Rozhovor

Světová herečka
[vydáno: 5.4.2006, Michal Novák a Helena Grégrová]
Když se řekne divadlo, viditelně ožívá. Okouzlení tímto magickým světem ji od dětství neopustilo. V osobním kontaktu si vás okamžitě získá na svou stranu právě tím, čím promlouvají i její role: uvěřitelností a nezaměnitelným puncem autenticity. Za živelnou bezprostředností, otevřeností a stále pozitivními emocemi nezůstává skrytý její profesionální přístup k herecké práci. Odzbrojujícím způsobem dává najevo souhlasné nadšení: „Jste můj člověk. Napište to tam. Jste můj člověk!" Pokud to směle otočíme, můžeme i my napsat: Taťjana Medvecká je náš člověk!

S členkou činohry Národního divadla Taťjanou Medveckou se nyní diváci mohou setkat nejen na mateřské scéně (Virginia, Krvavé křtiny, Škola pomluv, Lucerna, Naši furianti), ale i v Divadle Na zábradlí (Platonov), Rokoku (Oddací list), ve Viole (Tisíc a jedna vášeň) nebo na scéně Dejvického divadla v komediálním monodramatu Poprvé vdaná.

Vytáhneme malý zápisník, hodíme nohu přes nohu a zeptáme se vás, jak se vyrovnáváte s tím, že jste celebrita... i tak by mohl začít tento rozhovor.
Taťjana Medvecká se směje, ano, parafrázujeme jednu pasáž ze hry Virginia Edny O´Brienové, v níž dvojnásobná držitelka Ceny Thálie strhujícím způsobem ztvárňuje postavu Virginie Woolfové.

Co vás na Virginii Woolfové nejvíce zaujalo či fascinuje?
Zaujala mě například formální stránka jejího psaní. Mám pocit, že je to velice moderní styl plný střihů, jakým se dnes dělají filmy. Zachycený pocit - středník (jako detail v kameře) - další vjem - středník - další záběr. Jde kolikrát o věty přes půl stránky a já mám pocit, že čtu filmový scénář. „Okamžiky, okamžiky mého bytí, tady v zajetí…“ je ostatně jedna z prvních vět, co ve Virginii říkám. Ta touha zachytit moment na pozadí všech souvislostí! To mě úplně nadchlo. Člověk mívá občas takové ty hloupé představy, že to, co žije teď, je jaksi jediné moderní, rozumíte mi, jak to myslím, a najednou čte text starý sedmdesát osmdesát let a má pocit, že ta paní sedí vedle něj a teď to říká. Jako další věc bych asi uvedla humor. Suchý, sžíravý, sarkastický, nádherný humor. Angličané nejsou tak otevření, jako jsme my, jsou úsporní v glosování situací, ale je to velmi přesné. Nejvíc mě však osobnost Virginie Woolfové fascinuje svou až zvichřenou citlivostí.

Hra Virginia vychází z biografického základu. Přestože jde o téma svým způsobem umělecky zpracované, hrajete o skutečném osudu. Podobně jako v Psychóze Sarah Kane, kde síla obdobné a v tomto případě dokonce vlastní výpovědi dosahovala tragického maxima. Jak se vám role tohoto typu hrají, vždyť z toho musí mrazit v zádech, už jen při pomyšlení na osud obou žen!?
Sarah Kane byla síla! Když jsem se o ní snažila něco se dozvědět a pak si přečetla text Psychózy 4.48, říkala jsem si, jestli není svým způsobem nemravnost něco takového inscenovat. Vždyť i kdybychom byli sebegeniálnější, nikdy to nesdělíme stejným způsobem, jak to cítila ona. Všichni jsme si tento fakt uvědomovali, a tak jsme k inscenaci přistupovali s maximální pokorou. Snažili se to udělat tak, aby nevzniklo okázalé divadlo ve stylu: ejhle, my herci vám nyní sehrajeme utrpení nebohé Sarah Kane. Začátek celé inscenace, kdy nás režisér Michal Dočekal nechal před diváky sedět dobré tři minuty, bez textu a bez hnutí jsme si vysvětlovali asi takhle: jsme tady před vámi, jsme na to tři, jak bylo autorkou určeno, nic vám tady nepředstíráme, chceme vám jen dát svědectví o tom, že se nám dostal do ruky tento text, my jsme se s ním nějak utkali, nic na vás nehrajeme, jen tu sedíme proti vám a vzájemně se na sebe díváme… Protože sama jsem svým ustrojením někde úplně jinde, bylo pro mě ze začátku velice obtížné se v tématu vůbec orientovat, pochopit jej. Najednou jsem zjišťovala, kolik lidí problémy s depresemi má. Byla jsem skoro v šoku, když jsem viděla, jak tématu třeba rozumí moje dcera, o které jsem si do té doby myslela, že ji dobře znám. Silně k ní promlouvaly pro mě vzdálené světy úzkostí, marností a bezmoci. Tím vším jsou obě hry, jak Psychóza, tak Virginia, intenzivně nabité, navíc završené faktem, že obě ženy spáchaly sebevraždu. Na rozdíl od Virginie, která zabírá delší časové období a jsou v ní i světlé momenty, je Kaneová úpěnlivý a drásající výkřik bolesti a zmaru. Kolikrát jsme dohráli a viděli, jak tam někdo z diváků zůstal sedět a ještě si to nějakým způsobem odžíval v hledišti. I proto si myslím, že uvedení této hry snad mělo smysl.

