Rozhovor

Na jevišti Městského divadla v Brně se objevila již ve čtyřech letech a od sezóny 2021/2022 je zde Esther Mertová v angažmá. Jak sama přiznává, cítí se tu jako doma a hraje v komedii Sám na dva šéfy, jako i v muzikálech Sněhurka a já a Medicus. Vysněnou roli nemá, zato každá menší či větší příležitost je pro ni velkou radostí.


Pocházíte z umělecké rodiny a po svých rodičích jste zdědila nejen hudební nadání, ale také lásku k umění. Vyrůstala jste v Mníšku pod Brdy a v dětství jste chodila na flétnu, klavír, tanec. Čím jste chtěla být?
Jako malá jsem chtěla být herečkou, zpěvačkou a tanečnicí - já v tom měla poměrně jasno. Vždy jsem nějak tušila, jakým směrem bych se ráda vydala, navíc když v uměleckém prostředí i odmala vyrůstáte, máte k tomu zkrátka (chtě-nechtě) blíž. Rodina mě nikdy nenutila, spíš mě v tomto mém „životním rozhodnutí“ podporovala. Takže když se mě jednou ještě jako malinké máma s tátou zeptali, jestli bych si někdy náhodou nechtěla zahrát divadlo, řekla jsem prostě jen „Tak jo“.

Na scéně jste se poprvé objevila již ve čtyřech letech v muzikálu Sny svatojánských nocí v Městském divadle v Brně, který napsal váš tatínek Zdenek Merta s režisérem Stanislavem Mošou. A s představením jste jezdili také do Německa. Jak na ten čas vzpomínáte?
Vzhledem k mému tehdejšímu věku si z tohoto období samozřejmě nemůžu pamatovat tolik, o to silnější pro mě ty vzpomínky jsou. Specifická vůně divadelní šatny, kterou od té doby miluju, různé srandy s maminkou a s kolegy, se kterými se dnes běžně potkávám na jevišti, dostání obřího (v poměru s čtyřletou holčičkou) plyšáka na jeviště, zájezdy a dlouhé cestování, barevné líčení a vysoké paruky, krásná hudba a texty…pokaždé, když slyším nějakou píseň ze Snů, se mi tyto drobné vzpomínky vybaví.

Vy jste nejdříve začala studovat víceleté gymnázium a pak jste přešla na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kde jste vystudovala muzikál, a po škole jste nastoupila do angažmá Městského divadla Brno. Nástupem do divadla se splnil váš sen. Proč právě tato scéna?
Proč? Protože se tu cítím jako doma, a to je obrovsky důležité. Mít kolegy, kteří pro mě jsou i kamarády a rodinou (a to nemluvím jen o lidech, které divák běžně vidí na jevišti), kteří si vyjdou vstříc a chtějí druhého podpořit, pomoci mu a nepodkopnout mu při tom všem nohy, je jeden z důvodů, proč do toho divadla chodím ráda. Stanislavu Mošovi na nás i divadle opravdu záleží, a je to nesmírně znát jak zevnitř, tak zvenku. V MdB jsem měla druhý domov už od dob, co jsem ještě byla v bříšku, a dle mého tomu není jinak ani dnes.

Městské divadlo Brno - Romeo a Julie (foto: Tino Kratochvil)

Vytvořila jste řadu rolí a postavu Julie v Romeovi a Julii pokládáte za zásadní bod vašeho profesního života. A co další role? V čem vás můžou diváci vidět?
Role Julie mi dala mnoho zásadních zkušeností pro mé budoucí povolání. Na konzervatoři vás naučí dost užitečných věcí a dají vám důležité rady, ale bez praxe nemá nic z toho úplně význam. Bylo to mé první větší setkání s blankversem, s Evičkou Spoustovou (jazyková spolupráce) a mým Romeem Tomášem Daleckým jsme nad ním dumali a prozkoumávali ho poměrně podrobně, zároveň to bylo i mé první hraní během obrovského lijáku - představení jsme hráli pod širým nebem. Za tuhle velkou jízdu vděčím především režiséru Stankovi Slovákovi, který (oproti mně) neměl strach, že bych to nezvládla. A (opět oproti mně) nemá ho ani dnes.
V tuto chvíli mě diváci mohou vidět v Městském divadle Brno mimo jiné v muzikálu Sněhurka a já, v představení Medicus (muzikál na motivy Ranhojiče od N. Gordona), nebo třeba v komedii Sám na dva šéfy.

