Reflexe

Sezóna 2025-2026 přinesla hned dvě premiéry muzikálů o významných osobnostech spojených s českými dějinami. V říjnu 2025 v Brně (na Hudební scéně Městského divadla Brno) to byla premiéra Wintona, Luďka Kašparovského a Daniela Kyzlinka, původně proklamovaného jednoznačně jako muzikál, posléze označovaného spíš jako hudební dílo, v listopadu následně na scéně Slováckého divadla v Uherském Hradišti premiéra původního muzikálu Doda Gombára a Róberta Mankoveckého Masaryk.

Ačkoliv obě díla mají společné téma vztahující se k významným osobnostem, ani jedno z nich nekonstruuje komplexní životopisný příběh svých titulních postav. Zatímco Winton vypráví o záchraně 669 židovských dětí a propojuje ji s příběhem jedné z rodin, Masaryk je jakousi hravou encyklopedickou koláží o životě prvního prezidenta. 

V čem se obě díla významně liší, je právě přístup k muzikálové formě. Zatímco Winton působí jako muzikál, jehož tvůrci se zvolené formy lekli a vrátili se k variaci činoherní podoby, na Masarykovi je radost sledovat, jakými způsoby si s ní poradili a vyhráli. Jakkoli se totiž muzikál, resp. hudební divadlo vyvíjí, jeho základní koncept pro mě přesně pojmenoval už (ve volné citaci) Ivo Osolsobě:
„V muzikálu jde o to, že když už se TO nedá vyjádřit dialogem, musí se TO zazpívat, když už se TO nedá ani zazpívat, musí se TO zatančit, a když už TO nejde ani zatančit, musí se TO říct dialogem.“

Spočívá tedy v tom, že hudba (a zpěv) je jeho základní složkou, nositelkou sdělení i emocí, což brněnskému Wintonovi často chybí. Nejpříznačnějším dokladem tohoto nešvaru budiž fakt, že nejdojemnějším a nejemotivnějším momentem premiéry bylo přivítání syna Nicholase Wintona, „Wintonových dětí“ a jejich potomků, kteří se slavnostního večera zúčastnili. Že se žádný z momentů v představení této situaci nevyrovnal, je věc jedna, žádný z nich se jí však ani nepřiblížil.

Winton - Marco Salvadori a company

Našlápnuto měl Winton přitom víc než slibně. Notoricky známý příběh Nicholase Wintona a jeho vlaků, s jejichž využitím dokázal zachránit 669 židovských dětí, je nosný a emotivní sám o sobě. Luděk Kašparovský a Daniel Kyzlink jej od počátku staví na kontrastech i podobnostech. Na jedné straně tak stojí Nicholas Winton, nenápadný finančník, který se v Londýně, v relativním bezpečí, užírá světovou politickou situací vyvolanou Hitlerovým působením ve střední Evropě. Na straně druhé brněnská židovská rodina Stránských se dvěma dětmi. Winton v Londýně naráží na lhostejnost a nepochopení svých kolegů, kteří věří ve výsledky mnichovské konference a v zastavení Hitlerova postupu. Eva Stránská pak v Brně na bezbřehý optimismus manžela, který si nebezpečí spojené s Adolfem Hitlerem a jeho fašistickými a antisemitskými postoji bez ohledu na jejich blízkost, podobně jako Wintonovi kolegové, nepřipouští. Tvůrci střídají pohledy na oba příběhy, které se nevyhnutelně propojují poté, co se Winton rozjíždí za přítelem do Prahy pomáhat se sudetskými uprchlíky, kam po výrazném nástupu antisemitismu v Brně míří i Stránští. Právě setkání s těmito vyhnanci přiměje Wintona začít organizovat vlastní pomoc. Veškerou, jaké je schopen, a při jejím zajišťování samozřejmě naráží na řadu nesnází a těžkostí – byrokratických, finančních i lidských.

Bohužel právě v těch chvílích místo, aby děj muzikálu gradoval, tříští se společně s tím, jak se štěpí pozornost. Vedle titulního hrdiny a rodiny Stránských, kolem kterých postupně narůstá napětí, se soustředí i na postavu Kerstin Cruicksson. Ta má zjevně do příběhu Nicholase Wintona přinést i ženský element a do celého děje milostný příběh, v podobě mladé Švédky oscilující mezi spoluprací s gestapem, zastoupeným milencem Wolfem, prací pro Červený kříž a vzrůstající sympatií k Wintonovi. Ženský element však bohatě zastupuje paní Stránská společně s dalšími matkami a romantický prvek je zde zcela zbytečný. V každém příběhu být skutečně nemusí, obzvlášť když se do něj dostává na úkor celkového vyznění.