Občas se ale přihodí i nám, že máme smůlu na spoludiváky, kteří jsou v divadle asi omylem – a ruší ostatní svými poznámkami. To se nám právě stalo u takto vypjaté hry. Jistě to vnímáte i vy.
V Kolowratu okamžitě poznáte, jaké přišlo publikum. Sem tam se stává, že najednou cítíte, jak ty oči nejsou úplně „napojené“ nebo vstřícné, jak jste třeba zvyklí, nebo si dokonce některý z diváků „klimbne“. Stojíte od toho člověka na půl metru a vidíte, že ho to zmohlo nebo, že ho to nebaví a byl by nejraději někde jinde. Je to jeho výsostné právo, ale vy to sakramentsky vnímáte! O to větší radost pak zas na druhé straně je, když hrajete a cítíte, že to lidé berou, reagují a svým způsobem představení spoluvytvářejí.

Divák je nejen velká „proměnná“, ale svým způsobem i inspirace. Bydlíte nedaleko Divoké Šárky, hledáte inspiraci i tam?
Chodím tam moc ráda. Šárka, to je dar, jsem za ni vděčná, je tam krásně. Znám místa, kde kvetou fialky, kde poprvé vykouknou kopřivy, kde rostou babky a kde pravé hřiby! A srnky jsou tam i – představte si to – divočáci. Nevím, jestli tam hledám přímo inspiraci, ale rozhodně je to místo, kde se učím texty. Třeba o panu profesoru Lukavském vím, že se učí texty na hřbitově, protože tam je klid. (To říká on sám, takže neprozrazuju nic tajného.) No a v Šárce je taky klid. Vím, na kterém místě jsem se učila Klytaimnéstřin úvodní monolog a kde jsem zpola zavátá recitovala Schillera…

Když se řekne Národní divadlo, můžeme si o něm myslet, co chceme, někteří ho zatracují, jiní milují, přesto je to stále určitý velký fenomén v české kultuře. Co vás jako první napadne, když se řekne „Národní divadlo“? ...asociace, myšlenka, vzpomínka...
Rozhodně patřím k těm, kteří Národní divadlo milují. Snad je to nějaký sentiment z dětství, nevím. Bylo to první divadlo, kam mě moje máma vodila. Pamatuji si ještě na ten starý parter, kam jsme nejčastěji chodily na stání, i na to, jak voněla křesla, úplně vidím ten vyrudlý červený samet a pamatuji si, jak jsem jako dítě milovala chvíli, kdy nastupují muzikanti, slaďují se a najednou nastane okamžik ticha, vždycky se rozsvítilo takové světýlko a přicházel dirigent. Pak se otevřela opona a já byla v sedmém nebi. Začínalo Labutí jezero nebo Sůl nad zlato…

Prožíváte to i teď? Jaký jste divák? Máte-li vůbec čas...
Když mám čas a jdu se podívat na kolegy, jsem úplně normální divák. Mám radost, když se mi představení líbí a můžu to kolegům říct. Když se mi nelíbí, radši potichu mizím, protože vím, jak to mají herci těžké a že mnohdy nemůžou za to, jaká je inscenace nebo jak oni sami hrají. Mám ráda takové to „divadlo-úchvat“, loni Cheek by Jowl s Othellem nebo třeba před lety Slováci s Tančírnou. V mládí mě velmi ovlivnilo Divadlo Za branou I. V období, kdy hráli Hodinu lásky, Lorenzaccia, Tři sestry nebo třeba Provaz o jednom konci. Zdálo se mi, že se dostávám do nějakého magického světa. Navíc Honza Hartl, tehdy můj spolužák z dramaťáku, tam statoval a hrál dokonce i menší role. K Janu Třískovi a Marii Tomášové jsme vzhlíželi jako k bohům.

