Reflexe

Nový rok tradičně přinesl již 9. ročník Festivalu ZARÁZ, přehlídky profesionálních divadel zlínského kraje. Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo Zlín na něm představila průřez inscenací, která nastudovala v uplynulém roce. 

Letos tak ZARÁZ nabídl ukázku pěti činoher – tři klasiky, monodrama Františka Pavlíčka a jeden současný text německých autorů – a na závěr původní muzikál Masaryk. 

Ve Slováckém divadle festival v úterý 6. 1. započal dopoledním představením inscenace Sen noci svatojánské v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. 

Jednu z nejznámějších a nejhranějších komedií Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska nastudovala režisérka v podstatě klasicky, bez jasného výkladu, prostě tak, jak jej před více než čtyřmi sty lety Shakespeare napsal, což působí při nejmenším jako nevyužitá příležitost. Slovácký Sen tak může pro běžné, komedií chtivé publikum fungovat jako sympatický, milý, oddechový kousek, či jako ucházející seznámení studentů s tímto dílem, příliš mnoho navíc však – i přes řadu efektních prvků – nenabízí. 

Ryšánek Schmiedtová zvolila výraznou výtvarnou stylizaci odkazující svou barevností, materiály i střihy k módě a stylu 90. let, který se propsal do kostýmů i scénografie, z níž nejvýrazněji působí třásně tvořící závěsy a opakující se dominantní prvek na kostýmech obyvatel lesní říše. Výpravu vytvořila Lenka Odvárková-Hollá. Toto opulentní výtvarné zpracování žel v mnoha ohledech ztížilo odlišení jednotlivých prostředí a světů, v nichž se Shakespearova kouzelná komedie na pomezí skutečnosti a snu odehrává. Ty tak po celou dobu splývají, a to nejen vizuálně, ale i – a to především – svou atmosférou, jež se nijak zvlášť nemění u athénského dvora, ani v čarovném lese, ať už v něm bloudí pobláznění milenci, třeští komická skupinka řemeslníků či probíhají škodolibé hrátky elfů a víl. 

Nedochází tak k očarování kouzly, snem, či romantikou a inscenace bojuje s rytmem a tempem. Zejména ve své druhé polovině se v mnoha pasážích až neskutečně vleče, a to nejen ve scénách řemeslníků, které k tomuto neduhu a problému sklouzávají napříč inscenacemi až nepříjemně často. V druhé části se v nekonečnou vedle finální scény divadla na divadle s řemeslníky mění i hádka okouzlených milenců. 

Herecky přesvědčivěji působí dvojice Heleny a Demetria v podání Kateřiny Michejdové a Pavla Šupiny, kteří nejvýrazněji zaujmou vedle brilantní Kláry Ondrůškové v roli Puka. Právě její dopodrobna pohybově, výrazově i hlasově propracovaný, vysoce stylizovaný herecký výkon je na celé inscenaci nejlepší. Celkové vyznění festivalové reprízy Snu noci svatojánské jistě ovlivnilo i poměrně vlažné přijetí dopoledního publika, které se komedií na pomezí skutečnosti a snu nenechalo příliš zlákat. Nehledě na ně však inscenaci primárně ubližuje chybějící režijní důslednost jak v budování jednotlivých situací v odlišných prostředích, tak pokud jde o jasný výklad.   

Sen noci svatojánské, Slovácké divadlo - Klára Ondrůšková (foto: Kuba Jíra) 

I v Městském divadle Zlín začal ZARÁZ klasikou – představením inscenace slavného dramatu Henrika Ibsena, Nora. V překladu Františka Fröhlicha jej nastudoval Zdeněk Dušek, který se rozhodl uvést ho v sitcomově laděné verzi. Na rozsáhlém jevišti zlínského divadla Milan Popelka vytvořil uzavřený prostor společenského pokoje jednoho rodinného domu. Domečku, v němž se herci pohybují až na předscéně, tak „nadosah“ divákům, jak to jen zlínský velký sál umožňuje. Za střechou tohoto hnízda je vidět neustále padající sníh. Pokoj uvnitř, jehož středobod tvoří široká pohovka, je vyzdobený loveckými trofejemi, mezi nimiž se na ústředním místě vyjímá portrét manželky. Manželky – panenky. Stejně jako scénografie Milana Popelky evokují domeček pro panenky i kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, které jsou podobně výrazné a návodné. Zejména Nořiny šaty by z fleku uspěly jako šatičky pro panenku. 

