Rozhovor

Na scéně se pohybuje od svých dětských let. Začínala v baletních představeních v ND v Praze a hrála v komedii Věrní abonenti nebo muzikálu Bílý dalmatin. Začínala tancem a nakonec se Barbora Vágnerová našla v herectví a je členkou kočovné divadelní družiny Ductus Deferens (která je rezidentnem ve Švandově divadle) a hostuje v Divadle na Vinohradech v komedii Slaměný klobouk.

Pocházíte z umělecké rodiny a již v dětství jste hrála v muzikálu Miriam Landa Bílý dalmatin. Jak vzpomínáte na své první krůčky na scéně?
Na Bílého dalmatina mám nádherné vzpomínky. Byl to krásný muzikál pro děti se skvělým příběhem, písničkami, choreografiemi a režijními nápady Miriam Landy. Pamatuji si, když zavolal kamarád mojí maminky, který dělal zvukaře v Divadle Palace, že zkoušky sice už probíhají, ale stále hledají dvě, tři děti kvůli alternacím. Přišla jsem se podívat na jednu ze zkoušek taneční choreografie a Miriam Landa mě vybídla, abych se přidala k ostatním dětem na jevišti. A už si mě tam tehdy nechali. Moc mě to bavilo, protože se v tom představení spojilo vše, co jsem měla ráda - tedy tanec, zpěv a herectví. Místo do školy jsem chodila na zkoušky do divadla, kde jsme byli skvělá parta dětí i dospělých a opravdu jsem si to užívala. Teď, když na to vzpomínám, tak si říkám, že i dnes bych si ráda vyzkoušela role, které tam tehdy hráli dospělí herci jako například Jana Fabiánová nebo Markétka Procházková. Musím se ale přiznat, že Bílý dalmatin pro mne nebyla úplně první jevištní zkušenost. Od svých šesti let jsem chodila do Baletní přípravky Národního divadla a již záhy jsem měla možnost vystupovat v Národním divadle v baletních představeních La Sylphide nebo Louskáček. V osmi letech jsem pak dostala možnost hrát v komedii Věrní abonenti. V tomto zájezdovém představení, které režíroval skvělý Antonín Procházka, jsem tak poprvé mohla hrát vedle takových hereckých osobností jako je Vašek Vydra, Jana Boušková či Bára Šťastná. Měla jsem tehdy dlouhý dialog na scéně právě s Vaškem Vydrou. Bylo pro mě proto velmi symbolické, když mě v prvním ročníku na DAMU oslovil můj pedagog z konzervatoře Martin Hruška, zda bych si nechtěla zahrát opět v komediálně laděném představení Na poslední chvíli, kde jsem se po dvanácti letech setkala opět právě s Vaškem Vydrou a Janou Bouškovou. Poté jsem se s Vaškem Vydrou potkala (stále ještě při studiu na DAMU) i při zkoušení inscenace Slaměný klobouk v Divadle na Vinohradech v režii Tomáše Töpfera. Zrovna nedávno jsem se svěřila Janě Bouškové, že vždycky, když se s Vaškem Vydrou setkám na jevišti, tak mám v sobě takový zvláštní pocit bezpečí. Navozuje ve mně pocit klidu a jistoty, že se nemůže nic špatného stát. Třeba je to tím, že to byl právě on, kdo mne při mých prvních krůčcích po jevišti doprovázel.

Ductus Deferens - Táto? (foto: Jakub Zeman)

Vaše maminka se v dětství věnovala baletu a ten okouzlil i vás, a tak jste jej čtyři roky studovala na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, ale pak jste přešla na Pražskou konzervatoř a studia ukončila na hudebně-dramatickém oddělení. Nelitovala jste toho, že jste studia baletu opustila?
Rodina mojí maminky je celá baletem poznamenaná. Obě její sestry byly tanečnice, její tetička byla tanečnice, moje dvě sestřenice mají vystudovanou Taneční konzervatoř a tančí. Mého dědečka dokonce vozila po Opavě v kočárku maminka Jiřího Kyliána (světoznámého českého choreografa) Rita-Rita a rodiny se navzájem přátelily. Na dobu studia na Taneční konzervatoři mám spoustu krásných vzpomínek. Balet je nádherná disciplína, ale zároveň velmi náročná. Nikdy jsem nepatřila mezi ty děti, které měly pro balet tělesné dispozice vrozené. Já jsem měla provazy a rozštěpy, jak se říká, vydřené. Samozřejmě velkou roli, proč jsem chtěla na Taneční konzervatoř, mělo právě představení Bílý dalmatin, kde jsme my děti během představení vlastně neslezly z jeviště a celé jsme ho protančily. Věřím, že to, co jsem na této škole získala, už nikdy neztratím a bude se mi to v mé profesi hodit.
Tanec mám moc ráda, zároveň ale nelituji, že jsem tuto školu opustila, protože mne to stále víc a víc táhlo k herectví.

