Církev

Když jsem si před představením četla strčný Celinův životopis, říkala jsem si, proč o takovém fašounovi dneska někdo hraje. Odpovědi se mi nedostalo. Jeho příběh mi nepřijde příliš zajímavý, to že se vyjadřoval jako dlaždič a kvůli tomu se stal slavným je podle mě v zásadě jen shoda okolností. Scénky z jeho zbytečného života na útěku mě nedojaly, ale ani neznechutily. Ten člověk je mi zkrátka ukradený, a to i v podání Karla Dobrého.

54,99% Komplikovaný text, který bez předchozí přípravy a znalosti toho, o kom a o čem se hraje, snad ani nelze vstřebat. A proti tomu Karel Dobrý, Pan Herec. Za to, že můj dojem nebyl silnější, si nejspíše můžu sám, realizační tým se ovšem nepokusil vyjít mi naproti. Snad někdy příště...

Jako základ posloužila Célinova dosud neuvedená hra, která byla pro inscenaci radikálně přepracována a doplněna souvislostmi z autorova života a motivy z jeho dalšího díla. Nemám již mnoho co dodat k tomu, co níže napsali všichni tři kolegové. Snad bych jen ještě ocenil výtvarnou složku a práci s prostorem – jednoduché a přitom výborně fungující. Před návštěvou doporučuji seznámit se s kontroverzní osobností L. F. Célina, případně i se stavbou hry. Herec K. Dobrý výborně ztvárnil Célina již ve Skočné v MeetFactory. I v Církvi podal skvělý výkon, projevil porozumění a cit pro náročný text.

Je vskutku těžké, hodnotit inscenaci, která je spíše scénickým ztvárněním myšlenek a postojů L.F.Célina, pravda, částečně vycházejících z konkrétních situací. Pokud ale divák o jeho osobnosti mnoho neví, bude trochu tápat. Určitě stojí za to, věnovat předem pozornost programu, který vás navede správným směrem. Celkově herecky výborně zvládnuté, Karel Dobrý exceluje. Není to hra pro běžné publikum, intelektuálněji ladění diváci si ovšem přijdou na své.

Studio Hrdinů začalo bez kompromisů. Textem náročným pro obě zúčastněné strany. A snad právě proto bych očekával jeho divadelní vyložení, zpřítomnění, strukturování, pomoc v orientaci, něco, co by bylo přidanou divadelní hodnotou k té hromadě kontroverzních textů, se kterými se můžeme seznámit pod lampičkou v knihách. A ještě jsem měl takový pocit, že inscenace násilně propojuje dva texty, literární příběh a autorův osobní vztek. Tyto zásadní výtky na dramaturgii a režii ale nic nemění na parádním výkonu Karla Dobrého.

Inscenátorům se nepodařilo hru převést do podoby, v níž by se orientovali i diváci neznalí textu. Spíš ji naopak ještě víc režijně znejasnili. V dobrých dvou třetinách představení jsem tápal, „rozjasnění“ přišlo až v závěrečném monologu K. Dobrého. Právě ale kvůli jeho výkonu stojí za to inscenaci navštívit, ovšem doporučuji nejdříve podrobněji prostudovat informace o hře a o autorovi.