Městské divadlo Brno - jako Mary Cullenová v inscenaci Medicus (foto: Nikol Wetterová)

Účinkovala jste v muzikálu Bratři, který byl uváděn hostující produkcí v Divadle na Fidlovačce. Na této scéně jste si zahrála také po boku vaší maminky Zory Jandové v muzikálu Jeptišky, kde jste ztvárnila sestru Amnézii. Několik let jste také spolu vystupovaly v inscenaci Smrt v růžovém v Paláci Akropolis. Jaké to bylo být s maminkou na scéně?
Není žádným velkým tajemstvím, když řeknu, že se vždycky na začátku hraní s maminkou dost ošívám. (směje se) Čím jsem starší, tím z našich společných vystoupení bývá maminka (ale i já) více nervózní, a tím máme větší tendenci se dohadovat a pošťuchovat se v názorech. Od rodičů se mi zároveň dost těžce přijímají jejich rady - to tomu samozřejmě nepomáhá. Nejen kritika, ale i jakákoli pochvala. Obě ale bývají konstruktivní, časem je ráda vstřebám a zpracovávám. A jelikož jsme spolu hrály už v několika inscenacích (mimo výše zmíněné i ve Snech svatojánských nocí  nebo v Nahé múze) a taky spolu i s tatínkem sem tam vystoupíme někde na koncertě, tak jsme na sebe samozřejmě zvyklé.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vysněnou roli nemáte, ale ráda byste si zahrála čarodějnici nebo čertici. Splnilo se vám to?
Tuto větu jsem zmínila v rozhovoru, který vyšel teprve nedávno, to je celkem dost krátká doba na to, aby se mi mohlo vůbec něco plnit. (směje se) Není to pro mě žádný sen ani velké přání, ale určitě bych si takovou roli zahrála s chutí. Vysněnou roli opravdu nemám, o to větší mám pak radost z jakékoli menší či větší příležitosti. Je to jako dostat dárek k Vánocům.

Městské divadlo Brno - Sám na dva šéfy (foto: Tino Kratochvil)

Párkrát jste se mihla před kamerou, ale raději máte to klidnější divadelní a muzikálové herectví. Čím je pro vás divadlo?
V této konkrétní souvislosti je pro mě divadlo opravdu znakem většího klidu. Během natáčení (teď mám na mysli zejména „nekonečné“ seriály) má člověk jen pár chvil, a především jen pár pokusů, na to, aby vše řekl správně, a při nejlepším u toho i dobře hrál a vypadal. Na hodně věcí se více spěchá, ale není se čemu divit. V divadle má na hledání, pochopení a konečné ztvárnění své postavy herec více času, což pro mě, která ve své roli obvykle tápe dost dlouho, bývá o trochu lepší variantou. Teda rozhodně v mém případě méně stresující. Na druhou stranu, na jevišti už pak máme pokus jenom jeden. (usmívá se)

Jako malá jste skládala hudbu. Vymýšlela jste dětské skladbičky, které vaše maminka otextovala a z jedné vaší skladbičky vznikla znělka pro Rádio Junior. Věnujete se hudbě i dnes?
Méně, než bych asi chtěla. Posledních několik let mám problém s kreativitou a větší strach, že cokoli, co vymyslím, nebude dost dobré. Jako malá jsem nic z toho samozřejmě neřešila a šlo to tím pádem rozhodně lépe. Je to prostě v hlavě, třeba to někdy zase odbourám. Velmi obdivuju mé rodiče za to, že skoro neustále dokáží vytvářet tak krásné věci - a tím nemyslím jen texty a hudbu.

Je pro vás práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte? Dočetla jsem se, že hrajete golf a tenis a zbožňujete jakékoli deskové hry…
Rozhodně mohu říct, že je pro mě práce velkým zábavným pestrobarevným koníčkem. Spíš tedy obrovským koněm. Jsem na to hrdá a nesmírně si vážím toho, že tuto práci/koníček mohu dělat. Ano, ráda si zajdu na hřiště nebo na kurt, vybarvím si antistresové omalovánky, pomazlím se s jakýmkoli zvířetem, které mi dáte k nohám, nebo si čtu třeba Harryho Pottera. Deskové hry, bez kterých by to rozhodně nešlo, nejraději hraju s rodinou (i když víme dopředu, že stejně vždycky vyhraje sestra), když se jednou za čas všichni sejdeme doma. A když ne, vidíme se a hrajeme je alespoň online. Ale přes to všechno, nemít nastaveného budíka a (jak říkáme s mou mámou) „spát, dokud se neprobudit“, je pro mě jedna z nejlepších relaxací.