A v této časově blíže neurčité sitcomově laděné stylizaci inscenuje Zdeněk Dušek Noru se zdůrazněním vší komiky, kterou drama – byť do značné míry bezděčně – nabízí. Ať jde o manželské dialogy mezi Norou a Torvaldem, výstupy nešťastného Ranka, konfrontace Nory s Krogstadem a Kristinou či jejich emotivní dialog. To vše, aniž by kteroukoli z těchto situací a priori zesměšňoval, jen zdůrazňuje skrytou absurditu a ironii, zdůrazňuje verbální a přidává i situační komiku. Na rozdíl od dřívějších, alespoň mnou zhlédnutých, inscenací pak rafinovaněji pracuje s jednotlivými postavami, zejména s postavou Torvalda Helmera, Nořina manžela. Ten, v podání Marka Příkazkého, nepůsobí od první chvíle jako tak výrazný „záporák“, manipulátor a diktátor, jak bývá často zobrazován. Poměrně dlouho se projevuje jako muž v pozadí, který snad kdysi určil jakási pravidla, podle nichž jeho domácnost neochvějně funguje, ale dost možná „jen“ pro ochranu své ženy, která není příliš praktická. Toxicita jejich vztahu, tkvící především v nedostatku komunikace, jisté nekorigované panovačnosti manžela a v jeho neochotě jakkoli měnit své zavedené pořádky, je patrná, přesto se Torvald dlouho dokáže jevit téměř mile. Teprve v závěru se plně projevují všechny jeho negativní povahové rysy a při Nořině odchodu pak i absolutní nepochopení, neporozumění situaci. 

Markéta Holcmanová v roli Nory začíná jako titulní (vycházíme-li z původního titulu Domeček pro panenky) panenka. Svou bezstarostnou, usměvavou stránku – Veveřičku – odkládá pozvolna. Během konfrontací Krogstadem, po nichž ji přepadá hrůza, či v dialozích s Kristinou, někdejší přítelkyní, jíž se otevírá postupně, do značné míry promyšleně a s odhodláním postavit se sama za sebe i ve střetu s její tolik odlišnou životní realitou. Pomalu odkládá všechny panenkovské ochranné slupky, které si vytvořila, zvláště když ji k tomu Krogstadovo jednání donutí. Nechává se pohlcovat hrůzou, aby se následně odhodlala přijmout rozhodnutí, trpce vystřízlivěla a v nesmírně efektním závěru opustila Helmera, děti, dům, celou vytvořenou slupku dokonalosti. Režijní zpracování jejího odchodu dodává inscenaci na skutečně velmi silné a působivé tečce. 

Vedle ústředního páru zaujme zejména Marta Bačíková, která bravurně ztvárňuje Kristinu životem značně usmýkanou, přesto stále stejně odhodlanou a bojovnou. Vystihuje ji v její nejistotě, když prvně vstupuje do domu Helmerových a střetává se s jeho pozlátkovou dokonalostí i naivitou někdejší přítelkyně, jíž nedokáže neobdařit laskavým posměchem. Současně i v jejím neutuchajícím odhodlání bojovat, pracovat a žít, s nímž se Nora snaží poměřovat, a s nímž se Kristina vrhá do pomoci Noře i následně doktoru Krogstadovi. Ani v jeho případě nenechává Radovan Král „na první dobrou“ vyniknout stinné stránky. V první řadě jej zobrazuje jako v podstatě nešťastného muže, snažícího se uchovat si své místo k životu, později i za cenu ne právě přátelských a morálních způsobů. 

Právě prací s jednotlivými postavami a postupným odhalováním jejich povah zaujala zlínská Nora nejvíc. Nepokouší se o modernizace, příběh nechává časově nepřesně ukotvený kdesi mezi Ibsenovou dobou a dneškem, soustředí se na jednotlivé situace a vykreslení běžného života svých postav a funguje tak velice dobře.    