Vydrželo vám dodnes toto okouzlení divadlem?
A víte, že, díky Bohu, ano ?! Nejde jen o to, že mě divadlo zajímá a přitahuje, ale taky mám teď období, kdy jsem na jevišti někdy i dvacetkrát do měsíce, hraju samé krásné role a nemůžu si stěžovat, že bych snad byla nevyužitá. Po tom jsem vlastně vždycky toužila. Myslím si, že bez jistého nadšení nebo silného zaujetí se divadlo dělat nedá. …Proboha, nevyznělo to doufám tak, že jsem okouzlená sama sebou???!!! Zkrátka, mám teď krásné, „vydatné“ a velmi náročné role a mám tudíž stále na čem pracovat.

Nazvala byste to hereckou disciplínou?
Když mám večer těžké představení, tak tomu svým způsobem přizpůsobuji celý režim toho dne a vím, že jde-li třeba o Virginii nebo Drahomíru, tak musím mít sílu a pokud možno bystrý a odpočatý mozek. Ano, nazvala bych to přímo i disciplínou.

Zaujalo vás nějaké konkrétní představení v poslední době?
Jak už jsem říkala, problém je s časem. Spousta představení mi utekla, asi to nejspíš bude ten již zmíněný Othello. Mám slabost pro britské herectví, na televizi se skoro nedívám, ale britský film poznám bezpečně po pár minutách. Nebo když si vzpomenu na Richarda III., kterého hrál Ian McKellen! Teď většině čtenářů naskočí spíš jako Gandalf, ale jeho Richard byl úúúúžasný. Dialog s Annou – stáli tam proti sobě snad 20 minut, nic nedělali, jen mluvili, ale bylo tam všechno! Ptala jsem se pak té herečky, co hrála Annu, jak to proboha dělají, když to představení hrají dnes a denně, v sériích, třeba měsíc a ona řekla, že je to pro ni normální a že si zas nedovede představit, že by měla na repertoáru tolik různých představení, jak jsme zvyklí mít my.

Sledujete alespoň po očku nastupující hereckou generaci?
Tak bohužel třeba v DISKu jsem nebyla sto let! Ale samozřejmě sleduji mladé kolegy při práci ať už u nás v Národním nebo třeba na Zábradlí, kde s nimi hraju Platonova a mám z nich moc dobrý pocit. Jsou pracovití, soustředění, mají dobré nervy a smysl pro humor. A je mi s nimi dobře.

Jaké ze své pozice zkušené herečky vidíte nejzásadnější problémy, s nimiž se vaši mladí kolegové musí potýkat?
No, jak to říct, aby to nevypadalo, že si myslím, že mám patent na rozum, když si to vůbec nemyslím, navíc jak už jsem řekla, nesleduji mladou generaci systematicky, ale někdy mám pocit, že jsou „zabydlení“ ve své autenticitě natolik, že když se pak potkají s žánrem, který vyžaduje jistou míru technických dovedností a řekněme i schopnost stylizovat, ne všichni jsou ochotni a schopni se do zápasu pustit a v podstatě na sobě pracovat. Samozřejmě, že klíčovou osobou je režisér, který by měl plnit i jistou pedagogickou funkci tím, že představení sleduje, připomínkuje, má další požadavky a impulsy. Bohužel, často se stává, že premiérou práce režiséra na inscenaci končí, mladý herec je ponechán sám sobě na pospas, starším kolegům je třeba trapné ho na jeho nedostatky upozorňovat, navíc nemusí být vždy objektivní, a mladý herec sklouzne zpátky do jistoty své autenticity a neposouvá se nikam dál.

