Náhoda tomu chtěla, že zrovna dnes, po téměř dvou letech od premiéry, proběhne poslední uvedení hry Oheň v pražském MeetFactory. Adaptace románu autorky Marie Pourchet se zařadila v repertoáru této divadelní scény po bok dalších dvou francouzských literátů. Již dlouhou dobu je stálicí Serotonin věhlasného Michela Houellebecqa s vynikajícím Janem Hájkem v hlavní roli. Ten pak v roce 2004 doplnila Obyčejná žena Anni Ernaux s pozoruhodnou dvojicí Ivana Uhlířová a Petr Uhlík. Na všech třech zmíněných adaptacích se jako dramaturg podílel Matěj Samec, který tuto sezónu v MeetFactory skončil. A právě na inscenaci Oheň pracoval spolu s režisérem Tomášem Soldánem, jenž ho na jeho pozici vystřídal. Pochybuji, že by někdo tento blog četl, když Oheň právě dohořel. Skoro jsem ale rád, protože mě tedy příliš nepopálil. Možná trochu zahřál, ale jak rychle vzplál, tak hned po skončení představení dodoutnal.

Jestliže anotace slibovala reflexi doby covidové, tak ta v inscenaci nebyla zastoupena de facto vůbec. Myslím ale, že to vůbec nevadilo. Hlavními tématy hry byly především úzkosti současné společnosti vycházející ze vzájemného neporozumění a vlastní vyprázdněnosti či spíše nenaplněnosti. Ústředním párem je evidentně vyhořelá matka dvou dospívajících dcer profesorka Laura a podobně sám se sebou nespokojený mladý muž Clément, bankovní manažer žijící pouze se svým psem, kterému svěřuje svá trápení či tužby. Jejich náhodné pracovní setkání v úvodu inscenace přejde v milostný vztah, jenž s jistou absencí větší míry lásky zůstává podivně nedotažený a křečovitý a připomíná spíše dvě osamělé bytosti marně se snažící vymanit ve svého životního marasmu. U postavy Laury je pak situace komplikovaná ještě složitým vztahem k dceři Véry.

Scéna Matěje Sýkory je příjemně strohá. Jedná se o obdélník připomínající molo nebo boxerský ring. Oboje mohlo být záměrem a rozhodně by takové vyjádření zapadlo do konceptu příběhu ústředního páru, přičemž postava Clémenta má ještě své zákoutí, v němž si spolu se svým psem líže rány, což u mladých starých mládenců bývá zvykem. Laura na podobný privát nemá nárok. Různá rande střídají během představení všelijaké krize a děj je výrazně doplněn o promluvy jednotlivých postav, což je nezaměnitelný rukopis autora dramatizace Ondřeje Novotného. Rozhodně se inscenátoři, a to jak výše zmíněný, tak rovněž autor hudby Tomáš Vtípil, evidentně shodli na určité přímočarosti, která s jistou dávkou cynismu ukazuje poměrně neotřele deziluzí překypující společnost.

Oheň je pohled na současnou generaci středního věku, která prožívá svoji individuální pandemii, jak píše v programu k představení překladatelka knižní předlohy Alexandra Pflimpflová. Nepřehlédnutelná chladnost postav, přičemž ústřední dvojice je v podání dvojice Gabriely Pyšné a Lukáše Černocha zahrána přesvědčivě, je základem příběhu a nosného tématu. Jejich frustrace jsou ventilovány pozvolna a nijak okázale, což z nich dělá trpitele. Hořkost jejich životů postupně naplňuje sál a z inscenace dělá vlastně celkem přehlednou výpověď lidí na pokraji zhroucení. Rozhodně může otvírat bolestná zákoutí dnešní doby.

Mě osobně inscenace nijak nezasáhla, jak jsem již psal v prvním odstavci, a rozhodně mě neponoukla k přečtení si předlohy, což se mi zrovna v MeetFactory se zdejší produkcí již stalo vícekrát, čímž jsem vlastně objevil spisovatelky Judith Hermann a Saru Baume. K nim se ale tedy Maria Pourchet, alespoň v tuto chvíli, nepřidá. Tak jako se nepřidá k Ohni další repríza. A to je vše.