Reflexe

Již potřetí našly na česká, potažmo pražská, jeviště cestu díla francouzského spisovatele Édouarda Louise. Po adaptacích stejnojmenných románů v inscenacích Kdo zabil mého otce, kterou představil Jakub Čermák se souborem Depresivní děti touží po penězích, a Dějiny násilí  Tomáše Loužného v pražském Švandově divadle, se základem pro inscenaci Jak se stát jiným  Městských divadel pražských staly hned tři autorovy romány, Boje a proměny jedné ženy, Jak se stát jiným a Monique na útěku. O jejich adaptaci a režii se postaral Dávid Paška, slovenský divadelní režisér, dramatik a spisovatel působící také v Rakousku, Rumunsku či Německu a v mezinárodních koprodukcích. Českým divákům se dosud představil na mezinárodních festivalech – v září 2025 s inscenací Tatarka Slovenského národního divadla na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni, či v dubnu letošního roku, kdy festival Nová Komedie hostil Endsieg/Dobytí divadla Malá scéna v Bratislavě. S českým souborem spolupracuje Paška poprvé.  

Petr Jeništa, Ivana Uhlířová, Eva Salzmannová, Tomáš Weisser, Tomáš Dalecký

V programu ke své pražské inscenaci uvádí, že s romány Édouarda Louise, zejména s titulním Jak se stát jiným, se setkal během studií v Rakousku, kdy v něm nacházel výrazné paralely ke své zkušenosti s odchodem do zahraničí a vlastní proměnou. Současně ovšem přiznává, že postupem času se k autorově tvorbě stal kritičtějším, a právě to vnímá jako motor své nynější práce.

Francouzský spisovatel a intelektuál Édouard Louis prorazil v celosvětovém měřítku hned prvním autobiografickým románem, Skoncovat s Eddym B., na nějž navázal již šesti dalšími. V těch se stále znovu vrací k životu svému a svých nejbližších, ovlivněnému francouzským severem – jedním z ekonomicky nejchudších regionů země, který se vyznačuje nízkou úrovní vzdělání, omezenými pracovními příležitostmi i určitou sociální izolací. Otevírá otázky třídní nerovnosti, násilí, homofobie, sociální mobility, patriarchátu či proměny identity, kterým se věnuje i ve svých přednáškách, kde širší reflexi těchto společenských problémů spojuje s osobní zkušeností.

Jak při rozhovoru s režisérem Dávidem Paškou uvedeném v programu k inscenaci připomíná dramaturgyně inscenace Lenka Veverková, u autofikce čtenář poznává ostatní postavy jen skrze osobní vzpomínky a domněnky o tom, proč jednají tak, jak jednají. K tomu Dávid Paška doplňuje, že právě v tom shledává text dramaturgicky zajímavým, když podotýká, že na jevišti zůstávají především interpreti – herci a herečky jako nositelé textu a „způsob, jakým si jej přivlastňují, vytváří klíčovou vrstvu autonomie, neboť právě jejich vědomí fragmentárnosti postav i vlastní pozice v konstrukci situací generuje určitý typ zcizující reflexe.“

Tomáš Weisser, Petr Jeništa

S tou právě ve své inscenaci výrazně pracuje, a to hned na několika úrovních. Jak odstupem herců od postav, tak odstupem v jejich hereckém ztvárnění zdůrazňujícím, že tyto postavy jsou pouze tím, co o nich napsal autor, a jsou si toho vědomy. Herci tak nezřídka vystupující ze svých rolí, když se v průběhu děje oslovují vlastními jmény, či doplňují informace ve formě vedlejšího textu uvozujícího situaci („Fiktivní monolog Eleny pro Éduarda od Édourda pro postavu Eleny.“), nebo v podobě prostých konstatování („Já už tam nemám text!“). Odstup vytvářející kýženou tenzi zvyšuje i střídání v pozici vypravěčů. Nezřídka texty z Louisových knih namísto Tomáše Daleckého ztvárňujícího postavu Eddyho deklamují ostatní herci, zatímco na jevišti se rozehrávají konkrétní situace, o nichž hovoří. Kritické komentáře k daným situacím pak přidávají i z pozice konkrétních postav („To mám být já?“). Těm tak propůjčují hlas, na jednu stranu stále omezený tím, co autor napsal, na druhou však jistým způsobem osobitější, právě o vlastní herecký projev. Autor, zosobněný postavou Eddyho však zůstává jasný a nepřekonatelný – v momentech, kdy text zastavuje, posouvá jej dál a nenechává ostatní domluvit, protože se zrovna dostávají k nekonečným hádkám nebo narážejí na nepříjemné skutečnosti. 