My jako diváci máme pocit, že v naprosté pohodě zvládáte všechny polohy herectví, jste „mimo škatulky“, vaše role jdou napříč všemi žánry, včetně improvizace. Je vůbec něco, co byste chápala jako protiúkol?
Třeba zrovna ta Virginie. Říkala jsem si: Jak já tohle můžu hrát? Já, která nejsem ani intelektuálka ani depresivní typ, co jen já s tím? Namouduši, jsem hodně, hodně jinde. Bylo to náročné i v tom, že režisérka Lucie Bělohradská chtěla mít postavu Virginie „nastřihanou“ - intenzivní prožitek - střih - věcný komentář - další prožitek. Nová barva. Žádné pomalé najíždění. Úsporná věcnost, vzápětí zvichřená emoce. Dohrála jsem první výstup a měla jsem pocit, že už je za mnou půlka představení! Uvědomila jsem si, jak někdy třeba vystačíte s několika zásadními pocity a proplujete tím celou hrou, pěkně kontinuálně, jedno vyplývá z druhého, nese vás dramatická situace a najednou po mně Lucie během tří stránek chtěla tolik změn, až mi z toho šla hlava kolem. Jenže vážně platí to, že co člověka nezabije, to ho posílí. Dnes už můžu říct, že jsem se to snad nějakým způsobem naučila. I to šílené množství textu jsem snad už vstřebala. Ještě že mi paní režisérka říkala: „Klid, Medvědice, klid, to bude dobrý!“ Ty dva měsíce, co jsme Virginii zkoušeli, jsem byla jako když vás hodí do nějaké tůně a kromě toho, že jsem se učila text, zkoušela a hrála, jsem opravdu zrušila všechno, co jsem zrušit mohla. Všem jsem říkala: Nezlobte se, mně by chyběly ty hodiny, ty šedesátiminutové jednotky času, já se prostě musím učit. A dodnes si před každým představením celý text přeříkávám – jistota je jistota.

Dokážete si představit, že by vás potlesk na otevřené scéně vyhodil z role?
Zažila jsem ho párkrát, ale vždycky v komedii. Tam to patří, v komedii by vás potlesk rozhodit neměl, spíš naopak, ovšem katastrofa by byla, kdyby vám začali tleskat poté, co jste přesvědčivě skonali. To si moc představit nedovedu. Ale počkejte, vlastně ve Virginii mě jednou potlesk překvapil. Tančím charleston, jde do toho muzika, Honza Hartl jen tak lakonicky dává najevo svůj nesouhlas - je to jedna z mála „světlých, rozsvícených“ situací v celé hře - a Lucie Bělohradská při zkoušení řekla: „Když to budete dělat dobře, tak si představuju, že by po tomto výstupu měl přijít potlesk.“ A on přišel! Sice zatím jen jednou, ale přišel. Lucka měla radost a my taky, pochopitelně.

Jsme zas u toho, že publikum je velká proměnná...
To víte, že jo. Někdy přijde publikum, které se chce bavit a samozřejmě při komedii spoluvytváří, ne-li úplně vytváří celé představení. Nejhorší je, když přijdou, jak se říká, Holanďani. I to se stane, ale s tím nic nenaděláte.

Existuje podle vás ona výměna pozitivní energie mezi hledištěm a jevištěm? Zažíváte to často? Umí vás tato energie nabít?
Při komedii určitě ano. Funguje to. Ale zažívám něco na tento způsob i v Divadle Na zábradlí v Platonovovi. To představení trvá tři a půl hodiny, a přesto mám pocit, že aplaus na konci není úlevný, jako „zaplať Pánbůh, že už to skončilo“, ale takový nějak dobře zaujatý. Za to jsem vděčná.

Ve kterém žánru se cítíte nejlépe „jako ryba ve vodě“? Tipnul bych si, že v tragikomických rolích.
Asi máte pravdu. Blízkost směšného a opravdového, tenounká hranice mezi nimi. Proto tak miluju Čechova.

Je takovou tragikomickou rolí Vojnicevová v Platonovovi?
Vojnicevová je krásná role, mnohobarevná. Navíc jsou ve hře jako v prvotině načrtnuty mnohé z motivů a témat, rozpracovaných v pozdějších hrách, ale protože Platonova napsal Čechov ve svých 18 letech, je to takové neučesané, divoké, neuspořádané. Moc mě ta práce bavila. Neříkám, že jsem během studia neměla krize, jsem zvyklá pracovat s hotovým textem, tady se text stále upravoval a měnil a já místy ztrácela nervy, že to nezvládnu tak nějak na poslední chvíli, ale Jiří Pokorný je opravdu moc zajímavý režisér, a to trápení stojí za to. Měl ke mně připomínky, jaké jsem už dlouho neslyšela, jeho vidění světa je něžné, kruté, bizarní. …Zkrátka se vždycky na představení Platonova těším.

