní ročník tedy nabídl představení hned třinácti inscenací, přičemž se dvakrát představil balet, čtyři opery a sedm činoherních inscenací. 

V sobotu 13. 6. 2026 program festivalu zahájila Frida, baletní inscenace o životě jedné z nejslavnějších malířek 20. století. Režie a choreografie Mariky Mikanové představuje Fridu Kahlo jako silnou ženu, která se dokázala poprat se všemi životními nesnázemi – s těžkým zraněním při dopravní nehodě, s manželskými problémy a ztrátou dítěte – z nichž potom čerpala při své práci. Inscenace po výtvarné stránce kreativně pracuje právě s jejím výtvarným odkazem. Kostýmy i scénografie Aleše Valáška vycházejí z jejího života a díla, aniž by se s ohledem na autorská práva kopie konkrétních obrazů na jevišti objevily. 

Je škoda, že obdobná nápaditost se neprojevila v přístupu k dalším aspektům Fridina života. Epizoda zaznamenávající její zranění se na jevišti objevuje v působivé choreografii, nicméně dále se s doživotními následky nepracuje – obě tanečnice tančí Fridu stále stejnou, a zdravou, jako na počátku před zraněním.

Fridu představují současně Maria Gornalova ztvárňující umírající, bilancující Fridu a Nuria Cazorla García (v alternaci s Johanou Březinovou) jako její minulé já. Inscenace je tak velmi příjemná, využívá mexické a španělské hudby a staví rovněž na výrazných hereckých výkonech tanečníků. Pochopitelně a dramaticky ztvárňuje osobní život titulní hrdinky, silné ženské postavy, nezpracovává však politickou linii jejího života, a ochuzuje se nejen tím o řadu konfliktů, které by mohla zobrazit a dodat tak inscenaci na dramatičnosti.

Frida: Nuria Cazorla García, Maria Gornalova (foto: Daniel Dančevský)

Prvním činoherním vstupem se staly Žítkovské bohyně v režii Diany Šoltýsové, které měly druhou premiéru právě v sobotu 13. 6. 2026. Adaptace Kateřiny Duškové a Jiřího Janků vznikla pro pardubickou inscenaci uváděnou v letech 2021-2023 a je divácky velmi vstřícná. Soustředí se na hlavní postavu, Doru Idesovou v podání Veroniky Korytářové a její nejbližší příbuzné – matku, tety, babičku – a rodinný konflikt s Jindřichem Švancem, představitelem nacistické i komunistické moci a zlovůle. 

Zejména v první části se do inscenace značně propisuje typický styl a jevištní řeč režisérky, sahající běžně k velké obraznosti a hudebnosti a pracující s výraznou pohybovou složkou. Zatímco David Hlaváč vycházel z lidové hudby a její rysy se v jeho vlastní hudební složce objevují a adekvátně dokreslují atmosféru příběhu, režisérka vede herečky k velkým gestům, pracuje se symboly a vytváří velmi působivé mizzanscény. Pomáhá jí v tom i efektní scénografie tvořená dvěma posuvnými „betonovými“ deskami, které svým pohybem odhalují hloubku scény a zároveň mohou symbolizovat tlak obou režimů, který na hrdinky dopadá, i odkrývání utajovaných částí rodinné historie a příběhu.  

V druhé části získává větší prostor klasičtější činohra, snad stravitelnější menší ornamentálností, ale současně trpící místy váznoucím tempem ve spojitosti s tím, co všechno je ještě třeba v pátrání po rodinných tajemstvím odhalit a rozkrýt – v první části těch tajemství vyplouvá na povrch jen málo.  

Vedle Veroniky Korytářové v roli hlavní hrdinky Dory se v inscenaci představuje většina ženské části domácího souboru (Eliška Jansová, Markéta Tallerová, Štěpánka Prýmková, Kateřina Kornhäuserová, Jana Hejret Vojtková a Eva Goldmannová), společně s hostujícími Veronikou Janků a Jaroslavou Koškovou. V mužských rolích se představují pouze hostující Michal Květák jako Jakoubek a domácí Martin Stránský v roli Švance, přičemž oba ztvárňují i další postavy.  Jakkoli jsou Žítkovské bohyně Diany Šoltýsové postavené především na jejich souhře a kolektivním výkonu, v jednotlivých rolích zaujmou především Veronika Korytářová, Eliška Jansová, Markéta Tallerová a Veronika Janků.

