Reflexe

Slavné španělské drama Lope de Vegy čerpající ze skutečných událostí, které se odehrály roku 1476 ve vesnici Fuente Ovejuna, kdy se tato svobodná osada vzbouřila proti svému pánu a postavila se za svá práva, po Sametové revoluci v podstatě opustilo česká jeviště. Při jeho výrazně levicovém vyznění, které minulý režim využil k vlastním zájmům a silně ideologicky zatížil, se těžko divit. Nicméně právě jím inscenace dokonale zapadá do dramaturgie, repertoáru a celkového vyznění poslední sezóny ústeckého Činoherního studia pod vedením Michala Háby. A tam se také v úpravě a režii Martina Modrého pod titulem Fuenteovejuna představilo. Poslední premiéra sezóny proběhla ve středu 20. 5. 2026.

Hra přináší příběh vesnice, Fuente Ovejuny, která se po dlouhém útlaku, ponižování a tyranii vzbouří proti svému pánovi a při následném vyšetřování odmítá obvinit konkrétního jedince. Místo toho stále opakuje, že tyrana zabila Fuente Ovejuna. Martin Modrý přenesl dějiště příběhu do jakési továrny, čemuž je přizpůsobena scénografie Adély Szturcové. Po stěnách visí cívky s provazy představující pracoviště, kde probíhá běžný provoz. V přední části pak stojí stůl s židlemi, kancelář šéfa, oddělená od zbytku továrny a ostatních zaměstnanců čistě prostorově. Právě odtud – od ředitelského stolu – si nadřízený, který se zcela bezbřehou samozřejmostí a nesmírnou chutí porušuje veškerá pravidla a zneužívá své postavení, vybírá své oběti. Kostýmy Anny Tiché zvolenou koncepci podporují, zaměstnanci se objevují ve volných, značně ošuntělých, zjevně pracovních oděvech. Komtur Fernan Gomez v extravagantní bílém rouchu s výrazným stříbrným křížem na prsou, botách s vysokou platformou a bundě. Jeho věrný Ortuňo v jakési obdobě vojenského oděvu. To vše navzdory tomu, že ústecká inscenace využívá klasický překlad (resp. jeho torzo – po výrazném proškrtání, jehož naznala celá inscenace jak ve velké části textu, tak v množství postav) Otakara Fischera i jeho místopisná označení, která nijak neupravuje. Vzniká tak výrazný kontrast mezi promluvami postav o lese, studánce, návsi, či pastvě a daních, zatímco ty se stále pohybují ve stejné továrně.

Anna Peřinová, Jiří Spišák, Erich Michal Sikora

V továrně, kde se od počátku roztáčí nekonečný kruh ponižování a násilí. Jedna vyhlédnutá ženská oběť střídá druhou za útrpného mlčení, či polohlasného mrmlání zbytku společenstva, které se neodvažuje vystoupit proti. Zvlášť když jediný, kdo se o to pokusí, končí trpce. Teprve poslední svévolný útok provedený přímo během svatby proti nevěstě zvedá vlnu nevole a vyvolává revoluci. Revoluci, kterou vedou oběti. Revoluci, která v daném prostředí poněkud teatrálně staví barikády a na moment ukončuje vládu tyrana. Avšak pouze na chvíli, jak Martin Modrý dokazuje nekonečně opakovaným závěrem i volbou představitele soudce / krále, aby se stále znovu a znovu vraceli tyrani další, a především stejní, a jejich oběti se proti nim stále znovu musely zvedat.

Simona Hába Zmrzlá, Luciana Tomášová, Anna Peřinová

Právě do nekonečna opakovaný závěr a v předchozím ději využitý stejný princip opakovaných, zpravidla nepříjemných, situací patří k nejpůsobivějším momentům ústecké Fuenteovejuny, ačkoliv drama v inscenaci v podstatě degraduje na pouhé tři opakované situace. Podobně však baví i kontrasty, na nichž staví. Jak již zmiňovaný rozpor mezi prostředím deklarovaným v textu a vytvořeným na jevišti, tak kontrast mezi postavami. Ať už jde o kostýmy, jimiž se komtur tak výrazně odlišuje od svých podřízených, či o jednání a herectví Jiřího Spišáka v této roli.