Co považujete za největší zlom ve vaší herecké práci?
Za důležitý pokládám moment, kdy mě oslovil kolega Boris Rösner, zda bych s ním šla do Macbetha, kterého režíroval na Pražském hradě. V té době jsem neprožívala repertoárově právě nejšťastnější období, byla jsem nespokojená, měla jsem pocit, že nejsem dost využitá, a tak jsem po Macbetce doslova „skočila“. Tím jako bych si dodala odvahy pracovat i mimo Národní divadlo. Pak přišla nabídka z Rokoka – Kishonův Oddací list (mimochodem hrajeme ho od roku 1999 dodnes) a pak bezesporu Alžběta v Marii Stuartovně s L‘ubem Vajdičkou. Také byla pro mě důležitá role Agáty Tichonovny v Ženitbě s Mirkem Krobotem, protože přišla v takových těch „hubených“ letech, takže jsem si ji o to víc užívala.

Zastavme se ještě u toho Macbetha a práce pod širým nebem. Co vám tato zkušenost přinesla? Můžete říci něco k tomu prostoru v purkrabství Pražského hradu? Vůbec umluvit ho dá zřejmě práci.
I když to akusticky optimální prostor dozajista není, žádný amfiteátr, prostor je to nádherný, řekla bych přímo magický. Ovšem na můj vkus je tam přece jen trochu zima. Na to, jak se z nás s Michalem Dlouhým „kouřilo“ ve svitu reflektorů, patrně nezapomenu nikdy. Naše garderobiérka Radka vymýšlela důvtipné vylepšování kostýmů, aby to pan výtvarník nepoznal a já nezmrzla.

Tak honem zpátky někam do tepla. Třeba opět do Kolowratu. Za poslední roky jste vytvořila řadu zajímavých postav. Mnozí pokládají za zlom ve vaší kariéře královnu Alžbětu v Marii Stuartovně. Nedlouho před ní jste však ještě nastudovala roli možná mnohem náročnější – Kateřinu Ivanovnu v monodramatu Můra převážně poskládaném z útržků románu F. M. Dostojevského Zločin a trest. Zde jste byla v intimním Divadle Kolowrat odkázána nejen sama na sebe, ale zároveň jste se pohybovala přímo mezi diváky a mluvila vždy ke konkrétní osobě. Jak jste se cítila v tak těsném kontaktu s publikem?
Vidíte, to jste mi dobře připomněli, možná právě Kateřina Ivanovna byla tím zlomem! Tohle monodrama byl myslím dost velký risk. Poprvé jsem „táhla“ celé představení sama a pak taky způsob, který jsme s Ivanem Rajmontem zvolili, to přímé, řekla bych téměř osobní navazování kontaktu s divákem taky nemuselo dopadnout nejlíp. Byla jsem sice „pod ochranou“ Kateřinina vyšinutí, ale stejně… Naštěstí byli diváci velice laskaví a vstřícní a nikdy se nestalo, že by mě třeba někdo poslal do háje. Přiznám se, že kdyby mě takhle někdo oslovoval v divadle, asi bych ztuhla, zamrzla a moc příjemné by mi to nebylo. Ale když jsem hrála pomatenou osobu, co jiného mi zbývalo, že?

Nyní v Dejvickém divadle stále hrajete i tu jedinečnou „betonářku“ ve hře Poprvé vdaná. Jaké pocity ve vás převažují, když stojíte sama na jevišti a představení začíná a končí jen na vašem výkonu? Cítíte větší odpovědnost?
Určitě. Nemůžete na nikoho nic svalovat. Musím být absolutně soustředěná a uvolněná zároveň. A taky si dobře rozvrhnout síly. Je to velikánská škola.

Kdy po skončení představení, když odehrajete náročnější roli, třeba Virginii, se dostaví ten zpětný „cvak“ (jak jsme si to pracovně nazvali), moment navrácení se od postavy do normálu? Je to v okamžiku potlesku nebo později? Pan Rösner prý kdysi jezdil do Plzně a zpět, aby vypětí z jeviště ze sebe setřásl.
Myslím, že se ukláním napůl jako postava a napůl jako Táňa, ale při odchodu do šatny jsem to už jenom já. V metru na mně z paní kněžny není myslím už ani stopy. Nicméně takové to rozvibrování, ty na větší rychlost nahozené obrátky přeci jen doznívají. S jistou nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsme třeba s režisérem Macháčkem nebo Pleskotem měli takzvané připomínky a neexistovalo, aby se po představení šlo hned domů. Bylo to takové společné „dodýchávání“. Dnes je jiná doba, herci se mají co ohánět, pár minut po představení jsou všichni pryč. Tedy alespoň v Národním.