Žítkovské bohyně: Eliška Jansová & kol. (foto: Tereza Jiroušková) 

Druhý festivalový den opět využil silný dámský herecký soubor Šaldova divadla. V tomto případě se jednalo o představení romantické komedie podle proslulého románu Jane Austenové Pýcha a předsudek * nebo tak něco. Divadelní adaptace Isobel McArthur nahlíží na známý příběh z nového úhlu pohledu – nechává jej vylíčit šesti služebnými. Ty mezi vynášením nočníků, stlaním postelí, předáváním vzkazů a postrkováním hrdinů odehrávají slavný román, přičemž se jedna po druhé převtělují do jeho postav. Isobel McArthur tak ve své verzi ikonickému dílu vrací nadhled, ironii, humor a v jistém smyslu i sociální kritiku, která se z četných jeho variací často vytrácí.  

Kateřina Kornhäuserová hned na začátku obléká přes svůj úbor služebné Effie zelenkavé šaty Elisabeth Bennetové a jako jediná zůstává stejnou postavou až do konce. Pětice jejích kolegyň odehraje všechny ostatní. Jana Stránská se tak představuje jako její starší sestra Jane i lady Catherine. Eliška Jansová ztvárňuje oba sourozence Bingleyovy, tedy Charlese a jeho nesnesitelnou sestru Caroline, kterou si zjevně značně užívá, i Elisabetinu nesmělou přítelkyni Charlottu Lucasovou. Karolína Baranová s gustem předvádí studie dvou odlišných, nesnesitelných, mužských charakterů v panu Collinsovi a důstojníku Wickhamovi, oba ve značné nadsázce, přičemž si střihne i Kitty Bennetovou a tetičku Gardinerovou. Hostující Barbora Bolíková představí hned dvě výrazně povahově odlišné sestry Bennetovy, intelektuálku Mary a nejmladší energickou Lýdii či strýce Gardinera. Veronika Korytářová pak září jako uměřený Fitzwilliam Darcy i jako paní Bennetová, nejvděčnější z postav pojatých s komickou nadsázskou, matka pěti dcer plně odhodlaná alespoň jednu z nich provdat a zachránit tak rodinný majetek a dědictví. 

Inscenace v režii Jakuba Nvoty ze všeho nejvíc připomíná dokonale seřízený a promazaný hodinový strojek, kde jednotlivá kolečka musí přesně zapadnout na své místo, aby se celek nerozpadl. Středobod bílé scény Karla Čapka tvoří víceramenné schodiště, jež svým otáčením pomáhá v rozlišení jednotlivých prostředí, doplňují je bílé paravány, případně i náladová projekce sloužící rovněž k promítání titulků k písním, které inscenaci prokládají. I základní kostýmy (Markéty Sládečkové) šestice služebných jsou bílé – bílé šaty a čepečky, na něž pak dámy vrší pestrobarevné svršky i paruky, jimiž na první pohled odlišují postavy příběhu. V takovém tempu, že se s nimi v závěru zcela zaslouženě přichází divákům představit i řada garderobiérek, které se o plynulý chod inscenace starají v zákulisí. Vedle těchto pečlivě promyšlených a dokonale propracovaných technických složek, mezi nimiž nemalou úlohu hraje i light design Pavla Hejreta, pak zásadní roli nesou přesně vypointované situace a dokonalá herecká souhra. Všechny herečky se bravurně zvládají vypořádat s charakterovými odlišnostmi svých postav i s technickou stránkou věci, tedy s jednotlivými převleky a přeměnami scény, o něž se starají samy. Zamrzí maximálně několik vulgarit, které zazní – především z toho pohledu, že tvoří příliš prvoplánovou zábavu, která je v takto výborně rozjeté inscenaci poměrně zbytečná. 

