Reflexe

Moderní dům ve stroze čistém severském stylu, úplně nový. Postavený na přání nové paní, novomanželky, vysloveném jen tak, bez skutečného zájmu ve snaze o překonání trapného ticha. Na skvostném místě, s božským výhledem, ukrytým ovšem za hustým lesem. Dvě stěny betonové, třetí prosklená, moderní kuchyňská linka, vestavěný krb a mezi nimi – jako podivný nepasující relikt zašlé minulosti – staré piano.  Chladný, prázdný prostor. Tak okázale zrcadlící prázdné manželství doktora Tesmama a jeho ženy Hedy, rozené Gablerové, dcery generála Gablera. Zámožné, hrdé, zpovykané paničky, hledící sebestředně jen na vlastní well-being, vlastní zábavu, vlastní nudu. Nade vše se ční její odpor a pohrdání vůči všem ostatním, které snad mají zakrýt zásadní neschopnost najít si vlastní cíl a smysl života, vymyslet vlastní – jakýkoli – plán. A tak bez výraznějšího zájmu či pohnutí rozbíjí, ničí veškeré přání, touhy, plány a sny ostatních. Proč? V inscenaci Činohry Národního divadla v režii Viktora Bodóa ve Stavovském divadle prostě proto. Protože chce. 

Denisa Barešová, Pavla Beretová, Filip Kaňkovský

Bodó svou Hedu posunul v čase a modernizoval jen technicky. Opatřil postavy dnešními kostýmy Fruzsiny Nagy, která jimi názorně dokresluje jednotlivé charaktery. Scénu tvoří moderní a chytrý, byť značně nespolehlivý, dům manželů Tesmanových (postarala se o ni Julia Balázs), ale víc se vlastně nezměnilo. Heda je manželkou na plný úvazek a jakkoli zjevně přesvědčená o vlastní výjimečnosti, se prostě nudí, neschopná odejít nebo si najít smysl. 

Pavla Beretová ji ztvárňuje bravurně, uměřenými hereckými prostředky, bez výraznějších gest. Elegantně prochází domem se sošnými gesty a vzdáleným, odtažitým výrazem. Emoce, které touto Hedinou maskou nechává proniknout, nejsou ani vzdáleně pozitivní. Žárlivost, výsměch, pohrdání, vztek a zlost. Dokonale konstruuje chladnou, odtažitou postavu, vůči níž téměř všechny ostatní působí o tolik emocionálnější. Snaživá teta Julie a nejistá, nesmělá Tea, obě proti ní výrazně ušlápnuté, při setkání s ní krajně rozpačité, leč i tak ve svých přáních, plánech a záměrech mnohem živější a životnější.

Veronika Janků, Pavla Beretová

Teu obdařila Denisa Barešová nervozitou projevující se fyzicky – stálým ošíváním se, drbáním, ukrýváním rukou do kapes – i mimicky, ale současně i velkou touhou při hledání a nalézání vlastního smyslu života po tolika planých letech. Veronika Janků je jako tetička snaživou, ze štěstí synovce opatrně nadšenou postavou, tolik toužící po uznání synovcovy ženy, jehož se jí bolestně nedostává. Jen služebná Berta v podání Alžběty Dolečkové je proti Hediným invektivám a manýrům zjevně zcela imunní. Odráží je drze a odhodlaně, bez skrupulí, navzdory úvodním proklamovaným obavám, zda se nové paní zavděčí, celá působí ve vyšperkovaném moderním domě Tesmanových jaksi navíc, podobně jako Hedino piano, a je si toho dobře vědomá. 

Filip Kaňkovský ztvárňuje doktora Tesmana jako uměřeného, nepříliš společenského intelektuála, opatrného a v podstatě spokojeného ve svém prostém maloměstském klidu a štěstí, který řeší zejména svou kariéru, či její ideální, klidný postup, a přízemní otázky financí. A je tolik odlišný od obou mužů, kteří Hedu zajímají výrazně víc – Eilert Løvborg v podání Igora Orozoviče, a doktor Brack Marka Daniela.

Marek Daniel, Pavla Beretová

Marek Daniel nabízí precizní studii mocného muže, zvyklého pořídit si cokoli, co se mu zamane – za peníze a díky svému vlivu. Ať už jde o hmotné statky či zážitky – jako ten z plánovaného milostného trojúhelníku. Vchází do domácnosti Tesmanových zcela samozřejmě jako rodinný přítel a okamžitě začíná flirtovat, manipulovat a upevňovat si své postavení. Když hrozí, že by o něj mohl přijít, neváhá využít veškeré možnosti, které má k dispozici. V Danielově podání jde o uměřeného poživačníka, dokonale si vychutnávajícího své pozice, ovšem vždy v rámci mezí daných společenskými konvencemi. Igor Orozovič v roli Eilerta Løvborga představuje nejživější, nejskutečnější mužskou postavu. Muže s vnitřními démony, oddaného plně svým plánům, ideálům a své tvorbě ve chvílích, kdy má své běsy pod kontrolou. V prvním výstupu přináší na scénu ideál – okouzlujícího, myšlence oddaného muže, který Hedu znovu stahuje ke snům a touhám, aby se v druhém změnil v trosku, rozpadající se osobnost zmítanou závislostí, zoufalstvím a vědomím prohry. Právě tuto proměnu i její začátek v prvním dialogu s Hedou se Igoru Orozovičovi podařilo ztvárnit znamenitě.

Igor Orozovič, Pavla Beretová, Denisa Barešová

Inscenace Viktora Bodóa tak staví na precizních hereckých výkonech, kterým dopřává zásadní prostor, nepřichází však s jasným myšlenkovým ukotvením, díky němuž by jednání postav při převodu – alespoň vnějškovém, ilustrativním – k dnešku dávalo jasný smysl. Měřeno dnešní optikou – Heda v devatenáctém století, lapená ve stereotypu měšťanské společnosti, která ji neuspokojuje, bez možnosti sebeuplatnění, manipulovala a vybíjela si své frustrace z neuspokojeného života vcelku pochopitelně a srozumitelně. Proč se ale Heda v jednadvacátém století uzavírá do stejné pasti pozlátka a nespokojenosti, v níž posléze kope kolem sebe a rozbíjí vše, co míří výš, na to inscenace neodpovídá. Ne jinak než tím, že prostě sama chce, sama si tenhle způsob vybrala. Ale tím její charakter ochuzuje o značné množství odstínů, které by mu mohly dodat barevnosti i plastičnosti.