Recenze

Lety 1789-94 je vymezeno období Francouzské revoluce, jenž odstartovala novodobé dějiny světa. Ač poprvé v historii vytvořila stav "republiky", nezačala psát dějiny lidí, jak doufal slavný řečník své doby Mirabeau, nýbrž počínání divokých zvířat pokračuje. Pro pár hodin svobody je odmítaná, jen zatrašující krvelačnost stejně tak latentní jako přítomnost zla v lidech samých. Antické ideály, vzhlížení k myšlenkám J.J.Rousseaua a touha po fenoménu svobody ovšem vykazují ve spojení s rostoucí posedlostí nebezpečné rozpory mezi teorií a praxí. Je signifikantní, že od revolučního idealismu tří "božstev" Francouzské revoluce, Robespierra, Dantona a Marata, je blízko k realitě (nezbytnosti) teroru, křečovitému zoufalství, v případě Robespierra, přezdívaného "Neúplatný", k apoteóze sama sebe...a pád.

Obrazy z Francouzské revoluce jsou největším dosavadním projektem Divadla v Dlouhé. Tří a půl hodinové představení je uchvacující historickou rekonstrukcí s chronologickou kontinuitou, jakési "divadlo faktu", avšak s použitím přebohatého arsenálu divadelních výrazových prostředků. Tato mozaika těžko by mohla obsahovat nosný dramatický syžet, a tak se divadelní vyjádření tvoří oklikou přes významový obsah situací. Pro jejich přenos na jeviště jsou typické tři základní způsoby: přímý, metaforický a abstraktní. Jednotícím prvkem je ale opět sugestivní režijní stylizace všech složek hereckého projevu. Vzniká tak velké divadlo Revoluce, didakticky názorné i bizarní, které okouzlí fantazií, nadsázkou, expresivností a nekonvenčními nápady. Obrazy zkrátka mají fantastickou atmosféru a strhující napětí, až se z nadšení krásným divadlem do myšlenek vkrade soud, že to někde musí polevit, …jenže nic takového se nestane.

Je zvolena metoda "divadla na divadle", scéna je obestavěna lóžemi, z nichž je občas přihlíženo vybraným výjevům. V Comedii Francaise a Theatre de la Republique je k vidění famózní syntéza mnoha žánrů divadla a průvodcem není nikdo jiný než Figaro (Jan Vondráček). Je spojujícím elementem všeho jako komentátor, mentor, provokatér, ale hlavně komediant v károvaném kostýmu z času komedie dell´arte. Však také úvodní výjev z Figarovy svatby se odehrává v jejím duchu za Mozartovy hudby a bravurní pohybové stylizace. Po prologu vstoupíme do galerie slavných počátků a jsme svědky pádu Bastily, jenž předznamenají charakter celého večera. Hana Burešová tvoří veškeré historické obrazy poměrně živelně, avšak v půvabném minimalistickém pojetí (s výjimkou rozhodujících scén soudu nad Ludvíkem XVI. a souboje Dantona s Robespierrem). Umění zkratky je určujícím předpokladem pro zdárný temporytmus inscenace. Obrazů je celkem dvacet a k tomu ještě jeden finálový, nechybí ani ulítlá módní přehlídka z roku 1790 či jiné rozverné hravosti. K nim se přidávají i nádherné stylizované výjevy s "postavou" Svobody. V nenápadném podkresu však stále znějí emocionálně velmi silné okamžiky tragédie královské rodiny, Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty (Vlastimil Zavřel a Ilona Svobodová), a nakonec se z obrazů vyděluje i zrod nestvůry jménem Robespierre (Miroslav Táborský). Trojlístek vůdců Revoluce doplňují Miroslav Hanuš jako bouřlivák Danton a Martin Matejka jako Marat, radikální politik - "samotář".

Co obraz, to nějaká divadelní zajímavost. Takový vodopád invence se jen tak nevidí. Za nejvíce pozoruhodný lze označit 11. obraz - Karmaňola, v němž lid uctívá své tři velikány Revoluce. Sugestivní voiceband v neméně sugestivním pohybovém aranžmá jako by svým fanatickým espritem trefně rozehrával počátek konce. Stylizační minimalismus nabývá dále strhující podoby v těch obrazech, jejichž ústřední postavou je pro poetiku Divadla v Dlouhé velmi disponovaná Klára Sedláčková. Ať jako iniciátorka slavného tažení žen do Versailles (zajímavé použití rytmu bubnu jako paralela vlastní zemdlenosti) či především jako vražedkyně Cordayová, která s výrazem mučednice z ikonografických obrázků zabíjí Marata ve vaně. Z rozvernějších scén jmenujme bitvu u Valmy (posouvající se desky s loutkovými nožičkami), scénu s mohutnými obrazovými karikaturami zahraničních panovníků, či dokonale "buffózní" králův útěk. Ten je pojatý jako velký operetní výjev na hudbu J.Offenbacha, kterému dominuje nejen skvělý Vlastimil Zavřel, ale i velký kočár, jemuž se pěkně točí kolečka. K dalším výrazovým prostředkům patří i využití prvků stínového divadla a pochopitelně hudby a zpěvu všeho druhu. Ústřední píseň Marseillaisa zazní v závěru 10. obrazu ve strhujícím podání všech herců. Pro stinné momenty Revoluce je příznačný démonický kat Sanson (Jiří Wohanka). S děsivou uhrančivostí se na jevišti zjevuje vždy v okamžiku, kdy některá z postav nezadržitelně začíná směřovat pod gilotinu. Hlavy padají (vše je znázorněno světelným efektem) a podtrhují zrůdnost Revoluce. Nakonec padne s mohutným křupnutím i ta Robespierrova. Idealista, osamělec, jemuž se to vymklo zpod kontroly, je Miroslavem Táborským ztvárněn jako romantický zajatec svých snivých myšlenek. Veškerá dramatičnost postavy je vtěsnána především do monologů, přesto je díky vynikajícímu hercově projevu pilířem inscenace i vedle scén podstatně efektnějších. Souboj titánů - Robespierre vs. Danton - však smazává i tento rozdíl. Je situován do boxerského ringu, kontrastně se do hry zapojuje režijní a herecký maximalismus, soudcovství souboje se ujímá Figaro. Jelikož klání vůdců Komuny, potažmo Revoluce, nyní již soupeřů, je téměř nezvladatelné, zmůže se odstrkovaný rozhodčí jenom na poněkud kuriózní poznámky typu zakázané uvolnění, nedovolený chvat, zásah apod. Robespierrovo mrazivě odměřené etické rétorství na body poráží poslední exploze unavené Dantonovy kompromisnosti. Za nedlouho přichází však Thermidor, jedenáctý měsíc republikánského kalendáře, a spolu s ním nádherně zobrazené výjevy duchů Robespierrových obětí, vůdcovo zatčení a poprava, kterou možno uzavřít Revoluci a snad i deník kata Sansona.

Obrazy z Francouzské revoluce jsou nabité vynikajícími hereckými výkony Miroslava Táborského, Vlastimila Zavřela, Ilony Svobodové, Miroslava Hanuše, Kláry Sedláčkové a Jana Vondráčka. Je to dokonalá inscenace mnoha změn, převleků a žánrů, je v ní vtip, maximální nasazení a snad i zdravá posedlost tématem. Divadlo v Dlouhé zas a znovu potvrzuje, jak umí hledat (a někdy dokonce překračovat) hranice a možnosti divadelního vyjádření čehokoliv.

Hodnocení: 100 %