Pýcha a předsudek: Veronika Korytářová a Kateřina Kornhäuserová, v pozadí: Karolína Baranová, Barbora Bolíková, Jana Stránská, Eliška Jansová (foto: Tereza Jiroušková)

Komedii druhý den vystřídala jevištní báseň Létající dítě Rolanda Schimmelpfenniga, která vznikla v rámci divadelního start-up projektu Bušení. Tuto platformu Divadlo F. X. Šaldy vytvořilo z potřeby otevřít profesionální divadelní provoz mladým začínajícím tvůrcům a umožnit jim vstoupit do plnohodnotné umělecké praxe. Inscenační tým Létajícího dítěte je tak složený ze začínajících tvůrců, jakkoli již na sebe zvládli výrazně upozornit svou dosavadní prací. Režie se ujal Eliáš Gaydečka, o scénu a kostýmy se postarala Ema Dulíková, hudbu k inscenaci složil Jan Štěpán Krafka, dramaturgem se stal Lukáš Cenker. 

Společně dali vzniknout inscenaci divácky bez pochyby náročné, do jisté míry chladné a odtažité, pracující s komplikovaným textem (který je mnohokrát krácen, přerušován, vrací se a opakuje), symbolikou (v níž hrají značnou úlohu barvy, červená a žlutá opakující se v jednotlivých kostýmech, znacích i předmětech v jinak studené výpravě v šedomodrých tónech, z nichž vystupují jen postavy rodičů v zemité hnědé) a výrazným temporytmem, který se rozebíhá od počátku. Inscenace obdobně jako Pýcha a předsudek pracuje jako hodinový strojek. Scénu tvoří dvě lešení, torzo automobilu v podobě sedaček, nad ním se vznáší rudý zvon. Hudbu doplňují rytmické zvuky i zpěv. Tempo polevuje v poetičtějších momentech dávajících vyniknout magičnosti Schimmelpfennigova textu a ve vracejících se pasážích. 

Sedmička herců se blýskne soustředěnými výkony v dokonalé souhře, přičemž nejvýrazněji v paměti utkví Štěpánka Prýmková a Martin Stránský v rolích rodičů, zbývající pětice (Daniel Toman, Stavros Pozidis, Filip Jáša, Eva Goldmannová a Sára Lutovská) funguje jako chór a současně každý jako jedna ze součástí obrazu všedního dne. Právě na kontrastu jednoho obyčejného, běžného dne, jeho všednosti a nepozornosti k přítomnému okamžiku a zásadní události, kterou tato nepozornost vyvolává, inscenace stojí a je v ní nesmírně působivá, podobně jako v jevištní poezii, kterou hovoří.

Létající dítě: Martin Stránský & kol. (foto: Veronika Pávová)

Závěr druhého dne přinesl první operní příspěvek. Na jevišti Šaldova divadla se představila Tosca Giacoma Pucciniho v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a režii Josefa Doležala. Opera představená v klasickém, konzervativním, poněkud těžkopádném jevištním provedení, kterou vedle toporného herectví obsazených operních pěvců s monumentálními, poněkud komickými gesty, ubíjí i nezvládnuté svícení (pod light designem je podepsán Pavel Hejret) a přehlcená, těžkopádná scénografie (Milan David, Pavel Morávek). Ta, ačkoliv má zřejmě být realistická, zejména v prvním a druhém jednání mnohdy působí spíš matoucím způsobem: Proč postavy zpívají před Ježíšem Kristem na kříži o Panně Marii? Proč Scarpiovu kancelář zdobí jen výřezy děl klasických mistrů Velázqueze a Bosche, nikoli díla celá? Proč je Baron Scarpia během Tosčiny árie, kterou zjevně poslouchá, zcela ukryt ve tmě? Co si myslí? Argument o domýšlení si v kontrastu s popisností všeho ostatního neobstojí. Proč často postavy jednají v pološeru? Ve spojení s předimenzovaným orchestrem, proti němuž sólisté nezřídka zanikají, takové skrytí postav do náruče tmy znesnadňuje i pochopení toho, zda zrovna vůbec jednají, „hovoří“, či nikoli. 

Jako divák operu běžně nesledující – a s ohledem na chybějící hudební i taneční vzdělání nebudu hodnotit hudební složku, zpěv, ani složku pohybovou ani v ostatních případech, nýbrž pouze jevištní tvar jako takový – musím konstatovat, že být Tosca prvním setkáním s tímto žánrem, budu velmi obtížně zvažovat, zda ho chci objevovat i dál.