Herectví vás zaujalo do té míry, že jste jej studovala na DAMU a přitom absolvovala workshopy – základy pantomimy s Radimem Vizvárym nebo improvizaci s Martinou Krátkou. Čím vás zaujalo herectví?
Když se ohlédnu zpátky v čase, tak jsem k herectví inklinovala vlastně od malička. Velmi brzy jsem začala zpívat i tancovat a z vyprávění maminky vím, že se u mne brzy začaly projevovat i jakési komediální vlohy. Vždycky mi dělalo velkou radost, když se lidé okolo mě smáli, a ta radost byla o to větší, když jsem je mohla rozveselit právě já. Jak už jsem se zmínila, na jevišti jsem si do dneška mohla zahrát pár komediálních rolí a musím říci, že tento žánr prostě miluji. Miluji, když se lidé baví...

Jste členkou kočovní divadelní družiny Ductus Deferens, která kromě studiové scény Švandova divadla v Praze, objíždí různé festivaly a kočuje se svými představeními napříč republikou. Hrajete kabaretu Cestopissing, divadelní koláži Karameloun, improvizační inscenaci Ductus Deferens², tragikomedii Táto?, černé komedii Tablers. Čím je toto uskupení vašemu srdci tak blízké? Jaké role ráda hrajete?
Kočovná divadelní družina Ductus Deferens vznikla v průběhu covidové pandemie. Myšlenka vymyslet si svoji vlastní autorskou inscenaci se zrodila v hlavách mých spolužáků vlastně již v prvním ročníku, ale v době regulérního prezenčního studia už na to vůbec nezbýval čas. Svět se ale kvůli covidu zastavil a my jsme najednou ze dne na den nemohli chodit do školy a normálně studovat. Všechny úkoly nám byly zadávány mailem a my jsme je pak doma mezi čtyřmi stěnami vymýšleli a vytvořené a natočené etudy mailem posílali zpátky našim profesorům. Z touhy něco dělat jsme si tehdy vzpomněli na to, že jsme vlastně chtěli vytvořit něco vlastního. A najednou na to byl prostor. Tak vznikla naše první autorská inscenace Ductus Deferens². Představení mělo úspěch a posléze nám bylo nabídnuto hostování ve Švandově divadle. Následně jsme vytvořili další inscenaci Cestopissing, kterou napsal Petr Kult a inscenaci Táto?, kterou napsala naše ročníková spolužačka Romana Widenková. Minulý rok v létě jsme měsíc kočovali po republice s inscenací Na políčku. Pod Ductem později vznikl i Karameloun, který se vyznačuje především prezentací našich vlastních textů a nápadů a i tím, že se seskupení našich výstupů pokaždé mění, takže každý večer se tak stává vlastně neopakovatelným. Nyní zkoušíme naší další inscenaci, která opět vzniká jako náš první Ductus Deferens², formou improvizace. Baví mě všechny naše inscenace, každá je jiná, ale všechny mají komediálního ducha, což je mému srdci blízké.

Divadlo na Vinohradech - Slaměný klobouk (foto: Viktor Kronbauer)

Také hostujete v Divadle na Vinohradech a v komedii Slaměný klobouk vás režisérsky vedl Tomáš Töpfer. Jak se vám pod jeho vedením hraje?
Na DAMU náš ročník vedl Daniel Hrbek, na herectví jsme měli pedagogy Tomáše Pavelku, Martinu Preissovou, Reginu Rázlovou a právě i Tomáše Töpfera. Pan Töpfer mi v polovině druhého ročníku nabídl, jestli bych si nechtěla v Divadle na Vinohradech zahrát roli nevěsty Helenky v inscenaci Slaměný klobouk. Jelikož jsem měla možnost pracovat s panem Töpferem ve škole na hodinách herectví, neměla jsem pocit, že pod jeho režijním vedením vstupuji do úplného neznáma a celý proces zkoušek a následně každé jedno představení v tomto nádherném divadle, kterým prošla obrovská řada hereckých velikánů, byla pro mě obrovskou školou. Dalo mi práci, setřást ze sebe ten pocit ostychu a stát na jevišti vedle zkušených hereckých bardů jako rovná s rovným. Jsem za tuto pracovní zkušenost, stejně jako za každou další velmi vděčná.