Ačkoliv Nicholas Winton nikdy netoužil po pozornosti a jediné, o co se snažil, bylo pomoci, když mohl, právě jeho nezištný hrdinský čin jej proslavil. Jeho velikost a hloubku v podobě záchrany odvezených dětí v kontextu naprosto zbytečné smrti většiny těch, které musely nechat za sebou, se však do inscenace vepsat nepodařilo. Závěrečné loučení před vlaky je jedním z mála emotivnějších momentů, i ten však působí, jako by se tvůrci báli, že jej větší emoce strhnou na hranu kýče a patosu. Jenže příběh Wintonův a „jeho dětí“ zcela bez debat emotivní je. Vedle záchrany s sebou nese obrovské ztráty a zoufalství rodičů, kteří se museli a dokázali rozhodnout. Navíc muzikál je typicky spojený s jistou mírou patosu a staví na tom, že se emoce prostřednictvím hudby nebojí násobit. Bídníci, v současné době na repertoáru Městského divadla Brno, i někdejší díla jako Představ si…, Papežka či Pokrevní bratři jsou toho nejlepšími doklady.

Hudba Daniela Kyzlinka by jistě uspěla jako filmová, na pole hudebního divadla však nic nového, zvláštního, zajímavého či nosného nepřináší. Texty Luďka Kašparovského, hemžící se neobratnými verši s pokroucenou větnou skladbou, primitivními rýmy typu „jít-nejít“, či perlami „chlap je jako štěňátko, závislý jak děťátko“ nebo „muž je prázdný jako míč, zná jen touhu, chuť a chtíč“, jí navíc příliš nepomáhají.

Ačkoliv zbytek tvůrčích složek u brněnského Wintona funguje – ať už jde o realisticky ilustrativní kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové či jednoduchou scénu Petra Hlouška, který vyvýšenou plochou s několika schody rozděluje jeviště na více úrovní, umožňujících rychlé a kreativní střídání jednotlivých prostředí, nebo přesvědčivé herecké výkony Marca Salvadoriho, představujícího uměřeného Nicholase Wintona, Johany Gazdíkové v roli emotivní Evy Stránské, Lukáše Janoty jako trpce prohlédnuvšího Josefa Stránského, či Ondřeje Studénky, Adama Gazdíka, Josefa Gazdíka či Viktora Skály, ztvárňujících gestapáky, Němce a kolaboranty, muzikál sám pro mě zůstává v šedém průměru.    

Winton - company

Naopak všechno, co Ivo Osolsobě zmínil ve své „definici“ muzikálu, fungovalo v uherskohradišťském Masarykovi naprosto přesně. 

Hudba Róberta Mankoveckého postihuje široké hudební spektrum, nejvýraznější přitom zůstává rytmus rapového beatu. Dodo Gombár k ní napsal hravé texty převyšující jazykovou kvalitou řadu dalších původních českých děl a hravost prostupuje i celou inscenací. Ne nadarmo se v materiálech k muzikálu tvůrci odkazují mimo jiné k úspěšnému a oceňovanému Hamiltonovi Lin-Manuela Mirandy. Inspirace v něm je patrná, byť Dodo Gombár jde v inscenační hravosti ještě dál.

Slouží mu přitom výprava Evy Zezuly, která využívá prosté scény se zrcadlovou podlahou a zadní stěnou připomínající luxfery a drží se výrazné symboličnosti, vzdálená jakýmkoli ilustracím a realističnosti. Byť pracuje i s dobovými prvky, objevují se zejména moderní kusy nábytku a dominantu scény tvoří plastové modely koní v pestrých barvách, odkazující k Masarykově velké vášni.

A především se na jevišti Slováckého divadla představuje devět herců, z nichž osm se střídá v roli Tomáše Garrigue Masaryka. Každý z nich alespoň chvíli ztvárňuje prvního prezidenta, v různých životních etapách, zatímco ostatní se točí v dalších rolích. Hrají tak rodiče, manželku Charlotte, jejich čtyři děti, kolegy, profesory a další politiky. Všichni po celou dobu v uniformním kostýmu – ikonickém vycházkovém fraku – zatímco ti, kteří právě vystupují jako ostatní postavy, si vypomáhají drobnostmi a dalším šatstvem.

