75%

Hra mě uchvátila především svým zameřením na detaily - hudba, světelné efekty, i to, ze se sedelo na jevisti a blizkost k hercům. Náročná hra - jak pro herce, tak i pro diváky. Něketeré pasáže i na mě byly až moc patetické.

Na to, že muzikály moc nemusím, to celkem šlo. Dokonce je pro mě snad i takto Hamlet stravitelnější nežli v klasickém podání. Přesto ale si myslím, že na potlesk ve stoje to nebylo.

Příjemná komedie. Souhlasím ale s redakcí, že hra obsahuje řadu slabších míst, které by se daly rozvinout. Nejlepší byl Kamil Halbich.

Pokud bych měl hodnotit jen výkony Hany Seidlove a Renaty Droessler, tak je to 100%. Po přihlédnutí ke zbytku dávám 90%.

Skvěle provedená klasika. Úžasný zážitek ze skvěleho spojení všech možných prvků, kterých se divák na scéně dočka. Kritik se tu sice nedočká žádných pseudo-inovativních výkříků, avšak já na to říkám "Pan Bůh zaplať!", protože hře to jen svědčí.

Tato adaptace by se měla spíše hrát na Nové scéně, do historické budovy ND se vyloženě nehodí. Co napsat dál? Příběh hry Král Lear se úplně vytrácí na pozadí multimediální plovárny s prvky pornografie, takže z něj zbydou jen jakési rozmatlané monology. Kritici a redakce snad budou uspokojeni jakousi "režijní invencí", kterou stále úporně hledají, avšak já bych na scéně histroické budovy Národního divadla viděl někdy také rád nějakou klasičtěji pojatou klasiku.

Paní Skořepová je prostě úžasná. Jaromíra Mílová ovšem dost přehrávala, což celkový dojem kazilo.

První polovina dosti nudná. Druhá půlka to již spravila a to hlavně po příchodu Zuzany Slavíkové. Ve hře exceloval hlavně Radek Zima.

Brilantní Simona Stašová po právem získala za roli v této hře cenu Thálie.
Nejvíce zklamal Ernesto Čekan. Ale i přes pár dalších drobností je hra skutečným zážitkem.

Výborně zpracované náročné téma. Až na ty Kofily, jejichž rozhazování bylo tak nějak mimo mísu a u spousty diváků vyvolalo napjaté čekání, zda na ně také jedna ta tyčinka zbyde.

Kritický pohled: zajímavý provokativní náhled na postmoderní umění a společnost vůbec. Scéna měla nápad, ale také mě rušilo to neustálé přemisťování. První půlka mi přišla trochu nedotáhla, dalo se tam víc pracovat na jednotlivých postavách. Druhá polovina byla v tomnhle směru o dost lepší.

Divácký pohled: konina na entou :)

Postavy ve hře neměly mít jednoznačný čitelný smysl. O tom píše i Strindberg sám, kterého citují v programu ke hře.
A že by hře chybělo posleství? Přinejmenším to, že život je krátký, ale manželství dlouhé v tom patrné bylo :)

Narozdíl od redakce nepovažuji sentiment a klišé za něco, co by hře ubíralo na jejích kvalitách. Přeci stárnoucí člověk se často k sentimentu a klišé ubírá, když přemítá svůj život. Hra podaná jako scénické čtení (nevím, zda byl režisérský záměr, či je tak hra napsaná) celkově dodala kladně na určité tajemné atmosféře. Není snad potřeba hledat za každou cenu všude originalitu a nekonvenčnost. Tuto hru je třeba také vnímat srdcem a ne z pohledu kritika, který pociťuje uspokojení nad experimentálními výkřiky pro ostatní nesnesitelné.