Reflexe

V dalším článku z londýnského West Endu se dočtete o muzikálech Ballad Lines, Unfortunate, The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry, Hercules a také o inscenaci Harry Potter and The Cursed Child, kterou čeká posledních pár měsíců uvádění v dvoudílné verzi.

O muzikákech Ballad Lines, Harold Fry a Hercules budu psát do časopisu Svět a divadlo, proto zde jen krátce.

Harry Potter and The Cursed Child (Palace Theatre)

Svět kouzelnického učně Harryho Pottera proslavil spisovatelku J. K. Rowling po celém světě, vznikly úspěšné filmové adaptace, a tak se nelze divit, že byla snaha okouzlit diváky i na jevišti. Místo převodu stávajících sedmi dílů potterovské ságy, vymyslela Rowlingová nový příběh, který se odehrává zhruba 20 let po událostech knižní série. Do podoby divadelního scénáře ho převedl zkušený scenárista a dramatik Jack Thorne.

Inscenace Harry Potter and The Cursed Child byla poprvé uvedena v roce 2016 v londýnském divadle Palace, což je mimochodem velmi vhodné sídlo právě pro tuto produkci, jelikož asi nejvíc ze všech westendovských scén připomíná hrad a z jeho vnitřních schodišť na návštěvníka dýchne atmosféra Bradavic. V Londýně je inscenace k vidění dodnes, ale v září ji čeká jedna velká změna – původně dvoudílný kus bude redukován do jednoho tříhodinového představení. Ostatně Londýn už je posledním místem, kde se původní verze hraje, například na Broadwayi přešli k jednodílné variantě už po covidové uzavírce.

Člověk by při koupi vstupenek mohl nabýt dojmu, že jde skutečně na dvě představení, ve skutečnosti se jedná o jednu velmi dlouhou inscenaci, kde je doprostřed vložena více než dvouhodinová pauza. Pokud by tam byla jen klasická dvacetiminutová přestávka, trvalo by představení (s pauzami) zhruba pět hodin a dvacet minut.

Pro fanoušky Harryho Pottera (mezi které se počítám) nebude jistě délka až takovým problémem, jelikož rádi stráví čas v oblíbeném fikčním světě. Z dramaturgického hlediska je ovšem inscenace poněkud předimenzovaná a našlo by se zde dost materiálu, jež by šel krátit. Jedná se především o flashbacky, které shrnují některé důležité scény z knih a ocení je asi hlavně lidé, kteří se v potterovském univerzu zas tak moc neorientují. Ale i dialogů s morálním ponaučením je možná zbytečně moc a děj zdržují.

Příběh je vzhledem k tomu, že se zde cestuje časem, docela spletitý, ale režisér John Tiffany ho dokázal převyprávět velmi srozumitelně. Je potěšující, že inscenace plná kouzel a triků nespoléhá na projekce, jak je dnes stále populárnější, ale hezky postaru pracuje se značným množstvím kulis, přičemž ale přestavby jsou ve většině případů plynulé. Hlavně při soubojích se hodně využívají různé závěsné systémy, pomocí nichž je vytvářena iluze, že postavy létají. Ze zadních řad v přízemí žádná lana a postroje viditelné nebyly, takže to celé vypadá hodně efektně.

Výborně vycházejí také strašidelné scény, třeba když se z provaziště slétnou mozkomorové a vysávají z postavy duši, jde o skutečně mrazivý zážitek. Podobně děsivě působí i příchod lorda Voldemorta, až se holčička v řade přede mnou radši schovávala za záda své matky.

Místy je ale inscenace také velmi vtipná, různá drobná pošťouchnutí dobře vychází především představitelům Rona (Thomas Aldridge) a Hermiony (Naana Agyei-Ampadu). Školního outsidera Scorpiuse Malfoye mladý herec Kai Spackman místy tlačí až do příliš bláznivé polohy, byť chápu, že se tím snažil zvýraznit chlapcovo tápání a nejistotu. Jedním z hlavních témat Tiffanyho inscenace je vztah rodičů a dětí, vypráví o tom, jak tyto vztahy mohou poznamenat nesmyslná očekávání. Projevuje se to především ve sporech Albuse Pottera (Joshua Sullivan) s jeho otcem Harrym (David Ricardo-Pearce), v němž se snaží být smiřujícím prvkem Albusova matka Ginny (Claire Lams).

