Reflexe

Městské divadlo Brno patří ke scénám, které pravidelně nabízí původní muzikálovou tvorbu. Její žánrový rozptyl je značný od rodinných titulů (Sněhurka a sedm trpaslíků, V!KING) přes hudební komedie (Bítls) až po zpracování vážnějších témat (Devět křížů). Mezi posledně zmiňované patří i muzikál Winton, který zpracovává dnes už dobře známý příběh záchrany 669 židovských dětí na počátku druhé světové války.

Hrdinský čin Nicholase Wintona je nepochybně působivý, zároveň ale jevištně nesnadno zpracovatelný, jelikož jeho úsilí o záchranu dětí vysídlených ze Sudet bylo z velké části bojem s protektorátní byrokracií. Jednání s úřady, pečlivá administrativa a shánění financí na zajištění transportů do Londýna nenabízí divadelně vděčné scény. Autor libreta Luděk Kašparovský proto Wintonův příběh provázal s osudy fiktivní rodiny Stránských, která se musí vyrovnat se stupňující se perzekucí ze strany nacistického režimu. Jejich snaha o zachování důstojnosti a záchranu vlastních dětí přináší do inscenace emotivní linku.

Skladatel Daniel Kyzlink nevytváří klasická hudební čísla, nejsou tu žádné zapamatovatelné hity. Jeho hudba přirozeně rozvíjí dialogy, zpěv plynule navazuje na činoherní scény. Kyzlinkova partitura je plná temných motivů a na muzikálové poměry nezvykle zalidněný, třiatřicetičlenný orchestr dokáže pod vedením Dana Kalouska vystavět působivé symfonické plochy. Místy má hudba až filmový charakter. Problematičtějším prvkem jsou písňové texty, které občas sází na poněkud banální rýmy, což je v kontrastu se složitě strukturovaným hudebním podkresem.

Režisér Petr Gazdík pojal inscenaci v souladu s Wintonovým neokázalým hrdinstvím velmi civilně, chybí jí obvyklé muzikálové pozlátko. Tomu odpovídá i strohá scéna Petra Hlouška laděná do nevýrazných barev s výjimkou nebezpečně zářící červené upomínající na symboliku Třetí říše. Gazdík se nesnaží z tématu vyždímat emoce (ty ostatně příběh přináší už ze své podstaty), nejde mu o patetickou výpověď, spíše se snaží hledat kořeny dobra a zla, jež se rozvíjí v mezní situaci a akcelerují vývoj jednotlivých charakterů.

Trochu nešťastně je pojat trojitý závěr. Odjezd posledního vlaku z pražského hlavního nádraží je emocionálním vrcholem inscenace, poté ale ještě následuje symbolický závěr, v němž se ze záznamu ozývá hlas Nicholase Wintona, jenž shrnuje svůj přístup k životu, jenž je veden především etikou. Jedná se o jakési myšlenkové shrnutí muzikálu, nemálo diváků začalo po této scéně tleskat v domnění, že jde o konec. Následuje ovšem ještě závěrečná píseň...

Daniel Rymeš hraje Wintona civilně, nevyčnívá z davu, což souzní s charakterem postavy, která nevyhledává pozornost a jsou jí cizí okázalá gesta. Jeho Nicholas je nesmělý mladík, jenž v sobě postupně nalezne silnou vůli ke konání dobra, je vlastně takovým hrdinou z donucení. Nicholasova nejistota dobře vystupuje do popředí ve scénách nešikovných námluv se švédskou pracovnicí Červeného kříže Kerstin (tuto ambivalentní postavu pěvecky i herecky zdařile vymodelovala Lesana Krausková).

Zrůdnost antisemitské ideologie je ilustrována příběhem manželů Stránských, jehož vnitřní síla je dána právě jejich obyčejností - takových rodin násilně odsunutých ze Sudet byla po mnichovském diktátu celá řada. Josef Stránský je v podání Lukáše Janoty bezelstným řemeslníkem, jenž stále věří, že se vše v dobré obrátí a jen velmi pozvolna mu dochází vážnost situace. Jeho žena Eva (Johana Gazdíková) je nenápadnou hrdinkou, která se jako křesťanka odmítne zachránit tím, že by se s manželem židovského původu rozvedla.

Přes některé problematické aspekty je Winton potřebným dílem, které připomíná, co vše může nastat, když se ze světa vytratí lidskost. A zároveň přináší naději, že i když se tváří v tvář krutému režimu zdá nějaká situace bezvýchodná, vždycky lze nalézt řešení. Jak zní jeden ze stěžejních veršů inscenace: "Co nemožné není, v možné se změní".