Tosca: Kateřina Habelková, Martin Bárta (foto: Daniel Dančevský) 

Opera, kterou začal třetí den festivalu, proti Tosce přinesla značně odlišný zážitek. O hudební nastudování operního dramatu Antonína Dvořáka podle balady Karla Jaromíra Erbena Kytice: Svatební košile se opět postaral Zbyněk Müller, režírovala je Linda Hejlová Keprtová. Ta se nespokojila jen se slavným příběhem a předepsanými party Dvořákovy kantáty pro tři sólisty a sbor a příběh opuštěné dívky a jejího mrtvého milého znásobila a sólové výstupy milenců rozdělila mezi šest interpretů. V prvním páru se představují Veronika Kaiserová a Vincenc Ignác Novotný, v druhém Lívia Obručník Vénosová a Michal Lehotský a v třetím Liana Sass a Dušan Růžička. Každý z párů přináší do inscenace vlastní příběh partnerského trápení (nevěry či alkoholismus) i vlastních tužeb zpodobněných ikonami moci, krásy a bohatství, které jako neutuchající mamon provázejí putující dvojice na jejich cestě. Vedle Pavola Kubáně, představujícího se v roli vypravěče a ikony moci, ztvárňují tyto ikony hostující činoherci, Petr Jeništa a Jana Stránská. Výraznou roli vedle nich hraje sbor, fungující jako chór spoluvyprávějící příběh i se aktivně účastnící jednotlivých situací, a Umrlec – Neznámý vojín představovaný tanečníkem, Michalem Kováčem, jemuž režisérka rovněž dopřává pozornost větší, než jaké se mu dostalo v Erbenově základu. 

K tomu tak Linda Hejlová Keprtová přidává další nadstavbu. Místy je těch motivů a nápadů snad až příliš, minimálně uvnímat všechny hned napoprvé se jeví býti nereálným. Nabízí však symbiotické skloubení všech složek, když vedle hudby a zpěvu dopřává pozornosti i tanci – o pohybovou spolupráci se postaral právě Michal Kováč – a herectví. Vede operní pěvce k výrazným hereckým výkonům, přičemž, bere do hry i operní manýry v gestech a herectví, a působivě nakládá i s výpravou. Scéna Michala Syrového je variabilní, jednoduchá, pracuje výrazně se znakovostí a nemalého významu nabírá i svícení, díky němuž je v potřebných momentech dobře čitelné i zadní pole a situace odehrávající se tam. 

Vrchol působivého představení pak tvoří společně s árií, modlitbou Dívky „Maria Panno, při mně stůj“ v již neděleném podání Lívie Obručník Vénosové, i předcházející dojemný a naděje plný výstup všech tří Dívek s Umrlcem v umrlčí komoře.

Kytice: Svatební košile: Michal Kováč, v pozadí: Jana Stránská, Dušan Růžička, Liana Sass, Pavol Kubáň, Michal Lehotský, Lívia Obručník Vénosová, Vincenc Ignác Novotný, Veronika Kaiserová, Petr Jeništa & sbor (foto: Daniel Dančevský)

Pondělí 15. 6. 2026 přineslo příspěvky všech tří souborů, po operních Svatebních košilích se tak představila i druhá inscenace libereckého baletu Butterfly Effect. V autorském tanečním příběhu inspirovaném teorií chaosu se v režii a choreografii Adama Sojky (s hudbou Adama Sojky a Petra Duchalíka) představilo pět tanečníků. Vedle Jaroslava Koláře, ztvárňujícího hlavní postavu, Pozorovatele, Jana Černá, Tess Sheppard, Richard Svoboda a František Šourek. Společně vnesli na jeviště Malého divadla s propracovanou scénografií Pavla Knolle a light designem Karla Šimka současný tanec v příjemných choreografiích i efektní stínové divadlo. Žel v názvu slibovaný efekt motýlích křídel a teorii chaosu se mi v choreografii a konkrétních výjevech nalézt nepodařilo, stejně jako jejich smysl, který jsem si ani nedokázala dosadit vlastní, což mi vnímání celé inscenace značně znesnadnilo a ve výsledku tak dodalo místy spíš iritující, než jakýkoli jiný efekt. 

