Představení, které je založeno na momentálním rozpoložení jedné jediné osoby, by mohlo být věru zajímavá podívaná. Nevím, zda-li chtěla autorka na daný problém ještě více upozornit stále se opakujícími několika málo prvky, podle mého názoru však osmnáctkrát (či kolikrát) za hodinu říct slovo "holčička", či "nenarostla mi křídla" a jiné, volá po zoufalství. Byl to záměr? Je to docela dost možné. Já mu však nepřišla na chuť. 50 % dávám jen za krásný konec, který je pro mne jedinou dobrou vzpomínkou na toto představení. Vyjme!

pokud jste citliví asi jako pařez, běžte rovnou na kaču. pokud trpíte alespoň jednou psychickou poruchou, nechte doma všechno, čím byste si mohli během představení ublížit.
všem ostatním přeju dostatek kapesníků (nebo si před představením nenápadně ukradněte toaletní papír), méně pařezoidní publikum, než jsem měla já, a? prostě si to užijte ? je to jedno z na-konci-se-nebudu-moct-ani-pohnout (případně nikdy-už-se-nebudu-moct-pohnout) a i-když-si-myslím-že-jsem-originální-stejně-se-to-nedá-slovy-popsat představení. mno nic, jdu výt.