Recenze

V rámci české sezóny uvedlo Jihočeské divadlo České Budějovice na komorní scéně Na Půdě ve světové premiéře dramatizaci románu Petry Soukupové Pod sněhem. Autorem adaptace je David Košťák, jehož text se stal hlavní vstupní devízou zdařilé inscenace, kterou režírovala bývalá šéfka souboru Jana Kališová.

Současná módní vlna v dramatizování téměř jakékoli látky je v mnoha ohledech problematická. Často pak vznikají inscenace, které více než cokoli jiného šustí papírem, poněvadž se je nedaří adekvátním způsobem převést do náležité divadelní podoby. Potíž většinou bývá již v samotné dramatizaci, do jejíhož vzniku zasahuje více vlivů, včetně žijících autorů předloh.

Novinka Jihočeského divadla je v tomto směru naštěstí výjimkou. Autorovi dramatizace Davidu Košťákovi se totiž podařilo z 380stránkového románu vytvořit kompaktní divadelní text, víceméně novou divadelní hru, postavený na dialozích vycházejících ze situací a charakterů postav. S genezí rodinného příběhu je divák seznamován v průběhu první části prostřednictvím monologů matky v přesvědčivě nepatetickém podání Daniely Bambasové. Ty jsou umně kombinovány a vyvažovány špičkováním tří sester jedoucích na rodinnou oslavu. Na tomto kontrastu je vystavěna celá první část inscenace, aby po pauze mohlo dojít k náležité konfrontaci všech členů rodiny na základě zjištění, že se rodiče přijíždějících sester rozešli.

David Košťák poskytl režisérce Janě Kališové a dramaturgyni Olze Šubrtové velmi solidní vstupní materiál pro jeho jevištní zpracování. Tím, že inscenace nedisponuje žádným hluchým místem, protože je divákova pozornost neustále atakována novými a novými podněty, lze bez obav hovořit o režijně-dramaturgické souhře.

Svižnému tempu inscenace napomáhá prakticky řešená scéna Nikoly Tempíra čítající zadní stěnu a jen několik „krychlí“ na sezení (taburetů), s nimiž mohou herci variabilně pracovat. V druhé části k nim přibude navíc stůl, přičemž chladná mramorová barva celé scény volně odkazuje k názvu samotné hry, potažmo románu, a především k pocitům hned několika postav, které se ocitly jaksi „pod sněhem“. Kostýmy Vladimíry Fomínové zvolenou výtvarnou koncepci doplňují, a navíc adekvátně vystihují základní charaktery tří sester.

Natália Drabiščáková coby matka tří dětí Blanka sice inscenaci svým typickým energickým projevem dominuje, nicméně ani jednu z dalších dvou hereček jím kupodivu nezastiňuje. Právě v postavě Blanky se asi nejvíce zrcadlí život její matky. I ona se zrovna ve svém manželství s Liborem (Tomáš Kobr) dostala na scestí a tuší, že se odklání na cestu, kterou se zřejmě vydalo manželství jejích rodičů... Jedná se o jednu z nejsilnějších paralel textu. Teresa Branna je pak přesná v roli odtaživé úspěšné ženy Oliny, která si však díky své povaze nedokáže udržet vztah, proto si tento nedostatek citu kompenzuje aspoň v opičí lásce ke svému synovi. Daniela Šišková vytvořila prototyp dopívající dívky Kristýny, která zatím hledá sama sebe a soudě dle jejího chování má před sebou ještě dlouhou cestu k životnímu poznání…

Není tedy překvapivé, že střety těchto tří povahově rozdílných žen jsou zdrojem humorných situací tvořících základ první části. Sehraná trojice hereček se jich zhostila s přehledem a jejich vzájemné popichování a hašteření je v mnoha ohledech půvabné. V podobném duchu je inscenace vedena i v druhé, vážnější části, kdy se dcery dozvědí o rozchodu rodičů.

Po pauze se pak k tomuto trojlístku přidává Daniela Bambasová, která se velmi ztišeným projevem snaží svým potomkům vysvětlit situaci, do níž se dostala. Je zřejmé, že ji ani ona nedokáže úplně přesně definovat, nicméně herečka dokázala nonverbálními prostředky vystihnout únavu ženy z nedávno skončeného vztahu kombinující se s pocitem úlevy, že už nemusí s manželem sdílet společnou domácnost. Oddělení se od manžela považuje za jediný možný způsob, jak nerezignovat na život, a především na naději, že ji čeká ještě něco zajímavého, nevšedního, co jí zase vlije krev do žil. Matku podává jako smířenou osobnost, která v sobě našla jistý vnitřní klid, jenž se ovšem snoubí se smutkem a vědomím, že vše krásné prožité, spojené s její rodinou je už zřejmě nenávratně pryč.

Škoda, že představitelé mužských rolí, Dušan Sitek v roli otce a Tomáš Kobr coby Libor, neměli v inscenaci tolik prostoru, nicméně svými výkony v rámci možností svých postav zdařile doplňovali kvarteto sehraných hereček.

Inscenací prostupuje nevtíravá, leč působivá hudba Daniela Šubrta, která napomáhá vyznění mnoha scén – především monologů Daniely Bambasové v první části, a pak také závěru. Premiéru bohužel poznamenalo pochybení technika, který na samém konci zapomněl spustit důležité projekce, pro závěrečné vyznění velmi důležité. Kristýna si totiž po odjezdu zapomene u rodičů mobil a matka ho v poslední scéně vezme do rukou, aby si prohlédla fotky, které dcera nafotila během právě končícího dne. Jedná se o úsměvné rodinné momentky, které by ani v náznaku neodkazovaly na možnost, že by se rodina potýkala s nějakými problémy. Jenže bez zmiňovaných projekcí se dá ze závěru snadno mylně usoudit, že matka díky nahlédnutí do mobilu přišla na utajovaný vztah své nejmladší dcery k manželovi Blanky, tedy k Liborovi. O její náklonnosti k jistému ženatému muži se totiž ve hře často hovoří, stejně tak jako o Liborově více než přátelském vztahu ke Kristýně. Jak je vidět, i taková zdánlivě maličká chyba technika může zcela změnit vyznění celé inscenace.

Jihočeské divadlo má na repertoáru od soboty 19. ledna 2019 inscenaci, která sice není převratnou sondou do mezilidských vztahů, nicméně velmi pregnantně, a především s humorem, ukazuje na problémy, které se týkají většiny z nás. Navíc skýtá čtyři krásné příležitosti pro čtyři herečky. Dá se tedy očekávat, že se Košťákova textu v blízké budoucnosti chopí i další divadla napříč Českou republikou.