Na rozdíl od původně nenápadné značně submisivně vystupující masy zaměstnanců, které jejich herečtí představitelé podávají civilními a velmi uměřenými hereckými prostředky, obdobně jako Jakub Spišák svého Ortuňa, komtur Jiřího Spišáka je přehlídkou expresivity v gestech, mimice i řeči (včetně roztouženého řevu) a extravagance. Ostatní – představovaní Annou Peřinovou v alternaci s Barborou Váchovou (Laurencia), Matúšem Bukovčanem (Estéban), Erichem Michalem Sikorou (Frondoso), Lucianou Tomášovou (Jacinta), Václavem Ponikelským (Mengo) a Simonou Hába Zmrzlou (Pascuala) – „ožívají“ v několika nekonečně opakovaných situacích a ve zcizovacích hudebních vstupech, které je vedou do extrémů a obdobné exprese, či v závěru při zažehnutí revoluce. Nejvíce pak mezi nimi zaujme Luciana Tomášová jako Jacinta. Využitá, ponižovaná a ponížená, bezmocná, ale stále hrdá a nenávistná.

Jakub Spišák, Luciana Tomášová, Jiří Spišák 

Co inscenaci Martina Modrého ubližuje, jsou místy až únavné proslovy a proklamace již viděné v celé řadě předchozích inscenací ústeckého Činoherního studia.

Neunavují ani tak tím, že už je divák „zná“ a očekává, jako právě oním až úmorným, doplněním základních tezí způsobem „tak a teď výslovně pojmenujeme a popíšeme, co se právě stalo.“ Například když všechny tři ženské postavy znovu vyprávějí příběhy o svém zneužití doplněné – dnes už snad dostatečně vyvrácenými, nebo alespoň dostatečně odsuzovanými – řečmi o tom, co všechno ženy a dívky nemají dělat, aby neprovokovaly a nedráždily k útoku, kritizované zde tím nejprvoplánovitějším způsobem. Nebo jako bojovný projev bezzubého Menga o strukturálním násilí a následná oslavná řeč Pascualy naopak velebící násilí a násilnou revoluci.

Chtě nechtě inscenace vyvolává otázku, proč režisér předpokládá, že divák to nepochopil hned, a musí mu tedy děj ještě jednou výslovně předestřít? Divák není hlupák. Nadto podobné postupy z Činoherního studia už zná. Stejně jako nekončící kritiku kapitalismu a konzervativně patriarchální společnosti objevující se již v nedávném Sluhovi dvou pánů, či v inscenacích Oidipus Utopia, vzniklé v koprodukci s Hábovým spolkem Lachende Bestien, nebo VOJCEK_jednorozměrný člověk, od něj „adoptované“.

Anna Peřinová, Luciana Tomášová, Simona Hába Zmrzlá, v pozadí Jiří Spišák

Snad, aby tolik neunavovaly a nedráždily, kompenzuje toto všechno výrazná expresivita a přehrávání v opakovaných situacích i u ostatních postav, stupňující se až ke křiku a hysterii známé z béčkových horrorů. Tam, kde se Fuenteovejuna drží na uzdě, využívá osvěžující režijní nápady (kontrasty a opakování ke zdůraznění nekonečnosti zneužívání silnějšími i boje proti tomu), tlumí přílišnou expresivitu a šetří zapálenými projevy, funguje. Ve zbytku nezbývá než mírně skřípat zuby nad tím, že ani Martin Modrý poetice a myšlenkovému přesvědčení Michala Háby a jeho inscenací nedokázal dodat, když ne kontrast, alespoň výrazně jiný odstín.