Pavlína Hejcmanová, Natálie Rašín, Klára Ondrůšková, Katarína Tlapák, Tomáš Žilinský, Jiří Hejcman, Pavel Šupina (v současnosti alternovaný Václavem Holinkou) a Daniel Gajdoš se představují v brilantní herecké i pěvecké souhře, přičemž každý z nich svému Masarykovi přidává vlastní osobitost, což jim umožňuje hravost inscenace i četnost zcizujících promluv a výstupů, které do ní Dodo Gombár zasadil ve snaze dospět k demytizaci prvního československého prezidenta.

Masaryk - Natálie Rašín, Klára Ondrůšková, Jiří Hejcman, Katarína Tlapák, Tomáš Žilinský, Daniel Gajdoš, Pavel Šupina

Pouze devátá herečka, Terezie Gajdošová, ztvárňuje roli odlišnou, po většinu času němou, taneční, v níž nepřestává dění kolem sebe upřeně sledovat – symbolizuje Masarykovo dětství, které jej výrazně ovlivnilo a dalo mu základ pro další život. Ostatně prvním, co o sobě Masaryk v muzikálu prozrazuje, je: „Pozoruji na sobě, jak ty první dojmy z dětství jsou rozhodující pro celý život.“
Ve výrazných a nápaditých choreografiích Silvie Belákové v rytmu beatu se však představuje celé obsazení. V Masarykovi je pohybová a taneční složka plně srovnatelná se zpěvem a herectvím co do rozsahu i důležitosti a výrazně tak tomuto dílu, v němž zaznívá celá řada filosofických myšlenek Tomáše Garriguea Masaryka, často i v doslovném znění, dodává na živosti a energii.

Je to ostatně právě hudební forma, která dovolí citacím i řadě faktů, aby působily věcně a přirozeně, aniž by přes doslovné znění čišely archaičností, takže jisté prvky literárnosti neunavují a umožňují tak vyznít všem paralelám se současným stavem a děním. A že jich Masaryk nabízí celou řadu. Ať jde o velmi konkrétní otázky typu určení prezidentských pravomocí, které se i v dnešní politické realitě znovu stávají aktuálními, přes cyklicky se vracející konflikt se Slovenskem, představovaný v Masarykovi konfliktem se Svetozárem Hurbanem-Vajanským, až k mnohem obecnějším okruhům.  Na důležitosti opět získává otázka feminismu, která se vrací stále znovu a bez přestání s novými problémy k řešení, s novými nuancemi. V muzikálu vedle Masarykových profeministických myšlenek zaznívají i citace z jeho habilitační práce o sebevraždách, či dnes zase aktuální myšlenky o nesmyslnosti a nevyhratelnosti války. I problematika demokracie samé nachází prostor – jejích možností a limitů, jejího smyslu a podstaty.

Společně s tím, jak se muzikál posouvá dál chronologicky po linii Masarykova života, původní hravost v druhé části mírně ustupuje – nikoli ve smyslu způsobu inscenování, především ve vyznění. Je mnohem vážnější – přináší větší řadu konfliktů, a to jak na poli pracovním a politickém, tak v otázkách osobních. Konfrontace Tomáše Garriguea Masaryka v závěru inscenace se čtyřmi dětmi patří k nejpůsobivějším momentům. Funguje jak ve smyslu demytizace, tak dokonalým zobrazením a pojmenováním tlaku, jakému čelí nikoli veřejně známé osobnosti, které si svou cestu zvolily, ale často právě jejich nejbližší. Slovy Olgy, jedné z Masarykových dcer: „Která rodina má tátu prezidenta?“

Masaryk - Natálie Rašín, Klára Ondrůšková, Pavlína Hejcmanová, Daniel Gajdoš, Katarína Tlapák, Jiří Hejcman, Pavel Šupina a Tomáš Žilinský

Masaryk Slováckého divadla v Uherském Hradišti přináší působivý obrázek o životě a myšlenkách prvního československého prezidenta a jasně potvrzuje jak živý, nosný, zábavný i silný může být muzikál – stačí si jasně zvolit žánr a formu a ničeho se nebát. Snad si obdobně povede i třetí muzikál této sezóny, jehož námětem je životní osud postavy  a  vlastně celé rodiny spojené s českými dějinami. Premiéra Klanu Baťa se chystá na Letní scéně Musea Kapma již 16. 6. 2026.