Režisér Pitínský vám také dává po Furiantech, nyní uváděných v Národním divadle, nějaké připomínky obdobně jako Miroslav Macháček?
Ze začátku ano, ale pak celou dobu pracoval mimo Prahu, takže předpokládám, že přijde zas až budeme zkoušet Zvony. Víte, Macháčkovy Furianty jsem měla hodně zažité, měla jsem pocit, že to byla opravdu moderní, svým způsobem průlomová inscenace a měla jsem zpočátku jisté potíže „vyladit se“ na Pitínského vidění. Ale musím říct jemu ku chvále, že Naši furianti momentálně patří k jednomu z nejnavštěvovanějších představení, která hrajeme. Je to čisté, tradičně udělané, nejsou tam žádné schválnosti, nepřeletí tam raketa nebo jiná vymyšlenost, u níž normální divák vůbec nechápe, proč by tam měla být.

Ovšem tím jste nám nahrála na smeč, na to hned, s dovolením, navážeme. V poslední době se objevovaly na scénách ND i kontroverznější počiny, které ve velkém „kamenném“ divadle „kamenní“ diváci, z velké části abonenti, moc nepřijímají.
No právě. Víte, to je tak strašně těžký, strašně těžký! ...A co máte na mysli konkrétně?
Například inscenaci Krvavé křtiny. Někteří diváci se i zvedají, odcházejí...
Předpokládám však, že vy máte od režiséra Pokorného zdůvodnění, proč právě takto. Ohlasy diváků jsou různé, od zatracení až po uznalé pokývnutí. Podle mě Krvavé křtiny svým pojetím v historické budově moc nefungují...
Premiéra byla strašná. Opravdu jsem snad ještě nikdy nezažila takové nepřijetí. Přitom, na generálce, babičky byly takové vstřícné, snad i proto, že byly šťastné, že je tam svatý Václav. Nevím. No ale ta premiéra! Hrůza! (Taťjana Medvecká nádherně předvádí nevstřícné obličeje.) Proti tomu hrát téměř nejde. Vzalo mě to, protože jsem do toho hodně investovala a měla jsem pocit, že se o něco pokoušíme, no a pak přišel tvrdý dopad na zadek. Protože my si můžeme myslet bůhvíco, ale je to opravdu divák, který to nakonec vezme nebo ne. Kdybych vám měla říct pocity zevnitř, tak nás zkoušení většinou hodně bavilo. No a vy tomu říkáte co?
Připadá mi tato inscenace jako provokace pro provokaci, taková samoúčelná, obtížně rozluštitelná. Marně jsem k ní hledal klíč. Možná jste si říkali: České dějiny jsou kýč, protože si národ v nich něco občas přimyslel, neboť o té době zas tolik nevíme. Proto je inscenace vehnaná do ironie? Nebo snad se měla na postojích Václava vypíchnout věčná shrbenost českého národa před velkým Germáncem? Ale třeba jsem se chytil úplně jiné niti než zamýšlené. První, co divák na scéně vidí, je moderní sprcha nebo v průběhu hry německé vojsko překvapí zavdáním si z pivních lahví atd. Zákonitě musí být stylem inscenace udiven.
Mně právě přišlo, tedy alespoň tak jsem to pochopila, že je v tom obsažená jistá skepse a ironie k zobrazení mýtu jako takového. My si říkáme: Ano, tady je náš svatý Václav atd., ale co vlastně o tom doopravdy víme?! Ironicko-skeptický pohled na naše dějiny mi připadal na místě. Například scéna, kdy David Matásek vyjede s vycpaným ptákem na rameni coby bojechtivý, zpupný Hněvsa a vzápětí pak z propadu vyjíždějí Němci jako hrozivá síla a mají železné ptáky na piklhaubnách, jsem si říkala: To je přece fór, ne!? Že my si jako hrajeme, jací jsme úžasní a velcí, bijeme se v prsa, ale co si budeme nalhávat? Naše historie je obdivuhodná, ale na druhou stranu plná kompromisů, náhod, chytristiky, jak přežít. ...A doufala jsem, že o téhle nejednoznačnosti taky ta inscenace je. Celou dobu, co ji hrajeme, stále prosím své kamarády divadelníky, ať se přijdou podívat a ať mi řeknou, kde se stala chyba! Protože já sama za sebe jsem měla pocit, že jsme to dělali opravdu v gruntu poctivě, i když samozřejmě ne všichni s tímto pojetím vyloženě souhlasili. Z reakcí, které jsem zatím zaznamenala, je největším problémem posun druhé poloviny, kdy to najednou zachází až do nějaké, možná ne dost jasně zmotivované a přehnané parodie.