Butterfly Effect: Arturo Pérez Del Campo, Anya Beth Clarke, v pozadí Jaroslav Kolář (foto: Daniel Dančevský) 

Činoherní vstup zajistil v pondělí večer na scéně Šaldova divadla Molière Michaila Bulgakova. Inscenace v mnohém podobná uvedené Tosce. Michail Bulgakov ve své hře líčí nejdramatičtější úsek života titulního hrdiny, kdy slavný komediograf prožívá nerovnou lásku k mladičké Armandě, okouší pozlátko slávy i její rub, bojuje o Tartuffa a ztrácí královu přízeň. V režii Ivana Krejčího ztvárnil titulního Molièra Martin Polách, vedle něhož se v nejvýraznějších rolích představili Veronika Korytářová jako Madeleine Béjartová, Eliška Jansová jako Armanda Béjartová, Tomáš Impseil v roli arcibiskupa, Tomáš Váhala jako Ludvík XIV. a Matěj Neubauer jako Zacharias Moirron. 

Podobně jako Toscu i Molièra zatěžkává již výprava, především přeplácané kostýmy Jany Hauskrechtové, které zejména u jednotlivých členů herecké společnosti vynikají svou přezdobeností nad hereckými výkony. V případě ostatních postav, zejména arcibiskupa, naopak výrazně splývají se scénografií Martina Šimka, až se nad doslovností této snahy o znakovost nezbývá než pozastavit. 

Zběsilá výprava vyniká nejen nad hereckými výkony, ale i nad nejvýraznějším a nejaktuálnějším tématem, které Bulgakův Molière nabízí. Na souboj umění s politickou mocí a zlovůlí už nezbývá prostor. Nepomáhají ani nedostatečně prokreslené a ostré charaktery postav francouzského krále a arcibiskupa, které tuto moc představují. Inscenaci, která by mohla fungovat alespoň jako životopisný příběh, pak ubližuje i pomalé tempo, nezvládnutý rytmus a nenápaditá režie, kvůli níž působí jako přežitek při nejmenším z minulého století. 

Molière: Martin Polách, v pozadí Tomáš Váhala (foto: Petr Neubert) 

Výrazně lepší a lehčí zážitek přinesla v úterý 16. 6. 2026 divadelní adaptace klasické detektivky Agathy Christie se slečnou Marplovou z pera Rachel Wagstaff. Rozbité zrcadlo uvedlo liberecké divadlo v režii šéfky činoherního souboru Kateřiny Duškové. Ta svou detektivku staví na až filmových střizích, které jí umožňuje propracovaná, do patra vytažená scénografie Hynka Dřízhala, i ostré změny svícení (light design: Pavel Hejret). Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak pomáhají dotvářet atmosféru poválečné Anglie, filmového natáčení i okouzlujících večírků.

Vzniká tak příjemná detektivní inscenace jiskřící jemným anglickým humorem s propracovanými hereckými výkony, mezi nimiž zaujme především Markéta Tallerová v roli filmové hvězdy Mariny Greggové, kterou opatřila patřičně podmanivým šarmem, hvězdným sebevědomím i osobní bolestí spojenou s prožitými traumaty. Nezapadnou však ani ostatní od Zdeňka Kupky v roli nejistého vrchního inspektora Dermota Craddocka, přes Štěpánku Prýmkovou jako zvědavou Jane Marplovou až po jednotlivé postavy konkrétního detektivního případu. Potěší především jistota, s níž členové souboru své hrdiny ztvárňují.

Rozbité zrcadlo: Kateřina Kornhäuserová, Jakub Kabeš, Marie Anna Kupcová, Tomáš Váhala, Jana Stránská, Markéta Tallerová, Martin Polách, Eva Goldmannová, v pozadí Zdeněk Kupka, Štěpánka Prýmková (foto: Petr Neubert)

Ta se ostatně projevila i v odpoledním úterním titulu. Na Malé scéně uvedl činoherní soubor Winterbergovu poslední cestu. Román Jaroslava Rudiše vypráví o cestě napříč Evropou téměř stoletého Wenzela Winterberga a jeho průvodce, „převozníka“, ošetřovatele umírajících Jana Krause. Oba rodáci z Čech, dávno však žijících v Německu, společně vyrážejí z Berlína na cestu po stopách nejen osobní historie, za stínem první lásky a napříč dějinami, kterými Winterberg „trpí“, jak sám často říká. Adaptace Jiřího Janků a Pavla Kheka vznikla přímo pro liberecké divadlo – přirozeně, Liberec / Reichenberg hraje v příběhu jako rodiště Wenzela Winterberga jednu, nikoli však jedinou, ze stěžejních rolí. Postavy se příběhem posouvají od Berlína přes Liberec, Sadovou u Hradce Králové k Vídni a Sarajevu, podle starého rakousko-uherského bedekru. A díky jednoduché scénografii Michala Syrového s ocenění hodnou lehkostí. Michal Syrový po stranách scény buduje jednotlivými kusy nábytku hospody, nádraží, hotelové pokoje, v zadní části jeviště pak bitevní pole i muzea, vše s minimem jednoduchých přesunů, jimiž v úplném středu vzniká vlakové kupé, středobod příběhu. V plynulých přesunech vypomáhá i light design Pavla Hejreta, který v patřičných momentech rovněž dotváří atmosféru, podobně jako hudba Ivana Achera. 

