Z tiskových konferencí

Po dohodě s dědici autorských práv přece jen bude v HaDivadle uvedena hra Emila Františka Buriana Pařeniště. ...Hra, která se autorovi vymkla z rukou. Hra o zaslepenosti, o udavačství, o obětování člověka ve jménu jakési normalizované představy, o uplatňování měřítek, za nimiž nesmí být nic jiného, a je-li, je odsouzeno k zničení. Hlavními nepřáteli hry Pařeniště jsou ty zbytky starého světa, které v poválečném Československu pomalu mizely pod nánosem nové socialistické politiky a jejích způsobů, byly to však, dle vládnoucí moci, zbytky nebezpečné, zárodky možného vzdoru, příliš jiného – svobodného myšlení a jednání. Dostal-li někdo nálepku „jinakosti“, stal se také lovnou škodnou, na niž se smí vystřelit z kteréhokoli mysliveckého posedu, ze závětří a pohodlí.
Kontroverzní hra E. F. Buriana se objeví na jevišti po padesáti sedmi letech. Ve své době byla označována za Burianův nejhlubší umělecký propad a politickou úlitbu režimu, neboť autor textem reagoval i na politické procesy na počátku 50. let. Režisér Jan Antonín Pitínský však zdůrazňuje, že dnes hra může vyznít zcela jinak, dají se na ní nalézt klady a mistrovsky propracované charaktery postav.

„Připomínám, že uvedení hry Pařeniště je dalším dílem do mozaiky inscenací našeho zvláštního projektu nazvaného 20. století v HaDivadle, jehož myšlenkou je věnovat se každému jeho desetiletí z pohledu vybraného dramatického textu. S hrou Pařeniště se dostaneme do 50. let a plně využijeme toho, že idea projektu nám umožňuje pracovat s hrou, kterou by asi jinak žádné současné divadlo neuvedlo, ani naše pravděpodobně ne. V tomto případě si uvědomujeme i riskantnosti našeho počínání,“ řekl umělecký šéf HaDivadla Luboš Balák.

„Je to sice hra z 50. let, ale my to budeme inscenovat, jako by to nebyla hra z 50. let,“ uvedl režisér Jan Antonín Pitínský. „I když ingredience zachováváme... Je to především hra o jednom manželství, které se rozpadá, rozpadá se i důsledkem ideologických rozporů. Na politiku tedy důraz nedáváme, spíše na vnitřní boje postav a jejich proměn. Dneska se tak výtečné intimní texty snad ani nepíšou. Emil František Burian hru obdařil mimořádnou vášnivostí, především co se týká politických rozprav, které přesahují do intimního, dokonce sexuálního života manželů, kteří se za 1. republiky milovali, o dvacet let později zažívají neuvěřitelnou krizi, která má z dnešního pohledu tragikomickou formu. Hra je napsána s lehkostí i dravostí zároveň, její repliky nejsou okázalé, i když prezentují ideologii fanatického komunisty v konfrontaci s ideologií ženy, která soucítí se ztraceným demokratickým světem 30. let. Oba manželé, dvě suverénní osobnosti, ve hře mluví možná až příliš sterilním jazykem, přesto neobyčejně přesným a vystihujícím dobu. Ohnivá směsice názorů pak vytváří drama. Jen paradoxem dějin se obrátila znaménka: co bylo „kladné“ a co „záporné“ ve vnímání tehdejším a jak bychom to asi tak chápali dnes - kdo je oběť, kdo pozér a srab... Je to sice otázka spíš pro historiky, ale tento paradox mi přijde úchvatný a pro divadlo jistě zajímavý. Vnějšími okolnostmi se tedy moc nezabýváme a přistupujeme k textu, jako by ho napsal třeba někdo z Norska...,“ usmívá se režisér.

„V kontextu Burianova díla je to jednoznačně vyhrocená hra co do angažovanosti. V 50. letech se E. F. Burian stal jedním z nejhorlivějších zastánců nového zřízení, z ideálů částečně vystřízlivěl až před smrtí. Divadelní vědci se domnívají, že autora mohl k sepsání Pařeniště vést strach, aby se sám nestal obětí perzekuce. Dohadují se také, zda do hry vtělil skryté významy. Nás zajímá cesta, jak se z člověka stává udavač, což se nedá omlouvat žádnými ideologiemi. To je to, co svět deformuje, co multiplikuje zlo, aniž bychom nutně do hry museli zapojovat dobový kontext,“ doplňuje dramaturgyně Vendula Borůvková.

„Není bez zajímavosti, že komunisti tuto hru rychle zakázali. Oni zřejmě vycítili, že jde o jakousi kryptohru, do které Burian zanesl výpisy ze soudních procesů, zřejmě jen proto, aby udržel pozornost na správné straně. Jen se mu to nějak zvrtlo ve vášnivých filipikách těch tehdy jako by záporných postav. Většina postav má své tajemství a jsou hádankami pravděpodobně i z toho důvodu, že se autobiograficky dotýkají Buriana samotného a jeho druhé ženy. Proto má velmi výmluvný a sytý pel ta hra,“ rozvíjí myšlenky J. A. Pitínský, pro něhož inscenování Pařeniště je něčím zcela jiným, než čemu se dosud při režijní práci věnoval. Přesto na nabídku (i zadání) Luboše Baláka kývl se vším vědomím možných rizik. Jedním z nich bylo i původní záporné stanovisko k uvedení hry ze strany potomka slavného divadelníka, herečky Kateřiny Burianové.
„Důvodům paní Burianové jsem však plně rozuměl a respektoval jsem je. Ne, nejde o politiku, jde o autobiografickou výseč z jejich rodiny z nelichotivé doby,“ sdělil novinářům J. A. Pitínský. Luboš Balák k tomu dodal: „Samozřejmě jsme mohli uvést třeba nějakou z tehdejších her Pavla Kohouta, ale zvolili jsme tuto riskantnější cestu, vedli jsme mnoho konstruktivních rozhovorů jak Petrem Burianem, tak Kateřinou Burianovou.“

„Přitom naše cíle jsou jednoduché,“ opět si bere slovo J. A. Pitínský. „Chceme divákům představit hlubokou hru a kus tragické české historie, ukázat burleskní humor hry nebo – sentimentálně řečeno – určitý pláč, v němž žily naše předchozí generace, všechny ty trýzně, jeskyně úzkostí intelektuálů i obyčejných lidí z toho, co se stane. Je to hra též magická, s čechovovskými zákruty... V každém případě dělat na hře, která by byla o 50. letech ex post, nebylo naší ambicí, šli jsme raději do rizika.“

Od textu pozoruhodného divadelníka, který vytvořil nový divadelní styl, ale též se po válce zapletl s komunistickou mocí, čekejme v interpretaci HaDivadla tedy jiný výklad, změny předepsané scény, samozřejmě výrazné seškrtání mnoha pasáží (podle J. A. Pitínského „totálně realistických“), vynechané jsou i celé „prorežimní“ obrazy.

„Všichni o té hře všechno věděli, ale nikdy ji nikdo nečetl. Ti, co to četli, ji zase považují za škvár...,“ uzavírá Luboš Balák.