Škoda že ty fóry více nezafungovaly, možná by vše najednou bylo viděno v jiném světle. Odcházející diváky zaznamenávaly i reprízy Prvotřídních žen na scéně Stavovského divadla, rovněž v režii Jiřího Pokorného. Přitom Prvotřídní ženy byl podle mého názoru velmi dobrý dramaturgický tah, z něhož jsem cítil smysl. Hra Caryl Churchillové je velmi zajímavá svou stavbou, tematickými souvislostmi, k čemuž svým dílem přispěly i výborné herecké výkony. Myslím si, že je proto škoda, že tato inscenace se v repertoáru dlouho neohřála.
Podle mě je to daň za to, že se u nás divadelní umění nevyvíjí přirozeně a kontinuálně, ale ve skocích. Ta hra je stará 20 let! V Anglii si divadlo žije svým přirozeným způsobem, neovlivňují ho nějaké vnější zákazy nebo razantní změny politického klimatu. Pinter jde dál než Osbourne, Kaneová je podstatně drsnější než Churchillová, jde o přirozený vývoj. U nás skáčeme, když to trochu nadsadím, ze socialistického realismu do postmoderny! A divák Národního divadla je velice konzervativní. Vím, že vulgarismy v Národním nebo ve Stavovském divadle prostě nesnáší a nechce. A druhá polovina Prvotřídních žen je jimi prošpikovaná. Lidé jsou tak zaskočeni, že přestávají vnímat obsah hry samé, nevidí nebo nevysledují záměr autorky – aha, to je ten posun, takhle je možné nahlížet na pozici matky dnes, prostě se bloknou. Naštvou se.
...ale vždyť se pak ty časové i dějové roviny tak zajímavě propojily. Ne, že by k tomu propojení došlo okamžitě, i mně vše docvaklo až při cestě z divadla.
Fakt? No, to je dobře, proto jsme to přece hráli...
A co Platonov? Toho jste jako diváci přijali, nebo ne?
Tu hru přece jen Čechov psal ještě jako mladík, takže není proti jiným tak dokonalá. Chtěl do ní dostat velké množství myšlenek, užívá k tomu možná až zbytečně mnoha slov. Znalec si ovšem přijde na své, když vidí, jak se v Platonovovi klubají témata, která teprve Čechov naplno rozehraje v dalších svých dílech. Pro diváky Divadla Na zábradlí je to určitě zajímavě inscenovaná hra a herecké výkony jsou skvělé.
Tak to jsem ráda. Díky.

Jak vnímáte současnou českou kritiku? Pokud ji čtete, pomáhá vám? Umí se vůbec tady o divadle fundovaně psát?
Řekla bych, že většina recenzí, které bývají v denním tisku, je povětšinou jen jakousi informací pro čtenáře a nemíří k inscenátorům. Od toho jsou samozřejmě odborná periodika. Přiznám se, že je systematicky nečtu, ale dostanou-li se mi náhodou do ruky Divadelní noviny nebo SAD, přečtu si je pozorně. Pozitivní hodnocení mě samozřejmě potěší, ale z negativních se nehroutím. Nějak extrémně neprožívám, co kdo kde napíše.

Vzpomenete si na nějaké kuriózní zhodnocení vašeho výkonu?
Vzpomínám si, jak kdysi jeden kritik napsal, že z mého podání přerodu kokainistky a padlé ženy v uvědomělou pracovnici někde v lágru na Sibiři šel strach, což měla být asi výtka, ale mně celý text Pogodinových Aristokratů připadal tak strašidelně tendenční, že jsem to brala spíš jako poklonu. No a v poslední době jsem zaregistrovala kritiku Radky Hrdinové, která strhala Krvavé křtiny a mne patrně chtěla ušetřit té palby, a tak napsala, že v závěru hraju Drahomíru zklidněně, jako bych se za inscenaci omlouvala. A já přitom celou dobu za režisérem stála! Dokonce přiznám, že to vítězné gesto „český orel“ jsem si vymyslela sama. Chtěla jsem hrát Drahomíru jako figuru velikého gesta – vladařskou, patetickou, ale i militantní, téměř fanatickou; jak jinak si vysvětlíte slova, která jako matka říkám svému synovi Václavovi... „vzmuž se, bojuj a třeba bys i v boji zahynul, je lépe zahynouti se slávou nežli za života trouchnivěti a nechati si po temeně šlapati!“ ...a taky samozřejmě v závěru jako zlomenou bytost, která prohrála. Ono „zklidnění“ měla být po domluvě s režisérem Pokorným veliká únava, ale v žádném případě to nebyla moje osobní omluva za inscenaci.

