Recenze

Nejdříve bude dobré citovat web Národního divadla v Brně:
Moderní francouzská komedie s feydeauovsko ionescovskou omáčkou, ochucená pinterovským a kafkovským kořením. Manželé Bélierovi doma večeří, když tu náhle zazvoní telefon! Na tom by nemuselo být nic podivného, jenže oni až dodnes žádnou pevnou linku neměli. S překvapením najdou zapojený aparát, zvednou sluchátko a hlas na druhé straně chce mluvit s jistým panem Schmittem. Jenže kdo je pan Schmitt? I domovník manžele, kteří jsou přesvědčeni, že jsou Bélierovi, identifikuje jako Schmittovi. Panika, která se zmocní manželského páru, vyvolá nejen sérii komických situací, ale zároveň také rozvíří spirálu otázek po vlastní identitě a smyslu bytí...

Takže, kdo je pan Schmitt a kdo se pustil do té zvláštní až skoro smutné taškařice, u které se divák občas směje, až bolí bránice? Sebastian Thiéry je francouzský herec, scenárista televizní zábavy a v neposlední řade dnes uznávaný autor zvláštních komedií, které uvádějí divadla v celé Evropě. I když se sám brání tomu, přirovnávat jeho práce ke hrám Ionesca, k literatuře Kafky – sám říká, že si musí konečně Kafku přečíst (!). Přece jenom, jeho zvláštní komediální díla mají hodně z principů absurdního divadla. Vlastně absurdita je nosným pilířem jeho her. Ale na rozdíl o Ionescových nebo Beckettových her, kde je v popředí verbální nesmyslnost, u tohoto francouzského komediografa je v popředí absurdita situace. A tak to spíš připomíná Hellerovu Hlavu XXII. (Letecké povinnosti může být zbaven ten, kdo je uznán za psychicky narušeného, a zároveň požádá o uvolnění. Ovšem to, že o uvolnění požádá, svědčí o jeho psychickém zdraví, takže být uvolněn nemůže.) Tak nějak se staví ke skutečnosti, kterou prožívají i protagonisté příběhu. Pán a paní Bélierovi jsou ti nejobyčejnější Francouzi středí třídy. Spořádaní měšťáci, jedna radost. Ale když je začínají vnější okolnosti přesvědčovat, že nejsou ti co jsou, ale že jsou nějací Schmittovi a že mají dokonce dospělého syna a že ten syn je ještě „začouzený“ bůh ví jakou rasou. Tak jsou schopní pod nátlakem debilního policajta přijmout roli, kterou jim přisuzují. A když je dostatečně o jiné identitě nepřesvědčí policajt, nastupuje vyšetřující psychiatr, a tady už jsme opravdu blízko totálního zblbnutí, jaké nám představuje Hellerova Hlava XXII.

Sébastien Thiéry je mistr dialogu. Vychází jako mnozí před ním – od Molièra počínaje – z hereckých znalostí reakcí publika. Umí správně rytmizovat situace, ví, kdy a kde použít slova, která „polechtají bránici“. Ale tento autor není jenom tvůrce feydeauovského slovního a situačního humoru. Jde mnohem dál. Díky absurdním situacím, do kterých své hrdiny dostává, odkrývá ještě jednu vrstvu příběhů a tou je manipulace s osobností, s lidskou důstojností, možnost poddat se a pak se vzbouřit, možnost vítězit a prohrávat ve střetu s vnější manipulací. A to právě dělá i hru Kdo je to pan Schmitt? zajímavou. Divák se upřímně směje, to ano, protože jsou dialogy mistrovsky napsané. Ale i přes ten smích člověka mrazí. Smějeme se totiž lidské slabosti podlehnout manipulaci. A to je dost děsivé.

Na úsporné a funkční scéně Nikoly Tempíra se představují protagonisté v kostýmech Vladimíry Fomínové – tady musíme připomenout, že se velmi příjemně „vyřádila“ v oblékání především postavy paní Bélierové. Hudbu připomínající pařížskou pohodu má na svědomí Daniel Fikejz, dramaturgií (už výborným výběrem titulu) přispěla Lucie Němečková a konečně režie se ujala zkušená a žánrem ostřílená Jana Kališová.

Režisérka asi musela dát na radu dramaturgie a vedení činohry. Se šesti protagonisty hry totiž nikdy předtím nepracovala. A je nutno zdůraznit, že to byl výběr velmi dobrý.

Paní Bélierovou alias Schmittovou ztvárnila Eva Novotná. V této inscenaci, kde hraje manželku a později snad matku domnělého syna, se projevují její zkušenosti i komediální talent. Je jevištní partnerkou Dušanovi Hřebíčkovi, který hraje pana Béliera, čili Schmitta. To je „role jako Brno“. Tolik různých poloh. Tolik hnutí mysli. A tolik pohybových aktivit, které jsou vždy důkladně promyšlené, i když na první pohled spontánní. Dušan Hřebíček svým vzezřením připomíná Woody Allena. Dokonce i jeho herectví má podobné atributy. Nerozhodnost a bezradnost se střídá s výbuchy energie. Stejně tak, jako Allenovy postavy přestává rozumět světu, ve kterém žije, a to vytváří jednou dojemné, jindy komické a bezradné reakce.

Lékaře, snad divného psychologa si s radostí zahrál Jan Grygar. Byl to herecký koncert, který předváděl s chudákem domnělým doktorem Schmittem. Krásně napsanou roli manipulátora Grygar bezezbytku využil. Nesmíme opomenout policistu, kterého hraje Martin Veselý. Pět let po absolutoriu má za sebou více rolí v NdB, ale zdá se, že až tato četnická ukázala, kolik je v mladém herci komediální energie. Blbé policajty není těžké asi hrát. Příkladů ze života je vždy dost. Ale Veselý má svou postavu chytře vystavěnou a je zdrojem opravdu komických situací i hrozných manipulací.

Roman Blumaier jako domnělý syn s trochu tmavší kůží je zkušený herec, pro kterého byla role dospělého a přece divného syna Schmittových přece jenom jednostrannou ukázkou komediálních schopností. Hereckou šestici doplňuje Sergej Sanža v malé roli domovníka.

Nakonec je samozřejmě nutné zmínit se ještě jednou o režisérce Janě Kališové. Ono to na první pohled vypadá, že tak dobře napsaná hra se vlastně udělá sama. Ale u Thiéryho her je zvláštní, že se vše dá i pokazit. Stačí malý odklon od jevištní reality. Stačí snaha cokoliv vysvětlovat, dopovědět a „je po srandě“. Uvážlivým vedením herců, promyšlenou mizanscénou, se režisérce povedlo správně francouzskou hru interpretovat.

Mám ovšem jednu nedořečenu otázku: Pozorný divák si jistě všimne, že velký obraz francouzského buldoka visícího na zdi se při střídání světlo – tma – světlo mění. Jednou má brýle, jindy klobouček, nebo je z „anfasu“. Proč to? Možná byl úmysl s tím fórkem pracovat a nezbyl na to čas? Nebo – a to je pravděpodobnější – je i tato scénická proměna jednou z nedořečených drobností, kterých je přece v inscenaci plno. Ideou celé hry se totiž táhne lechtivý fakt: Nedořečené, to je fajn!