Pětici herců, Tomáše Daleckého v roli Eddyho, Evu Salzmannovou představující jeho matku Monique, Ivanu Uhlířovou jako sestru Claru, Petra Jeništu ztvárňujícího otce a Tomáše Weissera jako bratra (přičemž se kromě Tomáše Daleckého všichni ostatní představují i v rolích dalších zásadních postav) navíc na jevišti doplňuje kameraman (Dominik Lukács Žižka případně Ludvík Otevřel) s kamerou na jeřábu a kolejnici, kterou snímá živý děj na jevišti a prostřednictvím live cinema je divákům zprostředkovává z jiného úhlu a ve větším detailu, než mají sami možnost pozorovat. Navíc herci sami vstupují do záběrů, či si kameru posouvají a přenastavují tak, aby obrazy snímala dle toho, co zrovna chtějí divákům přiblížit v detailu, či pohledům kamery skrýt. Ještě tak zdůrazňují zcizující odstup, práci s několika rovinami, problematiku nahlížení situací pouze z konkrétních úhlů, kterou je nasnadě Édourdu Louisovi jako autorovi – v souladu s vyjádřeními postav jeho rodinných příslušníků, o nichž píše – vytknout.

Tomáš Weisser, Petr Jeništa, Ivana Uhlířová, Eva Salzmannová, v popředí Tomáš Dalecký

Dávidu Paškovi se tak daří pracovat s odlišností jednotlivých rovin, stavět je do konfliktu a současně je propojovat, vrstvit je jako slupky, přičemž však neopomíná příběh, který Édouard Louis i inscenace postavená na třech z jeho románů vypráví. Příběh o náročném osamostatnění se, osvobození, o změně, a nejen autorově – Eddyho vlastní, ale i jeho matky. Monique se stává vedle Eddyho nejvýraznější a nejdůležitější postavou inscenace. Zejména v závěru, kdy do té doby hektický děj odehrávající se ve zběsilém tempu, jemuž celá pětice herců dokáže dostát s naprostou suverenitou, na moment ustupuje zvolnění a promítanému předtočenému filmu. Zejména díky němu pak krátce, ale nikoli ojediněle, působí jako ta hlavní – jako by příběh Eddyho měl být „jen“ uvozujícím momentem pro její vlastní.  

Zdůrazňuje to nejen podobná story obou postav, ale i stejné pasáže, stejná slova, výkřiky a lamentace, jež oba v konkrétních momentech na sobě takřka nezávisle pronášejí, respektive které Eddy po matce opakuje. Tomáš Dalecký s Evou Salzmannovou tak získávají nejvýraznější herecký prostor a naplno jej využívají. Neváhají však ani ostatní, Ivana Uhlířová, Petr Jeništa i Tomáš Weisser s přehledem přecházejí mezi jednotlivými postavami, v nichž se představují, i mezi odlišnými polohami inscenace. Situace rozehrávající příběh Eddyho života jsou výrazně expresivní a efektně tak zpodobňují násilí, o němž Louis vypráví, kýženě v protikladu k odstupu a civilnosti „nadstavbových“ rovin inscenace.

Eva Salzmannová, v pozadí ve filmu Tomáš Dalecký a Eva Salzmannová

Tou se Městským divadlům pražským podařilo v aktuální sezóně již poněkolikáté „trefit do černého.“ Jakkoli může být svým formátem pro řadu diváků obtížně vnímatelná a může chvíli trvat, než se na zvolenou podobu napojí, představuje Jak se stát jiným po Zničit (rovněž uváděném v Divadle Komedie) další úspěšnou adaptaci současné a tematicky vysoce aktuální literatury, jíž dopřává potřebný odstup a nadhled, přičemž využívá oblíbené moderní jevištní prostředky, a především těží z plně soustředěných, do detailů dotažených, precizních hereckých výkonů.