Jsem rád, že jsem v Londýně ještě stihnul vidět původní nastudování, ale v budoucnu s radostí navštívím i zkrácenou verzi, která by mohla odstranit některé nedostatky v tempu tohoto rozsáhlého díla.

Hodnocení: 75 %

Ballad Lines (Southwark Playhouse Elephant)

Muzikál zaujme hlavně po hudební stránce, folková hudba Finna Andersona je opravdu vynalézavá a skvěle do ní zapadly i upravené skotské a irské tradicionály. Ballad Lines vypráví příběhy tří žen, přičemž jeden z nich se odehrává v současném New Yorku, další ve Skotsku v 17. století a poslední v Irsku v 18. století. Jednotlivé dějové linie propojuje téma nesvobody a nemožnosti ženských hrdinek rozhodovat o vlastním těle, to vše je spojeno s tématem mateřství, jež je nahlíženo v různých perspektivách (od nechtěného těhotenství přes nemanželské dítě až po možnost umělého oplodnění v lesbickém vztahu). 

Inscenace režisérky Tanii Azevedo je velmi energická, nevyhýbá se vážnějším motivům ani emocím, zároveň ale nepůsobí citově vyděračským dojmem.  V komorním prostoru vyniknou jednotlivé herecký výkony, z nichž mě nejvíce zaujala Frances McNamee v roli Sarah, která dokáže působit vtipně, zranitelně i manipulativně. Pěvecky pak okouzlí hlavně Kirsty Findlay v úloze Cait.

Hodnocení: 75 %

Unfortunate: The Untold Story of Ursula The Sea Witch (The Other Palace)

Muzikál Unfortunate je velmi nekorektní parodií disneyovských animáků, přičemž příběh je inspirován Malou mořskou vílou, to vše v camp stylu a s queer tematikou.

Muzikál se zrodil na festivalu Edinburgh Fringe, v Londýně se hrál v Southwark Playhouse a nová verze se dočkala uvedení v The Other Palace, což je malé divadlo poblíž Buckinghamského paláce, které se specializuje na uvádění nových muzikálů. Inscenace režisérky Robyn Grant, která je i autorkou libreta a písňových textů, se dočkala velmi kladných recenzí. Já jsem se na ni vypravil na poslední chvíli, poté co bylo pro nemoc zrušeno představení Into The Woods v Bridge Theatre.

A bohužel musím konstatovat, že jsem se s poetikou této komediální hudební podívané příliš nepotkal. Tvůrci se snažili nacpat vtip snad do každé druhé věty, přičemž jejich úroveň mi přišla velmi kolísavá. Celkem zdařile se zde poukazuje na různé stereotypy spojené s disneyovskými postavičkami a některé scény disponují vytříbenou situační komikou. Například první setkání mořské víly Ariel (Julie Yammanee) s francouzskou kuchařkou (Allie Dart), jež právě připravuje vybrané mořské plody, což pohádkovou postavu, která se zrovna vydala do světa lidí (hlavním důvodem byla její nadrženost; ano, inscenace opravdu není pohádkou pro děti), poněkud šokuje. Na druhou stranu je zde hodně vtipů působících dost prvoplánově, nejčastěji jsou nepřekvapivě sexuální povahy. Abych byl ovšem spravedlivý, mnoho humoru je založeno na různých dvojsmyslech a často pro mě bylo velmi obtížné jim porozumět. Diváci reagovali velmi bouřlivě, tudíž je moje spíše průměrné hodnocení dáno i mou úrovní angličtiny.