Nora, Městské divadlo Zlín - Markéta Holcmanová (foto: Marek Malůšek) 

Druhý den festivalu zahájilo Městské divadlo Zlín monodramatem Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách). Zlínské divadlo se touto inscenací vrátilo k regionální dramaturgii – představuje dílo významného autora regionu, lukovského rodáka, spisovatele, scenáristu a dramaturga Františka Pavlíčka. Současně tuto inscenaci zařadilo do dramaturgické linie Fokus: Božena Němcová, v jehož rámci v minulé sezóně uvedlo i dvě adaptace jejích děl – pohádku Sedmero krkavců a Babičku.

Dávno, dávno již tomu napsal František Pavlíček v roce 1979 pro Bytové divadlo Vlasty Chramostové a pro ni. Jak uvedla Pavlíčkova dcera, Michaela Vaňková, byl její otec „velkým ctitelem Boženy Němcové. Obdivoval ji nejen jako výjimečnou spisovatelku, ale i jako obdivuhodnou ženu, která toužila po lásce, ale v životě musela čelit mnoha bolestem, a protože vysoce čněla nad literárním průměrem, pronásledovala ji též nevraživost a závist těch, kteří zdaleka nedosahovali jejího literárního talentu a osobní statečnosti.“
V jejím osudu dokázal najít řadu paralel s dobou, v níž svůj text napsal, a s osudy v sedmdesátých a osmdesátých letech pronásledovaných tvůrců, jimž režim znemožňoval tvořit. Rámcem svého vyprávění o osudu Boženy Němcové učinil tři pro svou hrdinku významné pohřby. Jejího syna Hynka, který zemřel ve věku 15 let v roce 1853, Karla Havlíčka Borovského v roce 1856, který vedl k zesílení policejního tlaku na Němcovou a její rodinu, a pohřeb samotné Němcové v roce 1862, který svou velkolepostí výrazně kontrastoval s finanční bídou, s níž se sama za života potýkala. 

Vyprávět přitom začíná na cestě Němcové ze Slovenska do Prahy za umírajícím synem. Už v průběhu ní nechává hrdinku líčit a přibližovat divákům svá životní úskalí, od neuspokojivého manželství, přes milostné peripetie, v nichž se urputně snaží najít skutečnou a naplňující lásku, policejní pronásledování v souvislosti s politickou perzekucí, bídu i zdravotní obtíže. Postupně se pak na paškál dostávají i otázky víry, přátelství, morálky či tvorby. 

Režisér Jan Janča s Dominikou Katonovou, autorkou kostýmů i scény, pro svou inscenaci ve Studiu Z zvolili téměř prázdný prostor, jehož dominantu tvoří podesta se skleněnou rakví vyplněnou kůrou, do níž se hrdinka noří, vytahuje z ní nemnohé rekvizity své životní pouti a vzpomínek na konkrétní úseky, a která se stává provázejícím mementem smrti. Její víko slouží jako tabule, na kterou Němcová může zaznamenávat výroky své i ostatních. Vedle ní hraje v inscenaci zásadní roli svícení, které efektně dotváří atmosféru jednotlivých situací i scénografii jinak laděnou – společně s kostýmy – do jednoduché a výmluvné černi. Janča pracuje i s několika projekcemi, výraznou hudbou či s publikem usazeným po třech stranách zmenšeného hracího prostoru. 

K publiku promlouvá přímo Tamara Kotrbová, která v roli Boženy Němcové – i několika dalších postav (od Josefa Němce, přes Karolínu Světlou až k páteru Václavu Svatopluku Štulcovi), jež ztělesňuje vedle hlavní hrdinky – podává strhující herecký výkon. Většinu dalších scénických efektů si vytváří sama, hravou iluzí – od simulace klapotu koňských kopyt, přes zvuk deště až ke ztvárnění dalších postav. Pro jejich snazší rozlišení využívá mírných úprav kostýmu příznačnými detaily. Modeluje je nicméně tak přesně svým hereckým projevem, že kostýmní odlišnosti fungují spíše po stránce výtvarného dokreslení. 

