Navštívil jsem premiéru inscenace Divadla pod Palmovkou Vaříme s Elvisem a zanedlouho vložil své hodnocení:

V (tragi)komedii, odehrávající se v rodině ve složité situaci, autor konfrontuje postavy s různými, nikterak výjimečnými problémy. I po 25 letech od svého vzniku může hra zaujmout neotřelým černým humorem. Chorvatská režisérka s herci nalezla vhodné vyznění. Přestože V. Fialová a T. Dlugoš odvádějí velmi dobré výkony, herecky přece jen „kraluje“ P. Gajdošíková. Hůře v pražské inscenaci vychází rovina s autorským přispěním o další rozměr, jímž je imitování Elvise Presleyho. Typově vhodnému O. Veselému se imitace nedaří pěvecky, ani příliš herecky. Nemělo sice jít o dokonalou kopii, výstupy v této podobě však odpovídající nadstavbu nepřináší.

Negativní ohlasy z následných repríz mě přiměly k dalšímu zamyšlení.

Ve hře Vaříme s Elvisem tři postavy (matka, dcera, milenec) zápolí mezi sebou, ale hlavně sami se sebou. Mají své problémy, vlastně choulostivé a citlivé, ale zároveň nikterak výjimečné; jejich obdobu není těžké nalézt u lidí kolem nás. Autor tyto problémy staví vedle sebe, ale konfrontace nemá být realistická. S pomocí nenásilné nadsázky dostávají situace absurdní podtext, možná lze uvažovat i o groteskním nádechu. V době vzniku se hra mohla jevit ožehavěji, hranice otevřenosti se za pětadvacet let posunuly a o zmíněných problémech, kteří postavy řeší, se dnes mluví mnohem samozřejměji, někdejší senzačnější ráz komedie se asi do určité míry oslabil. Já se domnívám, že diváci mohou stále ve hře nalézt podněty k zamyšlení nad předsudky a pokrytectvím. Neobvyklost má hře dodat postava otce, resp. jeho výstupy s imitováním Elvise, které by se měly stát obohacením o další rovinu, odstup, kontext s minulostí. Divadlo by nemělo být kritizováno za výběr nekvalitního a nezajímavého textu, který si zaslouží být zapomenut.

Ze strany dramaturgie ani režie jsem na březnové premiéře nezaznamenal významné opomenutí týkající se zmíněné konfrontace tří postav ztvárněných Pavlou Gajdošíkovou, Vendulou Fialovou a Teodorem Dlugošem. Zdálo se mi, že jsou správně směrováni k nadsazení a že skrze ně specifický humor k divákům doléhá. Nejde však o humor mainstreamový, každý není schopen ho nalézt a ochoten přijmout. Jako problém inscenace jsem shledal rovinu s imitováním Elvise, o níž píšu v komentáři.

Premiéra je specifickým představením. V hledišti obvykle převažují pozvaní hosté, rodinní příslušníci tvůrců a herců, přátelé, kolegové, podstatná publika je tak vstřícně naladěna. Premiérové uvedení mívá jinou energii než pozdější reprízy. Odrazí se na něm úsilí, k němuž celý tým od začátku příprav směřoval. Všichni spojí své síly, semknou se, často ze sebe vydají maximum. Naopak se traduje, že druhá premiéra nebo první repríza se podaří nejméně. Zdravá premiérová nervozita opadne, všichni jsou více „v klidu“ a přestože se mohou opět maximálně snažit, konstelace a společná „chemie“ přes vydané úsilí nezafungují. Divadlo je ovšem nevyzpytatelné. Dochází i k situacím, kdy se premiéra nepovede, ale přesto inscenace při reprízách postupně získá lepší tvar.

Na premiéře jsem se v hledišti Divadla pod Palmovkou cítil dobře, odcházel s pozitivními dojmy. Z reakcí publika a poměrně dlouhého, vřelého potlesku jsem neměl pocit odmítnutí. Komentář vyžaduje procenta, z čehož radost příliš nemám, ale je to parametr žádaný. Nakonec jsem se přiklonil k 70 %. Premiérová atmosféra mohla sehrát svou roli a při následných reprízách jaksi chybět. Herci se třeba při dalších uvedeních pokoušeli o stejné nasazení, ale prostě se nezadařilo a k publiku již nedolehlo, co jsem viděl na premiéře. S odstupem mé původní zaujetí lehce opadlo a objektivnější se mi nyní jeví 60%; hodnocení je ale chtě nechtě subjektivní, o objektivitu se lze vždy pouze snažit. Možná zůstanu v případě inscenace Vaříme s Elvisem jedním z mála „exotů“ s převahou pozitivních dojmů, já si je ale hájím a nechám. :-)

P.S.: Ve stejný den, kdy jsem publikoval toto dodatečné zamyšlení, se na našem webu objevil blog kolegy Lukáše Dubského, který se nese v pozitivnějším duchu. Neměl jsem tušení, že se na druhou reprízu chystá, ani že bude o inscenaci psát. Přísahám.