Hudba Tima Gilvina je ovšem báječná. Podobně jako v disneyovských muzikálech se jedná o hravou a lehce eklektickou směs založenou na popových melodiích. Ačkoliv jsem před návštěvou neměl možnost slyšet soundtrack, hned při prvním poslechu se mi takové dvě nebo tři písně dostaly pod kůži (vedle titulní Unfortunate mají lehce zapamatovatelné melodie třeba i Where The Dicks Are či To Be King).

Inscenace má slušný spád, na můj vkus je ale poněkud ukřičená. Hlavní roli „zlé“ mořské víly hraje Sam Buttery, postava je založena na drag queen estetice. Buttery ztvárnil Ursulu jako záporačku z donucení, jeho mořská čarodějnice je sebestředná, vznětlivá, ale zároveň citlivá a věčně snášející zesměšňující poznámky na svůj neortodoxní vzhled. Zatímco u Butteryho karikaturní pojetí nevadí, u některých vedlejších postav mi míra přehrávání přišla kontraproduktivní. I parodie se dá zahrát s větším množstvím hereckých odstínů.

Hodnocení: 55 %

The Unlikely Pilgrimage of Harold Fry (Theatre Royal Haymarket)

Muzikál vznikl na základě úspěšné knížky Rachel Joyce, která byla v roce 2023 i zfilmována. O hudbu se postaral folkový tvůrce Passenger a vytvořil na poslech velmi příjemný soundtrack s lehce tklivými melodiemi.

Hlavní hrdina Harold Fry je stárnoucí muž, který žije ve vyhaslém vztahu s manželkou Maureen. Když mu jednoho dne přijde dopis od jeho umírající bývalé kolegyně Queenie, rozhodne se Harold vyrazit na cestu dlouhou přes 600 mil, ze svého domova až do hospicu, kde chce naposledy navštívit Queenie. Jeho putování se stane mediální senzací, pro Harolda je to ale především pouť do jeho nitra, v němž se nikdy nesmířil se smrtí svého syna.

Inscenace režisérky Katy Rudd je nezvyklá svým konceptem, kdy hlavní postava je činoherní rolí a všechny písně obstaravájí vedlejší postavy či vypravěč. Do titulní úlohy byl obsazen Mark Addy, který má za sebou mnoho filmových rolí, známý je například ze seriálu Hra o trůny, kde v první sérii ztvárnil krále Roberta Baratheona. 

Rozjezd příběhu je velmi zábavný, jednotlivé epizody, jež Harolda při jeho pouti potkají jsou mile absurdní a přiměřeně dojemné. Ve druhé polovině inscenace zvážní, jak se postupně vyjevuje pravda o osudu Haroldova syna, tlačí se čím dál víc na emocionální stránku. Tvůrci naštěstí dokázali udržet míru citového nátlaku v rozumných mezích.

Harold Fry není kus, který by vyprodával sály po mnoho let, ale jedná se o herecky vydařený muzikál, jenž nehýří efekty, ale o to víc dokáže místy zasáhnout.

Hodnocení: 80 %

Hercules (Theatre Royal Drury Lane)

Nový disneyovský muzikál je adaptací animovaného filmu z roku 1997 a hudbu k němu složil jeden z nejplodnějších autorů Alan Menken. Vedle snadno zapamatovatelných popových melodií potěší soundtrack i gospelovým nádechem, jelikož průvodkyněmi příběhem je pětice Múz, které afroamerické interpretky ztvárňují s velkou vervou.

Režisér Casey Nicholaw umí udělat opulentní show (jak před časem dokázal třeba v Aladdinovi), děj běží rychle kupředu a pro diváka je tu spousta atrakcí včetně velkolepých loutek a svižných choreografií. Libreto oproti filmové předloze přidalo na humoru, divák se tedy nudit nebude. Vyznění je přesto poněkud rozpačité, jelikož charaktery postav jsou spíše zběžně načrtnuté a příběhu chybí pořádný záporák (Hádes je pojat spíše jako komická figurka).

Za návštěvu ale tento kus stojí, v Drury Lane bude k vidění do září.

Hodnocení: 65 %