Její Božena Němcová je strhující, vášnivá, životná postava, přes nepřízeň osudu urputně se rvoucí o své štěstí, lásku i o svá práva, toužící alespoň po základní emancipaci. Je odhodlanou bojovnicí, nezříká se však ani křehkosti, smutku, žalu či humoru. Současně z ní Tamara Kotrbová neváhá vystoupit a přidat komentář, který inscenaci propojuje s dobou vzniku hry i s dobou dnešní. S Janem Jančou se jim podařilo vystavět situace natolik přesně, že se dobový kontext s přesahy k dnešku vzájemně netlučou, ale ani neslévají. Fungují vedle sebe, a prolínají se tak, aby dokázaly i na osudu hrdinky téměř dvě století vzdálené otevírat stále aktuální témata svobodné tvorby, hledání lásky a manželského štěstí i emancipace. Efektně tak reagují na motto hry – slova Boženy Němcové: „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu až za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší,“ – jež postupují úvaze nad otázkou, zda dvě stě let stačilo.       

Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách), Městské divadlo Zlín - Tamara Kotrbová (foto: Matěj Komínek)

Představením, jímž se Městské divadlo Zlín s letošním ročníkem festivalu ZARÁZ rozloučilo, byla repríza inscenace současného textu německých autorů, Dietmara Jacobse a Moritze Netenjakoba (v překladu Ivy Michňové) Starý bílý muž. Text, beroucí si na paškál současné problémy, který sliboval osvěžení mezi klasikami, však vedle výrazných inscenací her z minulého a předminulého století, v nichž tvůrci dokázali promluvit ke svým dnešním divákům, neobstál. Možná poněkud paradoxně, nicméně do současných problematik, jimiž se snaží zabývat, nedokázal dostat dostatek skutečně živého jazyka, aby je učinil víc než neobratně zobrazenými a přednesenými hesly. 

Hra Dietmara Jacobse a Moritze Netenjakoba dodržuje jednoty prostoru, času a děje. Zmenšené jeviště Městského divadla Zlín se tak ve scénografii Jána Mariánského mění v moderní kapli, kde – jak vyplyne hned z první situace – se právě chystá smuteční obřad. Zemřel zakladatel úspěšné firmy obchodující se spodním prádlem. Muž, který svůj život obětoval svému povolání, neměl rodinu ani děti, takže rozloučení s ním pořádají jeho kolegové. Skupina pěti postav, z nichž každá ztělesňuje jeden určitý typ zdůrazněný i typizovaným kostýmem (rovněž Jána Mariánského) se schází v kapli a již během příprav obřadu se dostává k zásadnímu problému a stěžejní zápletce – k genderově nekorektnímu nápisu na smutečním věnci. Hádka o jeho úpravu se rozebíhá a na ni se nabalují další a další témata – otázky politické korektnosti, genderové i rasové předsudky, sexuálního obtěžování a harašení, bossingu a řada dalších. Každá z postav přitom zastupuje jeden názorový proud. Každý tak ze sebe chrlí své pravdy, a své názory, za které urputně bojuje, aniž by byl schopný skutečně poslouchat, co říkají ostatní, či se je snažil chápat. Jakousi smířlivost zastupuje jen postava věrné sekretářky zemřelého, Rieke Schneiderová, v podání Evy Daňkové. Ostatní – tak jako bývá v podobných debatách koneckonců obvyklé – se svými názory přicházejí a po urputné hádce zase odcházejí. Nepoznamenáni. Nezměněni. 

Autoři se sitcomovou a kabaretní zkušeností budují odsýpající dialogy, mnohdy i vtipné, navíc se nesnaží vybrat si jednu svou konkrétní „správnou“ stranu. Vyobrazují názory všech, názory všech nechávají zaznít – až do těch nejabsurdnějších krajností dohnané – a názory všech také vzápětí zesměšňují. Snad s vědomím toho, že stejně jako postavy i diváci přijdou i odejdou znovu se svými, jen potvrzenými postoji. Jenže se ve stále stejném kolečku cyklí a dvě a půl hodiny inscenace, postavené jen na téhle jediné zápletce pak nemají příliš čím zaujmout a pocitově jsou ještě mnohem delší. 

