Poslední a vlastně jedinou premiérou standardní inscenace byla v Divadle Viola v sezóně 2025-2026 letos na jaře hra českému divákovi neznámého autora Matta Wilkinsona PSYCHOdrama. Jedná se o úvod působení nového vedení této scény v čele s režisérkou Beatou Parkanovou, jež se na této novince podepsala pod dramaturgii. Byla to tedy pravděpodobně ona, kdo vybral do role monodramatu herečku Elizavetu Maximovou, jelikož už spolu pracovaly na filmu Světýlka uvedeném v roce 2024 a v letošním roce by se diváci mohli dočkat premiéry filmu Medvědi, v němž se výrazný herecký talent své generace opět představí v režii umělecké ředitelky Divadla Viola, která si ke svým filmům píše i scénáře. V poslední době filmová a televizní herečka se k divadelní práci vrátila po třech letech, kdy naposledy zkoušela v Činoherním klubu hru Konsent, která bude mít letos v říjnu derniéru. Po stejné době se na česká jeviště formou své režie, a v případě PSYCHOdrama i výpravy, vrátil též zkušený David Jařab, jehož práce mohli diváci v minulosti sledovat v Divadle Na zábradlí, Ve Studiu Hrdinů, naposledy v Městských divadlech pražských a na celé řadě dalších scén, z nichž zásadně nesmíme opominout slavnou éru působení v Pražském komorním divadle Dušana D. Pařízka, kde během jedné dekády stvořil téměř dvacítku inscenací, a kde jsem se s jeho prací seznámil.

Monodrama sleduje krátkou životní pasáž přibližně třicetileté herečky, která se evidentně zrovna ocitá v neuchopitelném bezčasí. Kariérní nenaplněnost podtrhuje prací v přepychovém butiku, v němž se setkává s minimálně materiálně úspěšnějšími ženami, přičemž její osobní život je momentálně ve stavu, kdy bydlí sama a pevnější opora jí schází. Divák hlavní hrdinku poznává v etapě, kdy si člověk pomalu začíná uvědomovat nenaplněné ambice a cílevědomost nahrazuje čím dále více uvadající naděje, že se přeci jen ještě nějakým životním zlomem jedinec odrazí směrem vzhůru. Podobný moment potkává i postavu, kterou hraje Elizaveta Maximová. Přichází totiž nabídka zúčastnit se konkurzu na divadelní adaptaci slavného Hitchcockova filmu Psycho, čímž je mimo jiné vysvětlen i název hry. Jak se casting vyvine, a především co následuje po něm, nechám úmyslně v mlze. Přeci jen trvá představení sedmdesát pět minut, a kromě precizní sondy do duše osamělé ženy má i svůj dramatický náboj.

Kromě témat, která nabízí PSYCHOdrama přirozeně a mají svoji opodstatněnou existenci, neboť jsou jak aktuální, tak částečně tabuizována nebo minimálně často neprobírána, stojí inscenace na dvou bytelných pilířích. Jedním je promyšlená režie Davida Jařaba, jenž si také vytvořil celkem jednoduchou scénu s dominantním bílým gaučem a oděvní figurínou jako hravým doplňkem. Musím říct, že zatímco u Jařabových režií v Pražském komorním divadle mi jeho až plíživé tempo naprosto vyhovovalo a například inscenace Weissenstein nebo Utrpení knížete Sternenhocha tím získaly drásavé atmosféry, jeho působení v Divadle Na zábradlí koncem minulého desetiletí mi Jařabovu poetiku učinilo odcizenou. I PSYCHOdrama má své pasáže, které se začínají nebezpečně táhnout, jenže v ten moment tu máme onen druhý bytelný pilíř, a tím je suverénní výkon Elizavety Maximové. 

Potvrzení svého hereckého talentu Elizaveta Maximová dodává jak způsobem ztvárnění vedlejších postav, kdy velmi citlivě třeba jen změnou dikce hlasu nebo držením těla přechází z jedné polohy do druhé, tak především niterním zobrazením hlavní osoby. Bezejmenné ženě dodává na jedné straně plachost, křehkost a zoufalou absenci sebevědomí, a na druhé straně snílkovství s posledními záblesky ctižádostivosti, které mají až téměř bezohlednou energii a afektovanost. Vrcholem představení z hlediska hereččina výkonu je pak dokonalá scéna ponižujícího konkurzu. Ta je zahrána natolik precizně, že máte dojem, jako kdybyste v té místnosti byli spolu se zájemkyní o roli. Elizaveta Maximová si ale především hlídá nejednoznačnost své postavy, čímž sice nejde vždycky naproti divákově soucitu nebo ztotožnění, ale zároveň je tím o to více lidská. Hereččin výkon pak kromě zmíněné režie Davida Jařaba podporuje též působivé nasvícení jak z filmového ateliéru a atmosférická hudba zkušeného Jakuba Kudláče. V mnou viděné repríze měla Elizaveta Maximová po celou dobu nasazený krční límec, který nejenže přirozeně vzala do hry, ale předpokládám, že jsem nebyl jediný, kdo si myslel, že se nejedná o výjimečnou situaci. Tímto detailem jen chci definitivně potvrdit, že obsazení do role bezejmenné ženy reprezentující širokou společnost lidí, kterým utíká nejen mladý věk, ale i příležitosti, dopadlo nejlépe jak mohlo.

Monodrama už ze své podstaty dost často řeší vnitřní svět jedince, který buď divákovi nabídne souznění s postavou nebo skrze interpreta nastolí širší témata, o nichž se zpravidla tolik nemluví, a proto jsou také leckdy člověkem řešena interně. Nemohu v tuto chvíli nevzpomenout na monodrama Natašin sen, v němž Elizaveta Maximová (původně ještě Elizaveta Shvachko) začala excelovat před deseti lety. Postavu dospívající dívky, chovankyni dětského domova, ztvárnila natolik přesvědčivě, že jsem inscenaci viděl nejen opakovaně, ale doslova jako kdybych žil v Natašině světě. Bezejmenná žena v PSYCHOdrama sice může v některých velmi intimních chvílích i onu Natašu připomenout, ale řeší se zde více globální témata. I z tohoto důvodu nemá postava své jméno, neb reprezentuje širší veřejnost. Přestože samotný název hry mi přijde z části jako kalkul, protože film Psycho zná téměř každý, ale absolutně o něm v této inscenaci nejde, má toto monodrama o pomalu ujíždějícím vlaku značný potenciál diváka oslovit. Věřím, že to je patrné i z mých řádků, protože tato více než hodinová jízda o nadějích a zklamáních je rozhodně redakčním tipem.