Čím je pro vás divadlo? Máte nějaké herecké vzory?
Divadlo je pro mne radost. Když jsem se začala herectví věnovat o něco víc a intenzivněji během studia na Pražské konzervatoři, měla jsem vždy při hodinách herectví pocit obrovského přívalu energie. V době studia na konzervatoři (v roce 2017) jsem se také zúčastnila soutěže Poděbradské dny poezie. Vyhrála jsem tehdy cenu publika a stala jsem se Laureátkou ceny Vladimíra Justla. Vystupování před lidmi mě začalo naplňovat pocitem štěstí. To se ale stane myslím každému, kdo najde to pravé, to, co ho doopravdy naplňuje. A jestli mám nějaký svůj herecký vzor? Můžu říci, že například ze zahraničních herců mám ráda Jacka Nicholsona a Robina Williamse, z hereček Diane Keaton, Kate Winslet a Meryl Streep. Ráda se dívám na filmy, ve kterých hrají. Mít v někom svůj vzor pro mne ale znamená nejen to, jak je člověk dobrý ve své profesi, ale hlavně to, jakým je člověkem. A i když bych strašně moc chtěla, tak zrovna tyto herce nejspíš nikdy nebudu mít možnost po jejich lidské stránce poznat. Velkým vzorem jsou pro mne také moji blízcí. Kdybych ale měla jmenovat jednu osobnost, která mi přirostla k srdci a vzhlížela jsem k ní natolik, abych jí nazvala vzorem, tak by to byla Hana Zagorová. Od dětství jsem k ní měla velký vztah. Ve čtyřech letech jsem znala všechny její písničky a její koncert v Lucerně jsem prý celý stála na židli a zpívala s ní. Bylo pro mě velkou ctí a obrovským zážitkem, když mě Hanka oslovila, abych jí v roli andílka uvedla její vánoční koncert v Lucerně. Psal se rok 2009, bylo mi jedenáct let a tehdy jsem si tam před vyprodaným sálem zazpívala tři písničky včetně duetu s Hankou. Tím, jak byla neuvěřitelně laskavá a především jakým způsobem interpretovala a obohacovala o herecký projev své písně, byla Hanka mým velkým vzorem. Když vyšla na jeviště, zářila. A to bylo to, co mne znovu a znovu uchvacovalo.

Divadlo na Vinohradech - Je třeba zabít Sekala (foto: Viktor Kronbauer)

Váš tatínek je slavný hudebník a vaši sourozenci Josef a Tereza působí také jako herci a zpěváci, sestra Anna je baletka, Jakub se stal sportovním rybářem a Karel podnikatelem. A co nějaké společné představení? Nerýsuje se něco?
Byla doba, kdy jsme spolu s naším tatínkem čas od času vystupovali jako Vágner family. Dnes jsme ve fázi, kdy většina z mých sourozenců má už svoji rodinu a také určité profesní zařazení, takže abychom našli vůli a čas je téměř nemožné. Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy….

A jak ráda trávíte chvíle volna?
Chvíle volna trávím nejraději s rodinou a s mými nejbližšími přáteli. Miluji cestování a poznávání jiných kultur, doma pak relaxuji s mým pejskem na procházkách v přírodě. Letos v létě budu v roli neherecké, ale stejně naplňující, vést rybářský tábor Katlováček, který založil můj brácha Jakub. Moc se těším na tuto novou zkušenost, na všechny ty malé velké rybáře a doufám, že si to všichni užijeme.

-----
Barbora Vágnerová:
Narodila se v Praze 11. 8. 1998 jako nejmladší ze šesti dětí muzikanta Karla Vágnera. Maminka Monika Vágnerová hrála v Černém divadle Jiřího Srnce a je výtvarnicí a designérkou. Její tetou je tanečnice, umělecká vedoucí Divadla Image Eva Asterová Čihařová, druhá teta Dana Srncová byla dlouholetou členkou Černého divadla Jiřího Srnce a zároveň jeho manželkou. Sestřenice Adéla a Anna Srncovy jsou baletky.
Čtyři roky studovala balet na Taneční konzervatoři hlavního města Praha a pak hudebně–dramatické oddělení na Pražské konzervatoři a činoherní herectví na DAMU v Praze. Je členkou kočovné divadelní družiny Ductus Deferens a hostuje v Divadle na Vinohradech.

Veronika Pechová