Režisér Petr Štindl Starého bílého muže inscenuje v podstatě klasicky, nevyužívá na scéně přítomných obrazovek a živého snímání obrazu, ani jiného výraznějšího režijního gesta. Postavy jsou typy, žádná z nich nedisponuje jasným charakterem, který by se v průběhu mohl projevit. Od jejich prvního vstupu na scénu je jasné, kým kdo je, a na tom se nic nemění. Herecky je zlínští herci zvládli zobrazit obstojně, byť festivalovou reprízu nepříjemně ovlivnilo množství přeřeků, zejména ze strany Radoslava Šopíka v roli Horsta Böhmeho, budoucího ředitele firmy. Herecky nejpřesvědčivější, v roli, která jediná nabídne alespoň trochu vývoje, či spíš posunu s rozkrytím někdejších hříchů a tajemství, byla Marie Vojtěchová jako Alina Berka, head of new development. Jako až zbytná postava se jevil farář Herbert Koch (Tibor Kotlár), jehož nejzásadnější úlohou v průběhu celého večera bylo odměřovat ostatním postavám čas – snad aby ještě víc vynikla nekonečnost jejich dohadování.  

Vedle nerozvíjejících se postav a neustálého cyklení se v jediné zápletce, pak inscenaci nepomáhá ani fakt, že jakkoli zaznívají názory protichůdné a postavy se bijí za své ideje a představy, všechny jejich myšlenky působí jako pouhá hesla kdesi v encyklopedii. Argumentace postav a jejich chování nevyznívají věrohodně, celá hádka již od počátku dýchá aranžovaností. Snad za to může absurdita situace, v níž se nekonečná disputace rozvíjí – smuteční obřad. Snad je to přílišnou snahou autorů dostat do textu všechny směry a otázky probíhající společenské debaty, jejíž vývoj se jim stal hlavní inspirací. Těžko říct. Mně nicméně nepomohl ani nevěrohodný konec, opět jednou přetažený, když ten ideální moment, který přichází po prvním odchodu ostatních postav a ztišení s písní v podání Rieke, nechali autoři projít a pokračovali dál.  

Starý bílý muž, Městské divadlo Zlín - Vojtěch Obdržálek, Eva Daňková, Terezie Holubová, Radoslav Šopík, Tibor Kotlár, Marie Vojtěchová (foto: Marek Malůšek)

Třetí klasika přišla na řadu až třetí den festivalu po návratu do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, které po Snu noci svatojánské divákům představilo svou Gazdinu robu. Vesnické drama Gabriely Preissové režíroval Michal Zetel, který sáhl po výrazné stylizaci. Ať už v hereckém pojetí postav či ve výpravě, o niž se postarala Eva Zezula. Ta vyšla ze zažité estetiky typických krojů, s nimiž je Gazdina roba spojena již od svých počátků, přes odkaz na slavného slováckého malíře, Jožu Uprku. Ze sbírek Muzea umění Olomouc pochází fotografie (Zdeňka Sodomky) Uprkova obrazu – Poutě u sv. Antonínka, jejíž zvětšená verze na obřím, trojstranném banneru umístěném uprostřed jeviště vytváří v prvním sledu efektní kontrast k levným plastovým židlím, zároveň je však ve své monumentální nevzhlednosti trefně doplňuje. Stejně jako kostýmy se pak proměňuje společně s tím, jak příběh plyne. Trojstranný banner, z nějž diváci původně vidí dvě strany věrné fotografie v sytých barvách, ve třetím dějství střídá strana černobílá, s upraveným výjevem, jak obraz slováckého kraje a jeho tradic bledne společně s tím, jak se Eva vzdaluje od domova v Mánkově doprovodu, aby na konci zůstalo jen prázdno – prázdný sloup uprostřed místo čtvrté stěny. Úvodní tradiční kroje střídají v druhém jednání uniformní temně zelené kostýmy, které ještě stále svými střihy kopírují tradiční kroje a jsou sladěné se zbytkem scénografie, načež se pak ve třetím jednání kostýmy v šedých odstínech odklánějí od slovácké tradice. 