Vzniká tak inscenace při své délce lehká, živá, komunikativní, která ani na moment neunavuje. Pozvedává ji jemný humor, který se do ní autorům podařilo vnést, nadhled, místy až ironický, i přirozené propojování zásadních historických událostí s osobními problémy a zážitky. Tvůrci si vypomáhají dotáčkami mluveného slova, Winterbergova vyprávění, které v některých pasážích střídají živý herecký a mluvený projev, čímž vytváří další rovinu inscenace a oživují její rytmus. Vše dohromady pomáhá udržet tempo a soustředění v každé minutě. 

Především však úspěch inscenace stojí na vynikajících hereckých výkonech. V menších rolích se v inscenaci představují Daniel Toman, Stavros Pozidis, za něhož při festivalové repríze zaskočil Marek Nagl, Markéta Coufalová a Lucie Šlajchová Škodová, kteří suverénně vytvářejí bezpočet nejrůznějších postaviček, které na své cestě Winterberg s Krausem potkávají. Veronika Korytářová s přirozeností ztvárňuje Winterbergovu dceru Silke, odtažitou, moderní, zaměstnanou a všedními starostmi zahlcenou ženu vstupující do příběhu putování krátce, o to však intenzivněji, se zájmem i okouzlením, měnícími se bez jasného vysvětlení znovu v dobrovolný ústup. Ústřední dvojici v inscenaci Divadla F. X. Šaldy ztvárňují Martin Stránský jako Jan Kraus a Václav Helšus v roli Wenzela Winterberga. Jejich spojení bylo zásadní a opravdu šťastnou volbou režiséra Pavla Kheka a libereckého divadla. 

Václav Helšus ve Winterbergovi ztvárnil další z řady svých jedinečných hrdinů. Jeho Winterberg je místy pošetilý, leckdy otravně panovačný, především však neúnavný glosátor a vypravěč, „nemocný historií“, „trpící dějinami“, ženoucí se urputně za starými sny, vinami, za posledním dobrodružstvím, které si užívá leckdy jen tak mimochodem. V neokázalém hereckém projevu dokázal Václav Helšus nakombinovat všechny tóny tohoto charakteru v neodolatelný mix s nadhledem, humorem a citem, které se propisují do inscenace samé. Martin Stránský, který jako Winterbergův převozník začíná příběh jejich putování vyprávět, mu s lehkostí a samozřejmostí sekunduje. Jeho Kraus je z jiného těsta, výbušnější, ostřejší charakter – mladší, nesoucí si vlastní rány, viny, trápení a minulost. Nezřídka trpí poněkud výstředními nápady svého klienta, jeho zahleděností do sebe, jindy si jeho pošetilosti, sebestředné momenty i hrátky s okolím užívá s prostou radostí z přítomného okamžiku. Společně zcela uvěřitelně a dojímavě budují zvolna se rodící vztah dvou mužů, kterému není třeba hledat jména, o němž není důvod hovořit, a právě oni dělají ze zdařilé inscenace Pavla Kheka divadelní událost.  

Winterbergova poslední cesta: Václav Helšus, v pozadí Martin Stránský (foto: Radek Teope)

Zlatou střední cestu mezi zkostnatěle konzervativní a těžkopádnou Toscou a mnohem modernější a značně divácky náročnější inscenací Dvořákovy kantáty Kytice: Svatební košile představuje v Liberci Mozartova Figarova svatba v hudebním nastudování Paola Gatta a režii Kateřiny Duškové. Nepouští se do modernizací, ani nového výkladu, přesto zaujme. Precizně vystavěnými situacemi využívajícími komediální linku příběhu i propracovanými, přirozenými hereckými výkony mladého obsazení. V hlavních rolích se představují Josef Kovačič jako Figaro, Karolína Levková v roli Zuzanky, Magdalena Rovenská jako hraběnka Almaviva, Jolana Slavíková v roli Cherubína a standardně Jiří Brückler jako hrabě – při festivalové repríze za něj zaskočil Ludovik Kendi. 

