Reflexe

Ledové království patří u dětí k velmi oblíbeným titulům, proto je nastudování tohoto disneyovského muzikálu v Hudebním divadle Karlín logickou volbou. Po ambiciózní inscenaci Beetlejuice se jedná o další výlet mezi současné hity hudebního divadla, výsledek je ovšem tentokrát trochu rozpačitý.

Muzikál Frozen nabízí hezkou hudbu plnou zapamatovatelných hitů (píseň Let It Go ostatně získala Oscara) a libreto přináší příběh, který kombinuje pohádkovost, humor i dojemné okamžiky. Viděl jsem tento kus v Londýně v Theatre Royal Drury Lane a inscenace Michaela Grandage patřila rozhodně k těm zajímavějším disneyovským titulům.

Stejně jako ostatní divadelní kusy této renomované společnosti oplývá i Frozen velkovýpravností. Po zmiňované inscenaci Beetlejuice, u níž bylo scénické řešení jednou z nejlépe hodnocených složek, jsem očekával podobný výsledek i u Ledového království. Bohužel právě výprava patří k největším slabinám karlínského nastudování. Je to celkem s podivem, jelikož jsou pod ní podepsána jména, jež obvykle bývají zárukou kvality - Petr Hloušek (scéna) a Dave Benson (kostýmy). 

Nevím, zda na výpravu nezbyly peníze, ale tohle karlínské království je bohužel dost chudé. Samozřejmě lze namítnout, že je nespravedlivé srovnávat londýnskou produkci s tou pražskou, jelikož obě inscenace mají pochopitelně diametrálně odlišný rozpočet. Ovšem v minulosti už jsem byl několikrát svědkem toho, že i v českých podmínkách lze udělat výpravný muzikál na úrovni srovnatelné s West Endem (například brněnské inscenace Mary Poppins či Matildy). 

Scéna je v karlínské inscenaci dost prázdná, klíčová proměna v ledový zámek je uskutečněna skrze výsuvné rampouchy, jejichž umělost je ovšem dobře viditelná až na druhý balkon. Mezi zajímavější scénické nápady patří třeba nestabilní Oakenův dům v hudebním čísle Hygge. Chvilkami mi přišlo, jako kdyby si režisér Martin Čičvák s prázdnou scénou moc nevěděl rady, což značí donekonečna opakovaný nápad s výsuvným kvádrem uprostřed jeviště. Ten je bez zřejmého smyslu využit při každém druhém hudebním čísle, což začne být po pár opakováních dost otravné.

Také kostýmy mě příliš nenadchly, jsou sice dost barevné, ale stylově nesjednocené. Naopak pochválit lze choreografii Ivany Hannichové. I díky nim asi nejlépe vycházejí sborové výstupy - energií hýří především písně Hygge a Trollí song.

Do hlavních rolí Čičvák obsadil dvě karlínské stálice Evu Burešovou (Elsa) a Ines Ben Ahmed (Anna). Obě dobře zvládají své role po pěvecké stránce, nejlépe to vynikne ve společné písni Když tě ztrácím. Naopak největší hit tohoto muzikálu Najednou není tím showstopperem, jaký jsem viděl v Londýně. Triková proměna Elsy samozřejmě vzbudí ohlas, ale jinak je toto zakončení první části představení jen jedním z hudebních čísel, nikoliv vrcholem celé produkce. U Ines Ben Ahmed je v hereckém ztvárnění zřetelný posun od Lydie v Beetlejuice, rázná princezna jí jde lépe než nejistá emodívka, ale ve vyrábění humoru místy až zbytečně tlačí na pilu, v pointování vtipů má ještě rezervy.

Z vedlejších rolí nezklame Roman Tomeš, který v roli Kristoffa prokazuje svůj vysoký herecký i pěvecký standard. Kryštof Krhovják buduje svého prince Hanse nenápadně, proměna v záporáka tedy není tak markantní, pěvecky je místy trochu na hraně, ale nakonec svou roli zvládá se ctí. Nejzábavnějším prvkem inscenace je sněhulák Olaf, kterého animuje Viktor Javořík.

I když inscenace občas lehce zápasí s tempem, hodně jí pomáhá pečlivé hudební nastudování Felixe Slováčka jr. a na Karlín neobvykle dobrý zvuk (pod sound designem je podepsán Matt Grounds), tentokrát se nestává, že by člověk přes hudbu neslyšel písňové texty.

Ledové království je nepochybně titulem, který přiláká dostatečné množství diváků. Je to inscenace, která je příjemnou rodinnou podívanou, ačkoliv trochu zamrzí, že zdaleka nenaplnila potenciál, který v sobě tento kus skrývá. Kdo byl svědkem divadelní magie londýnského nastudování, bude jistě trochu litovat, že to v Praze tak dobře nedopadlo. Ostatní si ale tuhle pohádku nejspíš užijí.