Pan Polštář

Podařená interpretace McDonaghovy černé tragikomedie. Ačkoliv má představení tři hodiny, čtveřice herců dokáže udržet divákovu pozornost, inscenace T.Ráliše je plynulá a situace vhodně gradují. Hra ukazuje, jak obtížné je překonat vlastní predispozice a vystoupit ze začarovaného kruhu násilí. A.Bilík je jako Katurian ambivalentní postavou, obtížně balancující mezi temnými choutkami a smyslem pro morálku. Povedený konverzační humor nabízí slovní přestřelky mezi typově hodně odlišnými vyšetřovateli T.Havlínka a R.Kalvody. Příliš mi nesedělo snad jen ztvárnění retrospektivních a fantaskních scén.

V českých nastudováních někdy bývá potlačováno, že McDonaghova hra je i groteskou. Výklad inscenace MDP je z dramaturgického a režijního hlediska velmi pečlivý a vyvážený. V režijní koncepci dále zaujme působivé ztvárnění povídkových sekvencí. Rezervy však lze zaznamenat v práci s herci, kteří se (možná na přání režiséra) více soustředili na situace na úkor detailů v charakterech. Vysloveně nepovedená je postava Michala (T. Dalecký), resp. nedostatečně výrazné ztvárnění pro děj podstatné retardace. Snad s reprízami nebude T. Havlínek stupňovat „pohrávání“ Tupolského, které se již nyní pohybovalo na hraně jiného žánru.

85 %. McDonagh v Panu Polštářovi záměrným překračováním únosné míry brutality popisovaného násilí vyvádí diváka z komfortní zóny letargie a otevírá zásadní otázky týkající se mj. limitů svobody tvorby, ale i svobodomyslnosti obecně, tenké hranice mezi realitou krutého světa a fikcí, či přesněji bezbřehostí fantazie a snů. Jak chápat definici šťastně prožitého života a je v něm vůbec prostor pro adekvátní happy end? Do působivých detailů promyšlená inscenace MDP výborně pracuje s atmosférou, napětím a gradací, dějové zvraty mají plynulý spád. Maximálně soustředěným hereckým výkonům dominuje v každé vteřině obdivuhodně autentický Aleš Bílík.

85% McDonaghova bravurní hra se v MDP dočkala velmi zdařilé inscenace. J.Peruth na jevišti vytvořil efektní zašlý pokojík, kde se celý příběh odehrává. Pouze zřídka jej doplňuje minimalistická, ale i o to působivější hudba, jež mě zaujala zejména v první polovině, a v hlavní řadě jej táhnou mimořádné herecké výkony všech obsazených pánů, kteří dokonale balancují mezi naprostou depresí a černočernou groteskou s tak temnou nadějí v závěru. Katurian A.Bílíka je skvěle propracovanou studií člověka rozpolceného mezi dennodenní realitou, minulostí a svou až patologickou fantazií spisovatele a T.Havlínek, R.Kalvoda i T.Dalecký mu výborně sekundují.

Jedna z nejlepších her M. McDonagha, ne-li vůbec ta nejlepší. Přiznám, že se jen těžko ubráním srovnání s pro mě geniálním zpracováním Činoherního klubu. Ale i to zdejší rozhodně obstálo a opět vtáhne diváky do tohoto úžasného příběhu. K větší dokonalosti by myslím prospělo určité zkrácení, neb jsou tam pasáže, kde se až moc mluví a ztrácí to na atmosféře. Nebál bych se též použít více hudby na zdůraznění těch klíčových míst. Rozhodně jde však stále o silný divácký zážitek, kterému napomáhají výtečné herecké výkony A. Bílíka a T. Havlínka. Mile rád doporučuji, inscenace co zanechá nemalý dojem.