Historizující kostýmy Olo Křížové společně s jednoduchou ilustrativní scénou Hynka Dřízhala vytvářejí příjemný základ, výborně funguje zvuk, kdy se v mohutně znějícím orchestru neztrácejí sólisté se svými pěveckými výkony, inscenace je lehká, hravá, příjemně rozehraná a představuje tak ideální příklad klasické opery, kterou je možné zaujmout i dosud „neoperního“ diváka, přivézt jej k zájmu o žánr, a navíc přesně v duchu komedie pobavit.

Figarova svatba: Karolína Levková, Josef Kovačič, Jiří Brückler, Eduard Kácal & sbor (foto: Daniel Dančevský) 

To se bohužel nedaří závěrečnému kousku, který během festivalu představil operní soubor. Poruchu na lodi Nautilus hudebního publicisty a skladatele Lukáše Hurníka v rámci již zmiňovaného divadelního start-upu Bušení uvedl tvůrčí tým ve složení Zdeněk Červinka (hudební nastudování, dirigent), Eliška Mervartová (režie), Kristina Komárková (scéna), Martin Krupa (světelný design a videoprojekce) a Magdalena Černá (kostýmy). 

Autor této komické pohádkové opery, Lukáš Hurník, se nechal inspirovat příběhem Julesa Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. I jeho opera se tak soustředí na hrdinného kapitána Nema (Miloš Horák), ponorku Nautilus a přátele tvořené inženýrem Smithem (Aleš Janiga), harpunářskou Nedou (Petra Vondrová) a plavčicí Salmou (Veronika Kaiserová). Společně se vydávají do hlubin oceánu prozkoumat objekt neznámého původu. Jak název opery napovídá, postihuje je cestou porucha, s níž se ukáže být spojený Salmin domácí mazlíček, malá chobotnička Mantík, jejíž přítomnost na lodi se po vyřešení poruchy stane zásadní pro úspěch celé výpravy. Příběh vcelku jednoduchý a na papíře slibující i četná dobrodružství bohužel doplácí na nedostatek akce. Většina děje se odehrává v řeči, veškeré dobrodružství zůstává diváckým očím skryto, nezmiňuje se již ani v libretu. 

Inscenace rovněž nepřidává žádnou divácky vděčnou jevištní akci. Postavy během vcelku krátké operky nekonečně stojí či posedávají na jevišti, vzmůžou se maximálně k popocházení, což po čase unaví i dospělého diváka, natož děti, pro něž má být titul primárně určen. Veškeré dění je navíc od diváků značně vzdálené, odehrává se na malém jevišti, odděleném orchestrem, který nejenže vytváří neprostupnou čtvrtou stěnu, ale navíc část děje zakrývá. 

Tento neduh bolestně dopadá nejen na jevištní dění, ale postihuje i výpravu, utopenou na pozadí, z níž tak nejvýrazněji vyniknou žluto modré barevně unifikované kostýmy představující potápěčské obleky. V Malém divadle navíc poměrně často není sólovým interpretům rozumět. Zůstává tak statické, divadelně zoufale nezajímavé dílo bez jakékoli akce, jemuž navíc extrémně chybí titulky či alespoň základní srozumitelnost zpívaných pasáží.

Porucha na lodi Nautilus: orchestr, dirigent Zdeněk Červinka, v pozadí Veronika Kaiserová, Miloš Horák, Petra Vondrová, Aleš Janiga (foto: Daniel Dančevský)

Úplný závěr festivalu obstaral opět činoherní soubor s další ze svých nesmírně vydařených inscenací. Přelet nad kukaččím hnízdem patří na českých jevištích mezi klasiky a vrací se na ně s železnou pravidelností. Dramatizace slavného románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven z pera Dalea Wassermana přináší nestárnoucí příběh odhalující zneužívání moci a odvahu vzdorovat. 