Jako je stylizovaná výtvarná stránka, přistoupil Michal Zetel i ke stylizaci jednotlivých postav. Všechny se pohybují na hraně karikatury, herci do jejich provedení nezřídka vkládají odstup, nadhled a ironii. Nejvýrazněji to vyznívá u Mešjanovky Pavlíny Hejcmanové v operetní stylizaci, z níž výrazně vystupuje v závěrečném momentu svého vítězství nad Evou, či u kulhajícího Samka v podání Pavla Šupiny. Oni dva se stávají nejvýraznějšími partnery hlavní hrdinky. Samko, na počátku záchrana, jakkoli vyvzdorovaná, se následně promění ve věznitele nikoli však zásluhou navrátivšího se Mánka, vinou vlastní zaslepenosti, kvůli níž nechal společně s dcerou zemřít i na křehkých základech stojící manželství. Mešjanovka jako hlavní protivník, protihráčka držící syna Mánka v podání Tomáše Žilinského pevně v područí a ovládající tak nejen jeho, ale i Evin osud. 

Jako Eva se představuje Klára Ondrůšková, která titulní rolí v Gazdině robě na jevišti Slováckého divadla debutovala s naprostým přehledem. Její Eva je uhrančivá kráska, vášnivá, odhodlaná, hrdá, tvrdá. Ve své hrdosti a vášnivé lásce se dopouští osudových rozhodnutí. Ondrůšková se však nezdráhá rozehrát ani její křehčí, něžnější stránky. Ať už jde o vzpomínky na mrtvou dcerku, zhroucení při pochopení toho, že nemůže vyhrát, či o nesmírně působivý prvek, který Michal Zetel do inscenace zapojil – komunikaci s violoncellistkou Anetou Chlachulou. Ta doprovází inscenaci živou hudbou Vojtěcha Dlaska, přičemž mění svá stanoviště po jevišti s tím, jak se mění výtvarná stránka inscenace, neustále jsou však s Evou v kontaktu – jako s matkou, jako s láskou, jako s vodou (tak je v programu violoncellistka pojmenována jako postava, doporučuji ovšem najít si vlastní klíč). A to až do hořkého konce. 

Ten Michal Zetel opatřil jistou nejednoznačností, jak vlastně Eva skončila, a současně v něm působivě vyzdvihl výrazně zaznívající motiv vlivu společnosti na osudy jednotlivce, který zůstává aktuální dodnes.  

Gazdina roba, Slovácké divadlo - Klára Ondrůšková, Aneta Chlachula (foto: Kuba Jíra)

Závěr festivalu po pěti činoherních inscenacích obstaral Masaryk, nesmírně vydařený původní muzikál Doda Gombára a Róberta Mankoveckého, který v režii autora Doda Gombára uvedlo Slovácké divadlo. Protože pro mě silně rezonoval s jiným původním českým muzikálem, nechám si jeho reflexi zvlášť. 

Závěrem tedy k devátému ročníku festivalu profesionálních divadel zlínského kraje, ZARÁZ 2026, nezbývá než dodat, že rozhodně potěšil. Potěšil řadou inscenací starších i klasických textů, v nichž bez ohledu na jejich letitost i jistou překonanost dokázali tvůrci najít témata stále aktuální a platná, inscenovat je nápaditě a novátorsky, aniž by přitom překopávali jejich zásadní myšlenky a ideje. Potěšil silnými hereckými výkony, mezi nimiž výrazně zaujala nová opora souboru Slováckého divadla Klára Ondrůšková (ve všech třech zhlédnutých uherskohradišťských inscenacích). Potěšil rovněž několika přínosnými a přátelskými diskusemi, které v průběhu jeho konání festival tradičně doplňovaly. A nesmírně pak potěšil novým muzikálem, který se pro mě osobně stal onou pověstnou třešničkou na dortu jménem ZARÁZ 2026.