Recenze

Historická tragicko-komická hra Král Jan vznikla Dürrenmattovým přepracováním rozvláčného Shakespearova dramatu. Vzniklo nadčasové zrcadlo zvůle mocných, kteří pošetile zabředávají do systému politického radikalismu ve jménu moci. Je to zvláštní partie, figurkami té hry jsou vrazi a oběťmi nevinní. Mravní nihilismus vládnoucích vrstev se vzpíná dle pohybu daného systému a ničivá dostředivost vítězných výpadů, dohod i nedohod samozřejmě zůstává z pozice mistrů taktiky nepozorována. K tomu se dá očekávat, že "rozum vzešlý od hnoje" tvrdě narazí na hradbu právě všelijakých krátkozrakostí a vypočítavostí. Je v tom nádherná reflexe naší doby, navíc podaná velmi zábavnou formou. Myslím, správný titul na správném místě. Dramaturgie DnV si tentokrát zaslouží absolutorium. Jen je otázka, co si z toho typický vzorek vinohradského publika (tj. dovezeného autobusy) vezme. Obávám se, že především nevídaný vizuální vjem z holé zadnice herce Václava Vydry jakožto francouzského krále Filipa II. Inscenace Krále Jana v Divadle na Vinohradech neví, čím přesně být. Ale je jasné, pro koho tento koktejl směšností a hysterií byl zručně režisérem Jiřím Menzelem namíchán. Pitvornost politických šarvátek otevírá prostor k divácky vděčnému balancování okolo komické podstaty tragického děje. Na kvintesenci politické zrůdnosti skrz směšnost jejich aktérů však čekáme marně. To by to diplomatické hašteření muselo mít jednotnou výrazovou linii a náboj méně rutinního herectví - ale to už bychom asi chtěli po hercích DnV příliš.

Král Jan (Viktor Preiss) vládne sobeckou mocí a jistý levoboček Bastard (Svatopluk Skopal) používá rozum. Společná strategie velí nutnost udržení moci. Potíž je v tom, že Bastard svým osvícenstvím zpochybňuje systém, v němž on sám je považován za outsidera. Vývoj se ani nemůže ubírat jiným směrem, ona taková reforma v zaběhnutém řádu pozice mocných nenaruší. Být mimo systém navíc znamená riziko, že kdykoliv lze spadnout do hnoje zpět. V historickém chaosu ani Jan Plantagenet mnoho šancí nemá, protivníci stojí ze všech stran. Jsou jimi král francouzský, obludná moc církevní a hermetický stav uzavírá faktor zdánlivých náhod, jenž nečekaně vpadnou do týlu. Jinou zapeklitou věcí je dítě v politické hře jako trumfové eso obou znepřátelených stran. Občas je to celé k smíchu, a to i ve chvíli, kdy neúprosná pravidla systému počítají na určitých polích politické šachovnice s mrtvolami, včetně figurky krále. Jan Plantagenet sice nejdříve zachraňuje sám sebe prostřednictvím Bastardova rozumu, ale pak stejně dostane mat z vlastních řad, neboť i s tím systém počítá.

Drama o králi Janovi prezentuje neskrývané sobectví, okázalý cynismus nejvyššího stupně a směšnost politické dimenze společnosti. Z těchto tří pilířů výstavby hry vychází i Jiří Menzel, který mnoho scén komediálně zúročuje. S nadsázkou létají cifry o počtech mrtvých, tragikomická bitevní likvidace města Angers přispěje k náramně vydařené svatební hostině politických reprezentací a vysoká politická jednání se vedou třeba i v kádi. Vrcholem večera jsou výstupy papežského legáta Pandulfa. Tento mistr přetvářky a intrik je Vladimírem Dlouhým zahrán v přesné tragigroteskní stylizaci, která skvěle znázorní největšího politického dravce v mocenském systému. Logicky musí být i postavou nejsměšnější - bravurní je zejména jeho výstup s kajícím se králem Janem. Papežský legát v noční košili si v něm neodolatelně hraje na mučedníka a následně zalézá s panovníkem Anglie do postele. Vypadá to jak hra malých pitomých kluků. Jenže to by Pandulfovo kořistnické smýšlení nesmělo být proměnlivé jako přehazování bambulky na jeho noční čepičce.

Škoda, že se stejnou razancí nebyly sehrány i scény jiné, v nichž Vladimír Dlouhý nevystupuje. Nesourodé herecké výkony těžko mohou udržet napětí a dát celému představení nějaký stylový ráz. Z Menzelovy balancující koncepce totiž někteří herci i tak ulítávají "do jiných tragédií", zejména to platí pro opět patetickou šarži Evy Režnarové v postavě ukřivděné Konstance. Režijně ne zcela zvládnutá je i synchronizace "státnické" hádky v mužské a ženské verzi v úvodu představení. Naopak stylizace postavy Isabely (Petra Hobzová) dobře připomene historické "sňatky z rozumu" a jejich genetické důsledky. Avšak politická hrůza, kterou do světa pouštějí ti nejmocnější, není zas až tak o vtipných kontrastech vysokého stylu se směšností, ale o kauzální tragikomedii lidské existence, kterou do jisté míry formují i někteří jedinci z rodu homo politikus.

Hodnocení: 50 %