V několika vašich odpovědích jste s obdivem i uznáním jeho práce prozradila, jak se vám spolupracuje s režisérem Jiřím Pokorným. Určitě by nemělo zůstat zamluveno, že Jiří Pokorný o vás v jednom rozhovoru prohlásil, že jste světová herečka a kdybyste žila a pracovala v Hollywoodu, tak vaše portréty budou viset i v bangladéšských chýších.
(smích) Není to úžasný!? To je celý on – provokatér a mystifikátor! Srandista! To přeci nemůžete brát vážně, jen si to pěkně nahlas řekněte: herečka, která by visela v bangladéšských chýších! (smích) Víte, co udělal na generálce při Platonovovi? Tu závěrečnou scénu Davida Švehlíka s Majdou Sidonovou stopnul a povídá: „Ne, ne, Davide! Zpátky, vyhrň Majdě tu sukni, zabal jí do té sukně hlavu, udělej z ní kus masa v hypermarketu!“ – to je obraz, co? Zničený manžel, který chce dostat zpátky svoji ženu jí zabalí v zoufalství tvář do sukně jako kus nějakého zboží, zbaví ji identity. „A pak ji normálně vem a na tu holou jí nasekej!“ Takhle vyhrotit situaci, to je myslím známka velké fantazie, ale i velké odvahy.

Něco na té vaší světovosti bude, jste držitelkou již dvou Thálií a nyní jste dokonce měla nakročeno k hattricku. Mnozí diváci si jistě vzpomenou na to, jak jste při přebírání té první, za Alžbětu, měla upřímnou radost. Váš projev plný pozitivních emocí jste nazvala „mektáním“. Znamená pro vás takové ocenění hodně?
Ale jo, určitě to člověka potěší. Thálie je prestižní cena, mají ji skvostní kolegové, skvělí herci, i proto jsem měla velkou radost. Dva roky na to jsem ji získala za monodrama Poprvé vdaná, takže jsem si letos říkala: Jen klid, Medvecká, klid, o nic nejde. Opravdu není špatné být během pár let třikrát nominovaná. Beru to jako ocenění jisté poctivě vynaložené námahy, asi tak. A pochopitelně z toho mám radost.

(Následovala malá prezentace výsledků výroční ankety i-divadla za rok 2005, v níž se díky hlasům našich návštěvníků Taťjana Medvecká umístila v kategorii o nejlepší herecké výkony na předních místech za role Virginie i Vojnicevové. I když naše anketa není tak prestižní jako Thálie, ani odborná jako Ceny kritiků, jsme potěšeni, že se o výsledky paní Medvecká živě zajímala – ani ne tak o ty své.)

Jedním z rysů Virginie Woolfové je, že to byla žena v jistém smyslu riskující. Jako Virginia říkáte „Když se ze života vytratí nebezpečí, jaký má potom smysl? To pak budem jako obyčejní, jen trochu živější slimáci.“ Když jste takový živel, souvisí s tím, že máte také sklon k riskování, životnímu či pracovnímu?
V životě tedy určitě ne, tam jsem velmi opatrná a můj soukromý život je spořádaný. Ale v práci mě risk baví hodně. A musím říct, že kdyby za mnou přišel třeba Miroslav Hanuš a Jana Vašáková (což jsou úžasní, nádherní, nadaní blázni!), tedy Veselé skoky, a já ještě měla sílu a čas, tak do toho bych šla okamžitě, do tohoto hravého a zábavného pohybového divadla.

Opravdu? Tak to abychom se začali těšit na třetí projekt Veselých skoků.
No, možná až na čtvrtý, zkrátka, až budu vetchá, nicméně stále ještě skotačivá stařena a bude dobré toho využít! (smích)
.......................................................
foto z inscenací Virginia (Hana Smejkalová), Krvavé křtiny (Oleg Vojtíšek), Škola pomluv (Pavel Nesvadba), Poprvé vdaná (archiv Dejvického divadla), Platonov (Martin Špelda)