V liberecké inscenaci na prknech Malého divadla se v hlavní roli Randla Patricka McMurphyho představuje Tomáš Impseil, dokonale zachycující výbušného, energického, nezkrotného hrdinu-antihrdinu bořícího konvence, odmítajícího se podvolit nátlaku a nepřirozeným autoritám, ať už se skrývají za jakýmkoli uměle vybudovaným řádem. Jeho ústřední protivnici, sestru Ratchedovou, chladnou, panovačnou manipulátorku, ztvárňuje Jana Hejret Vojtková. Spíš než jako otevřeně vládnoucí, despotickou tyranku, jako plíživé tiché zlo, útočící rafinovaně na nejslabší místa, neustále pozorující své oběti zpovzdálí, což jí efektně umožňuje scénografie (o výpravu se postaral Pavel Kodeda) přetvářející Malé divadlo v léčebnu, kde v zadním poli zůstává vyvýšený, sklem oddělený prostor, sesterna, z níž Ratchedová neustále pozoruje, co se děje v denní místnosti. 

Scénografie i nápaditá stylizace pomáhá inscenaci v režii Kateřiny Duškové získat na údernosti a působivosti. Fungují v tomto směru i jímavá hudba Darka Krále a efektní práce se světly. Kateřina Dušková navíc expozici příběhu rozehrává již 15 minut před začátkem představení, kdy uvaděčky rozdávají divákům při příchodu léky v papírových šálcích a diváci potom zamřížovanými dveřmi vstupují do prostor blázince, kde pacienti tráví svůj volný čas nejrůznějšími činnostmi, a to až do skutečného začátku představení. 

Podobně jako Winterbergova poslední cesta i Přelet nad kukaččím hnízdem boduje jemným humorem ve skvěle vypointovaných situacích, na jejichž působivosti nesou zásadní podíl herecké výkony, nejen ústřední dvojice, ale všech obsazených pánů ztvárňujících pacienty léčebny. Přesvědčí uzavřený podivínský morous Scanlon Martina Polácha, až hyperaktivní, ztřeštěný Cheswick Jakuba Kabeše, apatický Ruckly Martina Tallera, okouzlující schizofrenik Martini v jímavém, křehkém podání Stavrose Pozidise, dokonale propracovaný nejistý Harding Tomáše Váhaly, citlivý Billy Daniela Tomana i dojemný náčelník Bromden v dalším letošním výrazném výkonu Martina Stránského. Ve festivalové repríze zaujal i herecky jistý zaskakující Igor Bareš v roli doktora Spiveyho či Kateřina Kornhäuserová jako Candy.  

Přelet nad kukaččím hnízdem: Martin Taller, Stavros Pozidis, Martin Stránský, Tomáš Impseil, Jakub Kabeš, Tomáš Váhala, Daniel Toman, v pozadí Jana Hejret Vojtková (foto: Leoš Skokan)

Přelet nad kukaččím hnízdem tak doplnil řadu vydařených činoherních inscenací, které Divadlo F. X. Šaldy v právě končící sezóně svým divákům přineslo. Napříč žánry a styly zaujaly přesností, jímavostí i milým humorem bez laciného podbízení se divákům či propracovanými hereckými výkony, mezi nimiž vedle okouzlujícího Václava Helšuse ve Winterbergově poslední cestě vynikli i energický Tomáš Impseil v Přeletu, šarmantní Markéta Tallerová v Rozbitém zrcadle či Veronika Korytářová a Martin Stránský táhnoucí svými výkony celou řadu inscenací. Především však potěšil celý herecký soubor, nejen představitelé hlavních rolích, v dílech stojících na precizní souhře a přesném a spolehlivém vystižení i rozsahem nejmenších postav, a dramaturgie činoherního souboru přinášející svým divákům různorodé hry a adaptace v nesmírně vydařených inscenacích. Zaujaly i soubory operní a baletní, z jejichž práce diváka neerudovaného a nezběhlého v těchto žánrech nadchly především opery Figarova svatba a Kytice: Svatební košile a příjemně potěšila i baletní Frida.  

Na závěr tak nezbývá než Divadlu F. X. Šaldy popřát, aby i sezóna nastávající, s podtitulem V pokušení přinesla stejně úspěšnou řadu rozličných inscenací, diváckých zážitků a jedinečných hereckých výkonů.